Pracovní právo 2007

Některé aspekty působení rady zaměstnanců a odborové organizace na pracovišti a problematiky reprezentativnosti zástupců zaměstnanců

JUDr. Jan Pichrt, Ph.D.

Právnická fakulta Univerzity Karlovy Praha

I.

Problematika koexistence rad zaměstnanců a odborových organizací na jednom pracovišti a související problematika reprezentativnosti zástupců zaměstnanců má mnoho aspektů, které jistě stojí za hlubší pozornost. Z některých diskusních příspěvků, které již zazněly na této konferenci, vyplynula i různost názorů na vhodnost stávajícího právního řešení této otázky i některé náměty de lege ferenda.

Nelze nepozorovat, že v probíhající diskusi na toto téma (a obdobné lze říci i o diskusích probíhajících o této problematice na jiných fórech) dochází často k jakési bi -polarizaci názorů na otázku, kterou by šlo zjednodušeně formulovat “ano či ne – pro možnou dlouhodobou koexistenci rad zaměstnanců a odborových organizaci na jednom pracovišti?” Dokonce je možné zaznamenat názory, které zazněly i na této konferenci, které vycházejí ze zjednodušené interpretace faktu malé četnosti zakládání rad zaměstnanců na pracovištích v ČR, jako důkazu jejich malé potřebnosti.

Debata na toto téma je často poznamenána ne zcela jasně formulovanými “východisky” i “zadáním”, které se pokouší řešit, a skutečností, že výchozí pozice diskutujících na “obou stranách” jsou často poněkud neblaze zatíženy stigmatem historického vývoje po roce 1948, který vedl k monopolizaci postavení odborových organizaci na úkor entit, které bychom mohli z dnešního pohledu považovat (při určitém zjednodušení) za jakousi dobovou obdobu dnešní rady zaměstnanců.

K právní úpravě rad zaměstnanců v dnešní podobě má prvorepubliková právní úprava, která se zabývala obdobnými instituty vztah již spíše jen inspirativní, i dnes však můžeme považovat za vzor jasnost, preciznost a racionální vyváženost s jakou tehdy zákonodárce právní úpravu v této oblasti vytvořil, když propracovaností vynikala např. právní úprava podnikových rad v hornictví (zákon č. 143/1920 Sb., o účasti zaměstnanců při hornictví na správě dolův a jejich podílu na čistém zisku), závodních rad a revírních rad (zák. č. 144/1920 Sb., o závodních a revírních radách při hornictví), závodních výborů (zák. č. 330/1921 Sb., o závodních výborech) aj.

Ke střetávaní ambicí odborových organizací a “neodborových reprezentací” zaměstnanců, počalo docházet v poválečném období poměrně záhy a postupně se rodil “konflikt”, který jakoby zatěžoval i dnešní názory na vzájemné vztahy těchto zástupců zaměstnanců.Dekretem presidenta republiky č. 104/1945, o závodních a podnikových radách bylo sice v poválečném období nově konstituováno postavení tzv. závodních zastupitelstev, hned v roce následujícím, zákonem č. 144/1946 Sb., o jednotné odborové organisaci, byl však položen základ budoucího výlučného postavení Revolučního odborového hnutí (ROH).

Po únoru roku 1948 došlo k významnému posílení postavení ROH na úkor zmenšující se role závodních rad zaměstnanců (i výše citovaný dekret presidenta republiky doznal změn) a tento proces byl pak završen IV. všeodborovým sjezdem, který přijal dokument pod názvem “Usnesení o závodních výborech základních organizací Revolučního odborového hnutí”, na základě kterého závodní výbory základních organizací ROH počínaje rokem 1959 převzaly úkoly závodních rad.

Zdá se, že určitá zátěž tohoto procesu zániku závodních rad ve prospěch vytvoření jediného, tehdejší vládní garnituře vyhovujícího, zástupce zaměstnanců – ROH, jakoby přetrvala a ovlivňovala některá stanoviska dodnes a vnášela do některých diskusí namísto argumentů věcných, určité pocity vzájemné konkurence rad zaměstnanců a odborů, jakoby podpořené neblahou historickou zkušeností.

II.

Debaty na téma, zda by rady zaměstnanců měly být v budoucnu subjektem práva či nikoliv, jsou již také delší dobu “opakující se” jak v argumentech příznivců tak odpůrců rad zaměstnanců. Svým způsobem k této debatě přispěl i zákonodárce, když společnou legislativní zkratkou “zástupce zaměstnanců” označil jak subjekt práva (odborovou organizaci) tak non-subjekty (rady zaměstnanců a zástupce pro BOZP). Jakkoliv vnímám specifika postavení “zástupců zaměstnanců” v pracovním právu, domnívám se, že by bylo šťastnější kdyby termín “zástupce” byl (tradičněji) používán pouze v souvislosti s entitou s právní subjektivitou.

Jsem toho názoru, že by rady zaměstnanců do budoucna právní subjektivitu mít měly, zejména v případě možného rozšíření pole jejich působnosti v budoucnu. Bez ohledu na tento aspekt, se však domnívám, že rady zaměstnanců, přes jejich malou (dosavadní) četnost, jsou institutem užitečným. K této domněnce mě vede i zkušenost spojená s výraznou politizací stanovisek odborů při posledních volbách do poslanecká sněmovny ČR v roce 2006. Vyhraněné politické názory vyjadřované odbory před volbami jim zřejmě “získaly” nové členy, ale také asi vedli k “úbytku” některých dosavadních členů, kteří se s proklamovanými politickými stanovisky odborů neztotožňovali (mohlo by být zajímavé zjištění, která skupina byla početnější). Nicméně se domnívám, že se opět potvrdila potřeba existence varianty zastoupení (pokud možno “plnohodnotného”) těch zaměstnanců, kteří chtějí být ve vztahu k zaměstnavateli při řešení svých problémů na pracovišti zastoupeni “zástupcem zaměstnanců” bez toho, že by se tím současně chtěli hlásit k určitému politickému směru nebo se stali podporovateli určitých skupin v politické soutěži, resp. chtějí být zastoupeni zástupcem, který se bude soustředit na problematiku jejich konkrétního pracoviště bez toho, že by tyto úkoly spojoval či prolínal s vlastními ambicemi při ovlivňování politického vývoje v celospolečenském kontextu.

Rady zaměstnanců by pak, tak jak je tomu i nyní v některých zemích, nemusely být vnímány do budoucna (a dnes tomu tak často u nás je) jako konkurent odborů a to jak v oblasti úloh (ty by byly poněkud odlišné – u odborů by se jednalo tradičně a v prvé řadě o ochrany zájmů zaměstnanců, v případě rad zaměstnanců by šlo spíše o řešení problémů v rámci zájmů rozvoje celého podniku), tak v oblasti “obav z konkurence při růstu členské základny”.

O členech odborů, resp. členském principu, zde ostatně padla v diskusi již zmínka a to zejména v souvislosti s otázkou reprezentativnosti i v souvislosti s ustanovením § 24 odst.2 ZP a otázkou jeho ústavní konformity. Ponechám-li stranou ostatní problematické aspekty výše uvedeného ustanovení, pak ve vazbě k otázce posuzování reprezentativnosti v závislosti na počtu členů bych chtěl poznamenat, že akcentování členského principu (ovšem jen v některých souvislostech - viz diskuse o zastupování nečlenů odbory v individuálních pracovněprávních vztazích), sledování vývoje procentní míry “organizovanosti” a dovozování reprezentativnosti z těchto ukazatelů je, do jisté míry, naším specifickým přežitkem. Jsou státy, kde odbory nemají v poměru k počtu všech zaměstnanců velký počet členů, ale jejich význam spočívá ve velké skupině podporovatelů a sympatizantů, které dokáží - v pro ně potřebných chvílích - “mobilizovat”. S trochou nadsázky bych tuto situaci přirovnal k parlamentním stranám, u nich by asi nikoho z nás nenapadlo poměřovat jejich “reprezentativnost” velikostí jejich “členské základny”, ta sama nemá zásadní vypovídací hodnotu a pro výsledky voleb není určující.

Nevnímám tedy rady zaměstnanců a odbory jako “konkurenty”, protože jsem toho názoru, že jejich pole působnosti by (zejména v budoucnu) nemělo být shodné (alespoň z převážné části). Naopak růst počtu rad zaměstnanců a vyjasnění, resp. rozdělení úloh mezi tyto oba “zástupce zaměstnanců” by mohlo být zaměstnancům samým ku prospěchu.

III.

V diskusi také zazněla úvaha, že nejsou – li rady zaměstnanců v ČR zakládány, pak to svědčí o tom, že “se neosvědčily” a mělo by se uvažovat o vypuštění právní úpravy rad zaměstnanců ze zákoníku práce. S takovým názorem nemohu souhlasit nejen s ohledem na argumenty, které jsem již vyslovil při “obhajobě” rad zaměstnanců i s přihlédnutím k možné změně jejich postavení a úkolů v budoucnu, ale zejména proto, že takový názor jakoby pomíjel fakt, že se rady zaměstnanců na základě jejich nevhodné stávající právní úpravy ani “osvědčit” nemohly.

Právní úprava spojená s ustanovením (volbou) – rady zaměstnanců, by se měla výrazně zjednodušit, tak aby (jak je tomu bohužel dnes) nebyla v podstatě jedním z prvků, který od zakládání rad zaměstnanců, svojí komplikovaností, odrazuje. Je např. na pováženou, jak rozsáhlou úpravu věnoval zákonodárce např. otázce zániku non – subjektu, kterým je rada zaměstnanců, jak detailně upravuje problematiku volební komise a voleb – dokonce zvláštním ustanovením občanského soudního řádu (§ 200x o.s.ř. - pro případ podání návrhu na neplatnost volby rady zaměstnanců), o kterém se domnívám, že nebyl v této souvislosti za 7 let, kdy je součástí našeho právního řádu, aplikován.

K takto komplikované úpravě této problematiky nás nenutí ani žádné prameny evropského komunitárního práva, které se ostatně problematikou rad zaměstnanců nezabývají.Je zde však ještě jeden aspekt, který – jak se domnívám – hovoří spíše ve prospěch zachování a přepracování právní úpravy rad zaměstnanců, než pro její zrušení. Ten souvisí s okolnostmi, za kterých se institut rad zaměstnanců po mnoha letech v českém právní řádu opět objevil. V roce 2000 v souvislosti s první velkou harmonizační novelou zákoníku práce provedenou zákonem č. 155/2000 Sb. byl naším právním řádem upraven, společně s institutem evropské rady zaměstnanců, která byla důsledkem nezbytné implementace směrnice 94/45/EC, i institut (“neevropské”) rady zaměstnanců, patrně jako důsledek uvědomění si skutečnosti, že tyto rady zaměstnanců jsou v mnohých státech obvyklé, působí vedle odborových organizací a dualita žádné problémy nezpůsobuje. Případné úvahy o vypuštění právní úpravy rad zaměstnanců z našeho právního řádu (namísto úvah o vhodné změně této právní úpravy) jsou i v tomto ohledu “krokem zpět”.