Sociální jistota a pocit sociálního bezpečí patří jednoznačně mezi priority člověka. Veškeré změny, které se projeví v této oblasti, na člověka dopadají tíživě a má pocit, že by se měl proti nim bránit. Je proto samozřejmé, že zákon č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů (dále jen "zákon č. 261/2007 Sb."), který se dotýkal zásadním způsobem sociálních otázek, vyvolal velkou diskusi a dokonce i návrhy na jeho zrušení.
Návrh na zrušení celého zákona č. 261/2007 Sb. podala jako první skupina 67 poslanců. V návrhu byly obsaženy alternativní petity - zrušení celého zákona nebo jeho jednotlivých konkrétně označených ustanovení, popřípadě zrušení některých konkretizovaných ustanovení v zákonech novelizovaných citovaným zákonem.
Další návrh, který směřoval proti zákonu č. 261/2007 Sb., byl návrh skupiny 43 poslanců. Tento návrh byl usnesením Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 28/07 ze dne 23. listopadu 2007 odmítnut z důvodu překážky litispendence a skupina 43 poslanců se stala vedlejším účastníkem v řízení o prvním návrhu na zrušení citovaného zákona. Konečně proti zákonu č. 261/2007 Sb. směřoval i návrh skupiny 19 senátorů, který byl rovněž usnesením Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/07 ze dne 12. prosince 2007 odmítnut z důvodu překážky již dříve zahájeného řízení. I tato skupina 19 senátorů se stala vedlejším účastníkem v řízení o prvním uvedeném návrhu.
Ústavní soud celý návrh směřující proti zákonu č. 261/2007 Sb. rozdělil, resp. vyčlenil z něho dvě ucelené části, o nichž bylo jednáno v samostatných řízeních. Jednalo se o otázky financování zdravotní péče z veřejného zdravotního pojištění, které byly projednávány pod sp. zn. Pl. ÚS 1/08, a dále se jednalo obsahově samostatnou problematiku sociálního zabezpečení (vyjma již samostatně vyčleněného veřejného zdravotního pojištění), kde řízení bylo vedeno pod sp. zn. Pl. ÚS 2/08. Zbývající část návrhu skupiny 67 poslanců byl i nadále veden pod původní sp. zn. Pl. ÚS 24/07 a byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 31. ledna 2008. V dalších částech příspěvku se budeme věnovat pouze dvěma samostatným nálezům, týkajícím se oblasti sociálního zabezpečení.
Podívejme se nejdříve, proti kterým ustanovením zákona č. 261/2007 Sb. jednotlivé návrhy směřovaly.
Skupina 67 poslanců navrhovala v první řadě zrušení celého citovaného zákona - vzhledem k tomu, že tato otázka je mimo řešení ve zkoumaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/08 (byla řešena ve výše uvedeném řízení pod sp. zn. Pl. ÚS 24/07), nebudeme se jí dále zabývat.
Ve vztahu k samostatné části - oblast sociálního zabezpečení, která byla vyčleněna do řízení pod sp. zn. Pl. ÚS 2/08, skupina poslanců navrhovala ke zrušení části patnáctou až dvacátou druhou, části dvacátou čtvrtou až třicátou devátou a část čtyřicátou čtvrtou citovaného zákona s argumentací, že tyto části obsahově, teleologicky ani formálně nesouvisejí s daňovými změnami, snižováním a rušením některých daní, zvyšováním či zaváděním jiných daní. Navrhovatelé tvrdili, že přijetí zmíněných částí zákona mělo být řešeno formou zvláštního zákona, protože prováděné zásadní změny v systému sociálního zabezpečení, které je samostatným právním odvětvím, nesouvisejí s právem finančním. Jediné propojení práva sociálního zabezpečení s finančním právem lze akceptovat jen v souvislosti s úpravou daní z příjmu a pojistného na sociální zabezpečení (část dvacátá třetí), uvedené úprava proto nebyla skupinou 67 poslanců navrhována ke zrušení. Skupina 67 poslanců dále argumentovala tím, že změny v pracovním právu (vztah mezi dvěma soukromými subjekty) velmi málo souvisejí se stabilizací veřejných rozpočtů. Stejně tak změny v odměňování ve veřejné sféře vyžadují, z důvodů předvídatelnosti práva a demokratické legitimity tvorby práva, úpravu ve zvláštním zákoně. I když navrhovatelé konstatovali, že některé změny, provedené napadenými ustanoveními zákona, jsou žádoucí, nemělo by se tak dít "přilepením" této právní úpravy k zákonu, který se takové problematiky vůbec netýká. Části, které byly navrhovány ke zrušení, se týkaly následujících otázek:
Skupina 19 senátorů svým návrhem napadla způsob schválení zákona č. 261/2007 Sb., nezpochybňovala obsahový soulad zákona s ústavním pořádkem. Hlavní problém napadeného zákona tito navrhovatelé spatřovali v tom, že se jedná o balík mnoha novelizací zákonů v jednom zákoně, což snižuje jeho přehlednost. Poukázali i na to, že ve druhém čtení předložil poslanec a předseda vlády velmi obsáhlý pozměňovací návrh, který přinesl v řadě částí nežádoucí "přílepky".
Konečně skupina 43 poslanců vedle návrhu na zrušení celého zákona č. 261/2007 Sb. (argumentace obdobná jako u skupiny 67 poslanců) navrhla ke zrušení:
Ve vztahu k části šestnácté poslanci argumentovali především kvalitou záchranné sociální sítě pro osoby dlouhodobě nezaměstnané, kde navrhovaná úprava určuje taxativně okruh osob, kterým nemůže být částka živobytí podle zákona o hmotné nouzi navýšena. Podle navrhovatelů dále není skupina dlouhodobě nezaměstnaných, jimž naopak bude obligatorně navýšena částka živobytí, úplná, jsou pominuty některé skupiny osob, které jsou obtížně zaměstnatelné (např. skupina uchazečů o zaměstnání starší 50 let).
Ve vztahu ke zrušení části devatenácté poslanci napadali nově zaváděný institut odložení placení nemocenského až od čtvrtého dne dočasné pracovní neschopnosti s tím, že po první tři dny dočasné pracovní neschopnosti se žádná dávka poskytovat nebude. Argumentovali především tím, že se jedná o pojistný systém, který má sloužit k ochraně při pojistné události. Vyřazení prvních tří dnů z poskytování dávky je podle jejich názoru porušením práva pojištěnců a systém nemocenského pojištění tak jen supluje zdroje ke krytí deficitu státního rozpočtu. Poslanci dále nesouhlasili se změnami výpočtu denního vyměřovacího základu pro nemocenské a podporu při ošetřování člena rodiny, nesouhlasili také se snížením sazby pro stanovení podpory při ošetřování člena rodiny a s blokací možné valorizace částek stanovených pro uplatňování redukčních hranic při výpočtu denního vyměřovacího základu. Poslanci namítali, že uvedené úpravy snižují úroveň nemocenského pojištění a zhoršují tak sociální situaci zaměstnanců, kteří jsou na tyto dávky odkázáni.
Ve vztahu ke zrušení části dvacáté první navrhovatelé uvedli, že zrušením prodlouženého poskytování peněžité pomoci osamělým ženám a zrušením poskytování peněžité pomoci uchazečům o zaměstnání se zhoršuje sociální postavení nízkopříjmových skupin obyvatelstva. Napadená úprava tak odnímá pomoc lidem, kterým je stát povinen poskytnout odpovídající hmotnou podporu.
Konečně ve vztahu k bodu 3 části třicáté šesté poslanci zdůraznili, že vázání dávek v nezaměstnanosti na vlastní odpovědnost zaměstnance za uchování si svého zaměstnaneckého poměru snižuje smysl záchranné sociální sítě a nabourává solidárnost mezi lidmi. Uvedenou úpravu považují navrhovatelé za zásah státu do vztahu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Nová úprava mění podmínky pojištění v nezaměstnanosti, zachovává však sazbu pojistného, ale zužuje rozsah plnění z tohoto pojištění tak, že zaměstnanec, jehož pracovní poměr skončil z důvodu porušování povinností, i když platil pojistné, nebude mít nárok na plnění.
Ústavní soud při obecném hodnocení předložených návrhů konstatoval, že se v tomto řízení nebude zabývat otázkami ústavní konformity kompetence a legislativního procesu, protože tyto otázky vyřešil nález sp. zn. Pl. ÚS 24/07 ze dne 31. ledna 2008; tentýž závěr pak aplikoval na návrhy týkající se zrušení jednotlivých částí zákona č. 261/2007 Sb. Ve vztahu k námitce vnitřní nekonzistentnosti zákona rovněž poukázal na závěry obsažené ve zmíněném nálezu s tím, že podle těchto závěrů se nejedná o extrémní systémovou svévoli, která by zakládala ve vztahu k částem, navrhovaným ke zrušení, derogační důvod pro porušení principů materiálního právního státu.
Hlavní pozornost proto Ústavní soud věnoval posouzení obsahového souladu napadených zákonných ustanovení s ústavním pořádkem. Z tohoto pohledu dospěl k závěru, že návrh skupiny 67 poslanců na zrušení přesně označených částí zákona č. 261/2007 Sb. kromě námitek procedurální povahy neobsahoval žádné materiální výtky, z nichž by vyplývala obsahová protiústavnost těchto částí. Konstatoval proto, že navrhovatelé neunesli v řízení o kontrole norem břemeno tvrzení protiústavnosti, a proto je nutné považovat jejich návrh za rozporný s ustanovením § 34 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a tedy meritorního projednávání nezpůsobilý.1 Obdobný osud stihl i návrh skupiny 19 senátorů. Ústavní soud se proto zabýval jen návrhem skupiny 43 poslanců, která v petitu navrhla rovněž zrušení některých částí zákona a přinesla v tomto směru i řadu věcných argumentů.
Z věcných námitek, obsažených v návrhu skupiny 43 poslanců Ústavní soud vyhověl pouze návrhu na zrušení některých ustanovení v zákoně č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění pozdějších předpisů, a zrušil pro rozpor s čl. 30 Listiny v ustanovení § 15 odst. 1 věta první slova: "trvá-li pracovní neschopnost déle než 3 kalendářní dny" a v ustanovení § 15 odst. 3 větě první zrušil slovo "čtvrtého". Stejně tak zrušil v ustanovení § 16 citovaného zákona větu druhou: "Nemocenské podle věty první se poskytuje od čtvrtého kalendářního dne karantény." V odůvodnění tohoto rozhodnutí bych zdůraznila především jeho obecnou část, kde se Ústavní soud zamýšlí nad významem a obsahem pojmu sociální solidarita jako základu jakýchkoliv úprav v oblasti sociálního zabezpečení.
Ústavní soud v tomto odůvodnění výslovně uvedl: "Míra uznání principu solidarity závisí na úrovni etického chápání soužití ve společnosti, její kulturnosti, ale i smyslu jednotlivce pro spravedlnost a sounáležitost s ostatními a sdílení jejich osudu v určitém čase a místě. Solidaritu lze z pohledu jednotlivce vnímat jako vnitřní či vnější. Vnitřní solidarita je dána citovou blízkostí vztahu k ostatním, je spontánní, uplatňuje se především v rodině a v dalších partnerských společenstvích. Stát do tohoto vztahu zpravidla nezasahuje, nebo jen velmi omezeně (viz rodinně právní vztahy upravené zákonem o rodině). Vnější solidarita tuto citovou blízkost postrádá, a souhlas jednotlivce s jejím uplatňováním je proto zdráhavější. Jedná se na příklad o solidaritu bohatých s chudými, schopných s méně schopnými, zdravých s nemocnými. Stát se v této oblasti uplatňuje svojí mocensko-vrchnostenskou funkcí velmi aktivně. Přes princip solidarity se uskutečňuje přerozdělování, tj. pohyb přenášející zdroje od jedněch k druhým - těm potřebným. Solidarita má své hranice. Nemůže mít natolik vychýlenou podobu, aby ji ti, které postihuje, pociťovali jako nepřiměřenou, neproporcionální, nebo dokonce nespravedlivou a odňali jí svůj tichý souhlas. Ve jménu solidarity může stát postihovat pouze takovou část majetku schopného, aby současně nedestruoval aktivitu jeho výkonu a nedostal se za ústavní hranici ochrany majetku."2
Konkrétně pak zrušení uvedených ustanovení odůvodňoval především pojistným charakterem systému a nemožností, aby stát odpovědnost za zneužívání systému nemocenského pojištění některými jednotlivci přenášel na všechny pojištěnce. Dále pak k podpoře svého rozhodnutí poukázal na nepříznivé dopady na zdravotní stav pojištěnců, kteří aby se vyhnuli odložení platby nemocenského, nebudou lékaře raději navštěvovat a budou nemoc "přecházet". Důrazně pak upozornil i na to, že je nepřípustné, aby stát vyžadoval od pojištěnců pouze plnění povinností (povinnost platit pojistné nebyla nijak dotčena), ale nedbal ochrany jejich zájmů, jestliže je postihne sociální událost v podobě dočasné pracovní neschopnosti.3
I když vnitřně se závěry Ústavního soudu k této otázce souhlasím, přesto je ale nutno konstatovat, že Ústavní soud neměl pro své hodnocení a stanovisko dostatek relevantních srovnávacích podkladů. Jednoznačně se ztotožňuji se závěrem, že nelze nedostatky při posuzování zdravotního stavu pojištěnce řešit tím, že bude postihnuta celá skupina pojištěnců, respektive všech osob, které jsou v postavení obdobném postavení pojištěnce - zaměstnance. Nedostatky v posuzování zdravotní péče je - podle mého názoru - nutno řešit tam, kde vznikají, tedy při výkonu rozhodovací pravomoci lékaře (zdravotnického zařízení) o tom, zda konkrétní osoba je či není dočasně práce neschopná.
Přesto však, jak jsem uvedla, neměl Ústavní soud dostatečné podklady pro své závěry. Především podle mého názoru měl Ústavní soud provést alespoň částečnou komparaci právních úprav v dalších státech, zejména pak v členských státech Evropské unie.
Dále mohl, podle mého názoru, Ústavní soud podrobněji provést tzv. test racionality a proporcionality, které mají několik kroků:
Vrátíme-li se zpět ke zrušovacímu rozhodnutí Ústavního soudu, nutno poukázat na jedno zásadní úskalí, kterého si i Ústavní soud byl vědom. Poskytování nemocenského od čtvrtého dne dočasné pracovní neschopnosti se obdobně promítlo i v dalších právních předpisech, týkajících se jedinců, kteří po určitou dobu od počátku dočasné pracovní neschopnosti pobírají ještě plat (soudci, příslušníci ozbrojených sborů atd.). Zákon č. 261/2007 Sb. princip poskytování plnění až od čtvrtého dne (tj. poskytování platu při dočasné pracovní neschopnosti až od čtvrtého dne) promítl i do všech právních úprav upravujících odměňování těchto osob. Ústavní soud se však těmito úpravami nemohl zabývat, protože zrušení jejich konkrétních ustanovení nebylo navrženo s odpovídající ústavně právní argumentací. Takže po rozhodnutí Ústavního soudu nastal stav takový, že pojištěnci, na něž se vztahuje zákon č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění pozdějších předpisů, pobírají nemocenskou od prvního dne dočasné pracovní neschopnosti, avšak např. příslušníci bezpečnostních sborů pobírají plat až od čtvrtého dne dočasné pracovní neschopnosti.4 Změna tohoto stavu je provedena zákonem č. 305/2008 Sb., který však pro tuto oblast nabude účinnosti až od 1. 1. 2009 (teprve od této doby budou osoby, na něž se uvedená právní úprava vztahuje, pobírat po první tři dny dočasné pracovní neschopnosti služební příjem ve výši 25 %).
Pokud se jedná o další návrhy na zrušení konkrétních ustanovení zákona č. 261/2007 Sb., obsažené v návrhu skupiny 43 poslanců, nebylo jim vyhověno. Ústavní soud nevyhověl návrhu na zrušení nové úpravy § 39 odst. 2 písm. a) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů. K odůvodnění svého zamítavého stanoviska uvedl, že předmětná úprava, která vylučuje poskytnutí podpory v nezaměstnanosti uchazeči o zaměstnání, "se kterým byl v době posledních 6 měsíců před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání zaměstnavatelem skončen pracovněprávní vztah z důvodu porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem", nepřináší v sobě nic protiústavního a pouze zvyšuje odpovědnost zaměstnanců za vlastní jednání v pracovněprávních vztazích. Navíc - každé rozvázání pracovního poměru pro zvlášť hrubé porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci lze přezkoumat soudní cestou (žaloba o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru), čímž se lze bránit případnému svévolnému chování ze strany zaměstnavatele.
Do řízení vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 1/08 byla vyčleněna problematika zdravotního pojištění, která byla upravována zákonem č. 261/2007 Sb. Návrhy na zrušení ustanovení vztahujících se otázkám veřejného zdravotního pojištění podala skupina 67 poslanců. Jejich návrh směřoval na zrušení uvedeného zákona jako celku, ale alternativně také na zrušení některých jeho ustanovení v následujících částech:
Pokud jde o argumentaci k návrhu na zrušení zákona č. 261/2007 Sb. jako celku, lze odkázat na již výše uvedené. Alternativní petit navrhovatelé odůvodňovali tím, že se jedná o části, které nesouvisejí se základním předmětem úpravy citovaného zákona - tj. se stabilizací veřejných rozpočtů. Označená skupina navrhovatelů konečně navrhovala ještě druhý alternativní petit pro případ, že by Ústavní soud nevyhověl žádnému z předchozích návrhů. Ve druhém alternativním petitu skupina 67 poslanců navrhla zrušit ty části zákona, které se do něho dostaly cestou pozměňovacích návrhů a mají povahu tzv. "přílepků", tj. nesplňují kritéria úzkého vztahu k předmětu zákona. Jednalo se o následující části:
Návrh na zrušení celého zákona č. 261/2007 Sb. z důvodu ústavněprávních vad v legislativním procesu podala i skupina 43 poslanců, jejich argumentace je obdobná jako argumentace první skupiny navrhovatelů. Na rozdíl od první skupiny navrhovatelů tato skupina nenavrhovala žádný alternativní petit.
Konečně návrh týkající se této oblasti podala i skupina 19 senátorů, která napadla způsob schválení zákona, nikoliv jeho obsahový soulad s ústavním pořádkem. Ve zkoumané oblasti se návrh skupiny 19 senátorů dotýkal:
Argumentace této skupiny navrhovatelů vycházela rovněž z obdobných základů jako argumentace předchozích skupina navrhovatelů. Je vytýkáno porušení zásady srozumitelnosti, přehlednosti a jasnosti právního řádu a zásady respektování demokratických principů v legislativním procesu, porušení zásady svévole při legislativní proceduře a porušení principu ochrany politické menšiny.
Z uvedeného je patrné, že návrhy na zrušení částí zákona č. 261/2007 Sb. jsou velmi prolínající se a ke zrušení jsou navrhovány celé části i jednotlivá ustanovení, dokonce i včetně těch, o nichž sami navrhovatelé uvádějí, že nemusejí vybočovat z mezí ústavnosti. Vzhledem k tomu Ústavní soud zkoumal obsahový soulad s ústavním pořádkem u těch napadených ustanovení, která se dotýkají "celého nově zaváděného systému regulačních poplatků".5 Zkoumaná ustanovení pak podrobil testu racionality a proporcionality v intencích uvedených výše.
S použitím těchto testů dospěl Ústavní soud k závěru, že zákonem zavedené regulační poplatky nepopírají základní obsah ústavně zaručeného práva podle čl. 31 věty druhé Listiny, regulují přístup ke zdravotní péči hrazené z veřejného pojištění, čímž zamezují jejímu nadužívání. Ve svých důsledcích tak zkoumanou regulací se zvyšuje procento pravděpodobnosti, že se zdravotnická péče dostane opravdu ke skutečně nemocným. Ústavní soud také uzavřel, že "zákonná úprava nevybočila ze sledování legitimního cíle a není očividně nerozumnou".6 Ústavní soud v rámci testu racionality dovodil, že "formalistické lpění na bezplatnosti lékařství pro jednotlivce v rozšiřujícím pojetí by mohlo spíše vést ke snížení úrovně bezplatné péče hrazené z veřejného pojištění v pravém slova smyslu pro všechny členy společnosti". Z provedeného dokazování Ústavnímu soudu nevyplynulo, že by zavedení institutu regulačních poplatků zcela jednoznačně neumožňovalo dosažení sledovaného cíle a neshledal, že by regulační poplatky měly všeobecně "rdousící efekt". Z provedeného dokazování - respektive z jeho nedostatku, protože ani z výpovědí svědků nevyplynulo, že by před přijetím zkoumané úpravy byly realizovány jakékoliv průzkumy dopadu právní úpravy na jednotlivce, však podle mého názoru nelze tento závěr dovodit. Sám Ústavní soud v bodu 112 poukazuje na to, že "bude povinností zákonodárce, aby po analýze dopadů regulačních poplatků u každého jednotlivého poplatku vyhodnotil, zda se nedotýká samotné existence či realizace práva vyvěrajícího z čl. 31 Listiny, zda je jím sledován legitimní cíl a zda ten či onen poplatek je rozumným prostředkem k dosažení tohoto cíle".
Podstata nálezu Ústavního soudu, jímž byly všechny návrhy týkající výše uvedených otázek zamítnuty, je - podle mého názoru obsažena v bodech 124 a následujících. Ústavní soud zde - podle mého názoru nepřípadně - uvedl, že: "Markantní je jistě snaha v kontextu zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů optimalizovat čerpání veřejných zdrojů, a tím formou regulace omezit nadužívání lékařské péče či plýtvání a nehospodárnosti při pořizování léků" Nepřípadná mně tato argumentace připadá především z pohledu vazby veřejné rozpočty a fondy veřejného zdravotního pojištění, které nejsou součástí veřejných rozpočtů. Lze v této souvislosti uvést připomínku obdobného charakteru jako v souvislosti s poskytováním nemocenského - je účelné zamezovat zneužívání systému tím, že se stanoví určitý "postih" za použití systému všem účastníkům systému anebo by bylo účelnější výraznější kontrolou zamezit tomuto zneužívání v konkrétních případech a vůči konkrétním subjektům? Myslím si, že druhá cesta by byla racionálnější a sociálně případnější.
V bodě 129 pak Ústavní soud argumentuje paralelou mezi lékařstvím a dalšími svobodnými povoláními či uměleckými profesemi s tím, že i lékař resp. zdravotnické zařízení vykonává související činnosti, bez nichž by nemohl lékařskou péči vůbec poskytovat (administrativní práce, právní pomoc, pojištění odpovědnosti, doprava, úklid apod.), a připomíná, že např. odměňování advokátů vychází tradičně z rozlišení odměny za poskytovanou právní pomoc, náhrady hotových výdajů a režijního paušálu. Ústavní soud však zapomíná, že služby poskytované jinými svobodnými povoláními (včetně právních služeb) si jedinec nezajišťuje pro budoucnost formou pojištění a pravidelných plateb pojistného. Uvedené výdaje by měly být vzaty v úvahu a zakomponovány do výše bodu ve vztahu mezi zdravotní pojišťovnou a zdravotnickým zařízením a nikoliv - podle mého názoru - přenášeny do vztahu mezi zdravotnickým zařízením a pojištěncem.
Návrhy na zrušení zákona č. 261/2007 Sb. byly sice Ústavním soudem zamítnuty, avšak nikoliv přesvědčivou většinou, resp. požadovaným počtem hlasů. Výše uvedené závěry získaly pouze osm hlasů a sedm soudců Ústavního soudu vyslovilo odlišné stanovisko.
Závěrem lze konstatovat, že Ústavní soud ve zkoumaných nálezech vyslovil některé obecné teze, které lze samozřejmě akceptovat a chápat je jako rozšíření a doplnění ústavněprávní dimenze právních úprav v oblasti sociálního zabezpečení. Na druhou stranu je ale nutno vidět, že ani samotné zkoumané nálezy nejsou úplně vnitřně konzistentní a vyvolávají další otázky, zejména pak v oblasti veřejného zdravotního pojištění.