O závislé práci, profesionálním sportu a kompletní sbírce
About dependent work, professional sport and complete collection
JUDr. Jakub Morávek *
Anotace
Autor se zabývá problematikou právního statutu profesionálního kolektivního sportovce v kontextu rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu. Věnuje otázce, zda je či není možné kolektivní sport vykonávat v pracovněprávním režimu a nepřímo tak předkládá úvahu, zda je či není možné kolektivní profesionální sport podřadit pod pojem závislé práce. Současně autor poukazuje na to, že v tomto případě, stejně tak jako v případě pojmu flexicurity nebo v případě pověření obchodním vedením ve smyslu § 66d obchodního zákoníku se jedná o ne zcela jednoznačný jev.
Annotation
The author deals with the issue of legal statute of professional collective sportsman in the context of judicature of the Supreme Administrative Court. He pays attention to the question whether or not it is possible to do a collective sport within labour law regime and so indirectly presents a consideration whether or not it is possible to subordinate collective sport to the term dependant work. At the same time the author points out that in this case as well as in the case of the term flexicurity or delegation of business leadership in the sense of section 66d of the Commercial Code it is not an unequivocal phenomenon.
I. O sbírce a kočkopsech
Mnohem dříve, než jsem se nadál, je kompletní. Co? Sbírka zpráv o výskytu kočkopsů. Co že je kočkopes? Z hlediska práva a právní vědy jím je jev či pojem, kterému přisuzujeme několik významů a nejsme s to jednoznačně říci, zda se ve skutečnosti jedná o to, či ono - tedy, zda se jedná o kočku anebo o psa. Jsou to tedy kočkopsi.
A v jakém smyslu či z jakého hlediska je má sbírka zpráv o výskytu kočkopsů kompletní? Inu v tom, že jsem zaznamenal (i.) jisté zprávy o kočkopsu v oblasti pojmů a v zásadě by se tedy dalo říci právní teorie, o tzv. právně-teoretickém kočkopsu, (ii.) že jsem zaznamenal jasné důkazy o zbrusu novém kočkopsu v oblasti legislativy (oblast legislativy je v tomto směru velice hojná a sbírat zde důkazy o výskytu kočkopsů, či je dokonce přímo lovit je v zásadě amatérský sport)[1], a konečně, (iii.) že se mi v poslední době podařilo objevit jisté stopy, resp. dokonce přímo kočkopsa i v rozhodovací praxi vrcholných soudů.
Jen pro úplnost. Je obecně známo, že v oblasti správně-právní praxe se, zejména z důvodu šíře životního prostoru, který je určen mezemi pravomocí správních orgánů, primárně jde-li o řízení a rozhodování v nich, důkazy o kočkopsech, či dokonce přímo kočkopsi vyskytují natolik pravidelně a hojně, že z hlediska sběratelského nemají žádnou hodnotu.[2] Jako bývalý zaměstnanec správního úřadu vím, o čem mluvím.
V tohoto příspěvku bych se nicméně chtěl zmínit o posledním kousku, který mi ke kompletaci sbírky scházel, a to o nalezených stopách kočkopsa v oblasti rozhodovací praxe vrcholných soudů. Před tím však nemohu jinak a musím se pro připomenutí pochlubit i zbylou částí sbírky v podobě stop po kočkopsu pojmoslovném a nedávno se objevivším novém kočkopsu v oblasti legislativy.
II. Pojmosloví, legislativa a kočkopsi
Je poměrně příznačné, že prvnímu z jevů, o kterém bývá, či bývalo hovořeno jako o kočkopsu, jsem se věnoval taktéž na stránkách sborníku konference pracovního práva v Třešti, a to konkrétně v roce 2010. Šlo o pojem flexicurity a jeho spojitost s pracovním právem. Samozřejmě, při vynaložení patřičného úsilí by bylo možné sbírku zkompletovat mnohem dříve. Po pravdě řečeno to ale vlastně nikdy nebylo mým cílem. Dva příspěvky, v kterých jsem hovořil o kočkopsoveckých jevech, byly v zásadě reakcí či analýzou otázky, kterou jsem považoval z různých důvodů za důležitou. Stejně tomu je tak i v tomto případě.
První z příspěvků, který se, jak již jsem uvedl, věnoval pojmu flexicurity, jemuž je obecně přisuzován statut kočkopsa[3], vyšel ve sborníku Pracovní právo 2010 - Flexibilní formy zaměstnání pod názvem Flexicurity, vyprázdněné pojmy a morální aspekt.[4]
V daném příspěvku jsem dospěl k závěru, na kterém trvám, a to, že „pojmu flexicurity můžeme rozumět dvojím způsobem, a to jednak jako obecnému a charakteristickému znaku pracovního práva, a jednak jako žádoucímu stavu právní úpravy ve vztahu k určitému cíli. Jeho relevantní obsah ve vztahu k právě probíhajícím diskusím a tendencím v legislativním procesu však představuje druhé z naznačených pojímání, tzn. jak nastavit pracovněprávní legislativu ideálně tak, aby odpovídala potřebám současné hospodářské a socioekonomické situace a umožnila dosáhnout sledovaných cílů. V situaci, kdy prostřednictvím flexicurity označíme konkrétní moment stavu právní úpravy, který plně vyhovuje podmínkám a situaci, nelze již hovořit o „kočkopsu“ atp. Není sporu o tom, že příslušný žádoucí stav existuje. Otázka jeho vytvoření a jeho samotné nalezení je pak věcí druhou. Nicméně skutečnost, že je tato cesta obtížná, není relevantním důvodem pro konstatování, že se jedná o nesmyslnou konstrukci.“[5]
To máme tedy pojmového kočkopsa.
Jde-li o kočkopsa legislativního, k tomu jsem se vyjádřil poměrně nedávno v příspěvku Několik poznámek k pověření obchodním vedením zveřejněném v rubrice HR a paragrafy v rámci HR Kavárny.[6] Jak vyplývá z názvu příspěvku, považuji za něj ustanovení § 66d obchodního zákoníku.
V této souvislosti lze zmínit závěr učiněný k danému institutu. Předesílám však, že pro jeho správné pochopení je třeba se seznámit s důvody, které mne k němu vedly.
„Je zřejmé, že zákonodárce ustanovením § 66d ObchZ vytvořil jakéhosi kočkopsa. Současně nám totiž říká, že obchodní vedení společnosti lze vykonávat v základním pracovněprávním vztahu, tedy v právním vztahu, jehož předmětem, resp. objektem je výkon závislé práce, jak je vymezena v § 2 odst. 1 a s podmínkami zejména podle § 2 odst. 2 ZPr, za odměnu, přičemž nám však současně říká, že jeden z typických prvků, který byl do 1. ledna 2012 dokonce uváděn mezi základními znaky závislé práce, tedy skutečnost, že zaměstnanec koná práci na odpovědnost zaměstnavatele, s čímž pak úzce souvisí předpoklad, že odpovědnost zaměstnance za škody způsobená při výkonu práce, zejména jde-li o škody způsobené z nedbalosti, musí být z povahy věci omezená, neplatí.
V kontextu absence tohoto prvku a zejména pak spolu s tím, že zde je současně v zásadě vyloučen, mj. totožností osoby statutárního orgánu (či jeho člena) a osoby v pracovněprávním vztahu, která je pověřena obchodním vedením, i dle § 2 odst. 1 ZPr základní znak závislé práce v podobě toho, že závislá práce je vykonávána podle pokynů zaměstnavatele, si lze celkem pochopitelně položit otázku, zda výkon obchodního vedení ve smyslu § 66d, které vykonává v pracovním poměru statutární orgán obchodní společnosti, může být vůbec pojmově závislou prací.“[7]
III. Kočkopes v rozhodovací praxi vrcholných soudů – profesionální sport a základní pracovněprávní vztah
Nyní se konečně dostáváme k tomu, o čem bych zde chtěl hlavně mluvit. Tím je poslední z trojice kočkopsů, a to kočkopes v rozhodovací praxi vrcholných soudů. Abychom šli do konkrétna, jedná se o kočkopsa objevivšího se v rozsudcích Nejvyššího správního soudu[8] sp. zn. 2 Afs 16/2011 ze dne 29. listopadu 2011 a sp. zn. 2 Afs 22/2012 ze dne 1. srpna 2012. Ano, jedná se o ta rozhodnutí NSS, která se vztahují k otázce právního statutu profesionálního sportovce, konkrétně profesionálního fotbalisty a profesionálního hokejisty (v obou případech se shodou okolností jedná o sparťany, tedy hráče AC Sparta Praha, resp. HC Sparta Praha).
Nebudu zde do důsledků analyzovat obě rozhodnutí, k tomu zde není prostor. Omezím se jen na několik poznámek k vybraným argumentům NSS, na jejichž základě NSS dospěl k závěru, že profesionální sportovec (minimálně jde-li o kolektivní sporty) může být jak v základním pracovněprávním vztahu ke svému klubu, tak může mít postavení osoby samostatně výdělečně činné, a že tedy vlastně závisí z hlediska režimu vztahu stran primárně a v zásadě výlučně na jejich volbě. Omezím se tedy na ty argumenty, které v zásadě přisuzují postavení profesionálního sportovce z hlediska povahy vztahu sportovce a klubu svého druhu statut kočkopsa – říkají, že to může být jak pracovněprávní vztah (kočka), tak vztah obchodněprávní (pes).
1. Argument první
První argument (skupina argumentů), na který lze poukázat, je obsažen v odst. 28 rozsudku sp. zn. 2 Afs 16/2011. NSS v tomto odstavci mj. uvádí: „Povaha hráčské činnosti pro sportovní klub její smluvní zakotvení formou samostatné výdělečné činnosti rozhodně nevylučuje. V nyní projednávaném případě je totiž z obsahu hráčské smlouvy (koncipované jako nepojmenovaná smlouva a uzavřená podle ustanovení § 51 občanského zákoníku) zřejmé, že se činnost sportovce pojmovému vymezení závislé činnosti sice velmi blíží, nicméně nedosahuje její intenzity. Jakkoliv se totiž stěžovatel musel při své činnosti řídit pokyny svého smluvního partnera (klubu - „zaměstnavatele“) a měl právo od něj dostávat příslušnou sjednanou odměnu, zejména v povinnosti sportovce vykonávat práci „v pracovní době nebo jinak stanovené nebo dohodnuté době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě“, je činnost profesionálního sportovce natolik specifická, že se omezením plynoucím ze zaměření a výslovné reglementace zákoníku práce vymyká. Z povahy věci je totiž zřejmé, že součástí výkonu činnosti profesionálního sportovce není pouze účast na utkáních, případně trénincích, svého klubu, nýbrž i řada dalších aktivit, které jsou nezbytné jednak pro stoprocentní připravenost daného sportovce (proto např. předmětná hráčská smlouva zakotvuje povinnost udržovat se v dobré fyzické i psychické kondici a připravenosti, bod III.B.2.), a také z důvodů marketingových zájmů klubu (reklamní akce, autogramiády, setkání s fanoušky atp.). V konečném důsledku je proto obtížně představitelné, aby specifická činnost profesionálního sportovce v běžící sezóně byla svojí povahou slučitelná s takovými instituty zákoníku práce, jako jsou třeba nepřetržitý odpočinek mezi dvěma směnami, přestávky v práci na jídlo a oddech, dny pracovního klidu anebo práce přesčas. I kdyby však tato úskalí byla tvořivou aplikací zákoníku práce překonána, je na smluvních stranách, aby i z důvodů obtížné použitelnosti zákoníku práce na činnost stěžovatele, zvolily jinou smluvní úpravu, byla-li podle soukromého práva možná.“[9]
Tuto argumentaci NSS dále rozvádí v odst. 37 a v odst. 38 předmětného rozsudku, přičemž zde mj. uvádí: „...Lapidárně řečeno, jestliže se sportovec smluvně zaváže udržovat si a zvyšovat fyzické dovednosti a schopnosti a jestliže proto např. chodí do posilovny či běhat do parku, je zřejmé, že z povahy věci takto „odpracované hodiny“ nebude nárokovat k proplacení u svého zaměstnavatele např. jako přesčasy, nýbrž že jde jednak o plnění jeho obecné smluvní povinnosti a také o jeho vlastní zájem na stále se zlepšujících sportovních výsledcích, které mu např. zvýší šance na nějaký zajímavý přestup a tedy i na uzavření daleko výhodnější a prestižnější smlouvy.“
V citovaných ustanoveních lze najít několik různě relevantních argumentů. Zcela bez významu je dle mého mínění v kontextu celého portfolia možných zaměstnání a prací argumentace činnostmi a aktivitami, které sportovec musí konat i jaksi „mimo pracovní dobu“ (udržovat se v dobré kondici, účastnit se setkání s fanoušky). Lze mít totiž za to, že zrovna tyto aspekty profesionálního sportovce příliš neodlišují. Prohlubování si kvalifikace je přece povinností každého zaměstnance, stejně tak jako povinnost pracovat podle svých sil a možnost – co jiného je v případě profesionálního sportovce udržování si kondice atp. nežli svého druhu prohlubování kvalifikace. Nebo možná opačně řečeno, drtivá většina zaměstnanců, nejedná-li se z hlediska kvalifikace o nejméně náročné práce (skladník atp.), by pravděpodobně nedopadla z dlouhodobého hlediska úplně dobře, kdyby jejich snaha o seberozvoj a prohlubování kvalifikace končila spolu s koncem pracovní doby, resp. kdyby si svou kvalifikaci prohlubovali jen v rámci pracovní doby. Typicky IT specialista by bez samostudia mimo pracovní dobu ztratil svůj statut během několika málo měsíců.
Jde-li o argumentaci pracovní dobou a dobou odpočinku, tu lze vzít z části za relevantní. Na druhou stranu, kdo se měl někdy možnost seznámit se s režimem profesionálního sportovce, který hraje kolektivní sport, má zhruba představu o tom, jaké tréninkové jednotky musí hráči absolvovat, a že různí hráči mají různé režimy a volnost.[10] Je asi pravda, že v některých případech by bylo jen velice obtížné během týdne dodržet nepřetržitý odpočinek mezi dvěma směnami – kupříkladu hrálo-li by se zhruba od 20 hodin (mluvím o hokeji) a zápas by se dostal do prodloužení, přičemž ráno by byl povinný trénink (jen asi ne úplně racionální trenér by však zvolil takový přístup) – nebo nepřetržitý odpočinek v týdnu.
Vedle toho by však nemusela být kupodivu problémem přestávka na jídlo a oddech, pokud by byla nařízena (po částech) na přestávky mezi třetinami, či půlemi. Současně by zde jistě našel uplatnění režim rozdělené směny atp.
Jsem si vědom, že právě uvedené úvahy jsou spíše úsměvné. Jejich účelem je nicméně poukázat na to, že v rozhodnutí NSS schází konkrétní poznatky o režimu ať již zainteresovaného hokejisty nebo fotbalisty. NSS dle všeho vyšel z části ze zkreslené představy o tom, jak takový režim vypadá. Jinak by kupříkladu neopomenul mimosezonní přípravu a kempy, kde je režim v tomto směru nepoměrně intenzivnější a náročnější.
2. Argument druhý
Druhý soubor argumentů, které jsou z opět pro poukázání specifického postavení profesionálního sportovce relevantní jen částečně, se vztahuje k podmínkám odměňování.
Konkrétně v rozsudku sp. zn. 2 Afs 16/2011 NSS v odst. 29 mj. uvádí: „...Jestliže totiž je pro pracovní právo typické odměňování podle tarifů, odpracovaných hodin či splnění určitých úkolů, je koncepce hráčské smlouvy postavena zejména na motivační složce odměny (např. bonusy za dosažený počet bodů), doplněný velmi tvrdým systémem pokut za porušení hráčských povinností. V konečném důsledku se tak ve výši odměny sportovců působících v kolektivních sportech primárně nepromítá individuální osobní nasazení a počet „odpracovaných hodin“, nýbrž zejména úspěšnost týmu jako celku, což – jak je dobře známo – je záležitost často dokonce i velmi nahodilá a ne vždy odpovídající jeho vlastní aktivitě...“.
Zejména, jde-li o oblast služeb (obchodní prodejci atp.), lze mít za to, že systém odměňování, který je vedle pevného základu založený na systému bonusů podle odvedených výkonů a dosažených výsledků, není nic výjimečného a specifického. Podobně tomu je i z hlediska otázky úspěchu, či neúspěchu týmu jako celku – kupříkladu přísluší-li zvláštní odměna za bezchybnou realizaci projektu v konkrétním termínu. Má-li daná argumentace NSS směřovat spíše k principu stejné odměny za práci stejné hodnoty a k rovnému odměňování, pak lze říci, že v rámci profesionálního sportu mohou nastat případy nedůvodného přeplácení osob nepracujících dobře pro tým stejně jako v jiných případech. Nelze mít za to, že v tomto směru by zde byl zásadnější rozdíl.
Co je specifické, a co je v pracovněprávních vztazích nepřípustné, jsou smluvní pokuty za porušení určitých povinností. Jinak řečeno, v kontextu § 4a zákoníku práce by nebylo možné při výkonu činnosti profesionálního sportovce v pracovněprávním vztahu pověstné Řepkovi blikance či podobné excesy ze strany klubu sankcionovat smluvní pokutou. Ustanovení o smluvní pokutě by bylo od počátku (§ 18 a § 19 ZPr) neplatné.
IV. Vypořádání argumentace a závěry
Obě rozhodnutí NSS se vztahovala ke kolektivním sportům, a proto níže uvedené závěry platí v zásadě výlučně pro ně.
Pokud bereme jako profesionálního sportovce toho, kdo je registrován, za pravidelnou úplatu hraje za jeden konkrétní klub, oficiální, z hlediska České republiky první, durhou, maximálně třetí nejvyšší soutěž, pak i když není de facto možné vyloučit, že by se strany mohly rozhodnout pro pracovněprávní vztah (režim) na místo vztahu, který by se dal přirovnat ke vztahu dvou podnikatelů, tj. klub a OSVČ, lze mít za to, že volba pracovněprávního režimu je v kontextu současné podoby profesionálního sportu obecně velice nepravděpodobná – fakticky, i když teoreticky vyloučen pracovněprávní vztah není, v kontextu současného stavu věcí nepřichází v úvahu. Hned řeknu proč.
Nejde ani tak o důvody, které uvedl NSS. Ty, jak bylo z části přiblíženo shora, by bylo možné v zásadě rozumně vypořádat.
NSS aplikoval při rozhodování mj. kritérium výhodnosti ve smyslu, který režim je pro strany a zejména hráče výhodnější. Striktně vzato je to z hlediska hráče režim pracovněprávní. Ten však v čisté podobě aplikovat nejde.
Je totiž třeba brát v potaz, že nestojíme na počátku vytváření vztahů v rámci profesionálního sportu. Celý komplex těchto vztahů zde existuje, má svou určitou podobu a strukturu, která se vytvářela řadou událostí a má svůj významný nadnárodní aspekt. Dostali-li bychom se do situace, kdy bude soud vážit, zda se jedná či nejedná o pracovněprávní vztah se jeho všemi důsledky, tzn. zda se na sportovce vztahuje zákoník práce se všemi jeho instituty, mohli bychom vytvořit obrovské pole nejistoty, které by v konečném důsledku mohlo celou oblast profesionálního sportu neblahým způsobem rozkolísat.
Proč v současné době nemůže být profesionální sportovec zaměstnanec? Důvodů je celá řada, i když se liší od těch, které uvedl NSS. Pevnou součástí stávajícího systému profesionálního sportu, a to jak v České republice, tak celosvětově, je trh s hráči. Kluby již v žákovských kategoriích uzavírají úplatné dohody o přestupech hráčů, přičemž v rámci kategorií dospělých se náhrady za přestupy pravidelně pohybují v řádech milionů, či desítek milionů, a to nikoli jen korun, nýbrž liber, dolarů nebo eur. Hráči mají ve svých kontraktech doložky o tom, že mohou být vyměněni s tím, že není vyloučeno, že ve smlouvě může být/bývá i sjednáno, že se tak může stát i bez ohledu na jejich souhlas.
Vedle toho se pracovněprávní statut v kontextu současné právní úpravy jeví jako nevhodný i v kontextu toho, že vztah profesionálního sportovce a jeho klubu není nikdy (a pravděpodobně nikdy nebude) „na dobu neurčitou“, nýbrž vždy na dobu určitou. Pokud by se tedy snad měl aplikovat pracovněprávní režim, pak by smluvní strany musely zvolit, vyloučíme-li režim dohod o pracech konaných mimo pracovní poměr, buďto pracovní poměr na dobu neurčitou, nebo dbát pravidel o pracovních poměrech na dobu určitou.
Vyjdeme-li z předpokladu, že by nikdo nevolil pracovní poměr na dobu neurčitou, pak v hypotetické situaci, kdy kupříkladu HC Sparta Praha uzavře s mladým (osmnáctiletým) hráčem pracovní poměr na dobu určitou jednoho roku, s tím, že se teprve ukáže, jestli se osvědčí, přičemž se tento následně osvědčí, bude následovat další pracovní poměr (prodloužení) na dobu tří let a pak případně znovu pracovní poměr (prodloužení) na dobu určitou tří let, skončí jejich spolupráce, když hráč dosáhne dvaceti pěti let věku, tzn. bude v největší formě. Pak bude muset následovat buď tři roky pauza od hokeje, nebo přestup do jiného klubu.
Představa, že hráč byl za vysokou sumu vyměněn do klubu, za který hrát nechce, přičemž se následně bude domáhat u soudu toho, že jeho vztah s klubem byl/je vztahem pracovněprávním, načež uspěje a vyváže se ze svého nechtěného ještě několikaletého kontraktu výpovědí z pracovního poměru, jaksi říká, že se nejedná o správnou cestu. V kontextu právě řečeného se zde otevírá i otázka nucené práce a související aspekty.
Bez relevance je rovněž úvaha směřující přes definici závislé práce a okolnosti konkrétního případu, kterou vede NSS, zejména jedná-li se o kritérium „podle pokynů zaměstnavatele“. Mělo-li by se uplatnit posledně zmíněné kritérium, směle se dostaneme do situace, kdy budeme mít větší část týmu v pozici zaměstnanců a menšinu (hvězd) v pozici „živnostníků“. Kdo má alespoň minimální zkušenost s alespoň poloprofesionálním sportem, ví, že tvořiví hráči, hvězdy týmu, mají zpravidla z části odlišný režim a „podle pokynů“ pro ně až tak úplně neplatí. Hráči jako Jágr nebo Plekanec si z větší části sami určují, kdy půjdou na led, jestli dojdou na trénink a co tam budou dělat. Stejné platí i pro hru samu. Vedle toho hráči z třetí a čtvrté formace mají úkoly jasné, přičemž neúčast na tréninku nebo nedisciplinovanost při něm v zásadě může znamenat, že hrát nebudou vůbec.
Vzpomínám si na jednu reportáž z tréninku Juventusu Turín, z dob, kdy za něj hrál ještě Pavel Nedvěd. Reportér psal něco ve smyslu „trénink začal 20 km výběhem a následovaly cviky na rychlost a obratnost ... jen největší hvězdy Del Piero a Davids si celou dobu kopali bez povšimnutí trenéra za bránou jakoby nic ... prý je to tak normální“.
Zidane se v barvách Realu Madrid potuloval po hřišti dle vlastní úvahy bez bližšího trenérem určeného místa, či úlohy, stejné zpravidla platí i pro současné hvězdy. Tito hráči by tedy měli být spíše OSVČ, kdežto ti ostatní, kteří svým pohybem po hrací ploše sice jakoby usilovali o „zlatého bludišťáka“,[11] tedy kolikráte bezcílně bloudí (tuto tendenci lze dokumentovat na průměrném zápasu Gambrinus ligy poměrně snadno), nicméně tak činí s úmyslem pokusit se splnit trenérovy příkazy, by měli být spíše zaměstnanci?
Uzavřít tudíž můžeme tuto otázku tak, že současná podoba vrcholového sportu z hlediska právního řádu České republiky nemůže prakticky fakticky fungovat na čistě pracovněprávní bázi, i když uzavření základního pracovněprávního vztahu pojmově (teoreticky) vyloučeno není. Pro úplnost lze nicméně dodat, že v některých případech samotné arbitrážní komise sportovních asociací posuzují hráče jako zaměstnance – tento aspekt kupříkladu NSS zcela opomenul.
V poslední době pozoruji, že jsem přešel ze stavu v zájmu společnosti rozhodně není žádná další legislativní smršť, do stavu právní řád se z důvodu své extenze a hypertrofie dostal do fáze, kdy sám sobě je příčinou nastupujícího stavu klinické smrti z hlediska jeho sociální znalosti – tzn. má základní teze je méně technické legislativy, neregulovat velikost okurek a rajčat, věci řešit obecnými normami netechnické povahy. I přes to nicméně v kontextu shora zmíněného v tomto případě považuji určitou dílčí regulaci profesionálního sportu, třeba i jen v podobě dalšího vztahu účasti na práci s vyloučením některých institutů, které obsahuje zákoník práce, za žádoucí – a dokonce, i když je to zcela proti mému přesvědčení, si myslím, že v tomto případě by, s ohledem na propojenost soutěží a časté transfery hráčů, byl vhodný rámec vytvořený EU, a to mj. s přihlédnutím k regulaci v USA. Pojďme tedy neregulovat maximální zakřivení a minimální zelenost okurek a podobné banality a věnujme pozornost skutečně problematickým otázkám.
Osobně vnímám přínos rozhodnutí NSS v tom, že nám NSS říká existují zde činnosti, při jejichž výkonu záleží na účastnících vztahu, jde-li o formu, v níž budou vykonány. Jejich volba by měla být respektována. Podobně specifických činností je tady více, a pokud se k tomu tak postavil NSS, měly by i ostatní, zejména správní orgány, dát větší prostor smluvní autonomii stran a projevovat k ní více respektu.
* Interní doktorand Katedry pracovního práva a práva sociálního zabezpečení Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
[1] Zdá se, že vytvoření nesrozumitelnosti, která může být kočkopsem a může přivodit závažné důsledky v aplikační praxi, zejména prostřednictvím poslanecké iniciativy mezi prvním a druhým čtením návrhu zákona ve výborech, se stává svého druhu pravidlem a nikoli výjimkou, stejně tak jako začíná být tradiční neuvádět konkrétní (racionální) důvody pro pozměňovací návrhy ať již v parlamentním tisku nebo při rozpravě v plénu.
[2] Zajímavé je, že největší kočkopsovecká monstra, která mají různé deformace a pokřivenosti všeho druhu a působí tak v aplikační praxi největší paseku, nebývají důsledkem nesprávné úvahy jednotlivce, ale interních názorových střetů v rámci správního orgánu. Podle zákon akce a reakce vznikají při snaze přesvědčit toho, kdo nemá úplně racionální názor (tzv. myslí na kočkopsa), aby se jej vzdal, což u některých jedinců působí ještě větší zatvrzelost a prohloubení původní úvahy.
[3] Srov. Hůrka, P. Ochrana zaměstnance a flexibilita zaměstnávání – Princip flexijistoty v českém pracovním právu, Auditorium, Praha, 2009, s. 19, nebo Bělina, M. in Bělina, M. a kol. Pracovní právo 5. doplněné a podstatně přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 15 a násl.
[4] Srov. Morávek, J. Flexicurity, vyprázdněné pojmy a morální aspekt, Pracovní právo 2010 - Flexibilní formy zaměstnání, Acta Universitatis Brunensis, Iuridica, No 382, Masarykova univerzita, Brno, 2010, s. 111 – 120.
[5] Tamtéž.
[6] Srov. http://www.hrkavarna.cz/stale-rubriky/hr-a-paragrafy/nekolik-poznamek-k-povereni-obchodnim-vedenim/.
[7] Tamtéž.
[8] Dále jen NSS.
[9] Zvýraznění bylo doplněno autorem.
[10] Vycházím z poznatků ze svého působení v klubu HC Berounští medvědi.
[11] Pro úplnost – jedná se o hlavní cenu dětské televizní soutěže Bludiště.