Petr Jaitner

Původně jste po škole chtěl jít pracovat ke kriminální policii. Čím to, že to nakonec dopadlo jinak?
Rozhodli jsme se tak ještě s jedním spolužákem. Abychom se tam dostali, museli jsme předtím na roční základní vojenskou službu. Čtyři měsíce jsme strávili ve Vyškově a pak nás rozházeli různě po republice, abychom nabrali právní vojenskou praxi. Já jsem působil tady v Brně u spojovacího praporu a hned vedle bylo tehdy velitelství 1. mechanizované divize, jejíž velitel mi nabídnul místo. Když ostatní kluci slavili civil, já jsem se stal vojákem z povolání.

Kdybych to měl charakterizovat podle právních oborů, tak nejčastěji se věnuju správnímu a pracovnímu právu. Na běžné věci ohledně výkonu služby máme zvláštní zákon – o vojácích z povolání. Když to srovnám s civilem, tak jsem v podstatě něco jako státní úředník.

Do toho se vám ale míchají mezinárodní záležitosti, které se odvíjejí od členství Česka v mezinárodních organizacích, třeba NATO.
Ano, to už se pak bavíme o mezinárodním právu humanitárním a válečném. Pracuju ve Vyškově, pod který spadají všechny výcvikové prostory v České republice a kam jezdí cvičit také armády z jiných států. I s nimi je potřeba uzavírat smlouvy a technické dohody.

Musel jste se na vojenské právní prostředí hodně adaptovat?
Chvilku jsem si zvykal. Třeba co se týče mezinárodního práva, tak vám myslím dodnes každý z fakulty řekne, že je rád, když má zkoušku za sebou, je opravdu těžká. I my jsme si po ní říkali, že mezinárodní právo už nikdy. A najednou ho dělám (směje se).

Když jste na svoje místo nastoupil, bylo hned jasné, že pojedete i na vojenskou misi?
Člověk s tím určitě musel počítat. Na mise se jezdí už od 90. let, česká armáda se zúčastnila všech válek na Balkánu, pak přibyl Afghánistán, teď máme malý kontingent i v Mali a pozorovatelé jsou různě v Africe nebo v Asii.

Jak se ale člověk cítí ve chvíli, kdy se dozví, že opravdu jede?
Přijdou obojetné pocity. Na jednu stranu jsem se těšil, že zažiju něco nového. Na druhou ale jdete tak trochu do války, i když v Kosovu, což byla moje první mise, už se v té době neválčilo. Ale v Afghánistánu nikdy nevíte. I když jste na velitelství v Kábulu, které je opevněné a hlídané, tak rakety tam létají pořád. Za půl roku, co jsme tam byli my, jsme zažili 22 raketových útoků, z toho asi pětkrát základnu trefili. Ale horší je to samozřejmě pro rodinu, která zůstává doma.

Co jste v Afghánistánu konkrétně dělal?
Moje úkoly byly podobné jako doma, řeším všechno, co může zavánět paragrafem, a přibývá k tomu víc mezinárodního práva. Šlo hlavně o to, že strážní rota, u které působili i kluci, kteří zemřeli, hlídala základnu v Bagramu, což je základna o velikosti okresního města. My jsme jim poskytovali logistické zabezpečení.

A co mimo práci? Jak vojáci na místě žijí?
Kluci v Bagramu jezdili na patroly, takže vyjeli třeba na 12 hodin ven a pak měli 12 hodin volno. My jsme měli pracovní dobu stanovenou od 8 do 18 hodin a pak můžete v podstatě jenom sportovat. Žili jsme na základně, která měla 400 x 600 metrů. Ven se smí jen se svolením velitele kontingentu, třeba když jsme jezdili na střelby. Vyjet mimo totiž znamenalo kompletně se obléct do výstroje a vyzbrojit, přičemž pak můžete očekávat cokoliv. Automaticky jste terč. Pro některé místní jsme pořád nepřítel.

Jak vaši přítomnost Afghánci vnímali?
Když vezmu obyčejné lidi, tak pro ně jsme zkrátka zdroj příjmů. Mise ISAF za nás čítala asi 45 tisíc vojáků a pro ty je potřeba logistické zabezpečení. Spousta místních si na tom přivydělá. Měli jsme třeba místní uklízeče nebo překladatele. A když se nakupuje, tak co jde, se bere z místních zdrojů.

Není nebezpečné najímat si místní?
Všechny takové zaměstnance si prověřuje tajná služba, to oni dají razítko, že daný člověk nepředstavuje bezpečnostní hrozbu. Ale stoprocentně si samozřejmě nikdo nikdy nemůže být jistý.

Češi a Američané, kteří v Afghánistánu velí, mají k armádě jiný vztah. Bylo to znát?
Američané jsou opravdu jiní než my, jsou hodně indoktrinovaní systémem. Pro ně je naprosto automatické, že jedou na misi třeba na celý rok, kdy se nedostanou domů. Berou to bezvýhradně jako službu vlasti. Američan kamkoliv přijde, má potřebu šířit demokracii. Čech to nikdy tak vnímat nebude, protože nemá zapotřebí někam chodit a šířit tam svoje životní názory.

Jak se k vám při neštěstí dostala zpráva o smrti českých vojáků?
My jsme to samozřejmě věděli okamžitě, protože z takové události pro nás vyplývá spousta povinností. Na místo hned jeli kaplan a psycholog a my jsme, stejně jako jakýkoliv jiný zaměstnavatel, řešili všechno, co je třeba, když se stane smrtelný pracovní úraz. I kolem takové věci je bohužel spousta papírování.

Může se voják na něco takového nachystat?
Nemůže. Třeba u tohoto případu šlo o to, že se k našim přimíchal sebevražedný útočník oblečený v uniformě afghánské policie. Takovým útokům se říká green on blue, útočí na vás spojenec. Na to se nejde připravit.

Dovedete popsat, co si o neustálých bojích v oblasti a útocích myslí obyčejní lidé?
Přijde mi, že válka je pro ně běžný život, už to ani nevnímají – ať už to vezmu od Alexandra Makedonského přes britskou koloniální nadvládu a Rusy, kteří tam byli v 80. letech, až po současnost. Oni v podstatě jenom mění svého nepřítele.