Masarykova univerzita
Právnická fakulta

Přeskočit na obsah

---

• Obsah
  • Uvozující texty
  • Věra Bognárová: Co změnil nový občanský zákoník v pracovním právu?
  • Jaroslav Stránský: Vznik, změny a zajištění závazků v pracovněprávních vztazích
  • Zdeněk Novotný: Několik poznámek k pracovněprávní judikatuře po přijetí právní úpravy od 1. 1. 2014
  • Nelly Springinsfeldová: Výslovně vyloučené instituty občanského zákoníku se zaměřením na ustanovení § 144a zákoníku práce
  • Simona Eichlerová: Právo zákonného zástupce nezletilého k rozvázání pracovněprávního vztahu
  • Jakub Morávek: O některých případech emancipace a neplatnosti
  • Jarmila Pavlátová: K některým interpretačním otázkám pracovního práva po účinnosti rekodifikace
  • Jana Lindová: Účinky adhezního způsobu uzavírání smluv do oblasti individuálních pracovněprávních vztahů
  • Jan Vácha: Neútěšná situace ohledně evidence odborových organizací a organizací zaměstnavatelů vedené rejstříkovými soudy a návrhy jejího řešení
  • Tomáš Machanec: Uvažované další kroky důchodové reformy

O některých případech emancipace a neplatnosti

Of certain cases of emancipation and invalidity

 JUDr. Jakub Morávek, Ph. D. *

Annotation

The paper is primarily concerned with the impact of re-codification of private law into the regulation of labor-law relationships. The author discusses in general the issue of emancipation in relation to invalidity of legal act. The Author gives comment, in concretely, to invalidity of agreements on liability for lack of age.

I. Úvod

Rekodifikace soukromého práva přinesla řadu změn a navodila mnoho otázek. Na některé z nich téměř po roce účinnosti změnové legislativy v čele s občanským zákoníkem odpovědi známe, na některé odpovědi pouze tušíme a řešení některých je stále (více či méně) nejasné. Z akademického hlediska je na rekodifikaci nejpoetičtější, že se stále objevují otázky nové, které buďto vyvolávají již nalezené odpovědi či se prostě jedná o problémy, které sice byly nastoleny 1. ledna 2014, nicméně s ohledem na menší význam předmětné materie zůstaly prozatím upozaděny (předmětná otázka prozatím nepadla).

Jednou z takových se zdá být i problematika, jejíž zkoumání je předmětem tohoto příspěvku. Konkrétně jde o neplatnost právních jednání v pracovněprávních vztazích, k nimž se vyžaduje dosažení určitého věku, právě v důsledku jeho nedostatku. Konkrétněji řečeno zde budeme hovořit o dohodách o odpovědnosti ve smyslu ust. § 252 a násl. zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce,[1] a ust. § 255 a násl. ZPr a požadavku minimálního věku pro jejich uzavření.

II. Emancipace – skutečně?

Jednou z významných novinek, kterou občanský zákoník[2] vtělil do právního řádu České republiky, je rozšíření případů, kdy může být přiznána plná svéprávnost nezletilé osobě.

Rozuměj, v rámci soukromého práva před rekodifikací bylo možné přiznání plné způsobilosti k právním úkonům pouze uzavřením manželství (viz § 8 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník). Tato možnost zůstává zachována (ust. § 30 odst. 2 ve spojení s § 672 ObčZ), byla však zásadním způsobem doplněna o institut, pro který se (i v odborných kruzích) zažilo (byť částečně nepřesné – viz níže) označení emancipace (přiznání plné svéprávnosti před dosažením zletilosti).[3]

Emancipace, jak s ní počítá občanský zákoník v ust. § 37, má v zásadě dvojí podobu.

Na jedné straně jde o tzv. nárokové přiznání svéprávnosti. Zde soud musí plnou svéprávnost nezletilci na jeho návrh či na návrh jeho zákonného zástupce (pokud s návrhem nezletilec souhlasí) přiznat. Obligatorní přiznání plné svéprávnosti předpokládá (vedle iniciačního návrhu ze strany nezletilce či jeho zákonného zástupce) kumulativního splnění hned několika podmínek. V prvé řadě se musí jednat o osobu, která dosáhla alespoň 16ti let věku. Spolu s tím musí být osvědčena její schopnost se sama živit (například provozováním obchodního závodu ve smyslu ust. § 33 ObčZ, či podobně) a obstarat si své záležitosti.[4] Poslední z předpokladů spočívá v souhlasu zákonného zástupce dotčeného nezletilce s přiznáním svéprávnosti, není-li sám navrhovatelem.

Vedle obligatorního přiznání svéprávnosti je z poslední věty ust. § 37 odst. 1 ObčZ, konkrétně ze slov „v ostatních případech soud vyhoví návrhu, je-li to z vážných důvodů v zájmu nezletilého“, dovozováno i tzv. nenárokové přiznání svéprávnosti. Rozuměj, podá-li nezletilý (nebo jeho zákonný zástupce s jeho souhlasem), včetně osoby mladší 16 let, návrh na přiznání svéprávnosti, a je-li zde vážný důvod, který svědčí ve prospěch dotčeného nezletilce, soud mu může plnou svéprávnost přiznat.

Lze se z celkem pochopitelných důvodů domnívat, že nenárokové přiznání svéprávnosti bude využíváno spíše pro případy osob mezi 16. a 18. rokem věku, u kterých nebude splněna podmínka souhlasu zákonného zástupce s přiznáním svéprávnosti ve smyslu věty první ust. § 37 odst. 1 ObčZ, v momentě kdy budou všechny ostatní podmínky pro nárokové přiznání svéprávnosti splněny, nežli pro emancipaci devítiletých (byť třeba geniálních) dětí, které krom věku splňují všechny ostatní ust. § 37 odst. 1 ObčZ zavedené podmínky; nutno podotknout, že k ust. § 37 ObčZ lze přistoupit i tak, že nenárokové přiznání svéprávnosti nepřipadá v úvahu u osob mladších 16 let.[5]

K ust. § 37 ObčZ se nabízí doplnit, že označení emancipace, odvozené od římského institutu emancipatio, které se vžilo pro institut zavedený tímto ustanovením, není zcela přiléhavé.

Římské právo totiž znalo jednak emancipatio. Tímto termínem se označovalo propuštění syna z moci otcovské, jehož důsledkem bylo, že zanikla otcovská moc a přetrhaly se agnátské vztahy (pokrevní vztahy však přetrvaly). Gaius v této souvislosti píše „Praeterea emancipatione desinunt liber in potestate parentum esse. Sed filius quidem tribus mancipationibus, ceteri vero liberi sive masculini sexus sive femini una mancipatione exeunt de parentum potestate; lex emin XII tabularum tantum in persona filii de tribus mancipationibus loquitur his verbis SI PATER FILIUM TER VENUMDUIT, A PATRE FILIUS LIBER ESTO.“ [6]

Vedle toho však římské právo v době císařství znalo i institut označovaný jako venia aetatis, což lze přeložit také jako prominutí let. Jeho prostřednictvím mohl císař mužům starším 20 let a ženám starším 18 let prominout léta ve smyslu vymanění jich z omezení platných pro kategorie nezletilců. Svéprávnost však nebyla úplná, když kupříkladu k zastavení nebo zcizení nemovitých věcí tyto osoby musely nabýt zletilosti skutečné.[7]

Z uvedené charakteristiky obou institutů je patrné, že ust. § 37 ObčZ navozená situace má svou povahou blíže k venia aetatis nežli k emancipatio, byť nesporně nese znaky obou.

Ani prominutí let a ani emancipace nejsou pro náš právní řád zdaleka novinkou. Nejde tedy ani tak o zrod, jako spíše o návrat, neboť oba instituty znal již Obecný zákoník občanský, konkrétně ve svých ust. § 174 a § 252. Stejně jako v řadě dalších případů došlo k jejich opuštění přijetím středního občanského zákoníku v rámci tendence zjednodušování právní úpravy.

Ustanovení § 174 OZO, dle kterého „Děti mohou býti i před dovršením dvacátého čtvrtého roku zproštěny otcovské moci, když je otec se schválením soudu výslovně propustí nebo když dvacetiletému synovi dovolí, aby vedl vlastní domácnost“, zavádělo možnost emancipace hned dvojím, resp. trojím způsobem. Jednak šlo o rozhodnutí soudu, jednak o jednání otce nikoli nepodobné shora Gaiem popisovanému postupu emancipace v rámci práva římského, a jednak o svolení otce syna, který dosáhl dvaceti let věku, aby si syn vedl vlastní domácnost. V této souvislost pak Jaromír Sedláček uvádí: „typickým příkladem zřízení vlastní domácnosti je ženitba synova, má-li tento bydleti od svých rodičů odděleně ve vlastním bytě … syn nastoupil úřad v jiném místě, než bydlí rodiče a zřizuje samostatnou domácnost. Samostatnou domácností není bydlení v podnájmu a stravování se v hostincích nebo veřejných jídelnách.“[8]

Vedle toho ust. § 252 OZO počítal jako s jedním ze způsobů skončení poručenství se situací, kdy „Nezletilci dokonavšímu osmnáctý rok může poručenský soud, vyžádav si posudku poručníkova a třebas i nejbližších příbuzných, prominouti léta a prohlásiti jej za zletilého. Je-li nezletilci provoz obchodu nebo živnosti úřadem povolen, je tím zároveň prohlášen za zletilého. Prohlášení zletilosti má zcela stejný právní účinek jako skutečně nabytá zletilost.“  V konečném důsledku tedy ust. § 252 OZO fakticky vymezovalo dvě situace se stejným důsledkem v podobě prominutí let, jimiž bylo jednak soudní rozhodnutí (vydané na návrh a výlučně ve prospěch nezletilce) o prominutí let a prohlášení za zletilého nezletilce, který dosáhl 18 let věku, a jednak úřední povolení k vedení obchodu nebo živnosti.

II. Dohody o odpovědnosti a minimální věk

Pro uzavření dohod o odpovědnosti, jak jsou upraveny ust. § 252 a § 255 ZPr, se vyžadovalo před rekodifikací a vyžaduje se i po rekodifikaci soukromého práva (§ 252 odst. 2 a § 255 odst. 2 ZPr) na straně zaměstnance dosažení 18ti let věku.[9]

Nabízí se otázka, jaký je účel a smysl stanovení věkové hranice pro uzavření ať již u jedné nebo u druhé dohody o odpovědnosti.

Znění rozhodných ustanovení, tedy ust. § 252 odst. 2 a § 255 odst. 3 ZPr, nebylo za dobu účinnosti zákoníku práce dotčeno žádnou změnou. S přihlédnutím k procesu přijímání zákoníku práce se tudíž na prvém místě nabízí jako inspirační zdroj při pátrání po historickém subjektivním výkladovém cíli, resp. jeho prostřednictvím po recentním subjektivním a recentním objektivním výkladovém cíli důvodová zpráva k zákoníku práce (Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna, 2002 – 2006, tisk 1152/0). Z ní se však lze dozvědět pouze tolik, že v případě dohod o odpovědnosti se jedná o institut převzatý z dosavadní právní úpravy v podobě zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce.

Zákona č. 65/1965 Sb. znal (ust. 176 a násl zákona č. 65/1965 Sb.) pouze dohodu o hmotné odpovědnosti, jejímž ekvivalentem je dohoda podle § 252 ZPr. Ohledně svěřených věcí se užívalo pouze písemné potvrzení (ust. § 178 zákona č. 65/1965 Sb., shodně pak ust. § 255 odst. 1 ZPr).

Z hlediska zde řešené otázky bylo rozhodující znění ust. 11 odst. 3 zákona č. 65/1965 Sb., dle kterého „Zaměstnanec může uzavřít dohodu o hmotné odpovědnosti (§ 176) nejdříve v den, kdy dosáhne 18 let věku.“. Předmětné ustanovení bylo obsaženo již v původním znění zákona č. 65/1965 Sb. jako § 11 odst. 2, přičemž z hlediska pátrání po smyslu a účelu předmětné právní úpravy by pro nás tudíž měl být rozhodující zejména proces přijímání jmenovaného zákona a jeho důvodová zpráva. Tu však není možné dohledat.

Lze mít nicméně za to, že stran účelu ust. § 252 odst. 2 a § 255 odst. 3 ZPr (věkové hranice pro uzavření dohody o odpovědnosti) nám může docela dobře posloužit důvodová zpráva (Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna, 2010 – 2013, tisk 411/0) k zákonu č. 365/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Důvodem jest, že prostřednictvím zákona č. 365/2011 Sb. bylo do ust § 252 odst. 3 a § 255 odst. 4 ZPr vtěleno pravidlo, dle něhož byla-li způsobilost zaměstnance k právním úkonům omezena nebo byl-li jí zbaven, nesmí za něj zástupce dohodu uzavřít.

Důvodová zpráva k zákonu č. 365/2011 Sb. v této souvislosti uvádí „Navrženým doplněním § 252 a 255 se sleduje ochrana zaměstnance, jehož způsobilost k právním úkonům byla omezena, nebo byl-li této způsobilosti zaměstnanec zbaven. V těchto citlivých případech se jedná o vyloučení možnosti, aby zástupce zaměstnance mohl uzavřít dohodu o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování a v případě dohody o odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů. Jde o recipování úpravy, kterou obsahoval v  § 12 odst. 1 první zákoník práce.“[10]

Z uvedeného (včetně účelu změny provedené zákonem č. 365/2011 Sb.) lze celkem jasně vytušit účel ust. § 252 a § 255 ZPr, jde-li o stanovení minimálního věku, který byl v rámci dřívější právní úpravy z hlediska občanskoprávních předpisů spojován s nabytím plné způsobilosti k právním úkonům.  Lze mít za to, že účelem je a bylo zajistit, aby k založení závazkového právního vztahu plynoucího z dohody o odpovědnosti došlo pouze u té osoby, která je schopna si komplexně uvědomovat povahu dohody, práva a povinnosti z ní vyplývající a možné negativní důsledky, které na jejím základě pro ni mohou vyplynout; jde tedy o ochranu osob, které nedosáhly potřebné rozumové vyspělosti. 

III. Dohody o odpovědnosti – důsledky nedostatku věku

Uzavřela-li před 1. lednem 2014 dohodu o odpovědnosti osoba mladší 18ti let, byla tato stižena neplatností. Nebylo přitom rozhodné, zda osobě uzavírající dohodu byla přiznána plná způsobilost k právním úkonům v důsledku uzavření manželství, což je celkem pochopitelné, neboť institut přiznání plné právní způsobilosti, resp. svéprávnosti v důsledku uzavření manželství sleduje částečně jiný cíl než je umožnit rozumově a volně plně vyspělé osobě[11] plně rozhodovat o svých záležitostech.[12]

 

Lze mít nicméně za to, že po rekodifikaci soukromého práva se tato situace částečně změnila.

Uzavře-li dnes dohodu o odpovědnosti nezletilý, formálně vzato se v kontextu ust. § 1a odst. 1 písm. a) a § 1 odst. 2 ZPr ve spojení s ust. § 588 ObčZ[13] nabízí závěr o absolutní neplatnosti právního jednání.

Takový závěr, zdá se, však příliš neodpovídá výchozí premise soukromého práva směřující k prohloubení respektu k autonomii vůle, jak je vyjádřena ust. § 19 ObčZ a dále pak mj. v ust. § 574 ObčZ, dle kterého je třeba na právní jednání hledět spíše jako na platné než jako na neplatné.

Nabízí se nicméně i jiná úvaha, která více odpovídá právě naznačené tendenci.

Ustanovení § 588 ObčZ, stejně jako i všechna další ustanovení právních předpisů v rámci soukromého práva, která jsou podkladem pro závěr o absolutní neplatnosti (např. § 19 odst. 1 ZPr), jsou speciální vůči ust. 580 odst. 1 ObčZ, dle kterého „Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.“[14], přičemž je třeba je číst mj. i v kontextu účelu vyjádřeného ust. § 574 ObčZ.

Vztaženo na tento případ,[15] aby bylo možné právní jednání označit za neplatné (ať již relativně nebo absolutně) pro rozpor se zákonem, musí to v prvé řadě smysl a účel zákona vyžadovat; ochrana dotčených zájmů a hodnot musí vyžadovat takový důsledek, tj. relativní nebo absolutní neplatnost, ve vztahu k právnímu jednání.[16]

Budeme-li toto pravidlo aplikovat na dohody o odpovědnosti, pak dle všeho nelze opomenout ani ust. § 581 ObčZ, dle kterého „Není-li osoba plně svéprávná, je neplatné právní jednání, ke kterému není způsobilá. Neplatné je i právní jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat.“ K tomu pak Michaela Zuklínová uvádí „klade-li se otázka druhu neplatnosti, která je následkem závady nedostatečné svéprávnosti při právním jednání, je třeba rozlišit jednotlivé případy … teprve pak bude možné rozhodnout, zda právní jednání nezletilého je absolutně neplatné, anebo neplatné relativně“[17]; s tím to názorem se lze v kontextu uvedeného shora ztotožnit.

Jinak řečeno, dojde-li k uzavření dohody o odpovědnosti ze strany osoby mladší 18 let, nelze automaticky učinit závěr o absolutní neplatnosti takového jednání, neboť v kontextu ust. § 574 a § 580 odst. 1 ObčZ a účelu sledovaného určením věkové hranice pro uzavření dohody se může jednat o jednání neplatné jak relativně, tak absolutně, přičemž záviset bude na věku a rozumové a volní vyspělosti jednající osoby; dokonce nelze vyloučit ani to, že v kontextu ust. § 2 a 3 ObčZ v momentě, kdy dohodu uzavře například zaměstnanec den před svými 18 narozeninami, nebude jednání vůbec stiženo neplatností.

Stejná logika a pohled na věc nás pak přivádí k závěru, že bude-li nezletilec ve smyslu ust. § 37 ObčZ emancipován, smysl a účel sledovaný zákonodárcem ust. § 252 odst. 2 a § 255 odst. 3 ZPr nevyžaduje, neboť bylo soudem osvědčeno, že se jedná o rozumově a volně dostatečně (plně) vyspělou osobu, aby jím uzavřená dohoda o odpovědnosti byla stižena neplatností. 

IV. Závěr

Lze jen těžko usuzovat na to, z jakého důvodu se zákonodárce nezaobíral provazbou ust. § 37 ObčZ a § 252 odst. 2 a § 255 odst. 3 ZPr, resp. mlčení a pasivitu v tomto směru lze vnímat i tak, že zákonodárce dospěl k závěru, že ani emancipovanou osobu, jejíž schopnosti byly osvědčeny soudem, který shledal, že je plně způsobilá právně jednat (tedy ve všech věcech pochopit důsledky svého jednání jako osoba, která zletilosti nabyla dosažením věku 18 let), nelze vystavit rizikům plynoucím z dohod o odpovědnosti. Takový vývod nedává s přihlédnutím k původnímu účelu určení věkové hranice k uzavření dohody o odpovědnosti dobrý smysl.

V takovém případě, vycházeje z interpretačního předpokladu racionálního zákonodárce,[18] se zdá být přiléhavější a stávajícím tendencím a podobě soukromého práva více vyhovujícím pohled nastíněný shora.[19]

Závěrem lze dodat, že emancipace může mít z povahy věci dopady pouze do situací, kdy je rozhodující rozumová a volní vyspělost, tzn. shora předložené úvahy nelze aplikovat k těm pravidlům v rámci pracovněprávních předpisů, které se váží na věk zaměstnance, avšak mají sloužit k ochraně z hlediska fyziologicky-biologického; konkrétně jde zejména o omezení rozsahu výkonu práce v týdnu (ust. § 79a ZPr), maximální délku směny (ust. § 79a ZPr), nárok na přestávku na jídlo a oddech (ust. § 88 ZPr), nepřetržitý odpočinek mezi dvěma směnami (ust. § 90 odst. 1 ZPr), nepřetržitý odpočinek v týdnu (ust § 92 ZPr), otázku noční práce (ust. § 245), práce přesčas (ust. § 245), práci při těžbě nerostů nebo při ražení tunelů a štol atp.

Pracovní právo 2014 na téma Zkušenosti z aplikace nového občanského zákoníku

© 2014 Právnická fakulta Masarykovy univerzity. Všechna práva vyhrazena