K vybraným aspektům dopadu NOZ a rekodifikace soukromého práva do úpravy pracovněprávních vztahů
Some aspects of impact noz and recodification of private law on labor law relationships regulation
Jakub Morávek*[1]
Annotation
The paper is primarily concerned with the impact of re-codification of private law into the regulation of labor-law relationships. Introduction of the paper is focused on changes in the normative systems.
Then the author discusses in general the issue of relationship between the new Civil Code and the Labour Code - in concrete possibilities of use of new institutes of Civil Code in the area of contractual negotiating. The Author gives comment, for example, on following institutes: rules of contractual process, culpa in contrahendo, acceptance of offer with reservation or with amendment, gross disproportion, significant change of circumstances, adhesive contracts and negative prescription etc.
The author also pays attention to the Act No. 303/2013 Coll. and changes relating to the Labour Code. In the conclusion the paper focuses on the issues that were discussed in the conference plenary.
I. Úvodem
V říjnu tohoto roku se uskutečnila konference Bratislavské právnické dny 2013, v jejíž pracovněprávní sekci jsem měl možnost vystoupit s příspěvkem Culpa in contrahendo v pracovněprávních vztazích. Ač zrovna nejsem příznivcem opakování vlastních textů, obávám se, jelikož se předpokládá vydání sborníku v knižní podobě, že nebude jmenovaný příspěvek zdejší odborné veřejnosti široce dostupný, a proto si dovolím provést jistou syntézu a prostřednictvím tohoto příspěvku zprostředkovat čtenáři závěry učiněné v rámci Bratislavské konference stran možnosti aplikace institutu předsmluvní odpovědnosti v oblasti (individuálních) pracovněprávních vztahů. V návaznosti na ně se pak pokusím zformulovat závěry, či spíše názory na jiné (související) otázky, které se v souvislosti s rekodifikací soukromého práva z hlediska možných dopadů nové právní úpravy do regulace pracovněprávních vztahů objevují.
S ohledem na poměrně omezený prostor bude následně uvedené částečně rámcové a obecnější nežli by se slušelo. Jsem si vědom, že by si každý jeden ze závěrů vyžádal rozsáhlou podpůrnou argumentaci (z tohoto důvodu nebude předložen ani širší výklad k problematice předsmluvní odpovědnosti – v tomto směru se lze odkázat na příspěvek z Bratislavské konference). Budiž však známo, že důvodem jejího nepřipojení není, že by nebyla, nýbrž to, že se sem nevejde.
Podstata tohoto příspěvku spočívá primárně v označení problematických otázek a v návrhu možného směřování budoucího odborného diskurzu, v jehož rámci může zde neuvedená argumentace zaznít.
II. Ke změnám normativních systémů[2]
Jelikož se v případě rekodifikace našeho soukromého práva jedná o zásadní počin, který má významné aspekty z hlediska principu právní jistoty, nelze si úvodem odpustit krátkou úvahu ve směru k předpokladům změn normativních systémů.
V historickém kontextu vykazují změny společenských normativních systémů z typologického hlediska dvě základní tendence.
V prvé řadě se jedná o změny evoluční, které charakterizuje pozvolnost. Tato tendence v návaznosti na nutnou internalizaci norem, hovoříme-li konkrétně o právu a předpokladech jeho efektivního fungování, koresponduje s principem sociální znalosti a tedy fakticky i s principem právní jistoty, jehož naplnění je sociální znalost práva (z nemalé části) předpokladem.
Je projevem toho, že právo jako systém pravidel chování je definičním znakem každé společnosti a výsledkem jejího vývoje. Tedy skutečnosti, že právní řád je produktem společnosti mu podléhající a ona je (částečně) produktem právního řádu, kterému podléhá, s čímž pak úzce souvisí fakt, že je vysoce nepravděpodobné, v kontextu provázanosti práva a ostatních danou společnost internalizovaných vzorů chování/pravidel vycházejících z ní působících jiných normativních systémů, že by jedna společnost mohla dobře fungovat, nehovoříme-li o morálně indiferentních pravidlech, pod právním řádem druhé, resp. z druhé strany, že by se právní řád druhé hodil pro společnost první. Možnost a snadnost nebo naopak složitost přejímat mezi právními řády pravidla a instituty, které se dotýkají (zejména základního) hodnotového rámce, na němž daná společnost spočívá, je zásadně ovlivněna zejména kulturní rozdílností a právně-historickou tradicí daných společností.
Druhou tendenci představují vedle evolučních změn změny revoluční, tedy principiálně nebo hodnotově významné posuny, jež nastávají v relativně krátkém časovém horizontu. Tyto změny z hlediska kritéria legitimity práva vyžadují (zejména oproti změnám evolučním) dostatečně silný (legitimizační) důvod, neb je nelze vyvážit ani kategorií legality a o to méně kategorií efektivity práva.[3]
Českou republiku čeká ke dni 1. lednu 2014 změna, kterou v kontextu právě naznačené typologie můžeme označit za změnu revoluční. Ke jmenovanému datu nabývá účinnosti široká škála právních předpisů v čele s novým civilním kodexem, zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,[4] které v komplexu představují rekodifikaci soukromého práva. Dále jde zejména o zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech, a o zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém.
Číslo, pod kterým byl NOZ vyhlášen ve Sbírce zákonů, není náhodné. Naopak, cíleně je opisován rok zrcadlící význačný zlom v našich (Českých - Slovenských) novodobých dějinách, a to „slovy autorů“ právě proto, že NOZ je z hlediska stávající podoby soukromého práva revoluční. S ohledem na (z části) odlišný principiální základ, zdůraznění principu smluvní volnosti (a spolu s tím uvolnění v řadě případů náležitostí formy právních jednání a snížení nároků na jejich určitost), lpění na respektu ke svobodné vůli, na poctivosti a dobré víře, změně v úloze a postavení soudce jak z hlediska dotváření a vytváření práva, tak z hlediska utváření obsahu právních vztahů (z velké části bez ohledu na návrhy stran a vždy s respektem k principu spravedlnosti), opuštění principu formální rovnosti a jeho nahrazení novou vůdčí zásadou v podobě ochrany slabší strany a zdůraznění významu soudného intelektu atp., je uvedené nesporně pravda. V tuto chvíli však není jisté, zda se v případě NOZ a celé rekodifikace soukromého práva bude jednat o revoluci, kterou budeme moci označit jako sametovou.[5]
Z řady důvodů se neřadím, a ani nemohu řadit a vlastně ani nechci řadit mezi kritiky NOZ a rekodifikace jako takové. Je zjevné, že NOZ (a doprovodné právní předpisy) má své limity, z hlediska aplikační praxe spočívající zejména v jeho ideovém podkladu (zejména v podobě presumpce poctivosti), který možná dost dobře neodpovídá skutečnému stavu věcí (ale to ještě uvidíme). Bylo by jistě možné dlouhou dobu hovořit o tom, že měli být některé věci udělány jinak či lépe a jak lépe je lze udělat atp.
Domnívám se však, že tyto otázky již dnes nemají být na pořadu dne. NOZ, resp. rekodifikace soukromého práva je faktem, se kterým je nutné se vypořádat.
V tuto chvíli má zejména odborná veřejnost (akademici, advokáti, notáři a zejména soudci) jiný úkol než se dohadovat o tom, jak co mělo být uděláno – nehledě na rčení, že po bitvě je každý generál. V tuto chvíli spočívá její úkol v tom, aby bylo z nových právních předpisů rekonstruováno/vyčteno to nejlepší možné právo, aby nové právo odpovídalo římskému ius est ars boni et aequi – nesmíme zapomínat na to, že právní předpisy (jejich slova) jsou pouze nosiči právních norem, jakožto pravidel chování. Tuto skutečnost nám ostatně připomíná i mj. § 3 odst. 3 NOZ, který navazuje na § 3 odst. 1 a 2 NOZ, tedy ustanovení vypočítávající hodnoty, které soukromé právo chrání a principy, na kterých zejména spočívá. Podle § 3 odst. 3 NOZ „soukromé právo vyvěrá také z dalších obecně uznávaných zásad a spravedlnosti a práva“. Dále řečené stvrzuje i § 2 NOZ. S řečeným pak souvisí i nutné zdrženlivost, jde-li o hlubší zásady do NOZ – nové právo musí dostat možnost žít nějakou dobu (alespoň 5 až 10 let) svým životem, aby se ukázalo, zda je nebo není dobré.
I přes uvedené si však, zejména v kontextu shora nastíněného k typologii změn normativních systémů, nelze k NOZ (a rekodifikaci soukromého práva vůbec) odpustit dvě poznámky.
Revoluční změna, zejména normativního systému jakým je právo, vyžaduje širokou společenskou shodu. Pokud je posouzení dané otázky, zejména kvůli míře její odbornosti, mimo možnosti široké veřejnosti, pak vyžaduje alespoň širokou shodu odbornou a v návaznosti na nutnost stability právního řádu (a spolu s tím i alespoň zprostředkovaně legitimitu) z povahy věci i širokou shodu politickou. Lze vyslovit jistou pochybnost, zda zde v případě rekodifikace soukromého práva potřebná shoda byla, resp. lze mít spíše za to, že v důsledku jistých deficitů v (odborném) diskurzu zde nebyla, což by se mohlo v budoucnu ukázat být fatální.
Vedle toho jde o nutný legitimizační důvod této „právní revoluce“. Z pramenů dostupných k NOZ, ale i z příznačného čísla, pod kterým byl NOZ vyhlášen ve Sbírce zákonů, lze dospět k závěru, že se jedná o snahu navrátit se k římskoprávní a (fakticky) civilistické tradici Rakousko-Uherské převzaté a rozvíjené První republikou, a to v reflexi k jejímu směřování, jenž vyplývá z jiných právních řádů s podobným principiálním a hodnotovým základem. Jde tedy o reflexi přechodu režimu v roce 1989 a o tomu odpovídající promítnutí dané změny na úroveň práva. Právě popsané tendence (spolu se snahou vytvořit jednotný kodex soukromého práva) bývají charakterizovány také prostřednictvím principů/pojmů konvence, diskontinuita, integrace.
Problém popsaného legitimizačního důvodu lze shledat v době, která uplynula od chvíle, kdy byl založen, do doby, nežli je využit, jenž přesahuje 20 let, a to v kontextu skutečnosti, že plynutím času dochází u legitimizačních důvodů tohoto druhu k jejich zeslabování.
III. Culpa in contrahendo v pracovněprávních vztazích[6]
Jak již bylo řečeno, v tuto chvíli není na místě se zaobírat otázkou, co by mělo být jinak atp. V tuto chvíli by měla být na stole otázka, jak se k novému soukromému právu postavit, a z hlediska odborné veřejnosti specializující se na pracovní právo pak konkrétně otázka, jaký bude dopad rekodifikace do úpravy pracovněprávních vztahů.
Jedním z nových institutů, minimálně pokud jde o jeho legislativní vymezení (ač tak není výslovně označován, byla určitá část tohoto konstruktu použita kupříkladu v rozhodnutích Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Odo 1166/2004 nebo ve věci sp. zn. 25 Cdo 127/2007), je institut předsmluvní odpovědnosti.[7]
Jelikož se jedná o institut, který spadá do obecné úpravy sjednávání smluv, lze si z hlediska pracovněprávních vztahů celkem logicky položit otázku, zda je možné culpa in contrahendo uplatnit tak, jak jej upravuje zejména § 1728 až § 1730 NOZ, i v této oblasti (individuálních pracovněprávních vztahů).
Tato otázka má dvě roviny. V prvé řadě jde o rovinu systematickou, tzn. zda je možné daná ustanovení s ohledem na vztah zákoníku práce a občanského zákoníku a zařazení předmětných ustanovení v rámci NOZ použít, zda tedy není uplatnění tohoto institutu přímo nebo nepřímo vyloučeno v důsledku souvztažnost obou předpisů.
Vedle toho jde o rovinu faktickou, tj. zda si reálně dovedeme představit situace, kdy by mohl být institut použit – v této části (zejména z hlediska příkladů) se omezíme v úvahách pouze na rovinu individuálních pracovněprávních vztahů a ukončení vyjednávání o smlouvě bez spravedlivého důvodu.
Dle ustanovení § 9 NOZ platí obecná subsidiarita občanského zákoníku jako ústředního civilněprávního kodexu. Základní pracovněprávní vztahy jsou pak (jako obecné závazkové právní vztahy) zařazeny v části IV. NOZ – Relativní majetková práva. V tomto směru konkrétně ustanovení § 2401 NOZ stanoví: „Pracovní poměr, jakož i práva a povinnosti zaměstnance a zaměstnavatele z pracovního poměru upravuje jiný zákon. Totéž platí v rozsahu stanoveném jiným zákonem o smlouvách o výkonu závislé práce zakládajících mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem obdobný závazek.“ odst. 1; „Na práva a povinnosti zaměstnance a zaměstnavatele se nepoužijí ustanovení tohoto zákona o ochraně spotřebitele.“ odst. 2.
Jistá specifičnost pracovněprávních vztahů vedla zákonodárce k tomu, že přistoupil k vyloučení některých institutů občanského práva pro (primárně individuální) pracovněprávní vztahy. V důsledku zákona č. 303/2013 Sb. sice došlo ke zrušení § 4b zákoníku práce, který některé instituty vylučoval, byla však přijata jiná ustanovení (konkrétně ustanovení § 346d spolu s § 144a zákoníku práce), která mají shodný účel. V obsahu ustanovení zákoníku práce, která mají za cíl vyloučit aplikaci některých institutů občanského zákoníku v rámci pracovněprávních vztahů, nelze nalézt nic o tom, že by se v pracovněprávních vztazích nemělo postupovat podle ustanovení upravujících v NOZ culpa in contrahendo.
Stejný závěr je pak možné učinit i na základě systematického začlenění předsmluvní odpovědnosti, když jsou § 1728 až § 1730 NOZ zařazena v jeho Části IV. – Relativní majetková práva, Hlavě I. – Obecná ustanovení o závazcích, Díl 2 – Smlouva, Oddíl 1 – Obecná ustanovení, tedy v části zákona, který se z povahy věci musí na pracovněprávní vztahy uplatnit.[8]
Další z argumentů, který by mohl vést k vyloučení culpa in contrahendo, je argument principiální, tedy poukázání na povahu a základní zásady pracovního práva. Ani zde ten však nelze nalézt relevantní podklad, mj. s ohledem na to, že NOZ vychází jako ze základní zásady z principu ochrany slabší strany (lze si představit, že odkaz na ochranu zaměstnance jako slabší strany by mohl být nejpravděpodobněji použit jako argument pro vyloučení daného institutu) oproti stávající formální rovnosti, přičemž zohledníme-li interpretační předpoklad racionálního zákonodárce, je možné celkem přesvědčivě učinit závěr o tom, že s přihlédnutím k již v NOZ zakotvenému principu ochrany slabší strany zákonodárce neuznal za vhodné, nutné a přiměřené do oblasti culpa in contrahendo vnášet v kontextu zásad poctivosti a legitimního očekávání jakékoli další přímé ochranné prvky speciálně určené pro regulaci pracovněprávních vztahů – pokud by tak chtěl učinit pro případ pracovněprávních vztahů, jistě by tak učinil přímo.
Nyní přistupme k faktické rovně, tzn. k otázce, zda prakticky přichází aplikace institutu v úvahu – na tomto místě se zaměříme pouze na individuální pracovněprávní vztahy a ukončení vyjednávání o smlouvě bez legitimního důvodu.
Jako první případ se z povahy věci nabízí vyjednávání o uzavření základního pracovněprávního vztahu.
Zde není výjimečná situace, že ať již zaměstnanec nebo (častěji) zaměstnavatel v dobré víře na základě vyjednávání o smlouvě (výběrového řízení a související komunikace stran) důvodně předpokládá, že bude smlouva uzavřena a vztah vznikne, typicky zaměstnavatel se dohodne se zaměstnancem na podpisu smlouvy ke dni nástupu do práce či těsně před ním, aby následně v daný den od zaměstnance obdržel sdělení, že se nakonec rozhodl jinak.
V obecné rovině jsou tyto případy zcela jasně podřaditelné pod předsmluvní odpovědnost, pokud jedna nebo druhá strana poruší zásadu poctivosti a svým jednáním vzbudí v druhé straně důvodné očekávání v to, že smlouva bude uzavřena a bez dostatečně silného legitimního důvodu vyjednání ukončí – v kontextu zahraniční judikatury není závažným důvodem prostý hospodářský prospěch. Významným faktor zde bude hrát kritérium soudného intelektu (§ 4 a § 5 NOZ), a to z obou stran (pokud má zaměstnavatel zkušenost s takovými případy, měl by důsledně dbát na splnění informační povinnosti ohledně toho, zda zaměstnanec vyjednává ještě i s jiným zaměstnavatelem, přičemž z druhé strany by měl, zejména zaměstnanci, který má nižší soudný intelekt, jasně sdělit, pokud si není výběrem jist, že ještě nebylo učiněno konečné rozhodnutí a není tudíž zaručeno, že se zaměstnancem základní pracovněprávní vztah bude uzavřen).
Z hlediska náhrady škody pak lze uvažovat jednak o náhradě vynaložených nákladů (zaměstnavatel: náklady na výběrové řízení a právní zastoupení; zaměstnanec: náklady na výběrové řízení, tj. jízdné, náklady na vstupní lékařskou prohlídku atp.) a současně i o ušlé příležitosti, příp. (zejména v provozech, kde nenastoupení zaměstnance může způsobit obtíže a hospodářskou ztrátu) i o škodě v podobě ušlého zisku atp.; vždy však platí omezení v podobě pravděpodobné ztráty z neuzavřené smlouvy v obdobných případech (zde se chrání legitimního očekávání škůdce prostřednictvím pravděpodobné škody).
Otázku, zda lze uplatnit § 1728 a § 1729 NOZ i na vyjednávání o smlouvě (dohodě), jíž se základní pracovněprávní vztah končí, lze ponechat otevřenou. Je však zjevné, že škoda v podobě ušlé příležitosti může být nedůvodným ukončením vyjednávání o smlouvě způsobena i zde.
S přihlédnutím k doposavad uvedenému, zejména bude-li zohledněna právě ušlá příležitost, nelze z povahy věci vyloučit uplatnění předsmluvní odpovědnosti ani v případě takových dohod, jako je dohoda o konkurenční doložce, nebo třeba dohoda o užívání osobního motorového vozidla k soukromým účelům, či dokonce kvalifikační dohoda atp.
Pro analýzu každého jednoho případu se zde nedostává prostoru. Na druhou stranu by z doposavad naznačeného měli příslušné závěry vyplynout.
IV. Pracovněprávní vztahy a sjednávání smluv
Nový občanský zákoník obsahuje v obecné části věnované relativním majetkovým právům a sjednávání smluv (Část IV.) krom culpa in contrahendo i řadu dalších institutů, které stávající úprava nezná.
Příkladmo můžeme jmenovat explicitně formulovaný princip, který dnes není bezvýjimečně přijímán, konkrétně, že si lze, s přihlédnutím k § 1770 NOZ, ujednat i jiný způsob sjednávání smluv, nebo třeba úpravu § 1726 NOZ, dle níž může být smlouva uzavřena i bez ujednání náležitostí.[9]
Podobně lze upozornit na úpravu přijetí návrhu smlouvy s nepodstatnou odchylkou, resp. dodatkem. V tomto směru podle § 1740 odst. 3 NOZ platí, že „odpověď s dodatkem nebo odchylkou, která podstatně nemění podmínky nabídky, je přijetím nabídky, pokud navrhovatel bez zbytečného odkladu takové přijetí neodmítne. Navrhovatel může přijetí nabídky s dodatkem nebo odchylkou předem vyloučit již v nabídce nebo jiným způsobem, který nevzbuzuje pochybnost“.
Vedle toho se nabízí poukázat na zákonodárcem reflektovanou situaci, kdy dochází v důsledku dříve rozumně nepředvídatelné změny okolností (§ 1765 NOZ) k hrubému nepoměru plnění účastníků závazkového právního vztahu, jehož důsledkem je založení práva domáhat se vůči druhé straně obnovení jednání o smlouvě, kdy důsledkem jeho neúspěšné realizace (§ 1766 NOZ) je založení práva obrátit se na soud (uplatní-li účastník právo na obnovu jednání o smlouvě v přiměřené lhůtě, co změnu okolností musel zjistit – zde se zavádí pochybnostní pravidlo dvou měsíců stran přiměřené lhůty) s návrhem, aby buďto závazek zrušil, nebo aby obnovil rovnováhu práva a povinností stran – podobně jako v řadě dalších případů (např. u částečné neplatnosti – viz § 577 NOZ) není ani zde soud vázán návrhy stran.
Spolu s tím se nabízí připomenout § 1765 odst. 2 NOZ, jenž zakládá možnost převzít na sebe nebezpečí změny okolností, jehož důsledkem je vyloučení práva na obnovu jednání, jak je popsáno v § 1765 odst. 1 NOZ.
Podobných institutů by bylo možné označit ještě několik.[10]
Položíme-li si shora formulované otázky ohledně vyloučení právě popsané úpravy (institutů) NOZ, tedy v prvé řadě otázku z hlediska systematiky obou předpisů a v druhé řadě otázku faktické využitelnosti, dojdeme v principu ke shodným závěrům jako u předsmluvní odpovědnosti.
Jinak a konkrétněji řečeno, není zde žádného důvodu, který by svědčil pro závěr, že z hlediska systematického (tedy vztahu obou předpisů) by mělo dojít k vyloučení daných ustanovení, resp. institutů NOZ – z povahy věci je však nutné při aplikaci daných ustanovení a institutů dbát na základní zásady pracovněprávních vztahů, z nichž vyplývá, že v postavení chráněného účastníka by měl být primárně zaměstnanec, hovoříme-li o individuálních pracovněprávních vztazích. Tento aspekt v kontextu postavení daných osob, jejich soudného intelektu (§ 4 odst. 1 NOZ) a dalších souvisejících okolností případu bude vždy představovat významný korektiv stran jednak platnosti právního jednání (§ 574 a násl. NOZ) a jednak stran možného odchýlení se od zákonných ustanovení (§ 1 odst. 2. NOZ).
Jde-li o rovinu faktické využitelnosti, pak ani v tomto případě nelze nalézt přesvědčivou argumentaci pro obecné vyloučení předmětné úpravy a jí zaváděných institutů. Fakt, že některé instituty nebudou mít obecně širokou využitelnost, sám o sobě není v tomto směru nijak významný.
Typickým příkladem, kde bude možné využít jak uzavření smlouvy bez ujednání náležitosti (§ 1726) a odpověď s dodatkem (§ 1740 NOZ), tak třeba i institut změny okolností a vyrovnání hrubého nepoměru (§ 1765 NOZ) anebo ustanovení § 1793 a § 1794 NOZ věnující se neúměrnému zkrácení,[11] které je zde již při sjednávání smlouvy, je konkurenční doložka.[12]
V. Některé další související otázky – zákon č. 303/2013 Sb.
Krom úvah o tom, jaké instituty z NOZ bude možné použít v rámci pracovněprávních vztahů, jak byly v kontextu subsidiarity NOZ nastíněny shora, navozuje řadu dalších otázek novelizace ZPr provedená doprovodnou legislativou k NOZ. Konkrétně jde o novelizaci provedenou prostřednictvím zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva. O některých z nich se zde, opětovně rámcově, v krátkosti zmíníme.
Začněme u právního jednání a nové úpravy § 18 až § 20 ZPr. V prvé řadě je třeba konstatovat, že se nelze ztotožnit s hrubými zjednodušeními, dle nichž je právní jednání pouze jinak označený právního úkon. Lze mít naopak za to, že posun (byť částečný a zčásti formální) v obsahu pojmů je významný a může se ukázat, že nikoli nepatrně.[13]
Podrobný rozbor této otázky by si vyžádal značný prostor. Pro naše účely postačí poukázat na to, že dle § 34 ObčZ je právním úkonem „projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.“ Oproti tomu dle § 545 NOZ právní jednání „vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran.“
Z legální definice obou pojmů je zjevné, že právní jednání, ve chvíli kdy dochází k iniciaci právního vztahu, je schopno oproti právnímu úkonu vyvolat širší právní následky, neboť aktivuje pravidla utvářející/dotvářející obsah právního vztahu i z kategorií, které s právním úkonem v obecné rovině spojeny, alespoň pokud jde o přístup k právnímu úkonu stran zejména nižších soudů, nejsou - jedná se nejméně o zvyklosti a zavedenou praxi stran.
Je-li řeč o právním jednání v kontextu novely zákoníku práce, nabízí se dále poukázat na doplnění důvodu absolutní neplatnosti nad minimum vyplývající z § 588 NOZ,[14] konkrétně na § 19 odst. 1 ZPr ve znění zákona č. 303/2013 Sb. (předpoklad rozhodnutí příslušného orgánu), který v zásadě váže z hlediska systematiky ZPr výlučně na jeho § 61.
Význam stran platnosti a neplatnosti právních jednání a současně i z hlediska možnosti odchýlení se od ustanovení zákoníku práce, vyjdeme-li z § 1 odst. 2 NOZ, má dle všeho mít i přeformulování § 1a ZPr – jde o prohlášení, že základní zásady podle § 1a odst. 1 ZPr vyjadřují i smysl a účel ZPr a současně o prohlášení (§ 1a odst. 2), že „zásady zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance, uspokojivých a bezpečných pracovních podmínek pro výkon práce, rovného zacházení se zaměstnanci a zákazu jejich diskriminace vyjadřují hodnoty, které chrání veřejný pořádek“. K tomuto dvě poznámky.
Vyjdeme-li z toho, že „právní principy jsou vůdčí zásady, regulativní ideje, které představují východiska [15] lze být poměrně skeptický k tomu, zda ustanovení § 1a bezezbytku obsahuje právní principy.[16]
Pokud jde o veřejný pořádek, ten staví na hodnotách představujících základy konkrétního sociálního a hospodářského zřízení. Pravidly veřejného pořádku se chrání určité hodnoty (bezpečnost obchodu s nemovitými věcmi) nebo určité skupiny osob, které jsou kvůli svému postavení zranitelné (nezletilý, spotřebitelé atd.). Na pravidlech chránící veřejný pořádek je kvůli zachování dané společnosti nezbytné bezezbytku trvat.[17] Právě zmíněná (částečně zjednodušená) charakteristika veřejného pořádku dává tušit, že ustanovení § 1 odst. 2 ZPr je (minimálně z části) vystavěno nesprávně a uměle.[18] Jeho cíl je zjevný, poskytnout v pracovněprávních vztazích silnější podklad pro závěr o kogentnosti (§ 1 odst. 2 NOZ), příp. o absolutní neplatnosti (§ 588 NOZ).
Je nutné podotknout, že není možné/správné, a to ani prostřednictvím normativního právního aktu (zákona), označit za součást veřejného pořádku, stejně jako dobrých mravů, pravidlo, které takovou povahu nemá. Deficit legitimity ustanovení právního řádu, které se snaží uměle navodit stav, že jím definované pravidlo chrání veřejný pořádek, ač takovou povahu nemá, může být jen velice těžko vykompenzována kategorií efektivity práva a legality práva.[19]
Nabízí se dodat, že novelizace ustanovení § 1a ZPr je důsledkem poslanecké iniciativy, která proběhla ve druhém čtení zákona č. 303/2013 Sb.[20]
Další z oblastí, kterou stran obecné úpravy NOZ nabourává ZPr ve znění zákona č. 303/2013 Sb., se týkají interpretace právních jednání a odstranění/zhojení vad formy právních jednání.
Jde-li o zhojení nedostatku formy právních jednání, poukažme na ustanovení § 582 odst. 2 NOZ, dle něhož „není-li dodržena forma právního jednání ujednaná stranami, lze neplatnost namítnout, jen nebylo-li již plněno. To platí i tehdy, vyžadují-li formu určitého právního jednání ustanovení části čtvrté tohoto zákona.“ Na právě citované ustanovení pak navazuje § 20 ZPr, dle něhož „Nebylo-li právní jednání učiněno ve formě, kterou vyžaduje tento zákon, a bylo-li již započato s plněním, není možné se neplatnosti tohoto jednání dovolat u těch jednání, jimiž vzniká nebo se mění základní pracovněprávní vztah.“ Nabízí se otázka vzájemného poměru obou ustanovení, tzn. zda má ustanovení 20 ZPr pouze doplňkovou povahu nebo zda se jedná o speciální ustanovení vylučující ustanovení § 582 odst. 2 NOZ jako celek.
Podle všeho ustanovením § 20 ZPr dochází k zúžení principu zavedeného ustanovením § 582 odst. 2 NOZ a to v tom směru, že ke zhojení bude docházet v případě právních jednání podle ZPr pouze tehdy, bude-li se jednat o právní jednání směřující ke vzniku nebo změně základního pracovněprávního vztahu.
Na právě zmíněný závěr lze usuzovat zejména z důvodové zprávy ke změnovému zákonu, kde se mj. uvádí: „Protože v NOZ se možnost namítnout neplatnost právního jednání pro nedodržení jeho formy vztahuje na právní jednání dohodnuté smluvními stranami a na právní jednání podle jeho části čtvrté, je pro pracovněprávní vztahy na místě navrhnout odchylnou úpravu. U právních jednání, jejichž formu vyžaduje zákoník práce, není možné se dovolat jejich neplatnosti v případě těch právních jednání, jimiž vzniká nebo se mění základní pracovněprávní vztah, bylo-li již započato s plněním. To se týká zejména případů, kdy pracovní smlouva, jíž se zakládá pracovní poměr, byla dohodnuta jen ústně. V případě ostatních smluv, u kterých zákoník práce předepisuje písemnou formu, např. kvalifikační dohoda (§ 234), nebude-li tato forma dodržena, bude možné namítnout jejich neplatnost v zásadě bez časového omezení.“[21]
Podobně si lze položit otázku poměru mezi ustanovením § 557 (a § 558) NOZ, které v obecné rovině zavádí zásahu interpretace contra proferentem a § 18 ZPr ve znění novely, dle kterého „Je-li možné právní jednání vyložit různým způsobem, použije se výklad pro zaměstnance nejpříznivější.“ Skoro by se nabízelo učinit závěr o tom, že § 18 ZPr modifikuje § 557 NOZ v tom směru, že se generálně přiklání na stranu zaměstnance. Právě zmíněný závěr se však může ukázat jako lichý, pokud zohledníme, že § 557 NOZ hovoří (správně) o interpretaci výrazů, z nichž se usuzuje na právní jednání (jeho účel atp.), kdežto ustanovení § 18 ZPr hovoří o interpretaci právního jednání jako takového.
V kontextu důvodové zprávy, dle které „V návaznosti na základní zásadu pracovněprávních vztahů podle § 1a písm. a) zákoníku práce se však navrhuje stanovit, že v pochybnostech při výkladu právního jednání se musí použít výklad, který je pro zaměstnance nejpříznivější“,[22] však můžeme, s přihlédnutím k § 2 NOZ, usuzovat spíše na to, že cílem zákonodárce bylo prostřednictvím § 18 ZPr skutečně modifikovat ustanovení § 557 NOZ a to tak, že i kdyby použil nejasný výraz jako první zaměstnanec, vyloží se k tíži zaměstnavatele.[23]
Jak vidno, novelizace zákoníku práce prostřednictvím doprovodné legislativy k rekodifikaci soukromého navozuje taktéž řadu otázek, kterým bude třeba věnovat pozornost, ať již se jedná o základní směřování a obecné instituty, na které zde bylo cíleno, nebo o konkrétní dílčí problematiky, pro něž zde nezbyl prostor.
VI. Závěrečné poznámky
Konec příspěvku je záměrně označen jako závěrečné poznámky, neboť bych jeho prostřednictvím rád reagoval na některé otázky a podněty, které byly diskutovány a zazněly na plénu konference.
V prvé řadě se jedná o prosazení se v pracovněprávních vztazích úpravy § 647 ve spojení s § 652 NOZ s přihlédnutím k § 654 NOZ v návaznosti na ustanovení § 72 a § 330 ZPr. Konkrétně jde o založení překážky běhu prekluzivní lhůty k podání žaloby na určení neplatnosti skončení pracovního poměru prostřednictvím dohody o mimosoudním jednání zaměstnance a zaměstnavatele (věřitele a dlužníka) – NOZ nevyžaduje pro tuto dohodu žádnou formu. Obecně hodnotím tento institut, který zjevně cílí na ochranu poctivosti a dobré víry, velice pozitivně.
Jde-li o otázku, zda po odpadnutí překážky nastoupí 6 měsíční prekluzivní lhůta, jak by plynulo z prosté aplikace § 652 NOZ, lze ve směru k jejímu zodpovězení poukázat na interpretační a aplikační pravidla ustanovení § 2 NOZ (např. i ve spojení s nálezem Ústavního soudu č. 30/1998 Sb., sp. zn. I. ÚS 50/03, I. ÚS 3756/11, III. ÚS 8/06). Je zjevné, že cílem zákonodárce nebylo v tomto případně zvýhodnit potenciálního žalobce (ostatně cílené vyvolání jednání a jeho následné ukončení by dávalo poměrně široké pole k nepoctivosti) prodloužením obecné 2 měsíční prekluzivní lhůty, jak jí předvídá § 72 ZPr, na 6 měsíců. Ač pravidlo vyplývající z § 647 ve spojení s § 652 NOZ o prodloužení lhůty zde vyloučeno není, ze smyslu úpravy, vůle zákonodárce, chráněných hodnot a dotčených principů a zásad plyne, že prodloužení sice nastane nejvýše však o 2 měsíce – v tomto případě totiž nemůže výklad podle slov v kontextu § 2 NOZ obstát. Obdobná logika dle všeho přichází v úvahu i ohledně uplatnění § 630 NOZ (možnosti sjednat si odlišnou délku promlčecí a v kontextu § 654 NOZ i prekluzivní lhůty).
Na právě uvedené lze navázat otázkou vyplývající ze zavedení zdánlivosti jednostranného skončení pracovního poměru, které nemá odpovídající (písemnou) formu. Bez hodnocení vhodnosti takové úpravy lze konstatovat, že problémy z hlediska aplikační praxe mohou nastat, zejména pokud jde o zrušení pracovního poměru ve zkušební době (§ 66 ZPr).
Je-li právní jednání zdánlivé, hledí se na něj, jako by vůbec nebylo (§ 554 NOZ). Dojde-li tedy ke zdánlivému skončení pracovního poměru zrušením ve zkušební době a nebude-li zde souhlasná vůle stran na tom, že pracovní poměr skončil, můžeme hovořit o tom, že pracovní poměr bude i nadále trvat.
Pokud by nastala situace, kdyby zaměstnavatel skončil pracovní poměr a zaměstnanec měl zájem na jeho pokračování (jenž by projevil), bylo by možné brát nepřidělování práce za překážku v práci na straně zaměstnavatele, za kterou zaměstnanci náleží 100% průměrného výdělku. V takovém případě se samozřejmě otevírá otázka, zda lze předpokládat úspěch zaměstnance v případě žaloby na zaplacení dlužné mzdy např. za tři roky ode dne skončení pracovního poměru (tedy za dobu odpovídající subjektivní promlčecí lhůtě - § 629 NOZ).[24]
V této souvislosti je naprosto zásadní jednak kategorie dobré víry a poctivosti a jednak soudný intelekt daného zaměstnance (§ 4 a § 5 NOZ). Zde je třeba dodat, že soudný intelekt je/bude přirozeně rozhodný pro pracovněprávní vztahy jako takové.
Bude-li zaměstnanec s okolnostmi plně obeznámen a bude daný stav úmyslně udržovat do uplynutí oněch tří let, pak lze v kontextu § 6 odst. 2 NOZ, dle něhož nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého jednání, na základě § 8 NOZ dospět k závěru, že takovémuto jednání zaměstnance by neměla být poskytována právní (soudní) ochrana. I kdyby tedy byly naplněny předpoklady trvání pracovního poměru, soud by mu právo na náhrady mzdy za dané období neměl přiznat.
Konečně lze vzpomenout i úvahy v tom směru, zda se v oblasti (individuálních) pracovněprávních vztahů uplatní ustanovení o smlouvách sjednávaných adhezním způsobem (§ 1798 a násl. NOZ).
Obecně ustanovení § 1798 NOZ vymezuje danou oblast tak, že „Ustanovení o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem platí pro každou smlouvu, jejíž základní podmínky byly určeny jednou ze smluvních stran nebo podle jejích pokynů, aniž slabší strana měla skutečnou příležitost obsah těchto základních podmínek ovlivnit.“ odst. 1; „Použije-li se k uzavření smlouvy se slabší stranou smluvní formulář užívaný v obchodním styku nebo jiný podobný prostředek, má se za to, že smlouva byla uzavřena adhezním způsobem.“ odst. 2.
Významné je dále zejména ustanovení § 1800 NOZ,[25] které směřuje k ochraně slabší strany, tedy akceptanta oferty učiněné adhezním způsobem. Konkrétně jde o to, že obsahuje-li smlouva uzavřená předmětným způsobem doložku, kterou lze přečíst jen se zvláštními obtížemi (z hlediska velikosti textu atd.), nebo doložku, která je pro osobu průměrného rozumu nesrozumitelná (zde se uplatní § 4 a § 5 NOZ), je tato doložka platná (půjde dle všeho, zejména s přihlédnutím k dikci § 1800 odst. 2 NOZ, o neplatnost relativní), nepůsobí-li slabší straně újmu. Jinak je doložka platná, prokáže-li silnější strana, že slabší straně byl význam doložky dostatečně vysvětlen – k tomuto zjevně nepostačuje běžné prohlášení uváděné na konci smluv „strany prohlašují, že si smlouvy přečetly, jejímu obsahu rozumí ...“, jedná se o skutečné (materiální) porozumění danému ujednání (doložce).
Vedle toho dále platí, že doložka, která je pro slabší stranu zvláště nevýhodná (je zde intenzivnější rozpor, než plyne z pravidla zmíněného v předešlém odstavci), aniž je pro to rozumný důvod, zejména odchyluje-li se smlouva závažně a bez zvláštního důvodu od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech, je doložka neplatná (zde se s ohledem na důraz na větší míru/intenzity nevýhodnosti dostáváme blíže k naplnění předpokladů § 588 NOZ pro absolutní neplatnost). Vyžaduje-li to spravedlivé uspořádání práv a povinností stran, soud rozhodne v tomto případě obdobně podle § 577 NOZ (ustanovení umožňuje soudu spravedlivě uspořádat vztahy v případě částečné neplatnosti, jde-li o nezákonné určení množstevního, místného, časového atd.).[26]
V kontextu uvedeného si položme otázku, zda lze pojmově o aplikaci § 1798 až § 1801 NOZ v (individuálních) pracovněprávních vztazích uvažovat.
Odpověď na ní záleží primárně v tom, odhlédneme-li od § 1798 odst. 2 NOZ, zda zaměstnanec jako slabší strana bude nebo nebude mít skutečnou příležitost obsah základních podmínek (v zásadě půjde zcela jistě o essentialia negotii a dále případně o významné naturalia negotii, za něž můžeme v případě pracovního poměru označit např. rozsah týdenní pracovní doby atp.), které byly určeny zaměstnavatelem, ovlivnit. Zajímavé je, že z hlediska pracovněprávního nás ani tak nebude zajímat doložka věnující se podstatné náležitosti jako spíše doložka mající doplňkovou povahu, která využívá možnosti dané jak zákoníkem práce, tak právními předpisy obecně - typicky dohoda o zahrnutí odměny za práci přesčas (§ 114 ZPr) do mzdy nebo rozhodčí doložka.
Vyjdeme-li z povahy základních pracovněprávních vztahů a běžného způsobu jejich vzniku/sjednávání, je zjevné, že v drtivé většině případů je iniciativa v podobě formulace oferty odpovídající do důsledků § 1731 a § 1732 odst. 1 NOZ na straně zaměstnavatele. Tato skutečnost však sama o sobě nemůže postačovat k závěru o aplikaci § 1798 a násl. NOZ.
Podstatná pro konečný závěr je právě ona skutečná příležitost (možnost) alespoň částečně základní podmínky ovlivnit. Lze mít za to, že v otázkách jako je začátek pracovní doby nebo třeba odměna, má ve většině případů zaměstnanec vyjednávací prostor. Nicméně, všude tam, kde bude nabídka postavena způsobem, ber nebo nech být, se lze klonit k závěru, že s přihlédnutím k principu ochrany zaměstnance jako slabší strany by bylo možné o aplikaci daných ustanovení uvažovat, avšak, aby nedošlo k vyloučení možnosti využít legální možnosti nabízené právními předpisy (viz shora zahrnutí přesčasové práce do mzdy či rozhodčí doložka atp.), primárně (či snad dokonce výlučně) v rovině prokázání srozumitelnosti o porozumění ujednání, a to opětovně v kontextu soudného intelektu zaměstnance (§ 4 a § 5 NOZ) – o nevýhodnosti se nabízí uvažovat snad jen v případě využití § 1765 odst. 2 NOZ atp.
Bezvýjimečná aplikace úpravy § 1798 až § 1801 NOZ na tyto případy by vedla k podstatnému snížení již tak nepříliš široké smluvní volnosti v pracovněprávních vztazích.
K novému občanskému zákoníku a možným dopadům do oblasti pracovního práva by se dalo říci ještě mnohé. Mohli bychom se zaměřit na svéprávnost,[27]či na to, jak se v rámci úpravy náhrady škody prosadí takové instituty jako je varování před nebezpečím, převzetí oběti, nebo úprava ceny zvláštní obliby.
S ohledem na to, že diskuse o dopadech rekodifikace soukromého práva do úpravy pracovněprávních vztahů jsou v zásadě teprve na samém počátku, zaměříme se na tyto a další související aspekty příště.
* JUDr. Jakub Morávek, Ph.D. působí na Katedře pracovního práva a práva sociálního zabezpečení Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze jako odborný asistent a v advokátní kanceláři v Praze.
[1] Příspěvek vznikl za podpory výzkumného projektu Soukromé právo pro XXI. století, id. PRVOUK P05 a zohledňuje stav ke dni 4. října 2013.
[2] Bod vychází rámcově z Morávek, J. Culpa in contrahendo v pracovněprávních vztazích, sborník z konference Bratislavské právnické dny 2013, předpokládaný termín vydání, konec roku 2013
[3] Srov. Morávek, J. Model práva – vztah práva a morálky, Linde, Praha, 2013.
[4] Dále také jen jako NOZ.
[5] S ohledem na to, že NOZ staví primárně na presumpci poctivosti a dobré víry, může v tomto směru trochu problém způsobit, pokud bude následně učiněno zjištění, že se tomu tak ve větší než malé míře neděje.
[6] Celý bod srov. op. cit. sub. 2.
[7] V podrobnostech k danému institutu, jeho teoretickém podkladu, podobách atp. srov. jednak op. cit. sub. 2 a jednak zejména Matula, Z. Culpa in contrahendo. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, Hrádek, J. Předsmluvní odpovědnost: Culpa in contrahendo. 1. vydání. Praha: Auditorium, 2009, Hrádek, J. Nový občanský zákoník: Předsmluvní odpovědnost. Praha. Bulletin Advokacie, 2011, sv. 3 s. 44, Humlák, M. Nový občanský zákoník: Limity předsmluvní odpovědnosti. Praha. Bulletin Advokacie, 2011, sv. 3 s. 53, Janoš, R. Předsmluvní odpovědnost de lege lata a de lege ferenda. Právní fórum. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, sv. 8, s. 341 nebo Salač, J. Culpa in contrahendo v českém právu? Právní rozhledy, 2002, sv. 9.
[8] Na tomto místě se zjevně sluší podotknout, že NOZ se snaží do důsledků rozlišovat mezi pojmy smlouva a dohoda, kdy smlouvou se rozumí právní jednání, jímž se zakládá závazkový právní vztah a dohodou právní jednání, jímž se takový vztah mění nebo končí. Tato terminologické rozlišování nebylo přeneseno na úroveň zákoníku práce, což však není nijak významné – z povahy věci je zjevné, že podstatná je faktická povaha a důsledky jednání a nikoli jeho formální označení.
[9] Je otázkou, zda se náležitostí míní náležitost, bez níž by smlouva vůbec nevznikla, tedy náležitost vyplývající jako nezbytné minimum ze zákona (essentialia negotii), nebo zda se jí míní jen náležitost (doložka), o které strana prohlásí, že je pro ni podstatná k tomu, aby smlouvu uzavřela. Lze se klonit spíše k druhé z variant, neboť ne všechny závazky z právních jednání (smlouvy) obsahují do důsledků mechanismus doplňující jednu z náležitostí, jako je tomu třeba u koupě movité věci – viz § 2080 ve spojení s § 2085 a § 492 NOZ.
[10] Z hlediska obecné úpravy kontraktačního procesu se nabízí poukázat například na § 1769 NOZ a na smlouvu o plnění třetí osoby, která vymezuje dvě situace: (a) závazek přimluvit se u osoby, aby ujednané plnění poskytla a (b) závazek zajistit, že osoba splní, přičemž v tomto případě vzniká povinnost k náhradě škody vůči věřiteli, pokud ke splnění nedojde.
[11] V odpovědi na otázku, jaké zkrácení je neúměrné, lze dle všeho vyjít z § 934 Obecního zákoníku občanského, podle nějž Neobdržela-li jedna strana na obecné hodnotě při dvoustranně závazném jednání ani polovici toho, co druhé straně dala, skýtá zákon zkrácené straně právo žádati zrušení a uvedení v předešlý stav. Avšak druhá strana může jednání zachovati v platnosti tím, že jest ochotna nahraditi, čeho se do obecné hodnoty nedostává. Nepoměr hodnoty se určuje podle času, kdy bylo jednání uzavřeno.
[12] Obdobně lze uvažovat o uplatnění ustanovení o záloze a závdavku - § 1807 až § 1809 NOZ. V této souvislosti se nabízí připomenout, že ustanovením § 1807 NOZ je zavedeno pochybnostní pravidlo, dle něhož, není-li prokázán opak, co dala jedna strana druhé před uzavřením smlouvy, je záloha. Aby se jednalo o závazek, musí to plynout z vůle stran – zjednodušeně řečeno by tak měla být daná hodnota označena.
Ve vztahu ke konkurenční doložce lze poukázat na poslední větu ustanovení § 2048 NOZ, dle které „Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.“
[13] K tomuto srov. rovněž Morávek, J. Skončení pracovního poměru – aspekty NOZ vyjde in Acta universitatis palackianae olomucensis iuridica, Olomouc, 2013 nebo Zuklínová, M. Právní jednání podle občanského zákoníku 89/2012 Sb. – Komentář, srovnání se zahraničním a vybraná platná judikatura, 2. vydání, Praha: Linde Praha a.s., 2013.
[14] V této souvislosti lze doplnit, že ač se jeví § 588 jako uzavřená množina, přes kategorii veřejného pořádku a dobrých mravů lze dospět k závěru, že je-li přítomna nezbytná míra intenzity rozporu, bude absolutně neplatné např. i právní jednání učiněné nesvéprávnou osobou nebo takové, které nebude mít náležitou formu atp. K tomuto srov. zejména Zuklínová, M. Právní jednání podle občanského zákoníku 89/2012 Sb. – Komentář, srovnání se zahraničním a vybraná platná judikatura, 2. vydání, Praha: Linde Praha a.s., 2013, s. 156 a násl.
[15] Srov. Gerloch, A. in Hendrych, D. a kol. Právnický slovník. 2. rozšířené vydání, C.H.Beck, Praha, 2001.
[16] Oproti tomu je naopak nabíledni se zaobírat otázkou, zde nedochází k vyjádření některých principů prostřednictvím zejména ustanovení § 346b ZPr.
[17] K právním pravidlům určeným k ochraně veřejného pořádku konkrétně Zuklínová uvádí následující:. „...takové pravidlo, které bylo zakotveno s účelem zachovat určitý řád ve společenském zájmu nebo i ve společném prospěchu (nebo alespoň v zájmu či ku prospěchu převážné části členů společenství lidí ve státě) a zda na zachování tohoto řádu je nezbytně zapotřebí trvat“ srov. op. cit. sub. 13 s. 158.
[18] Minimálně nelze pod veřejný pořádek vztáhnout uspokojivé pracovní podmínky, a to ani tehdy, tvoří-li jednotu s bezpečnými podmínkami pro výkon práce.
[19] Ke kategoriím legitimity, legality a efektivity práva srov. Morávek, J. Model práva – vztah práva a morálky, Linde, Praha, 2013.
[21] Srov. Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 2010 až 2013, tisk 930/0
[22] Tamtéž.
[23] Zde je přirozeně namístě položit si otázku legitimity takovéto generální úpravy.
[24] Zcela stranou ponechme rovinu, která je taktéž velice významná, a to je doměření daní a odvodů do systémů sociálního zabezpečení.
[25] Vedle toho má význam ještě i § 1799 NOZ, dle něhož „Doložka ve smlouvě uzavřené adhezním způsobem, která odkazuje na podmínky uvedené mimo vlastní text smlouvy, je platná, byla-li slabší strana s doložkou a jejím významem seznámena nebo prokáže-li se, že význam doložky musela znát.“ Právě citované ustanovení je však zjevně třeba číst spolu s § 1800 NOZ ohledně platnosti doložek.
[26] Pravidla pro možnost odchylného ujednání obsahuje primárně § 1801 NOZ.
[27] K tomuto např. Morávek, J. srov. op. cit. sub. 13.