Zákonná regulace pracovní doby ve vztahu k ekonomickým výkonům podnikatelských subjektů

Mgr. Bc. Dominik Ženatý *

Příspěvek se zaměřuje na popsání vazby mezi regulací pracovní doby, nejvíce ve vztahu k její délce, a výkonem ekonomiky daného státu, ponejvíce skrze výkony podnikatelských subjektů. V rámci této vazby se pak snaží dovodit příčinné souvislosti a možná ohrožení či naopak doporučení pro dlouhodobé záměry zákonodárců.

I.

Pracovní doba v ČR

Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, stanovuje velkou řadu omezení pro oblast pracovní doby a limituje zároveň možnost se od těchto ustanovení odchylovat. Pro účely tohoto přípěvku nám postačí orientace v základním nastavení limitu pracovní doby; tedy 40 hodin týdně, jak stanovuje zákoník práce v §79 odst. 1. Samozřejmě existuje několik typů výjimek, od kterých pro účely tohoto příspěvku odhlédnu. Obecný limit stanovené týdenní pracovní doby je častým komparativním ukazatelem ekonomických analýz a jako takový nám bude postačovat.

Srovnání množství odpracovaných hodin nám ilustruje následující tabulka (tab.1). Přestože data nejsou zcela aktuální, je možné si udělat představu o počtu ročně odpracovaných hodin v jednotlivých zemích. V kontextu komparace délky pracovní doby v ČR a v jiných zemích, zejména pak v zemích EU, je možné si udělat představu o možných trendech.

Je tedy možné konstatovat, že obecně je délka pracovní doby v EU kratší než v zemích ostatních. Zároveň je zajímavé se zaměřit na země s nejvyšším počtem odpracovaných hodin, kde se objevují země jako Korea, Japonsko, USA, tedy země s dlouhodobým vysokým výkonem ekonomiky (samozřejmě pro tuto úvahu je nutno odhlédnout od aktuální hospodářské krize).

Tab.1. Počet ročně odpracovaných hodin, průměrné hodnoty roku 2002[1]

II.

Historické pozadí - Evropa - Svět

Pracovní doba je historicky často řešeným sporem mezi zaměstnanci a zaměstnavateli (ebeny. Státem). Připomeňme za všechny stávku dělníků v Chicagu dne 1. května 1886, která dala vzniknout Svátku práce.

Zároveň je její zkracování, z historického hlediska, „žhavou novinkou". Ještě v 18. století byla délka pracovní doby často i 16 hodin denně a dělníci ročně odpracovali přes 4000 hodin. V průběhu 19. století se po častých demonstracích a sjednoceném tlaku dělníků snížila pracovní doba k průměrným 12 hodinám. Současných „osm hodin" bylo uzákoněno v ČR teprve „nedávno" a to zákonem č. 91 dne 19. prosince 1918. Stále však v rámci 6 pracovních dní týdně. Trend zkracování pracovní doby pokračoval roku 1956 snížením na maximálních 46 hodin týdně a v 90. letech pak na 42,5 hodin a dle nového zákoníku práce maximálních 40 hodin týdně.

Evropský trend je v tomto ohledu velmi podobný. Nejdále je v tomto směru Francie s pětatřicetihodinovým pracovním týdnem, Dánsko se zákonnou limitací na 37 hodinách týdně nebo Belgie s limitem 38 hodin.

Ve zbytku vyspělého světa je situace diametrálně odlišná. USA zákonem pracovní dobu nelimituje (jen v okrajových oblastech) a stejně tak ani země Asie. Z přehledu je patrné, že tato skutečnost ústí v delší pracovní dobu.

Dá se tedy vyvodit, že menší limitace délky pracovní doby zákonem vede k delšímu průměrnému počtu odpracovaných hodin zaměstnanců. Dá se tedy předpokládat, že omezení zákonné regulace délky pracovní doby by i v ČR vedlo k delší odpracované době zaměstnanců.

III.

Pracovní doba a výkon ekonomiky

Vazba délky pracovní doby a výkonu ekonomických subjektů se sama nabízí. Pakliže mi zákon nedovoluje, aby zaměstnanec pracoval delší dobu, tak na stejné výkony bude muset ekonomický subjekt zaměstnat více zaměstnanců, což jednoznačně povede k navýšení nákladů. A to zcela opomíjíme druhou stranu mince - možnost zaměstnance následně propouštět; která je tradičně v zemích s vysokou mírou limitace délky pracovní doby silně omezována (např. výpovědními důvody, odstupným apod.)

Z výše uvedeného je tedy možno dovodit, že evropský (i český) trend snižování délky pracovní doby povede ke zvyšování nákladů ekonomických subjektů. Při presumpci zachování současného stavu v ostatních vyspělých zemích světa docházíme k nutnému modelu jejich nižších nákladů a tím i vyšší konkurenceschopnosti vůči evropské (české) výrobě.

IV.

Závěr

V závěru tohoto příspěvku bych se rád věnoval dvěma otázkám, které navazují na výše uvedené a zároveň obsahují určitá obecně platná konstatování. Jedná se o rozpor mezi zákonem předpokládaným a faktickým stavem v otázkách pracovní doby v ČR a za druhé se jedná o absenci strategie oblasti pracovního práva ČR (nejen v oblasti pracovní doby).

Rozpor mezi stavem, který předpokládá zákonodárce (tj. v základu 40 hodinový pracovní týden) a stavem, který je vytvářen praxí, je patrný na první pohled. Mnohokráte již na pracovním pohovoru padne otázka, zdali je zaměstnanec eventuálně ochoten pracovat více nežli 8 hodin denně s tím, že bude „vykazováno" a „placeno" 8 hodin. Zaměstnanec v drtivé většině případů souhlasí a následně pracuje déle a nenaplňuje se tak „vůle" zákonodárce. Otázkou tedy zůstává, zdali by zákonodárce neměl na daný stav reagovat. Ať již formou změn zákonné regulace anebo naopak „zpřísněním" kontroly stávajících zákonných požadavků.

Obecněji pojato je celkově patrna z činnosti zákonodárce absence strategie (myšleno dlouhodobé) oblasti pracovního práva. Úpravy zákoníku práce a souvisejících předpisů (nejen v oblasti pracovní doby) nesou jasné stopy „politiky". Snaha „zavděčit se" voliči[2] a zároveň plnit požadavky Evropské Unie vede ke snižování délky pracovní doby bez odpovědi na otázku, co nám to přinese a jaká to má negativa. Nezbývá tedy než doufat na tlak odborníků a snad i osvícených novinářů, aby byla modelována budoucnost, která po podobných změnách nastane a byly následně přijímány kroky jiné a nebo byla vytvořena i „návazná" strategie, která pomůže limitovat případná negativa.

---

* Doktorand katedry pracovního práva a sociálního zabezpečení Právnické fakulty MU, Brno.

[1] http://dx.doi.org/10.1787/174615513635

[2] Nezávislý pozorovatel by si mohl myslet, že zaměstnavatelé nevolí, protože programově jejich požadavky strategicky dlouhodobě žádný politický subjekt nepreferuje.