Masarykova univerzita
Právnická fakulta

Přeskočit na obsah

---

• Obsah
  • Uvozující texty
  • Milan Galvas: K některým dílčím problémům pracovního práva, spojeným s účinností nového občanského zákoníku
  • Miroslav Bělina: Pracovní právo po novém občanském zákoníku
  • Martin Štefko: Několik poznámek k ust. § 2401 odst. 1 noz a jeho použitelnosti v individuálním pracovním právu
  • Jarmila Pavlátová: Novela zákoníku práce a nový občanský zákoník
  • Jaroslav Stránský: Následky vad právních jednání v pracovněprávních vztazích po rekodifikaci soukromého práva
  • Jakub Morávek: K vybraným aspektům dopadu NOZ a rekodifikace soukromého práva do úpravy pracovněprávních vztahů
  • Jana Mervartová: Náhrada újmy v novém občanském zákoníku
  • Martin Šmíd: Smluvní svoboda v pracovním právu po přijetí nového občanského zákoníku: zamyšlení nad atypickými pracovněprávními vztahy
  • Jan Vácha: Odborové organizace v područí právní úpravy v novém občanském zákoníku
  • Ilona Kostadinovová: Odborová organizace jakožto občanské sdružení alias spolek po rekodifikaci soukromého práva v české republice
  • Petr Seidl: Ochrana zaměstnancu při platební neschopnosti zaměstnavatele z pohledu vnitrostátního a komunitárního práva

Odborová organizace jakožto občanské sdružení alias spolek po rekodifikaci soukromého práva v české republice

Po rekodifikaci soukromého práva v české republice

Ilona Kostadinovová*

Anottation

The aim of this contribution is to evaluate the current and the future legislation of the trade union as the citizens´ association defending the interests of their members in labour law relationships according to their right to unite in labour association based in the List of basic rights and freedoms, act number 2/1993 Coll. in amended version.

The basic of the contribution is the evaluation, if the new legislation based in the civil code, Act N. 89/2012 Coll. And in the act about the public register of the legal and natural persons, Act N. 304/2013 Coll. From the year 2014 fulfil the basic requirements on the form of that legislation according to the right based in the List of basic rights and freedoms to free associate in trade union in the Czech Republic and in circumstances of the international law documents especially of the International Labour Organisation from the point of view of the requirements against the state restriction and regulation of the trade unions.

I. Úvod

V roce 2014 se s největší pravděpodobností dočkáme jedné z nejrozsáhlejších změn v soukromém právu v České republice. Změny se dotknou občanského práva a všech souvisejících předpisů práva pracovního a práva obchodního. Z pohledu praxe pracovněprávních vztahů se pro praxi jeví jako zatím ne zcela jasně vymezená role základních povinností odborových organizací, pokud se týká jejich právního zařazení pod konkrétní subjekt podle nového občanského zákoníku, z. č. 89/2012 Sb., účinnost od 01. 01. 2014.  Nový zákon o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob, z. č. 304/2013 Sb. od roku 2014 přenáší kompetenci registrace a evidence občanských sdružení nově jako spolků z Ministerstva vnitra České republiky ( dále též jen MV ČR)[1] na Ministerstvo spravedlnosti České republiky (dále též jen MS ČR)[2], a proto i v oblasti sdružování občanů dojde k zásadním praktickým změnám a vzniku nových povinností ve vazbě na novou právní úpravu. Dosavadní zákon o sdružování občanů, z. č. 83/1990 Sb., v platném znění, bude od roku 2014 zrušen.

Příspěvek se bude snažit odpovědět na otázku, jak se prakticky promítne rektifikace soukromého práva v České republice do postavení odborové organizace jakožto právnické osoby a jak ji lze správně právně kvalifikovat jakožto druh občanského sdružení občanů nově označovaného jako spolek.

II. Kolektivní pracovní právo a role odborové organizace

Kolektivní pracovní právo je jednou z velkých součástí pracovního práva, které lze třídit na právní vztahy individuální a kolektivní povahy.

Základními a hlavními subjekty pracovněprávních vztahů jsou zaměstnavatel a zaměstnanec. Zaměstnavatel vystupuje jako subjekt v individuálních pracovněprávních vztazích a vstupuje rovněž do kolektivních pracovněprávních vztahů a v praxi se objevují rovněž sdružení zaměstnavatelů. Jednotlivý zaměstnanec nemůže být subjektem kolektivních vztahů. Jak uvádí JUDr. J. Stránský: „Předmětem kolektivních pracovněprávních vztahů jsou především práva a povinnosti kolektivu zaměstnanců, tedy všech zaměstnanců určitého zaměstnavatele.“[3]

Jednotliví zaměstnanci jsou v kolektivních vztazích zastupování právnickými osobami, které vznikly za účelem hájení jejich hospodářských a sociálních zájmů, v praxi označované jako odborové organizace odvětvového nebo profesního typu.

III. Nadnárodní právní úprava odborového sdružování občanů

1. Mezinárodní organizace práce/MOP

Mezinárodní standardy v oblasti pracovního práva vyplývají z úmluv Mezinárodní organizace práce/MOP/International Labour Organization/ILO[4] a zavazují moderní demokratické státy, které přistoupili k těmto mezinárodním závazkům upravit vnitrostátní pracovněprávní předpisy v souladu s těmito požadavky.

Členské státy jsou povinny dodržovat některé povinnosti i bez ratifikace mezinárodní úmluvy. Jde o tzv. základní normy, které jsou dány ústavou MOP ve znění tzv. Filadelfské deklarace z roku 1944. Mezi tyto povinnosti patří zákaz nucené práce, právo na svobodné odborové sdružování a zákaz diskriminace v pracovněprávních vztazích.[5]

Odborové sdružování je upraveno v Úmluvě MOP č. 87/1948 o svobodě sdružování a ochraně práva odborově se organizovat[6]. Základní principy jsou[7]:

• Právo zaměstnanců a zaměstnavatelů ustavovat organizace podle vlastní volby a stát se jejich členy v souladu s podmínkami určenými vlastními stanovami, aniž by podléhaly předchozímu schvalování ze strany státu.
• Právo svobodně vypracovat stanovy a administrativní předpisy, svobodně volit své zástupce, organizovat své záležitosti a svou činnost, formulovat svůj program činnosti.
• Veřejné orgány se musí zdržet jakéhokoli zásahu, který by omezoval toto právo a zabraňoval jeho zákonnému provádění.
• Organizace nepodléhají rozpuštění nebo zastavení činnosti administrativní cestou.
• Organizace mají právo ustavovat federace a konfederace a stát se jejich členy s právem stát se členy mezinárodní organizace zaměstnanců nebo zaměstnavatelů.

Význam pro praxi má rovněž Úmluva MOP č. 98 z 1. července 1949[8] o právu se organizovat a kolektivně vyjednávat, Úmluva MOP č. 135 z roku 1971[9] o ochraně zástupců pracovníků v podniku a úlevách, které jim mají být poskytnuty, a Úmluva MOP č. 154 z 20. června 1984[10] o podpoře kolektivního vyjednávání.

2. Organizace spojených národů/OSN

Mezi další mezinárodní dokumenty zabývajícími se postavením odborových organizací jsou Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948, Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, z. č. 120/1976 Sb. a Evropská sociální charta (1961), sdělení MZV č. 14/2000 Sb. m. s., Dodatkový protokol (1988), sdělení MZV 15/2000 Sb. m. s. (sociální a ekonomická práva).

Právo sdružovat se na ochranu hospodářských a sociálních zájmů je jako jedno ze základních lidských práv zakotveno v článku 23 odst. 4 Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948 přijaté Valným shromážděním Organizace spojených národů/OSN[11] dne 10. prosince 1948.

Další konkretizace práva na odborové sdružování je obsažena v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech/MPOPP a v Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech/MPHSKP z roku 1966.[12]

Právo zakládat k ochraně svých zájmů odborové organizace obsahuje článek 22 MPOPP. Výkon tohoto práva nesmí být žádným způsobem omezován. Omezení mohou být zdůvodněna jen opatřeními nutnými v demokratické společnosti v zájmu bezpečnosti, veřejného pořádku, ochrany veřejného zdraví, morálky, ochrany práv a svobod jiných.

Právo na svobodnou činnost obsahuje článek 8 MPHSKP a zaručuje odborovým organizacím ochranu před omezením ze strany státu s výjimkou ochrany veřejného pořádku    a bezpečnosti státu.

3. Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod

Z pohledu ochrany práv jednotlivce na mezinárodní úrovni je potřeba zmínit rovněž Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (1950), sdělení MZV. č. 209/1992 Sb., dodatkový protokol č. 9, z. č. 41/1996 Sb., dodatkový protokol č. 11 z r. 1994, platný od 1. listopadu 1998, neboť byl zřízen trvale zasedající Evropský soud pro lidská práva, k němuž má jednotlivec přímý přístup a může se domáhat ochrany svých práv. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod zakotvuje v článku 11 právo na svobodné sdružování do odborových organizací.

IV. Právní úprava odborového sdružování v České republice do 31. 12. 2013

1. Listina základních práv a svobod/ LZPS

Listina základních práv a svobod ve svém článku 20 odst. 1 zaručuje každému právo spolu s jinými se sdružovat ve spolcích, společnostech a jiných sdruženích. Podle článku 27 odst. 1 Listiny základních práv a svobod má každý právo se svobodně sdružovat s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů. Odborové organizace vznikají podle článku 27 odst. 2 LZPS nezávisle na státu. Omezovat jejich počet je nepřípustné stejně jako zvýhodňovat některé z nich v podniku nebo v odvětví.

Podle článku 27 odst. 2 LZPS činnost odborových organizací a vznik a činnost jiných sdružení na ochranu hospodářských a sociálních zájmů mohou být v demokratické společnosti omezeny zákonem pouze za účelem nezbytné ochrany bezpečnosti státu, veřejného pořádku nebo práv a svobod druhých.

2. Občanský zákoník, z. č. 40/1964 Sb.

Občanský zákoník, z. č. 40/1964 Sb., v platném znění (dále též jen ObčZ) vymezuje pojem fyzické a právnické osoby. Odborová organizace je[13] podle obecné právní úpravy obsažené § 18 odst. 1 a odst. 2 písm. a) ObčZ právnickou osobou charakterizovanou jako sdružení fyzických osob.

3. Zákon o sdružování občanů, z. č. 83/1990 Sb.

Odborová organizace je právnickou osobou konkrétně občanským sdružením podle zákona o sdružování občanů, z. č. 83/1990 Sb., v platném znění/SdružO. Podle § 2 SdružO mohou občané zakládat spolky, společnosti, svazy, hnutí, kluby a jiná občanská sdružení, jakož i odborové organizace („sdružení“), a mohou se v nich sdružovat. Členy sdružení mohou být i právnické osoby. Sdružení jsou právnickými osobami a do jejich postavení a činnosti mohou státní orgány zasahovat jen v mezích zákona. Podle § 9a SdružO se odborová organizace a organizace zaměstnavatelů stává právnickou osobou dnem následujícím poté, kdy byl příslušnému ministerstvu doručen návrh na její evidenci. Evidenci občanských sdružení vede Ministerstvo vnitra České republiky do konce roku 2013. Odborové organizace nejsou registrovány ale pouze evidovány.

4. Zákoník práce, z. č. 262/2006 Sb./ZP

Zákoník práce nijak nedefinuje pojem odborové organizace. Podle § 22 ZP smí za zaměstnance uzavřít kolektivní smlouvu pouze odborová organizace. Postup při uzavírání kolektivních smluv a řešení sporů mezi smluvními stranami upravuje samostatný zákon o kolektivním vyjednávání, z. č. 2/1991 Sb., v platném znění/ZKol. Podle § 24 odst. 1 ZP je odborová organizace oprávněna uzavírat kolektivní smlouvu také za zaměstnance, kteří nejsou odborově organizováni. Tento tzv. princip sociální reprezentace má zajistit především rovné zacházení se všemi zaměstnanci pracujícími u téhož zaměstnavatele ve stejných pracovních podmínkách. V některých zahraničních právních úpravách[14] se objevuje ještě procentuální poměr zastoupení členů odborové organizace na celkovém počtu zaměstnanců, aby měla odborová organizace dostatečně silný mandát pro kolektivní vyjednávání jménem všech zaměstnanců, kteří nejsou členy odborové organizace. U nás takové procentuální zastoupení legislativně upraveno není, i když o takovém požadavku je již delší dobu odborných kruzích diskutováno.

Občanský zákoník, z. č. 40/1964 Sb., v platném znění/ObčZ v současné době pravidla pro sdružování občanů neupravuje. Pouze specifikuje pojem právnické osoby. Podrobnosti sdružování občanů jsou upravena v samostatném zákoně. Zákon o sdružování občanů, z. č. 83/1990 Sb., v platném znění účinný do 31. 12. 2013, upravuje sdružování v odborové organizaci specifickým způsobem tak, že odborové organizace jsou evidovány Ministerstvem vnitra České republiky[15]. Stanovy se posílají, aniž by byl nějak zkoumán jejich obsah co do cíle a charakteru činnosti odborové organizace. Cílem je hájení hospodářských a sociálních zájmů zaměstnanců.

V. Právní úprava odborového sdružování v České republice od 1. 1. 2014

1. Listina základních práv a svobod

zůstává i nadále základem práva zaměstnanců na odborové sdružování.

2. Zákoník práce, z. č. 262/2006 Sb., v platném znění/ZP

zakotvuje roli odborové organizace a jako norma zvláštní jako tzv. jiný zákon je základem právní úpravy pracovněprávních vztahů.

3. Občanský zákoník, z. č. 89/2012 Sb., účinný od 01. 01.2014/NOZ

Podle § 2401 NOZ upravuje pracovní poměr, jakož i práva a povinnosti zaměstnance a zaměstnavatele z pracovního poměru jiný zákon, což platí rovněž o smlouvách o výkonu závislé práce zakládajících mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem obdobný závazek. V praxi jsou to vedle pracovní smlouvy dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr, dohoda o provedení práce a dohoda o pracovní činnosti, zakládající základní pracovněprávní vztahy upravené zákoníkem práce, z. č. 262/2006 Sb., v platném znění/ZP.

Podle § 214 NOZ mohou alespoň tři osoby vedené společným zájmem založit k jeho naplňování spolek jako samosprávný a dobrovolný svazek členů a spolčovat se v něm. Spolky mohou k uplatňování společného zájmu vytvořit nový spolek jako svůj svaz a v takovém případě vyjádří v názvu spolku jeho svazovou povahu, § 214 odst. 2 NOZ.

Institucionální úprava spolků tak bude nově od roku 2014 zahrnuta do kodifikace obsažené v občanském zákoníku jakožto základní normě soukromého práva obecně aplikovatelné na veškeré právnické osoby typu korporace, nestanoví-li zvláštní zákony odchylky.[16] JUDr. K. Eliáš zdůvodňuje změnu právní úpravy tím, že se právní úprava vrací k tradičnímu pojmosloví a opouští dosavadní umělý a zcela nevhodný zákonný termín“občanské sdružení“ a nahrazuje je klasickým pojmem „spolek“.[17]

Podle názoru autorky tohoto příspěvku však v zásadě nelze zcela souhlasit s názorem tvůrců nového občanského zákoníku, neboť již Listina základních práv a svobod používá pojem občanské sdružení a tudíž tedy dojde v praxi k legislativnímu zakotvení odlišnosti v používaných pojmech v porovnání linie zakotvené v zákoně a v ústavním zákoně.

Spolek je nově vymezen s důrazem kladeným na jeho základní znaky:

• Samospráva
• Dobrovolnost členství
• Oddělení majetkových sfér spolku a jeho členů s vyloučením zákonného ručení členů spolku za spolkové dluhy
• Spolková činnost jako hlavní statutární činnost a činnost vedlejší i výdělečná za účelem podpory vlastní spolkové činnosti při hospodárném využití majetku spolku k hospodárné správě spolku.

4. Zákon o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob, z. č. 304/2013 Sb., účinný od 01. 01. 2014/ZVR

Podle § 1 ZVŘ se pod pojmem „veřejný rejstřík“ rozumí spolkový rejstřík, nadační rejstřík, rejstřík ústavů, rejstřík společenství vlastníků jednotek, obchodní rejstřík a rejstřík obecně prospěšných společností.

Veřejný rejstřík je informačním systémem veřejné správy vedený v elektronické podobě soudem tzv. „rejstříkový soud“, § 1 odst. 4 ZVŘ.

Rejstříkový soud vede pro každou zapsanou osobu, odštěpný závod jejího obchodního závodu (dále jen závod), závod zahraniční osoby nebo její odštěpný závod a pobočný spolek nebo jinou obdobnou organizační jednotku zahraničního spolku vyvíjejícího činnost na území České republiky zvláštní vložku. Součástí veřejného rejstříku je sbírka listin.

Podle § 26 ZVR se do spolkového rejstříku zapisují spolky, pobočné spolky a další osoby, o nichž to stanový jiný zákon.

Za spolek je podle § 26 odst. 1 písm. a) ZVR se považují: Spolky, Odborové organizace, Mezinárodní odborové organizace zaměstnavatelů, Mezinárodní organizace zaměstnavatelů.

Za pobočný spolek je podle § 26 odst. 1 písm. b) ZVR se považují: Pobočné spolky, Pobočné organizace odborové organizace, Mezinárodní odborové organizace, Organizace zaměstnavatelů, Mezinárodní organizace zaměstnavatelů.

Zapisují se dále dle § 27 ZVR Zahraniční spolky vyvíjející činnost na území České republiky a pobočné spolky nebo jiné obdobné organizační jednotky zahraničních spolků vyvíjející činnost na území České republiky (dále jen „zahraniční pobočný spolek“).

Podle § 3045 NOZ jsou sdružení podle dosavadního zákona o sdružování občanů považovány od roku 2014 za spolky. Sdružení má právo změnit svoji právní formu na ústav nebo sociální družstvo.

VI. Praktické zhodnocení nové české právní úpravy

S účinností od roku 2014 se mění zásadním způsobem právní úprava soukromého práva v České republice. Kompetence v oblasti evidence a registrace spolků jakožto zájmových sdružení občanů včetně aktivit odborových organizací a jejich evidence přechází na Ministerstvo spravedlnosti České republiky, respektive na příslušné rejstříkové soudy, kterými budou místně příslušné krajské soudy podle sídla konkrétních spolků. Z hlediska postavení odborových organizací však i nadále zůstává právní úprava specifická ve vazbě na obecnou právní úpravu postavení spolku. Odborová organizace je tak podle mého názoru opírajícího se o specifika právní úpravy tzv. jiným zájmovým sdružením občanů hájícím hospodářské a sociální zájmy svých členů v pracovněprávních vztazích a jako taková má z pohledu právní úpravy legislativně zakotvenou svou specifickou povahu odlišující je od klasických spolků v souladu s nadnárodní právní úpravou zavazující stát nijak neomezovat či neregulovat aktivity odborových organizací.

VII. Závěr

Co říci na úplný závěr? Doufejme, že přestože se zdá být nová právní úprava občanskoprávních vztahů v České republice pro praxi velmi náročná pro její pochopení a aplikaci vzhledem k jejímu rozsahu, bude její zavedení fungovat především ve prospěch praxe ve smyslu posílení smluvní svobody v soukromém právu jakožto hlavním hybným motorem posilujícím svobodný projev vůle smluvních partnerů na poli pracovněprávních vztahů individuálních a kolektivních. Z mého úhlu pohledu je i nadále odborová organizace druhem sdružení občanů, které má své specifické postavení a je chráněno před neoprávněnými zásahy ze strany státu nejen vnitrostátní právní úpravou ale i ve vazbě na mezinárodní závazky, ke kterým se Česká republika zavázala. Závazky vyplývají z členství České republiky v Mezinárodní organizaci práce, Evropské unii a dalších mezinárodních organizací. Další dokumenty zavazují například odborové organizace federačního či konfederačního typu a svazové organizace zaměstnavatelů působící nejen na území České republiky ale i v kontextu zahraničního přesahu jejich konkrétní činnosti v praxi pracovněprávních vztahů.

Pracovní právo 2013 na téma Pracovní právo a nový občanský zákoník

© 2013 Právnická fakulta Masarykovy univerzity. Všechna práva vyhrazena