Současná právní úprava daná zákonem č. 262/2006 Sb. zákoníkem práce (§308-§309) umožňuje zaměstnavateli zajišťovat plnění svých úkolů při splnění zákonem daných podmínek prostřednictvím agenturního zaměstnávaní.
Zmiňovaná ustanovení §§ 308 - 309 zákoníku práce upravují více méně jen formální stránku těchto vztahů a problematika ochrany práv , jak zaměstnance, tak i zaměstnavatele, zde zůstává nedořešena. Zde se zaměřím na užší otázku , která nicméně patří do této oblasti a to na problematiku odpovědnosti za způsobenou škodu.
Konstrukce pracovněprávní odpovědnosti, tak je dána ustanoveními § 248 a následující zákoníku práce vychází ze skutečnosti , že odpovědnostní vztah může vzniknou jen mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem -tedy mezi agenturou práce jako zaměstnavatelem a zaměstnancem jakožto jejím zaměstnancem. Přesto mezi zaměstnancem a uživatelem může vzniknout odpovědnostní vztah a to jak v případě vzniku škody na straně zaměstnance /škoda na zdraví či na majetku/, tak i uživatele.
Bude odpovědnostní vztah mezi zaměstnancem a uživatelem vztahem pracovněprávním nebo občanskoprávním? Ustanovení § 309 odst.1 zákoníku práce dává uživateli oprávnění k tomu, aby řídil a kontroloval práci přiděleného zaměstnance, zároveň také ukládá uživateli povinnost vytvářet pro výkon práce zaměstnance příznivé pracovní podmínky včetně ochrany zdraví při práci.
Lze tedy dovodit, že určité právní vztahy charakterizující závislou práci tj. vztah nadřízenosti a podřízenosti, kontrolní a organizační činnost uživatele, povinnost vytvářet příznivé pracovní podmínky znamenají , že uživatel se prakticky chová jako zaměstnavatel (organizuje , řídí, kontroluje), ač tímto zaměstnavatelem de iure není. Pokud tedy dojde při výkonu této práce ke škodě na majetku či zdraví zaměstnance, mělo by jít o vztah mezi těmito subjekty a mělo by se jednat o odpovědnostní pracovněprávní vztah, což zákon vysloveně nevylučuje, neboť citované ustanovení má dispozitivní povahu a dohodou mezi agenturou práce a uživatelem lze tuto povinnost přenést na uživatele. To se však týká pouze náhrady škody vzniklé na straně zaměstnance. Co když vznikne škoda na straně zaměstnavatele?
Zaměstnanec podle shora uvedených ustanovení § 248 a násl. odpovídá za způsobenou škodu jen svému zaměstnavateli. Tím je agentura práce a ta odpovídá uživateli jen za dodání zaměstnance jakožto pracovní síly a nikoli již za výkon jeho práce . Agentura práce bezesporu odpovídá za škodu uživateli, pokud by zaměstnanec nenastoupil k výkonu práce k uživateli a tomu v důsledku toho vznikla škoda. Práci ale řídí a organizuje uživatel. Domnívám se, že ani smluvně nemůže tuto odpovědnost agentura práce na sebe převzít, neboť ustanovení § 308 zákoníku práce má taxativní charakter. Zde se tedy nabízí použití ustanovení § 420 odst.2 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku, podle něhož "... je škoda způsobena právnickou osobou (agenturou práce) při jejich činnosti těmi (zaměstnancem), které k této činnosti použila. Tyto osoby samy za škody takto vzniklou podle občanského zákoníku neodpovídají , jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů tím není dotčena".
Je zde však ještě nedořešená otázka, a to výše náhrady škody. Ustanovení § 420 odst.2 občanského zákoníku vychází z úplné náhrady škody, a to bez ohledu na to, zda se jedná o úmyslné nebo nedbalostní zavinění. S tím, že povinný se může odpovědnosti zprostit a to zcela nebo částečně, pokud prokáže, tuto škodu nezavinil (§420 odst. 3 občanského zákoníku). Naopak zákoník práce vychází z rozdílného pohledu na způsobenou škodu, a to podle toho, zda byla škoda způsobena úmyslně nebo z nedbalosti.
Mám-li posoudit náhradu škody způsobené zaměstnancem uživateli, je dle mého soudu klíčové posoudit, jaký je právní vztah mezi agenturou práce a uživatelem. Přesto, že tato právní úprava je dána a regulována ustanovením § 308 zákoníku práce, s přihlédnutím k ustanovení § 1 a /zákoníku práce, který reguluje a upravuje právní vztahy vznikající při výkonu závislé práce a to právní vztahy vznikající výlučně mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem - nezakládá dle mého soudu dohoda uzavřená mezi agenturou práce a uživatelem ve smyslu ustanovení § 308 zákoníku vztahy mezi těmito subjekty pracovněprávní, ale ryze občanskoprávní, či snad lépe vztahy obchodní. A tímto pohledem by se měla řídit i výše náhrady škody. Jestliže tedy zaměstnanec při výkonu práce u uživatele tomuto způsobí škodu z nedbalosti, tuto škodu by v plné výši měla uhradit agentura práce podle ustanovení § 420 odst. 2 občanského zákoníku a následně pak uplatnit regres vůči svému zaměstnanci s tím, že při postupu náhrady škody vůči svému zaměstnanci bude agentura práce postupovat podle ustanovení § 250 a násl. zákoníku práce, jakožto svému zaměstnanci.
V souvislostí s odpovědností a náhradou škody ze strany zaměstnance vzniká ještě otázka, jak postupovat v případě odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat a ztrátu svěřených předmětů. Zaměstnanec není zaměstnancem uživatele a dohoda o odpovědnosti podle ustanovení § 252 odst. 1, respektive písemné potvrzení o převzetí nástrojů a ochranných pracovních prostředků (§255 zákoníku práce) pravděpodobně nebudou možné. I zde se pak jako jediné řešení bude nabízet subsidiární použití ustanovení § 421 občanského zákoníku .
Tímto krátkým příspěvkem jsem chtěl ukázat na oprávněnost či snad nutnost subsidiárního použití občanského zákoníku na pracovněprávní vztahy zakládané zákoníkem práce, neboť bez tohoto by pravděpodobně nebylo možné otázky spojené s odpovědností a náhradou škody při agenturním zaměstnávání řešit.