Masarykova univerzita
Právnická fakulta

Přeskočit na obsah

---

• Obsah
  • Uvozující texty
  • Věra Bognárová: Co změnil nový občanský zákoník v pracovním právu?
  • Jaroslav Stránský: Vznik, změny a zajištění závazků v pracovněprávních vztazích
  • Zdeněk Novotný: Několik poznámek k pracovněprávní judikatuře po přijetí právní úpravy od 1. 1. 2014
  • Nelly Springinsfeldová: Výslovně vyloučené instituty občanského zákoníku se zaměřením na ustanovení § 144a zákoníku práce
  • Simona Eichlerová: Právo zákonného zástupce nezletilého k rozvázání pracovněprávního vztahu
  • Jakub Morávek: O některých případech emancipace a neplatnosti
  • Jarmila Pavlátová: K některým interpretačním otázkám pracovního práva po účinnosti rekodifikace
  • Jana Lindová: Účinky adhezního způsobu uzavírání smluv do oblasti individuálních pracovněprávních vztahů
  • Jan Vácha: Neútěšná situace ohledně evidence odborových organizací a organizací zaměstnavatelů vedené rejstříkovými soudy a návrhy jejího řešení
  • Tomáš Machanec: Uvažované další kroky důchodové reformy

Neútěšná situace ohledně evidence odborových organizací a organizací zaměstnavatelů vedené rejstříkovými soudy a návrhy jejího řešení

Disconsolate situation with regard to the evidence of trade unions and employers´ organizations led by registry courts and proposals of its solution

 Mgr. Jan Vácha*

Annotation

The aim of this article is to point out, that the position of trade unions and employers’ organization in the course of its evidence by registry courts is not invidious and that the present process of registry courts can be found in conflict with provisions of international legal conventions dealing with the issues of freedom of association and collective bargaining. It also tries to compare the new legal regulation of the evidence of trade unions and employers´ organizations with the previous legal regulation. The author has the intention to draw the attention to chosen problems, which can the new legal regulation of association law bring around. At the end of the article are offered proposals, how this unsatisfactory situation could be solved in better way. 

I. Úvodem s trochou historie

Současně s účinností nového občanského zákoníku[1] došlo i k přijetí doprovodných právních předpisů, které s sebou přinesly významné změny v právní úpravě tzv. sdružovacího práva, jehož součástí je i úprava procesu evidence odborových organizací a organizací zaměstnavatelů. A právě na problematiku evidence odborových organizací a organizací zaměstnavatelů bych se chtěl ve svém příspěvku blíže zaměřit. Stěžejní právní předpis, který pro tuto oblast představoval až do 31. 12. 2013 zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů[2], upravoval vznik odborových organizací a organizací zaměstnavatelů ve svém § 9a.

Je vhodné poznamenat, že toto ustanovení nebylo součástí původního znění zákona, ale bylo do něj doplněno jeho první novelou, tj. zákonem č. 300/1990 Sb., který nabyl účinnosti o jedenáct týdnu později, než samotný původní zákon.   Toto ustanovení reagovalo na specifika odborových organizací i organizací zaměstnavatelů, a to jak s ohledem na speciální určení dne jejich vzniku[3], tak s ohledem na související evidenční princip jejich zápisu do základního registru osob dle § 9 odst. 4 zákona o sdružování občanů, který na rozdíl od principu registrace pouze zachycoval již ze zákona nastalou právní skutečnost.

Výše popsaný způsob evidence odborových organizací a organizací zaměstnavatelů se však měl v souvislosti s připravovanou rekodifikací soukromého práva změnit. O osudu odborových organizací a organizací zaměstnavatelů při jejich evidenci nejdříve rozhodla vláda svým usnesením č. 645 ze dne 6. září 2012 k materiálu Analýza možností právní úpravy obchodního rejstříku v novém rejstříkovém zákoně. Z předložených návrhů řešení problematiky rejstříků rozličných právnických osob tehdy vláda vybrala variantu, dle které měly být odborové organizace a organizace zaměstnavatelů i do budoucna nadále evidovány na Ministerstvu vnitra, avšak způsobem, který měl určit zbrusu nový zákon o rejstříku spolků. Sluší se poznamenat, že tento zákon, který měl být založen na zásadě materiální publicity a reagovat na požadavek nového občanského zákoníku, zejména pak s ohledem na potřebu transparentnosti odborových organizací a organizací zaměstnavatelů, spatřil světlo světa. Zahynul však poměrně záhy, a to již při meziresortním připomínkovém řízení, když byl zasažen šípem kritiky, namočeným v jedu získaném z žabek pralesniček rodu Dendrobates, který vyslala Legislativní rada vlády. Hlavní argumenty Legislativní rady vlády se tehdy nesly v duchu komplexnosti, jednotnosti a snahy o zjednodušení s tím, že by mělo obecně platit, že o statusových otázkách právnických osob soukromého práva by měly rozhodovat nezávislé soudy, neboť jde o osoby svobodné a nezávislé na státu a jeho exekutivní moci. Z doporučení Legislativní rady vlády tedy plynulo, že by bylo do budoucna lepší, kdyby bylo vládou rozhodnuto, aby byla agenda evidence odborových organizací v rejstříku spolků včleněna do právní úpravy zákona o veřejném rejstříku právnických a fyzických osob a tento rejstřík by byl veden rejstříkovými soudy namísto Ministerstva vnitra. Usnesením č. 149 ze dne 27. února 2013 vláda tento názor posvětila a uložila ministru spravedlnosti ve spolupráci s ministrem vnitra vládě předložit návrh zákona o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob s tím, že do něj bude zapracována i právní úprava rejstříku spolků. Tento zákon nabyl účinnosti 1. 1. 2014.

Od této chvíle se tedy odborové organizace a organizace zaměstnavatelů ocitly v jeho hájemství. O tom, že nejde v tomto směru o idylické pohádkové vztahy, kde dobro zvítězí nad zlem, i kdyby mělo jakkoliv velkou touhu výrazně se ulít, se Vás budu snažit přesvědčit v následující kapitole.

II. Když je nakládáno jako s černobílým s něčím, co černobílé není

Ambiciózní právní úprava evidence odborových organizací a organizací zaměstnavatelů se od začátku letošního roku zasnoubila s praxí rejstříkových soudů. V té chvíli sice její matka v podobě mezinárodní úpravy svobody sdružování plakala, avšak nebylo jasné, zda jde o slzy štěstí, smutku či směsici obojího. Dcera byla dána všanc šarmantnímu mládenci, který toho před svatbou mnohé nasliboval.[4] 

Dle ustanovení § 121 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob[5] platí, že odborová organizace, mezinárodní odborová organizace a jejich pobočné organizace, organizace zaměstnavatelů a mezinárodní organizace zaměstnavatelů a jejich pobočné organizace vznikají dnem následujícím po dni, v němž bylo doručeno rejstříkovému soudu oznámení o založení této právnické osoby. Dále je zde pro rejstříkový soud stanovena lhůta 5 pracovních dnů, v rámci které má provést zápis těchto subjektů do spolkového rejstříku. V posledním odstavci tohoto speciálního ustanovení je řečeno, že na zápis vzniku odborové organizace, mezinárodní odborové organizace a jejich pobočných organizací, organizace zaměstnavatelů a mezinárodní organizace zaměstnavatelů a jejich pobočných organizací se ustanovení části první hlavy II, části druhé a třetí zákona o veřejných rejstřících nepoužije. Pro neznalé tohoto zákona to ve stručnosti znamená, že při zápisu vzniku odborové organizace rejstříkovými soudy se nebudou aplikovat ustanovení upravující návrh na zápis, řízení ve věcech veřejného rejstříku a zápis před notářem. Bystrou mysl dozajista napadne, jak tomu však bude v případě návrhů na změnu a výmaz zápisu? V praxi není interpretace tohoto ustanovení jednotná a antagonický přístup k ní je zjevný zejména u dřevěné dětské houpačky, na jejímž jednom konci sedí odborové organizace mající na klíně organizace zaměstnavatelů, na opačném rejstříkové soudy. Mnohdy je tak rejstříkovými soudy v případě návrhů na změnu a výmaz zápisu zahajováno soudní řízení. Zástupci odborových organizací se domnívají, že již samotná skutečnost zahájení soudního řízení v případech změny či výmazu zápisu týkajících se odborových organizací a organizací zaměstnavatelů představuje rozpor s mezinárodní právní úpravou sdružovacího práva, výslovně pak zejména s ustanoveními čl. 2, 3, 7, 8 odst. 2 a 11 Úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 87, Úmluva o svobodě sdružování a ochraně práva odborově se organizovat (Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 489/1990 Sb.).[6]

Zajímavé je v tomto ohledu především znění článku 2 Úmluvy o svobodě sdružování, který říká, že pracovníci a zaměstnavatelé bez jakéhokoliv rozdílu mají právo bez předchozího schválení ustavovat organizace podle vlastní volby, jakož i stát se členy takových organizací, a to za jediné podmínky, že se podřídí stanovám těchto organizací. Související článek 7 pak říká, že nabytí statutu právnické osoby organizacemi pracovníků nebo zaměstnavatelů, jejich federacemi a konfederacemi nemůže být podřízeno takovým podmínkám, které by omezovaly provádění ustanovení výše uvedených článků 2, 3 a 4. Je nutné mít na paměti, že správná a komplexní interpretace těchto ustanovení by nebyla možná bez znalosti výkladových stanovisek Výboru expertů při Mezinárodní organizaci práce.[7] Tento výbor byl ustaven v roce 1951 za účelem projednávání stížností ohledně porušování svobody sdružování zakotvené v příslušných mezinárodních úmluvách. Odrazem jeho 63 letého snažení je pak výběr usnesení ke svobodě sdružování a principů z nich plynoucích, které vydává ve Sborníku Mezinárodní úřad práce. Prozatím nejaktuálnějším dokumentem v tomto ohledu je pátý revidovaný Výběr usnesení Výboru expertů z roku 2006.[8] 

Z usnesení Výboru expertů vyplývají v souvislosti s výše zmíněnými články Úmluvy o svobodě sdružování velice důležité poznatky. Výbor expertů dovozuje, že autorizační požadavek nutný ke vzniku odborových organizací, není ze strany státních orgánů přípustný. Dále však dodává, že toto konstatování ještě neznamená, že by zakladatelé odborové organizace měli být plně osvobozeni od povinnosti dodržení určitých formalit předepsaných vnitrostátním právním řádem, snažícím se o naplnění principu veřejnosti. Formální požadavky nesmí mít takový charakter, který by ve své podstatě odpovídal principu předchozí autorizace nebo představoval takové překážky pro založení odborové organizace, které by se v praxi rovnaly zabraňování vzniku odborových organizací. Formality předepsané právem tak nesmí být překážkou pro vznik odborových organizací a organizací zaměstnavatelů v tom smyslu, že by tento vznik byly schopny zdržovat a tímto tak znemožňovaly příslušným organizacím plnit poslání, které v demokratickém právním státě mají. Je tedy nanejvýš žádoucí, aby ve vnitrostátním právním řádu byly jasně definovány přesné podmínky, které musí odborové organizace a organizace zaměstnavatelů splnit za účelem jejich zapsání do evidence. Musí být taktéž jasně stanovena zvláštní zákonná kritéria, na základě kterých bude možno jasně určit, zda zákonné podmínky byly splněny či nikoliv.

Po seznámení se s příslušnými usneseními Výboru expertů se dle mého názoru dá usoudit, že pokud by bylo zahájeno soudní řízení, při kterém by soudní úředník při splnění všech předepsaných přiměřeně stanovených formálních náležitostí návrhu v zákonem stanovené lhůtě odborovou organizaci či organizaci zaměstnavatelů do evidence zapsal, rozhodně by se nejednalo o porušení Úmluvy o svobodě sdružování. Pouze na základě holé skutečnosti, že je při zápisu do evidence odborové organizace zahajováno soudní řízení nelze tedy bez dalšího porušování Úmluvy o svobodě sdružování konstatovat. Vždyť u našich německých sousedů tato praxe existuje již 15 let a přes hranice nikdy nedolétla zpráva, že by byla shledána jako rozporná s Úmluvou o svobodě sdružování.[9] 

Bohužel se v české právní úpravě i v praxi rejstříkových soudů vyskytují jevy, které jsou nerozlučnými přáteli problematiky evidence odborových organizací a organizací zaměstnavatelů, a jak už to mnohdy při chycení se špatné party bývá, mohou jí zničit dobrou pověst.

Těmito nechtěnými společníky jsou především soudní poplatky dle zákona č  549/1991 Sb., o soudních poplatcích[10], kdy dle položky 11 přílohy tohoto zákona platí, že v případě návrhu na zahájení řízení ve věcech veřejného rejstříku činí minimální výše poplatku 1000 Kč. Zde je nasnadě zauvažovat, zda tento poplatek, respektive jeho výše neodporuje zejména článkům 7, 8 odst. 2 a 11 Úmluvy o svobodě sdružování, kdy je možno jej dozajista obvinit ze snahy omezit provádění příslušných ustanovení Úmluvy o svobodě sdružování a označit ho za nepřítele potřebných a vhodných opatření k zajištění svobodného výkonu práva pracovníků a zaměstnavatelů odborově se organizovat a věrného přisluhovače uplatňování zákonodárství takovým způsobem, že jsou omezovány záruky stanovené příslušnou úmluvou. Uvedené tvrzení ještě podporuje skutečnost, že do 31. 12. 2013 byla evidence odborových organizací vedená Ministerstvem vnitra bezplatná. Poměrně časté nedodržovaní maximální 5 denní zákonné lhůty, během které mají být odborové organizace a organizace zaměstnavatelů zaevidovány, k uklidnění vod diskutované problematiky také nepřispívá. V tomto kontextu je žádoucí seznámit se s usnesením Výboru expertů, které na jednu stranu říká, že jakékoliv zpoždění způsobené státními orgány při procesu zapsání odborové organizace představuje porušení článku 2 Úmluvy o svobodě sdružování, jelikož příliš dlouhý proces zápisu odborové organizace představuje vážnou překážku ustavení odborové organizace či organizace zaměstnavatelů a popírá právo zaměstnavatelů a pracovníků na založení organizace bez povolovacího principu. Avšak dále dodává, že období jednoho měsíce, které vnitrostátní právo vymezí jako maximální lhůtu pro zapsání odborové organizace či organizace zaměstnavatelů, je však přijatelné a přiměřené. Proč byl český zákonodárce tak ambiciózní a s krhounkovskou horlivostí zvolil bez jakéhokoliv tlaku mezinárodní právní úpravy v současné zákonné úpravě lhůtu 5 denní, zůstává otázkou, na kterou jsem jednoznačnou odpověď nenašel. Nicméně lze jednoznačně říci, že pokud zápisy do evidence nejsou ze strany rejstříkových soudů prováděny ve lhůtě do 30 dnů, dochází k jasnému porušování Úmluvy o svobodě sdružování. Pokud zápis není proveden v rámci zákonné lhůty 5 pracovních dnů, lze se při poklidných rozvahách v rámci dlouhých zimních večerů dostat až k článku 38 odst. 2 ústavního zákona č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako ústavní zákon Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky a k článku 6 odstavci 1 Úmluvy Rady Evropy o ochraně lidských práv a základních svobod[11] a koketovat s variantou porušování práva na spravedlivý proces.

Momentální situace připomíná zákopovou válku. Rejstříkové soudy totiž nehodlají na svém dosavadním přístupu k této oblasti nic měnit, pokračují ve své dosavadní praxi a nechtějí upravit svou interpretaci právních předpisů takovým způsobem, aby byla v souladu s požadavky mezinárodních právních úmluv. Odborové organizace a organizace zaměstnavatelů jsou přesvědčeny, že takový postup je protiprávní a představuje přímý útok na svobodu sdružování v České republice.

Jde tak o předlohu, při jejíž tvorbě snad bylo pero vedeno rukou jednoho z bratří Grimmů, která se vyznačuje morálním patosem boje dobra a zla, smutkem, nejistotou a nespokojeností všech zúčastněných stran[12] a která spěje k předem jistému nešťastnému konci, jenž nás má snad přesvědčit o tom, že síla osudu je bezbřehá a nemá smysl s ní bojovat. Jelikož nešťastné konce nemám v lásce, budu se snažit v následující kapitole prostřednictvím představení některých návrhů řešení toto nelichotivé zakončení příběhu přepsat a dochutit ho alespoň špetkou naděje.                      

III. Jak ven z mínóova labyrintu a aureola duhového zákona

Ve snaze napodobit bájného reka Thésea bylo navrženo v samotných počátcích snahy o porážku rejstříkového Minotaura hned několik variant řešení zejména ze strany odborových organizací. První z nich spočívala ve snaze novelizovat zákon o veřejných rejstřících takovým způsobem, aby byla odstraněna mezera v zákoně, týkající se zápisu změn a výmazu zápisu, která s sebou v současnosti nese diskutované interpretační neshody. Novela měla zákon o veřejných rejstřících uzpůsobit tak, aby odpovídal požadavkům na princip evidence odborových organizací a organizací zaměstnavatelů a byl povšechně souladný s vizí Úmluvy o svobodě sdružování. Současně s tímto mělo být přistoupeno k novelizaci zákona o soudních poplatcích, kdy by do § 11 bylo doplněno další písmeno, které by to taxativního výčtu řízení osvobozených od poplatku doplnila řízení o zápisu odborových organizací či organizací zaměstnavatelů do spolkového rejstříku. Řešení se to zdálo být jednoduché, elegantní a realizovatelné, avšak, jak tomu už tak na světě bývá, naplněno bylo staré známé přísloví a od této varianty řešení bylo záhy upuštěno. Hlavním argumentem ze strany Ministerstva spravedlnosti bylo, že ani příslušná „dokonalá“ novela zákona o veřejných rejstřících ohledně zápisu vzniku, změny, zániku odborových organizací by stejně nebyla schopna zajistit plnou nápravu současného stavu, neboť v praxi by stejně nedošlo především k nápravě dlouhých čekacích lhůt při zápisu vzniku odborových organizací a organizací zaměstnavatelů ani ke sjednocení praxe, neboť závěry z koordinačních schůzí vyšších soudních úředníků jsou následně při snaze jejich uvedení do praxe ze strany Ministerstva spravedlnosti těžko prosaditelné. Nepomohlo by prý ani vypracování Metodiky jednotného postupu pro tuto oblast.

I proto odborové organizace snad odborové organizace přišly s návrhem včlenit řešení evidence odborových organizací do korpusu zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce[13]. Tato varianta byla ze strany Ministerstva práce a sociálních věcí odmítnuta hned z několika důvodů. Jelikož je zákoník práce normou soukromoprávní, nebylo by vhodné v něm dle názoru Ministerstva práce a sociálních věcí upravovat veřejnoprávní vztahy. Zákoník práce dále neupravuje statusové otázky a nemůže je tedy řešit ve vztahu k odborovým strukturám. Navíc diskutovanou problematiku nelze zařadit do předmětu úpravy vymezené v § 1 zákoníku práce. Roli zbytkového zákona, do kterého se automaticky zařadí vše, co se jinam nehodí, si zákoník práce nezaslouží. Se všemi argumenty ze strany Ministerstva práce a sociálních věcí se lze ztotožnit.

Prozatím posledním návrhem, vzešlým ze 111. Plenární schůze Rady hospodářské a sociální dohody, je řešení agendy evidence odborových organizací a organizací zaměstnavatelů v novém samostatném zákoně, který by převedl evidenci těchto organizací do rukou Ministerstva práce a sociálních věcí. Předmětný zákon by se měl každičkým okamžikem narodit. Měl by vzejít z lůna diskuzí všech zúčastněných stran a měl by být Duhový. Tedy hájící barvy pestrého charakteru tohoto právního problému a schopný vykouzlit úsměv na rtech všech. Je zřejmé, že k tomuto ideálu bude možno dospět jen na základě řádné neukvapené odborné analýzy předmětné problematiky, při vůli dělat kompromisy a s projevem vzájemného respektu vůči stranám na druhém konci stolu. Je tedy nutné oprostit se od psychických i fyzických bolístek, které byly při prozatímní snaze vypořádat se s netvorem s býčí hlavou utrpěny a krůček po krůčku hledat druhý konec Ariadnina červeného klubka. Stranou by měly jít úvahy, které se snaží ze všech potenciálních členů odborových organizací a organizací zaměstnavatelů dělat bezelstné osoby, které dovedou jednat pouze poctivě a v dobré víře a jejichž jednání je vždy právně bezvadné[14], stejně tak jako by nemělo být v žádném případě vyhověno ambici a profesní deformaci úředníků správních úřadů za každou cenu přezkoumávat, kontrolovat a požadovat vše, včetně toho, co přezkoumáváno, kontrolováno a požadováno býti nemá. 

Zda nakonec při tomto prozatím posledním pokusu bude dosaženo kýženého cíle, co se stane na ostrově Naxos či zda se opět jako v minulosti již tolikrát projeví tragické následky zapomnětlivosti a černá vlajka nebude po zásahu bohů nahrazena bílou, to vše jsou otázky, na které nám dá jasnou odpověď pouze budoucnost, neboť jak jsem se doslechl, Sibyly a Bakové mezi námi sice stále žijí, avšak jejich věštby již nejsou zdaleka tak přesné, jako tomu bývávalo v dávných časech.

Pracovní právo 2014 na téma Zkušenosti z aplikace nového občanského zákoníku

© 2014 Právnická fakulta Masarykovy univerzity. Všechna práva vyhrazena