Ivo Pospíšil

Právo bere jako řemeslo, politologii jako intelektuální výzvu a s oběma obory má co do činění každý den. Ivo Pospíšil se jako generální sekretář s mírnou nadsázkou řečeno stará o to, aby Ústavní soud každý den fungoval. Při tom si ale najde i čas přemýšlet nad tím, co by se v Česku mělo změnit, aby se začala společnost ubírat lepším směrem. „Ve volebním zákonodárství a v regulaci politických stran musíme najít nové mantinely,“ myslí si Pospíšil.

Vystudoval jste na Masarykově univerzitě právo a politologii. Co vás bavilo víc?
Musím říct, že v průběhu studia vítězila spíš ta politologie. Prostředí fakulty bylo velmi tvůrčí, tehdy nás ještě nebylo tolik, dobře jsme se znali a učitelé se nám hodně věnovali. Intelektuálně to navíc bylo ohromně stimulující i proto, že pluralita názorů byla na tehdejší politologii obrovská. Právo mám spíš za řemeslo, které je sice intelektuálně zajímavé, ale základem je exaktní znalost, bez toho se neobejde. Samozřejmě můžete mít nadstavbu v podobě znalosti judikatury a filozofických základů, ale pořád je to v jádru řemeslo.

Čím si vás ústavní právo získalo?
Je to vlastně úplný základ, na kterém stojí celá organizace naší společnosti. To je na ústavě naprosto fascinující, že se od ní odvíjí celý právní řád. Definuje základní hodnoty i pravidla komunikace mezi ústavními orgány. Má navíc své důsledky v našem každodenním životě. Součástí ústavního pořádku je totiž i Listina základních práv a svobod, z jejíchž garancí čerpáme na každém kroku. Třeba když jdu do supermarketu a je tam bezpečnostní kamera, která mě snímá. Jako ústavnímu právníkovi mi hned naskakuje, jestli na to mají povolení a jestli mě řádné upozornili, že jsem takto sledován. Jinak je to totiž už z hlediska ústavy protiprávní. Je na ní pozoruhodné i to, že zdaleka ne všechna pravidla chování jednotlivých ústavních aktérů jsou v ní výslovně napsána. Většinu z nich musíte dovozovat z předchozí praxe, tzv. ústavních zvyklostí, a samozřejmě z obecných principů, na nichž je ten který ústavní a politický systém vystavěn. Zde si nevystačíte s psaným textem, jak se mylně domnívá současný prezident. Ústavní právo má tudíž velmi blízko i k mému druhému oboru, tj. politologii.

Pořád se jako na houpačce vrací diskuse o moci Ústavního soudu. Někteří říkají, že se v posledních letech zvýšila jeho role ve společnosti. Souhlasíte s tím?
Nemyslím si, že by to byla otázka poslední doby. To je taková rétorika, kterou tlačil prezident Klaus. Ústavní soud má významnou roli už od roku 1993, kdy byl zřízen. Dnes už se mluví o generacích soudu - teď nám pomalu začíná třetí – a ta první, byla daleko aktivističtější, než ta druhá. Jen si vezměte, jak Ústavní soud zasahoval třeba do restitučních předpisů a vůbec do celé transformace společnosti. Vyvrcholilo to pak v roce 2001, kdy byl přijatý nález soudu, který zrušil volební reformu, kterou si naplánovala ODS a ČSSD. Dodnes se spekuluje o tom, do jaké míry může tehdejší rozhodnutí soudu za politický marasmus a neefektivitu vládnutí – já tomu říkám odezdikezdismus -, ve kterých žijeme posledních deset let.

Nicméně v posledních letech se zdá, že Ústavní soud stále častěji rozhoduje různé politické střety.
Problém ale je, že za to nemůže aktivita Ústavního soudu, nýbrž to, že politici si zvykli svoje střety a spory řešit právě prostřednictvím soudu. Publikoval jsem vloni na toto téma text nazvaný Bezradná společnost, kde jsem se právě zamýšlel nad tím, jestli nám hrozí cesta jižní Evropy v podobě společenskopolitické paralyzace, nebo maďarská cesta postupné nacionalizace a fašizace. Společným jmenovatelem obou cest je ona bezradná společnost, jejíž političtí reprezentanti už nejsou schopní řešit střety a hledají autority, které to rozhodnou za ně. Jednou z nich je Ústavní soud.

Takže Ústavní soud je podle vás spíše vlečen okolnostmi?
Rozhodně nevystupuje aktivisticky. Já si naopak myslím, že soud není zdaleka tak aktivistický, jak by mohl a měl být. Byl jsem třeba pro to, aby se zabýval nedávnou prezidentskou amnestií. Podle mě to bylo na přezkum. Rovněž jsem se domníval, že žaloba na velezradu prezidenta Klause měla být projednaná. Já bych tedy viděl prostor ještě pro větší „aktivivismus“. Současný Ústavní soud ale spíše dostává hromady kauz, které musí postupně řešit. Přehlcenost Ústavního soudu, to je problém, který se bude muset nějak systémově řešit. S ohledem na počet kauz nezbývá času na promýšlení těch, které jsou podstatné pro vývoj politiky a společnosti.

Někdy se mluví o nedokonalostech naší ústavy a o tom, že potřebuje změnit. Jste toho příznivcem?
Ne. Ústava je text, který by měl být stabilní. Nám občanům ale bohužel chybí ten správný étos v tom smyslu, že je to zásadní a neměnný dokument. Schválil ho totiž poměrně narychlo orgán, který byl považován za podružný – tedy Česká národní rada. Kdo z voličů v létě 1992 tušil, že vlastně volí ústavodárné shromáždění, z něhož vzejde ústava nového státu? Legitimita ústavy tím trpí, nepovažujeme ji za něco svátečního, vyvrcholení nějakého obecnějšího procesu, ale řada politiků jí má doslova za trhací kalendář. Navzdory tomu, jak rychle naše ústava vznikala, je to ale text velmi kvalitní a nemyslím si, že každý problém, který nastane, je třeba řešit změnou nebo že je potřeba nějak precizovat pojmy.

Co změna v podobě zavedení přímé volby prezidenta?
To je krásná ukázka toho, co se stane, když se do ústavy začne nepromyšleně sahat, aniž by byly respektovány názory ústavních právníků. Politici byli mnohokrát varování, že když zavedou přímou volbu prezidenta, nezavádí tím jen nový způsob volby, ale ovlivní reálnou dělbu moci. Prezident za sebou logicky cítí ty miliony voličů, kteří mu dali hlas. Pokud se teď politické strany diví, že navzdory jejích přáním, jmenuje svoji vládu, tak je to jen důsledkem jejich zásahu do ústavního systému.

Kde vidíte hlavní problém současné české politiky?
Ten problém je hlavně personální. Politické strany už nejsou schopné tvořit elity, kterým jde o ideje a reprezentaci veřejného zájmu, nikoliv o peníze a vlastní moc. Ale ten problém je podle mě řešitelný v rovině úpravy volebního systému. Tou nejmenší možnou změnou je zavést tzv. panašování, tedy že by si volič mohl vybírat nikoliv jednu kandidátku politické strany, ale osobnosti napříč politickým spektrem. Nechci tím říct, že by se politické strany už úplně přežily, ale myslím, že už neplní role, které jim tradičně náležely. Původně vznikly jako instituce, které reprezentovaly různé skupiny společnosti, jež měly různé zájmy. Společnost už je ale jiná. Strany tudíž nedokáží svoje funkce plnit, mají roupy a hledají jiné způsoby realizace. No a to vede k tomu, co vidíme teď.

Takže byste přece jen byl pro změnu systému.
Do ústavy ale vůbec nemusíme sahat. Nerušme systém politických stran, jen najděme ve volebním zákonodárství a v regulaci politických stran nové mantinely. Zmíněné panašování je metoda, jejíž zavedení je poměrně snadné. Dovedu si také představit radikální omezení financování předvolebních kampaní. Ne 50 milionů ale třeba jeden milion. Sám jsem byl u toho, když Eliška Wagnerová kandidovala do Senátu a vyhrála silou své osobnosti, aniž by utrácela takové šílené částky. Problém je prostě v tom, že současný politický systém neumí produkovat osobnosti s vyhraněným politickým názorem, které jdou do veřejného prostoru jen s tím, co si myslí, a bez toho, že by za nimi byli kmotři s balíkem peněz, kteří mají zase svoje zájmy. Takovou koncepci ale nemůžou řešit politici. Je potřeba promýšlet reformu volebního systému a politického systému teoreticky. Přemýšlet o věcech jinak. České politické vědě tento přístup ale podle mého názoru docela chybí.

Politologové by podle vás měli vymýšlet, jaké je správné a nejlepší uspořádání politického systému?
Zakladatelé oboru, jako byl profesor Čermák, normativní texty psali. Nastupující generace jsou ale většinou jen poměrně deskriptivní a věnují se politologii často pouze kvantitativně. Mám někdy skoro pocit, jako by se česká politická věda bála být normativní, nechtěla se pouštět do některých intelektuálních výzev a držela se v zaběhnutých způsobech nazírání věcí.

Z akademické sféry by tedy podle vás mělo vzejít nějaké nové promyšlení uspořádání společnosti nebo politického systému?
Celostní věda je dnes už nonsens. Že někdo jako Kant vymyslí filozofii od ontologie až po etiku, je pasé. Ale v té své dílčí odbornosti by si lidé měli být vědomi určitých přesahů a nemít klapky na očích. V brněnské politologii se hodně pěstovala tranzitologie. Zkoumalo se, jakými zákonitostmi procházejí politické systémy, když přecházejí k demokracii. Nikdo si ale nepoložil otázku, kam to má vlastně směřovat. Co od té tranzice očekáváme? Rozumím tomu, že je tu riziko, že pak bude akademik nařčen z politického inženýrství. Ale když se nad tím zamyslíme, co jiného politologové jsou? Pokud to nedělají, pak nemají praktický přesah.