Několik poznámek k pracovněprávní judikatuře po přijetí právní úpravy od 1. 1. 2014
Several aspects of the continuity between labour law jurisprudence before and after the recodification of czech private law
JUDr. Zdeněk Novotný*
Annotation
The paper deals with several aspects of the continuity between labour law jurisprudence before and after the recodification of Czech private law. The application of the Civil code in the labour relations is based on the principle of subsidiarity, which means that the Civil code is applicable where the Labour code does not regulate certain issues independently. The question therefore arises: when we can solve some certain legal case by using existing labour law jurisprudence and when we must on the other hand wait for new judicial conclusions, because the previous ones are inapplicable due to the recodification of private law. The main goal of this paper is to answer this question.
I. Pracovněprávní judikatura po 1. 1. 2014
Přijetí NOZ je nepochybně významnou událostí, která bude mít vliv na celou sféru soukromoprávních vztahů na dlouhá léta. Nazíráno tímto prizmatem se někdy nedostatečně vnímá skutečnost, že další kodex - Zákoník práce - samostatně upravuje část občanskoprávních vztahů (v širším slova smyslu), a že vzhledem ke vztahu subsidiarity se proto v pracovněprávních vztazích NOZ aplikuje, jen neupravuje-li danou problematiku přímo zákoník práce. Uvedené okolnosti mají také vliv na posouzení použití dosavadní judikatury poté, co nový občanský zákoník vstoupil v účinnost. V těch případech, kdy nedochází k podpůrnému použití NOZ, je zřejmé, že při nezměněné právní úpravě bude dosavadní judikatura použitelná bez dalšího i nadále. Jiná situace potom nastává, nelze-li použít zákoník práce a má-li být podpůrně použit NOZ, kdy použitelnost dosavadní judikatury bude problematická, jestliže je koncepce nové právní úpravy odlišná.
Těžko předvídatelný vliv na nově vytvářenou pracovněprávní judikaturu při subsidiárním použití NOZ, resp. vliv na výklad ustanovení NOZ aplikovaných podpůrně na pracovně právní vztahy, však může mít nově zakomponované ustanovení § 1a zák. práce, které jednak deklaruje smysl a účel zákoníku práce, ale také výslovně zdůrazňuje, že zásady zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance, uspokojivých a bezpečných pracovních podmínek pro výkon práce, rovného zacházení se zaměstnanci a zákazu jejich diskriminace vyjadřují hodnoty, které chrání veřejný pořádek. Protože těmito zásadami, které vyjadřují základ, na němž je pracovněprávní úprava postavena, jsou adresáti právní normy vázáni, nebude je možné opomenout ani při výkladu jednotlivých ustanovení NOZ. Proto není vyloučeno, že by z tohoto důvodu mohlo dojít k určitému napětí při tvorbě judikatury podle toho, zda by se jednalo o výklad zaměřený na řešení pracovněprávního vztahu, anebo vztahu „nezatíženého“ uvedenou dispozicí zákonodárce.
K podpůrnému užití NOZ nepochybně dochází v souvislosti s úpravou právních jednání (§ 545 a násl. NOZ). Vzhledem k tomu, že jde o úpravu odlišnou od dřívější úpravy právních úkonů (srov. kupř. zdánlivé právní jednání § 551 NOZ), dosavadní judikatura se v této oblasti spíše neuplatní. Totéž platí třeba i o uplatnění neplatnosti rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 72 zákoníku práce, které sice samo o sobě nedoznalo změny, neboť neplatnost je třeba uplatnit i nyní v prekluzivní lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit. Došlo však k významné změně v návazné subsidiárně použitelné úpravě běhu prekluzivní lhůty: vzhledem k tomu, že pro prekluzivní lhůtu nyní platí obdobně ustanovení o běhu promlčecí lhůty (srov. § 654 odst. 2 NOZ), je nadále možné uplatnit neplatnost rozvázání pracovního poměru za stanovených podmínek v delší než dvouměsíční lhůtě, stanoví-li to § 645 až 652 NOZ.
Vztah mezi pracovněprávní úpravou před 1. 1. 2014 a poté upravují přechodná ustanovení v Čl. LXXX zákona č. 303/2013 Sb. na principu nepravé retroaktivity. Stanoví se, že zákoníkem práce ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se řídí také pracovněprávní vztahy vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní úkony učiněné přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však řídí dosavadními právními předpisy, i když jejich účinky nastanou až dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Protože změny právních předpisů nebývají vždy doprovázeny takovou výslovnou úpravou, a někdy úprava přechodných ustanovení dokonce chybí (k takové situaci srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3598/2013), bude i nadále použitelná judikatura, která vycházejíc z ústavněprávních zásad, vysvětluje nepřípustnost pravé retroaktivity v našem právním řádu. Snad nebude nepřípustným zjednodušením dovozovat na uvedeném příkladu, že by obdobně měla být použitelná - obecněji vzato – ta judikatura, která je jako v tomto případě založena na převážně sdílených zásadách obecné nauky právní, které v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost a mají povahu zásad základních.
Ustanovení zákoníku práce o náhradě škody jsou (jak judikoval Ústavní soud ve svém nálezu vyhlášeném pod č. 116/2008 Sb.) ustanoveními kogentními. Již proto, že není možné se od nich odchýlit, neuplatní se ani podpůrně nová občanskoprávní úprava (například domněnka nedbalosti podle § 2911 NOZ), a dosavadní judikatura zůstává i nadále plně použitelná. Použitelný je tedy v pracovněprávních vztazích kromě jiného i výklad obecného pojmu „zavinění“, tj. subjektivního vztahu škůdce ke svému jednání a k jeho následkům, tak, jak byl kupříkladu podán a v praktické poloze aplikován na případ náhrady škody, která měla vzniknout nesprávnou aplikací právního předpisu zaměstnancem, v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1059/2003.
Z porovnání obou úprav – odpovědnosti za škodu podle zákoníku práce a závazků z deliktů podle NOZ – je zřejmé, že do značné míry došlo k rozštěpení právních úprav. Proto nutně vyvstává otázka, zda pro futuro převzít do zákoníku práce právní úpravu NOZ. K takové úvaze vybízí třeba i způsob úpravy imateriální újmy na zdraví podle § 2958 NOZ. Je skutečností, že dosavadní právní úprava poněkud přeceňovala majetkovou újmu oproti náhradě imateriální újmy. Patrně v reakci na kritiku, která v tomto směru zaznívala, umožnil NOZ náhradu bolesti a další nemajetkové újmy, či ztížení společenského uplatnění, aniž pro to stanovil určitá hlediska nebo podmínky, které by postup konkrétněji usměrňovaly. Jediná dispozice pro případ neshody stran praví, že v takovém případě se výše náhrady stanoví podle zásad slušnosti.
Toto kritérium, ač nepochybně pozitivní, vzbudilo od samotného počátku živou pozornost pro svoji neurčitost, a lze říci neuchopitelnost, zejména mezi zainteresovanou lékařskou veřejností, pojistiteli, soudci a právníky vůbec. Odborná skupina ustavená ve spolupráci se Společností medicínského práva pod odbornou garancí 1. lékařské fakulty UK v Praze zpracovala na podkladě Třístupňové klasifikace upravené podle Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví (ICF) tzv. Metodiku Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 občanského zákoníku), která bude jako nezávazná pomůcka uveřejněna pod č. 63/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (nyní je dostupná též na webových stránkách Nejvyššího soudu). Podstatou tohoto materiálu je nastavit proporce a zajistit odborný přístup pro rozhodování o těchto věcech. Není v možnostech této krátké poznámky podrobněji porovnávat klady a zápory obou způsobů vyjádření nemajetkové újmy vzniklé poškozením zdraví. Je možné, že s ohledem na množství do nejmenších podrobností jdoucích „komponent aktivit a participace“ uvedených v jediném seznamu Třístupňové klasifikace může být výsledné hodnocení přesnější (jiná je otázka, jak „přesně“ lze vůbec hodnotit psychickou újmu, kterou imateriální újma vlastně vyjadřuje). S ohledem na složitost hodnocení se rovněž uvažuje o zvláštní znalecké specializaci pro tento účel. Vzhledem k tomu může být postup podle Metodiky (a - důsledně vzato - metodikou vlastně vyjadřovaných pravidel slušnosti) vnímán jako komplikovanější, a může připadat více v úvahu v případě těžkých a závažných poškození zdraví, kde poškozeným „nezbývá“, než se obrátit na soud. V „běžných“ případech pracovních úrazů a nemocí z povolání se však zdá praktičtější a finančně méně nákladný postup podle právní úpravy platné v pracovněprávních vztazích i v současné době (srov. § 372, § 388, § 394 odst. 2 zák. práce, vyhlášku č. 440/2001 Sb.), kdy – schematicky řečeno - lékař vystaví bodové hodnocení vzniklé újmy podle stanovených hledisek, které pak zaměstnavatel předloží pojišťovně k proplacení, přičemž případné zvýšení odškodnění je nejen možné, ale také co do výše není ničím omezeno.
Má-li tedy být zaměstnanci jako slabší straně poskytována zvláštní zákonná ochrana, jak to předpokládá ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) zák. práce, nutno také zvažovat, zda by nebylo v zájmu právní jistoty a důvěry v právo, aby při odškodnění ublížení na zdraví pracovním úrazem nebo nemocí z povolání – je-li uvažováno o jiné úpravě i v oblasti pracovněprávních vztahů - byly vytčeny určitější kontury, v nichž se má odškodnění imateriální újmy pohybovat, neboť vyčkávat dlouhá léta (někteří zcela vážně odhadují až deset let) na vytvoření judikatury vycházející z „pravidel slušnosti“, by znamenalo právní nejistotu v pracovněprávních vztazích po značnou část této doby. Za těchto okolností právní úprava zakotvující konkrétnější pravidla odškodňování imateriální újmy na zdraví, avšak méně komplikovaná, než postup na základě Metodiky, by mohla vhodně vyjadřovat ochrannou funkci pracovního práva, a mohla by přispět k tomu, aby výsledek jednání zaměstnance a zaměstnavatele o odškodnění méně závisel na faktické síle (zejména ekonomické) jejich postavení.