Sankce

Ano, dne 16.3. 2020 od 00:00 nabylo účinnosti usnesení vlády ze dne 12. března 2020 č. 194 o zákazu volného pohybu osob, které zakazuje volný pohyb osob na území ČR s výjimkou cest do zaměstnání, do zdravotnických zařízení, za rodinou a dalších nezbytných cest. V souvislosti s vyhlášeným krizovým stavem stanovuje § 31 odst. 3 písm c) zákona č. 240/2000 Sb. o krizovém řízení a o změně některých zákonů (dále jen "krizový zákon") povinnost všem fyzickým osobám strpět omezení vyplývající z krizových opatření stanovených v době krizového stavu. Dle § 34 odst. 3 v souvislosti s odst. 1. písm. a) tohoto ustanovení, je porušení takového krizového opatření přestupkem a může za něj být uložena pokuta až do výše 20 000,- Kč. Zároveň je ale třeba poukázat na jakousi mravní povinnost každého občana ČR a člena společnosti jako takové. Buďme tedy v této nelehké situaci ohleduplní jak vůči sobě samým, tak vůči ostatním.

Zpracováno dne 26. 3. 2020

Ano, porušování karantény může být trestným činem.
Tato problematika míří na § 152 a 153 trestního zákoníku, které upravují trestný čin šíření nakažlivé nemoci (v případě § 152 úmyslně a v případě §153 z nedbalosti).
Jelikož trestní zákoník sám neříká, co se rozumí onou „nakažlivou nemocí“, jejíž šíření se trestá, stanovuje seznam těchto nemocí vláda nařízením. Jedná se konkrétně o nařízení č. 453/2009 Sb. (text dostupný zde: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2009-453). Toto nařízení bylo 13. 3. 2020 novelizováno a na seznam nakažlivých nemocí byla přidána nemoc „COVID-19“. Tímto se úmyslné nebo nedbalostí šíření koronaviru stalo trestným činem.
Pokud jde o to, co znamená „šíření“, pak trestní zákoník hovoří o „způsobení nebo zvýšení nebezpečí zavlečení nebo rozšíření nakažlivé nemoci u lidí“. V naší republice půjde o to, že se člověk dopustí „rozšíření“ nakažlivé nemoci, neboť se tu koronavir již vyskytuje (proto sem nemůže být „zavlečen“).
K trestnému rozšiřování může dojít různými způsoby. Nejčastěji půjde o porušování různých opatření nebo nedbání a neplnění různých povinností uložených právními předpisy, kterými se čelí vzniku a rozšíření příslušných chorob – např. nedodržování opatření při předcházení vzniku a šíření infekčních onemocnění, porušení zákazu cestování nebo karantény. A jak již bylo řečeno, může se jednat o rozšíření koronaviru úmyslné (tedy že jej člověk šíří tzv. schválně; v tomto případě by mohl hrozit až dvanáctiletý trest vězení) nebo nedbalostní (tedy že jej člověk šířit nechce, ale přesto se tak děje - například pokud neví, že je infekční; v tomto případě by mohl hrozit až desetiletý trest vězení). Zároveň u tohoto trestného činu stačí způsobení nebezpečí rozšíření nemoci, nemusí tedy reálně dojít k jejímu přenosu a skutek je přesto spáchán.

Zpracováno dne 26. 3. 2020

Jsem nakažená virem SARS-CoV-2. V domácnosti se mnou žije i starší osoba (děda) a bohužel nakažení se potvrdilo i u ní a v současné době je v ohrožení života. Doma jsem však ochranné pomůcky nenosila. Sousedka mi sdělila, že jestli děda umře, určitě budu stíhaná pro spáchání trestného činu šíření nakažlivé nemoci podle § 152 tr. zákoníku a také pro zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 tr. zákoníku, neboť mojí vinou děda asi zemře. Má moje sousedka pravdu? Je možný jednočinný souběh těchto trestných činů či ne? Za jaké trestné činy mohu být v tomto případě orgány činnými v trestním řízení stíhaná?

Ano, trestný čin šíření nakažlivé nemoci podle § 152 trestního zákoníku může být spáchán v tzv. jednočinném souběhu s trestným činem vraždy podle § 140 trestního zákoníku. To znamená, že může dojít ke spáchání těchto dvou trestných činů „jedním konáním“ a člověk může být stíhán za oba trestné činy zároveň. Jsou zde možné dvě varianty. V prvém případě by osoba věděla, že je nositelem viru a měla by v úmyslu dědu prostřednictvím této nákazy zabít. Jednalo by se o úmysl přímý, tzn. věděla že je nositelem viru a chtěla, aby se nakazil i děda, jelikož jej chtěla tímto způsobem usmrtit. Proto se o toto aktivně snažila a za tímto účelem chodila v domě bez ochranných pomůcek, kýchala, kašlala nebo jinak šířila infekci v domě. V druhém případě by tato osoba taktéž věděla, že je nositelem viru a byla srozuměna s tím, že když chodí doma bez ochranných pomůcek, kašle a kýchá, může dědu nakazit a tímto způsobem jej fakticky usmrtit, což vlastně chtěla. Jednalo by se o úmysl nepřímý, tj. osoba věděla, že je nositelem viru a byla srozuměna s tím, že svým bezohledným jednáním popsaným výše může nakazit i dědu a tohoto tak usmrtit. Důležité je, že jednočinný souběh má vliv na trestání trestného činu, neboť pokud by k tomuto souběhu skutečně došlo, bude se ukládat trest podle činu nejpřísněji trestného. V tomto případě by nejpřísněji trestným činem byla vražda a hrozil by proto trest minimálně v rozmezí 10 až 18 let vězení.

Zpracováno dne 26. 3. 2020

Do vazby může být vzata osoba pouze při splnění všech podmínek stanovených trestním řádem. V tomto konkrétním případě by se muselo stát toto:
1) proti příslušné osobě by bylo zahájeno trestní stíhání, a to pro úmyslné šíření nakažlivé lidské nemoci podle § 152 trestního zákoníku a 
2) existovala by důvodná obava, že tato osoba uprchne nebo se bude skrývat, aby se vyhnula trestnímu stíhání nebo důvodná obava, že se bude opakovat trestný čin, za který je osoba stíhána (tedy šíření nakažlivé lidské nemoci) a 
3) vazba by byla adekvátním zajišťovacím opatřením, což znamená, že účelu, kterého se dosáhne prostřednictvím vazby, by nešlo dosáhnout jiným opatřením.
Pokud by všechny tyto podmínky byly splněny, mohla by osoba být vzata do vazby. V tomto konkrétním případě se však jedná o „pouhé“ nenošení roušky, byť porušující nařízení vlády, a je velmi obtížně představitelné, že by jen z tohoto důvodu došlo k vzetí do vazby, protože vazba je podstatným a citelným zásahem do práv člověka (zejména jeho právo na svobodu pohybu atd.) a měla by být použita až jako poslední možnost (ultima ratio), pokud nelze uplatnit možnosti jiné (viz výše uvedená třetí podmínka). Je třeba zdůraznit, že by vždy záleželo na individuálním posouzení konkrétní věci soudem, který do vazby bere.

Zpracováno dne 26. 3. 2020

Pracuji ve společnosti s 1200 zaměstnanci jako dělník. Povídá se, že u jednoho dělníka byla potvrzena nákaza virem SARS-CoV-19. Nicméně vedením společnosti nebyla nařízena karanténa a ani společnost nebyla uzavřena. Do styku s nakaženým však mohl přijít kdokoliv ze společnosti. Je možné trestně stíhat vedení společnosti, které rozhoduje o zastavení výroby?

Pokud zaměstnavatel věděl, že ve společnosti s dalšími lidmi pracovala nakažená osoba a neučinil žádné opatření, tak by Vámi popsaná situace opravdu mohla mít trestněprávní dopady. Trestný čin, který byl mohl přicházet v úvahu je upravený v § 152 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „TZ") šíření nakažlivé lidské nemoci. Avšak u tohoto trestného činu je pro jeho spáchání nutný úmysl nakažlivou nemoc zavléct nebo ji šířit.
Ze znění Vašeho dotazu spíše vyplývá, že Váš zaměstnavatel nejednal s úmyslem ale „pouze" nedbale. Nevyhodnotil situaci, neučinil opatření (jaké učinily z důvodu bezpečnosti v poslední době např. také jiné velké české společnosti, které uzavřely svoji výrobu, i když k tomu od „hygieny“ nedostaly žádný příkaz, ale činily tak čistě preventivně) a vystavil nebezpečí nákazy ostatní zaměstnance. Proto jsou naplněny znaky skutkové podstaty u trestného činu šíření nakažlivé lidské nemoci z nedbalosti dle § 153 TZ. Tento trestný čin se řadí mezi nedbalostí ohrožovací trestné činy, tj k jeho spáchání dojde již jen způsobením nebezpečí zavlečení či rozšíření nakažlivé lidské nemoci. V našem případě by se jednalo o nedbalost vědomou. Zaměstnavatel věděl, jakým způsobem se SARS-CoV-19 šíří a jak je nakažlivý, jelikož tyto informace jsou v současné době obecně dostupné a známé. Nikterak si ale neověřil onu informaci, že jeden ze zaměstnanců je tímto virem nakažen a neučil ve svém provozu žádná opatření, byť si musel být vědom, že pokud je zaměstnance skutečně nakažen, k rozšíření viru v provozu velmi rychle může dojít.
Vašeho zaměstnavatele lze jako právnickou osobu stíhat. Trestní odpovědnost právnických osob zavedl zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen „TOPO"). Tento zákon umožňuje stíhat, odsoudit a potrestat právnickou osobu, která spáchala trestný čin. Ve Vašem případě je zaměstnavatelem společnost – právnická osoba, jedná se o právní konstrukt a nemůže se tedy sama dopustit protiprávního jednání, ale může být za takovéto právní jednání odpovědná, pakliže je toto jednání této právnické osobě přičitatelné. Právnická osobě je přičitatelné jednání např. statutárního orgánu (typicky jednatele společnosti), osoby ve vedoucím postavení, jejího zaměstnance a dalších (§ 8 TOPO), ale to vše za předpokladu, že k tomuto jednání dochází v rámci činnosti právnické osoby nebo v jejím zájmu. Zaměstnavatel, jakožto právnická osoba tedy může být trestně stíhaná, protože zcela jistě došlo jednání, které je jí přičitatelné. Dále samozřejmě můžou být trestně stíhány i konkrétní fyzické osoby, které tento trestný čin fakticky „spáchaly“. Zde by záleželo na konkrétních poměrech v této společnosti. Muselo by se samozřejmě dokázat, kdo konkrétně pochybil, zda členové vedení společnosti - statutární orgán, případně vedoucí provozu, vedoucí zaměstnanec, bezpečnostní technik či jiní.

Zpracováno dne 26. 3. 2020

Je správně uvedeno, že by se mohlo jednat o trestný čin šíření nakažlivé nemoci (dle § 152 příp. 153 trestního zákoníku). COVID-19 (koronavir) je nově zařazen do přílohy 1 nařízení vlády č. 453/2009 Sb., tedy že jde o nakažlivou lidskou nemoc pro účely trestního zákoníku. Nejedná se naopak o pohlavní nemoc, a tedy ohrožení pohlavní nemocí dle § 155 TZ. Šíření nakažlivé nemoci (i z nedbalosti) je trestný čin ohrožovací. K následku (skutečnému zavlečení nebo rozšíření – nakažení jiné osoby) tedy nemusí dojít. Postačí již jen nebezpečí, že se tak může stát. Protože koronavirus je onemocnění, které se šíří relativně snadno právě pomocí kapének (např. kýchnutí, smrkání atd.), nespadá provozování pohlavního styku v takové situaci mezi adekvátní chování a takové jednání je proti zdravotnickým a hygienickým normám a zásadám (jedinci s koronavirem jsou proto drženi v karanténách!). Vzhledem k současné celosvětové pandemii a tomu, že jednání bylo spácháno v rámci tzv. nouzového stavu, lze předpokládat, že takováto jednání budou posuzována přísně a tedy, že lze taková jednání považovat za TČ šíření nakažlivé nemoci (§ 152 příp. 153 TZ – v závislosti na konkrétních okolnostech se může jednat o úmyslnou či nedbalostní formu.). O úmysl, pravděpodobně nepřímý, by se by se jednalo, že pachatel věděl, že je nakažen, ale je přesvědčen, že udělal maximum proti rozšíření viru, ale pokud by k tomu již došlo, byl s tímto následkem srozuměn. Naopak o nedbalost vědomou by se jednalo v případě, že pachatel je přesvědčen, že tím, že udělal maximum proti rozšíření, tak je absolutně vyloučeno, aby k rozšíření viru došlo. S ohledem na způsob šíření viru pomocí kapének si lze ale obtížně představit situaci, že by pachatel mohl udělat vše, aby zabránil rozšíření.

Zpracováno dne 26. 3. 2020

Mám důvodné obavy, že jsem nakažená virem SARS-CoV-2. Mám ode dneška typické symptomy pro takové onemocnění, horečku, kašel, špatně se mi dýchá. Snažím se postupovat dle všech doporučení odborníků i nařízení vlády. Do práce jsem však ještě včera šla, i když již včera mi nebylo již nejlépe, ale zvýšenou teplotu jsem neměla. V případě, že jsem někoho nakazila, budu trestně stíhána i v případě, že jsem to neučinila úmyslně? Jak nakažení osob mou osobou bude posuzováno v trestním řízení, jestliže mám za to, že jsem nikoho nechtěla nakazit, tedy ani z nedbalosti? Jak bude posuzováno moje jednání, jestli někdo kvůli mně zemře?

Dne 13. 3. 2020 bylo nařízením vlády č. 75/2020 Sb. změněno nařízení vlády č. 453/2009 Sb., kterým se pro účely trestního zákoníku stanoví, co se považuje za nakažlivé lidské nemoci, nakažlivé nemoci zvířat, nakažlivé nemoci rostlin a škůdce užitkových rostlin. Toto nařízení nově na seznam nakažlivých nemocí zařazuje COVID-19, tedy onemocnění, které způsobuje virus SARS-CoV-2. Šíření nakažlivé lidské nemoci je dle § 152 zákona č. 40/2009 Sb., zákona trestní zákoník (dále jen „trestní zákoník“) trestným činem. V § 153 trestního zákoníku je pak upraveno šíření lidské nemoci z nedbalosti, kterého se dopustí ten, „kdo z nedbalosti způsobí nebo zvýší nebezpečí zavlečení nebo rozšíření nakažlivé nemoci u lidí“. V obou případech se jedná o tzv. ohrožovací trestné činy, to znamená, že k trestnosti není třeba, aby k rozšíření nemoci skutečně došlo, nýbrž postačí jen bezprostředně hrozící nebezpečí. Nedbalost má dle § 16 odst. 1 trestního zákoníku dvě formy: vědomou a nevědomou. Ve Vašem případě by se pravděpodobně jednalo o nedbalost vědomou, která znamená, že pachatel „věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí“ (o nevědomou nedbalost by šlo v případě, kdy pachatel nevěděl, že může svým jednáním takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač to vědět měl a mohl). Pro nedbalost je typické, že chybí složka vůle, tedy že pachatel ani nechtěl způsobit následek předpokládaný trestním zákoníkem. Jednání je již samo o sobě projevem vůle. Spáchat tento trestný čin tak můžete i z nedbalosti - i přesto, že jste nikoho nakazit nechtěla. Pro naplnění nedbalosti je však nezbytné zkoumat, zda byla zachována určitá míra opatrnosti. Nedbalostně totiž jedná ten, kdo 1. nedodržuje míru opatrnosti, ke které byl v rámci okolností povinen, a 2. podle svých subjektivních možností je také schopen ji dodržovat. V případě prvního kritéria se vychází z tzv. obecně uznávaných zásad rozumné opatrnosti – tedy míry opatrnosti, která je ve společnosti obecně uznávána. Zajímá nás zde též, zda je nedbalostní jednání zakázáno právě proto, aby nedošlo ke konkrétnímu způsobenému následku. V současné situaci je účelem zavedení nemoci COVID-19 na seznam nakažlivých lidských nemocí právě to, že je nezbytné zamezit jejímu dalšímu šíření v krizové situaci. Co se týká druhého kritéria nedbalosti, zde jsou posuzovány např. psychické a fyzické vlastnosti pachatele, jeho intelektuální schopnosti či okolnosti daného případu. Trestně stíhána byste tak být mohla. To, zda se skutečně jednalo o nedbalost, by bylo posuzováno orgány činnými v trestním řízení s ohledem na konkrétní případ. Pokud by tyto orgány skutečně došly k závěru, že byla kritéria nedbalosti naplněna, hrozil by Vám přísnější trest odnětí svobody v délce šest měsíců až tři roky, jelikož byl trestný čin spáchán v době vyhlášeného nouzového stavu. V případě, že byste někoho nakazila a tento člověk by zemřel, hrozil by Vám trest odnětí svobody na jeden rok až šest let. Pokud by však zemřelo více osob, byl by možný trest odnětí svobody ještě vyšší, a to tři roky až deset let.

Zpracováno dne 26. 3. 2020

Pokud jde o trestný čin šíření nakažlivé nemoci podle § 152 trestního zákoníku, nemohl se ho pachatel dopustit, protože není nakažený koronavirem. V rámci toho trestného činu by se mohlo jednat o omyl skutkový, kdy pachatel by byl postižitelný, pokud by si myslel, že je nakažený a ve skutečnosti nakažený nebyl. On si je ale vědom toho, že je zdravý, tudíž omyl je zde vyloučen.
Dále by přicházel do úvahy ještě trestný čin šíření poplašné zprávy podle § 357 trestního zákoníku. Aby se tohoto činu dopustil, musel by pachatel úmyslně rozšiřovat nepravdivou zprávu, která by způsobila nebezpečí vážného znepokojení (to znamená pocit, kdy se lidé strachují o své životy, zdraví nebo majetek; stačí přitom, že tento pocit hrozí, nemusí k jeho vyvolání reálně dojít) u větší části obyvatelstva (to značí podstatně větší skupinu než 7 lidí). V tomto případě ale nedošlo ani ke spáchání tohoto činu, protože „vážné znepokojení“ bylo (či mohlo být) způsobeno pouze u jedné osoby. Pokud by ale čistě teoreticky v okamžiku, když pachatel sděloval informaci o svém nakažení sousedovi tak, že by křičel a seběhla se třeba část obyvatel k domu souseda, případně by byla přítomna jeho jednání spočívající v prsknutí slin do obličeje, byl by při splněni výše uvedených podmínek trestně odpovědný.
Lze se tedy domnívat, že odpovědnost podle trestního práva lze vyloučit.
„Pachatel“ by mohl být odpovědný za přestupek proti občanskému soužití podle § 7 zákona o některých přestupcích. Toho se osoba dopustí mimo jiné tak, že úmyslně naruší občanské soužití tím, že se vůči druhému (tj. i jedné osobě) dopustí schválnosti. K takovému narušení občanského soužití mohlo v tomto případě dojít. Vše další by byla otázka dokazování tohoto přestupku.
A nakonec je třeba dodat z hlediska obecné slušnosti, že tímto způsobem se sousedské spory neřeší, ale to jsme již mimo režim práva.

Zpracováno dne 26. 3. 2020

Ano, podle bodu I. usnesení vlády č. 247, které bylo publikováno pod č. 106/2020 Sb, vláda sice zakazuje pohyb mimo bydliště bez ochraných prostředků dýchacích cest (rouška,respirátor, šátek). Soukromou zahradu ale lze považovat za součást bydliště, takže na tyto prostory se povinnost nošení ochranného prostředku dýchacích cest nevztahuje. Pokud by se ale jednalo o zahradu, kde se "přes plot" potkává více lidí, pak je nošení roušky vhodné. V tomto případě je třeba pamatovat i na smysl tohoto opatření, což je především zamezení šíření nákazy SARS-CoV-19. Je v zájmu celé společnosti, aby se ochranné prostředky dýchacích cest účinně používaly.

Zpracováno dne 27. 3. 2020

Obracím se na Vaši poradnu s dotazem, jak by bylo možno, za nynější " koronavirové situace " (kdy je omezen pohyb obyvatel atd.) řešit následující situaci  mám sestru ( 64 let ), která patří do velmi rizikové skupiny, co se týče možné nákazy koronavirem, protože má velice oslabenou imunitu.

Sestra se nyní zdržuje v bytě, který vlastní a obývá se svým 68 letým manželem.
A zde je problém: manžel má rád lyžování a turistiku. I přesto, že jej má sestra upozornila na to, že jak on, tak především ona patří do rizikové skupiny, on na to nereaguje. Chová se tak, jakoby zde žádné nebezpečí nákazy nebylo. Odchází z bytu i na několik dní, pravděpodobně na nějaké túry do hor. Cestou určitě přijde do kontaktu s řadou lidí (čerpací stanice, obchod, atd). Největší problém ale vidím v tom, že můj švagr ten svůj volný čas tráví také se svou známou, či přítelkyni ( která je zaměstnaná u stánku s prodejem kebabu, kde se vystřídá denně velké množství zákazníků ) a stýká se též s dalšími členy její rodiny, kteří také chodí do zaměstnání.
Jsem bezradná a nevím, jak bych mohla své jediné sestře pomoci.
Napadlo mne, zda by na základě výše uvedeného nezodpovědného chování nebylo možno zakázat švagrovi vstup do jejich společného bytu po dobu trvání mimořádných opatření, tedy do té doby než nákaza koronavirem pomine. A na koho by se v takovém případě měla sestra obrátit?

Od 24. března do (prozatím) 1. dubna byl omezen volný pohyb osob na území celé ČR – toto v praxi znamená, že je nařízeno omezit kontakt s jinými lidmi na nezbytně nutnou míru a omezit pohyb na veřejně dostupných místech na dobu nezbytně nutnou.
Pod nutnou mírou a dobou nezbytně nutnou si lze představit obstarání nutných záležitostí jako například nákupy nebo cestu do práce. Na druhou stranu se toto opatření nevztahuje na procházky v přírodě, tedy i túry.
Jestliže ovšem švagr nedodržuje omezení a podniká návštěvy, je vhodné ho upozornit, že toto jeho chování může být vyhodnoceno jako přestupek a může mu tak být podle § 34 odst. 3 v souvislosti s odst. 1 písm. a) krizového zákona uložena pokuta až do výše 20.000,- Kč. Také by bylo vhodné ho upozornit, že kdyby se v důsledku tohoto chování nakazil a vystavil by, nebo v horším případě nakazil, koronaviru další osoby, jednalo by se již o trestný čin šíření nakažlivé nemoci podle § 152 a § 153 trestního zákona (pro bližší informace o tomto trestném činu https://bit.ly/33S5weL).
Nutno poznamenat, že není podmínkou, aby se od švagra jiná osoba nakazila, stačí pouze možnost, že by k tomu mohlo dojít. Za tento trestný čin hrozí až desetiletý trest vězení.
Bohužel není možné zakázat švagrovi vstup do společného bytu. Institut vykázání ze společného obydlí podle § 44 zákona o policii je možno použít v případě, že by se Váš švagr dopustil vůči Vaší sestře nebezpečného útoku proti životu, zdraví anebo svobodě nebo zvlášť závažného útoku proti lidské důstojnosti, k čemuž na základě toho, co uvádíte ve svém dotazu, nedošlo.
Samozřejmě nejlepším řešením by bylo se se švagrem dohodnout a obeznámit ho s možnými následky jeho jednání. Zkuste taktéž v této souvislosti vyhledat nějakou neziskovou organizaci poskytující psychologické poradenství, která by Vás mohla nasměrovat v tom, jak efektivně se svým švagrem promluvit.
Jako další možné, i když určitě dosti nepohodlné řešení se nabízí dočasné přestěhování sestry k příbuzným, popř. přestěhování švagra.
Krajní možností by bylo na jeho chování upozornit policii a to státní, případně městskou, nicméně vzhledem k možné pokutě je otázkou, zda by nezasáhla do společných financí a negativně tak neovlivnila i Vaši sestru.
Pro lepší přehled omezení vzhledem k neustále měnící se situaci doporučuji navštívit tyto stránky vlády ČR (https://bit.ly/39vZ5z4), kde se nachází aktuální výčet opatření přijatých v souvislosti s koronavirem.

Zpracováno dne 30. 3. 2020

Partnerka je studentkou v Brně. Po vyhlášení karantény však odjela za svou rodinou na druhý konec republiky. Mohu ji jet navštívit, aniž bych porušil zákaz volného pohybu? (Tedy lze tuto návštěvu vztáhnout pod výjimku nezbytné cesty za osobou blízkou?) V případě, že ne a na cestu se přesto vydám, jaká mi hrozí sankce? A může mě vůbec po cestě někdo zkontrolovat a ptát se kam jedu?

Vaši otázku bych rozdělila do dvou částí. Návštěvu partnerky nelze podřadit pod výjimku ze zákazu, jelikož podle mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví vydaného dne 23. března 2020 na základě § 80 odst.1 písm. g) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, se zákaz volného pohybu osob ve smyslu čl. I odst.1 písm. b) nevztahuje pouze na nezbytné cesty za rodinou nebo osobami blízkými. Pokud s partnerkou trvale žijete, pak by ji sice bylo možné podřadit pod definici osoby blízké, tak jak ji vymezuje § 22 odst.1 občanského zákoníku, avšak výjimka ze zákazu pohybu míří jen na nezbytné cesty, což pouhá návštěva bohužel není. Jako odpověď na zbytek otázky bych uvedla, že v souvislosti s vyhlášeným krizovým stavem stanovuje § 31 odst. 3 písm. c) zákona č. 240/2000 Sb. o krizovém řízení a o změně některých zákonů (dále jen "krizový zákon") povinnost všem fyzickým osobám strpět omezení vyplývající z krizových opatření stanovených v době krizového stavu. Krizový zákon zároveň dává policii oprávnění kontrolovat dodržování stanovených povinností, mohou Vás tedy zkontrolovat a zeptat se kam jedete. V případě porušení povinnosti stanovené mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví se dle § 92n odst. 1 písm. b) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, dopustíte přestupku, za který může být uložena pokuta až do výše 3 000 000,- Kč.

Zpracováno dne 31. 3. 2020

1) K nošení roušek na pracovišti
Mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví ČR (MZDR 13894/2020-1/MIN/KAN) je od 31. 3. 2020 prodlouženo předchozí opatření vlády a nadále se tak zakazuje všem osobám pohyb a pobyt na všech místech mimo bydliště bez ochranných prostředků dýchacích cest. Všichni lidé na území České republiky jsou tedy, nenachází-li se v místě bydliště, po dobu účinnosti tohoto opatření povinni mít nos a ústa zakryté respirátorem, rouškou, ústenkou, šátkem či jiným prostředkem, který brání šíření kapének. Výjimku z tohoto zákazu mají pouze děti do dvou let věku a řidiči motorových vozidel, jestliže jsou sami v uzavřeném vozidle.

Zaměstnanci tak nenošením těchto ochranných prostředků na pracovišti porušují toto opatření a dopouští se přestupku podle § 92n odst. 1 písm. b) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, za což jim hrozí pokuta až ve výši 3 000 000 Kč. Přestupky podle § 93 zákona o ochraně veřejného zdraví projednává krajská hygienická stanice.

2) K firemní kantýně přístupné veřejnosti
Stejného přestupku jako fyzické osoby (zaměstnanci) se mohou podle § 92n odst. 1 písm. b) zákona o ochraně veřejného zdraví v případě nedodržení opatření dopustit i právnické osoby nebo podnikající fyzické osoby, tedy i zaměstnavatel, u kterého pracujete. Mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví ČR (MZDR 13361/2020-3/MIN/KAN) je totiž do 11. 4. 2020 do 6:00 prodlouženo předchozí opatření vlády a nadále se tak podle bodu I. odst. 3. zakazuje přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb s výjimkou provozen, které neslouží pro veřejnost (např. zaměstnanecké stravování). Tento zákaz se přitom nevztahuje na prodej mimo provozovnu stravovacích služeb (např. provozovny rychlého občerstvení s výdejovým okénkem nebo prodej jídla s sebou bez vstupu do provozovny).

Firemní kantýna tak může být otevřena pouze pro zaměstnance. Je-li přístupná i veřejnosti, dochází tím k porušení tohoto mimořádného opatření. Provozovateli kantýny taktéž hrozí pokuta podle již zmíněného § 92n odst. 1 písm. b) zákona o ochraně veřejného zdraví až ve výši 3 000 000 Kč a také v tomto tyto přestupky projednává krajská hygienická stanice.

Závažné případy porušení mimořádných opatření mohou mít i trestněprávní dopady, naplňují-li skutkovou podstatu trestného činu šíření nakažlivé nemoci podle § 152 trestního zákoníku a šíření nakažlivé nemoci z nedbalosti podle § 153 trestního zákoníku. O tom jsme podrobněji psali již v předešlých otázkách - vizte např. https://www.law.muni.cz/content/cs/aktualne/poradnakoronavirus/sankce/#item81158 či https://www.law.muni.cz/content/cs/aktualne/poradnakoronavirus/sankce/#item81155.

Zpracováno dne 7. 4. 2020

Jde někde najít jednoznačné pravidlo, v jaké podobě aktuálně provozovat hospodu? Máme mezi dveřmi stolek, ale štamgasti chodí pro pivo dovnitř k výčepu, postávají před provozovnou (na chodníku) v hloučku, kde kouří a chodí do provozovny na záchod. Není to problém? Zatím jen jednou projíždělo okolo auto městské policie a nereagovali. Ale četl jsem, že někde dávají prý pokuty.

K datu 20. 4. 2020 nalezneme poměrně jednoznačné pravidlo v mimořádném opatření Ministerstva zdravotnictví č. j.: MZDR 16193/2020-1/MIN/KAN ze dne 15. 4. 2020 (dostupné jako příloha č. 1 k usnesení vlády č. 420 zde https://apps.odok.cz/djv-agenda?date=2020-04-17), konkrétně v bodu 3. Podle této normy se zakazuje přítomnost v provozovnách stravovacích služeb, přičemž tento zákaz se nevztahuje na prodej mimo provozovnu stravovacích služeb (např. provozovny rychlého občerstvení s výdejovým okénkem nebo prodej jídla s sebou bez vstupu do prodejny). V případě porušení povinností stanovených mimořádným opatřením se jedná o přestupek podle § 92n odst. 1 písm. b) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, za který hrozí uložení peněžité sankce do výše 3 miliónů korun. Z toho, co zmiňujete ve svém dotazu se z mého pohledu zdá být pravděpodobné, že se vystavujete nebezpečí uložení sankce, jelikož umožňujete přítomnost veřejnosti ve Vaší provozovně stravovacích služeb. Pokud se chcete tomuto nebezpečí vyhnout, jako rozumné se jeví prodávat pivo či jiné věci skutečně jen „přes okénko“ s tím, že Vaši zákazníci nebudou mít do provozovny přístup, včetně toalety. Pro Vaše zákazníky je ještě významné mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví č. j.: MZDR 16195/2020-1/MIN/KAN ze dne 17. 4. 2020 (dostupné jako příloha č. 2 k usnesení vlády č. 420 ve výše zmíněném odkazu), jelikož podle bodu I. 2. písm. d) jsou povinni konzumovat nápoje na veřejnosti v místě jejich prodeje pouze v nezbytně nutných případech pro potřeby nezbytného občerstvení, jedná-li se o nápoje určené k bezprostřední konzumaci, a v takovém případě se musí ke konzumaci vzdálit od výdejového okénka alespoň na 10 metrů, dále v souladu s I. 2. písm. b) a c) omezit kontakt na nezbytně nutnou dobu, v počtu nejvýše dvou osob s výjimkou členů domácnosti a udržovat odstup nejméně 2 metrů, pokud je to možné. V souladu s mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví č. j.: MZDR 15757/2020-2/MIN/KAN ze dne 9. 4. 2020 (dostupné jako příloha č. 1 k usnesení vlády č. 402 zde https://apps.odok.cz/djv-agenda?date=2020-04-09) je rovněž stále povinné nošení ochranných prostředků dýchacích cest mimo bydliště, což je však pochopitelně při bezprostřední konzumaci nápoje nereálné. Určitě tak není obezřetné shlukovat se ve skupinách za účelem popíjení na sluníčku, ale spíše celou návštěvu vnímat jako nezbytnou občerstvovací přestávku za účelem doplnění sil a podpory oblíbeného podniku. V zájmu podnikatelské opatrnosti by také bylo velmi rozumné umístit vedle výdejového okénka a v prostoru, kde se nápoje konzumují výzvu pro Vaše zákazníky k dodržování výše zmíněných opatření ke zmírnění nebezpečí přenosu nemoci, případně také, abyste tak učinil Vy, nebo někdo se zaměstnanců. V případném přestupkovém řízení o uložení pokuty byste totiž mohl argumentovat tím, že jste se zákazníky na to snažil upozornit, což by mohlo mít vliv na Vaši odpovědnost, nebo alespoň na výši uložené sankce (tj. udělal jste vše, co jste udělat mohl).

Zpracováno 22. 4. 2020

Jsme organizací, která školí kurzy první pomoci zážitkovou formou - spousta simulací, nácviků a vzájemného dotýkání se při nácvicích záchrany životů. Od 11.5. podle státu můžeme začít naše kurzy opět realizovat. Máme však trochu obavy, neb se může stát, že se naši lektoři od nějakého účastníka nakazí a pak se nevědomky mohou stát těmi, co v nějaké společnosti či firmě pošlou všechny účastníky kurzu do karantény. To by danému subjektu mohlo způsobit odstávku provozu a s tím spojené nemalé náklady. Určitě máme v plánu realizovat spoustu bariérových opatření a chceme nechat účastníky podepsat, že potvrzují, že si nejsou vědomi, že nepřišli do styku s nakaženou osobou a že se kurzu účastní na vlastní nebezpečí, ale rádi bychom vás požádali o pomoc se správnou a právně uznatelnou větou, ve které se zříkáme odpovědnosti za případné finanční ztráty spojené s touto situací. Je vůbec možné se takto zodpovědnosti zříci? Pokud ano, prosím o nějaký návrh textu.

Ujednání či prohlášení o tom, že po Vás zaměstnavatel klienta nebude nárokovat náhradu škody, je možné. Problém však je, že (jak předpokládám), Vašimi klienty nebudou pouze osoby, které by mohly za své zaměstnavatele jako „ohrožené“ společnosti jednat a Vaši klienti, pokud takové oprávnění nemají, se proto nebudou moct vzdát náhrady škody za celou společnost, pro kterou pracují. Bude proto potřeba, aby dané prohlášení podepsal ten, kdo za ni jednat může. Co se týče samotného prohlášení, mohlo by být formulováno takto: „V případě, že bude účastník tohoto kurzu kdykoli po jeho absolvování pozitivně testován na COVID-19 a následkem toho bude povinen nastoupit do karantény, jakož i v případě že budou do karantény povinni nastoupit spolupracovníci tohoto účastníka, nebude zaměstnavatel tohoto účastníka ani zaměstnavatel jeho spolupracovníků uplatňovat vůči společnosti *název společnosti organizující kurzy, se sídlem, IČ“ žádnou náhradu škody či ušlého zisku, a to ani za situace, kdy bude prokázáno, že se účastník nakazil v průběhu kurzu.“

Zpracováno 8. 5. 2020