Náhrada újmy v novém občanském zákoníku
Compensation of the injury in the new civil code
Jana Mervartová*
Annotation
The law No. 89/2012 Coll., Civil Code, effective as from 1st January 2014, regulates new conception of liability for delicts, which is used for the property prejudice term „damage“ and for other harm „non-pecuniary damage“. The author of the article deals with the general and special provisions on the obligation to compensate for damage. The new law brings some of fundamental changes in regulation of bodily injury and killing. The amount of compensation will be mostly depend on the judicial discretion. The further development will be expected of compensation for industrial injuries and occupational diseases under Labour Code.
Úvod
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který nabude účinnosti 1. 1. 2014, upravuje nově pojetí právní odpovědnosti, když opouští koncepci odpovědnosti jako hrozby sankcí. Pojem odpovědnost používá jen zřídka a v úpravě, zabývající se závazky z deliktů, jej nahrazuje povinností nahradit škodu. Předpokladem vzniku odpovědnosti je různý charakter porušení právní povinnosti. Změny nastávají také ve způsobu a rozsahu náhrady škody a dále v úpravě dílčích nároků na náhradu škody na zdraví. Cílem článku je objasnit úpravu náhrady způsobené újmy se zaměřením na náhradu při ublížení na zdraví a při usmrcení. Autorka článku se snaží o srovnání této úpravy s úpravou v současném občanském zákoníku a zákoníku práce.
I. Pojmy škoda, újma a odpovědnost
Nový občanský zákoník užívá pro majetkovou újmu pojem „škoda“ a pro jinou újmu pojem „nemajetková újma“. Povinnost nahradit způsobenou škodu je dána ve všech případech, kdy je povinnost nahradit újmu majetkovou i nemajetkovou nebo nahradit majetkovou škodu stanovenou zákonem. Povinnost nahradit nemajetkovou újmu je dána jen v případech, kdy ji zvlášť stanoví zákon nebo jestliže byla výslovně sjednána (§ 2894 NOZ).
Případy povinnosti nahradit nemajetkovou újmu stanoví přímo nový občanský zákoník šířeji a pro určité případy může být stanovena jinými zákony. Povinnost náhrady škody bez ohledu na zavinění nastupuje jen v případech stanovených zvlášť zákonem (§ 2895 NOZ).
Nový občanský zákoník pojem odpovědnost užívá jen zřídka, nahrazuje jej většinou termínem povinnosti. Stejně tak místo pojmu odpovědnost za škodu užívá termín „povinnost k náhradě škody“. Vyhýbá se formulaci odpovídat za porušení povinnosti, kterou nahrazuje frází „odpovídat za povinnost“.
Nový občanský zákoník opouští pojetí odpovědnosti jako hrozby sankcí, ale vyvstává zde otázka, zda nedochází k posunu odpovědnosti jako sekundárního právního vztahu směrem k aktivnímu pojetí odpovědnosti. Není však zcela zřejmé, jaká koncepce nahrazuje stávající sekundární pojetí odpovědnosti. Zdá se však, že celkové pojetí právní odpovědnosti v novém kodexu směřuje k aktivnímu pojetí odpovědnosti[1].
II. Náhrada škody
Předpokladem vzniku povinnosti nahradit škodu bude i nadále protiprávní jednání. Nový občanský zákoník rozlišuje smluvní a mimosmluvní porušení povinnosti. Způsobí-li smluvně zavázaná strana porušením povinnosti škodu, vznikne poškozenému právo na její náhradu bez zřetele na škůdcovo zavinění. Povinnost nahradit škodu tak vzniká na objektivním principu, nezáleží na zaviněném nebo nezaviněném porušení závazku.
Nový kodex stejně jako současný občanský zákoník spojuje vznik náhrady škody, způsobené porušením povinnosti stanovené přímo zákonem se zaviněným porušením takové povinnosti. Obecným předpokladem je vždy (jako dosud) porušení určité právní povinnosti, ale i různý charakter porušené právní povinnosti[2]. Jedná se o povinnost nahradit škodu způsobenou porušením dobrých mravů (§ 2909 NOZ), kdy úmysl musí být prokázán a důkazní břemeno spočívá na žalujícím. Pod pojmem dobré mravy se rozumí základní požadavky na chování a jednání každé osoby, které je nutné k soužití ve vzájemných vztazích fyzických a právnických osob.
Pokud došlo ke vzniku škody v důsledku zaviněného porušení zákonem dané povinnosti (úmyslné nebo z nedbalosti), povinnost nahradit škodu je rozčleněna podle toho, zda jde o zásah do absolutního (osobnostního) práva poškozeného nebo jiného jeho práva. Pokud škůdce prokáže, že škodu nezavinil, nevzniká mu povinnost ji nahradit.
Ve způsobu náhrady škody se jako významná změna jeví preference náhrady škody uvedením do předešlého stavu před peněžitým odškodněním (§ 2951 NOZ). Není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích. Volba je jednostranným právem poškozeného, dohoda je samozřejmě možná. Koncepční změna je překvapující, neboť se týká nejen náhrady majetkové, ale také i nemajetkové újmy, kde se má přistoupit k peněžité náhradě jen tehdy, nelze-li tuto újmu odčinit jinak.
Nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním, které musí být poskytnuto v penězích, jestliže jiný způsob nezajistí skutečné a dostatečně účinné odčinění odškodnění způsobené újmy. Pro náhradu při újmě na přirozeném chráněném zájmu platí speciální ustanovení (§ 2956 an. NOZ).
Co se týče rozsahu náhrady škody, nový občanský zákoník vychází ze stávající koncepce, podle které se zásadně hradí majetková újma, zatímco nemajetková újma jen v případech zvlášť stanovených zákonem. Hradí se zásadně veškerá způsobená škoda, což znamená jak škoda skutečná, tak i to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk) (§ 2952 NOZ). Nelze-li výši náhrady škody přesně určit, určí ji podle spravedlivého uvážení jednotlivých okolností případu soud (§ 2955 NOZ). Zásadně se vždy hradí škoda, která vznikla porušením právní povinnosti v plné výši. Soud má však právo z důvodů zvláštního zřetele hodných náhradu škody přiměřeně snížit (§ 2953 NOZ). Toto moderační právo má soud obecně, ale náhradu škody nelze snížit, byla-li škoda způsobena úmyslně.
III. Náhrada při újmě na přirozených právech člověka
Nový občanský zákoník upravuje povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozených právech (§ 2956 NOZ). Ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka a jeho zdraví. Škůdce nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil a jako nemajetková újma se odčiní i způsobené duševní útrapy.
Speciálně je upravena náhrada při ublížení na zdraví a při usmrcení. Při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy. Škůdce nahradí i ztížení společenského uplatnění, vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného (§ 2958 NOZ). Při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradu vyvažující plně jejich utrpení (§ 2959 NOZ). Nelze-li výši náhrady v těchto případech takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.
Zásady slušnosti jsou vágním kritériem, a proto při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy bude třeba přihlížet k dalším kritériím, která vyjádřil Ústavní soud. Jsou jimi závažnost způsobené škody na zdraví, možnost vyléčení či eliminace způsobené škody a míra zavinění (nedbalosti) škůdce[3]. Bude zajímavé, jak soudce odůvodní slušnou výši přiznaného odškodnění.
Při ublížení na zdraví se zásadní novinkou jeví výše nemajetkové újmy na zdraví nebo náhrady při usmrcení. Při stanovení výše již nebudou závazné tabulky náhrad, které v současné době stanoví podzákonný předpis (vyhl. č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění). Nový občanský zákoník ponechává určení výše nemajetkové újmy zcela na volné úvaze soudců.
Soukromý život je nekonečně variabilní a snaha po jeho nivelizaci v záležitostech bolesti, trvalé újmy na zdraví nebo ztráty blízkého člověka není důvodná a nelze stanovit, jak má konkrétně soud rozhodnout. Bude tak kladena velká odpovědnost za spravedlivé rozhodnutí v konkrétním případě na soudce. Rozhodnutí musí spočívat na racionální argumentaci při vyplnění mezery v právu. Musí dbát na to, aby přiznaná výše náhrady byla založena na objektivních a rozumných důvodech, a aby mezi přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodu na zdraví (újmou) existoval vztah přiměřenosti (nález ÚS ČR ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III ÚS 350/2003).
Náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění opouští systém bodového ohodnocení lékařským posudkem při stanovení hodnoty jednoho bodu. Nový postup zjištění náhrady bez jednotlivých druhů zdravotního postižení, bez stanovení hodnoty bodu, bez systému lékařských posudků v konkrétním případě negarantuje minimální odškodné. Proto tento systém bez opory právních předpisů může vést k horší vymahatelnosti práva postižených na náhradu škodu za nemajetkovou újmu a tím snížení jejich právních jistot[4]. Po každé odškodnění by musel být veden soudní spor za účasti advokáta. Volna úvaha soudu negarantuje poškozenému spodní hranici odškodného.
Dalším problém v souvislosti s odškodněním nemajetkové újmy nastane při odškodnění újmy pozůstalých v případě usmrcení. Stávající občanský zákoník (§ 443 odst. 3) stanoví limity částek u jednorázového odškodnění pozůstalým, jehož výše je v relaci s výší jednorázového odškodění pozůstalých podle § 378 zákoníku práce, i když okruh oprávněných osob je podle zákoníku práce užší. Oproti zákoníku práce nebude již propláceno jednorázové odškodnění pozůstalých v případě usmrcení formou pevných částek, které jsou odstupňovány podle rodinného vztahu k osobě zemřelé. Nový občanský zákoník opouští paušální částky a náhradu škody přiznává všem, kterým smrtí osoby vznikla újma.
Smyslem stávajícího institutu je, aby se nejbližším pozůstalým, kteří přišli o svého blízkého zaviněním třetí osoby nebo v důsledku rizikové činnosti dostala okamžitě minimální jednorázová peněžitá satisfakce v paušální výši, která je poskytnuta v případech zjevné a nesporné odpovědnosti za škodu. Nově se bude zde prosazovat role soudců, kteří budou v každém případě individuálně zkoumat všechny okolnosti případů.
Nový občanský zákoník speciálně upravuje v ustanoveních § 2960 až § 2968 náhrady nákladů spojených s péčí o zdraví, náklady pohřbu, peněžité dávky a odbytné. Co se týče náhrady za ztrátu na výdělku, zavádí nový občanský zákoník zvýšení z důvodu dlouhodobého zvýšení potřeb poškozeného, čímž se opouští princip vyhlášení valorizace každoročně paušálním procentem. Náhrada nákladů na výživu pozůstalých nepočítá s valorizací průměrného výdělku zemřelého. Nově je upraveno také odbytné. Pro případ důležitého důvodu a žádá-li o to poškozený, přízná soud poškozenému namísto peněžitého důchodu odbytné.
IV. Koncepce odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání
V zákoníku práce jako speciálním předpisu zůstává zachována současná úprava náhrada škody při pracovních úrazech a nemocech z povolání. V oblasti odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání se však očekává koncepční rozhodnutí, jak dále postupovat. Přicházejí v úvahu dvě varianty řešení. První variantou je veřejnoprávní úprava v systému sociálního zabezpečení, realizovaná zákonem č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, jehož účinnost byla odložena na 1. 1. 2015, kdy úrazové pojištění je součástí sociálního zabezpečení. Tomuto systému je vlastní nižší úroveň dávek oproti náhradě škody.
Druhá varianta je soukromoprávní úprava, spočívající na zásadách náhrady škody, prováděná v rámci volného trhu pojišťovnictví. V zákoníku práce bude zachována hmotněprávní úprava odškodnění zaměstnanců jako náhrada škody, byť zřejmě v podobě koordinované s úpravou náhradou škody v novém občanském zákoníku. Systém předpokládá stanovení zákonné povinnosti zaměstnavatele přihlásit se u vybrané pojišťovny, kdy poškozený zaměstnanec by uplatnil nárok na náhradu škody u pojišťovny zaměstnavatele.
Systém úrazového pojištění není založen na principu plné reparace vzniklé újmy. Při konstrukci odškodnění újmy vzniklé při pracovních úrazech a nemocech z povolání je třeba přihlédnout k nové úpravě soukromého práva, kdy nový občanský zákoník spočívá na zásadě plné náhrady majetkové újmy při ublížení na zdraví.
Závěr
Nový občanský zákoník opouští pojetí odpovědnosti jako hrozby sankcí a není zcela zjevné, s jakou koncepcí vlastně pracuje. Je diskutabilní, zda nové instituty povedou v praxi ke zvýšení ochrany poškozeného či naopak. Velkou otázkou se jeví výše náhrady nemajetkové újmy na zdraví nebo náhrady za usmrcení, neboť na jejich hodnocení se již nebude vztahovat žádný sazebník výše náhrad a fixní sazby.
Lze předpokládat, že soudy budou nejprve vycházet z dosavadních tabulek a postupně se vytvoří judikaturní praxe, která se bude upravovat podle celkového společenského vývoje. Do nezáviděníhodné pozice budou postaveni soudci, neboť na jejich uvážení bude posoudit konkrétní případ a poskytnout odpovídající odškodnění. Soudní praxe se může shodnout na zásadách, podle kterých bude postupováno. Protože volná úvaha soudce negarantuje poškozenému spodní hranici odškodného, obávám se, aby o každé odškodnění nemateriální újmy nemusel být veden soudní spor. Je zajímavé sledovat názory některých autorů, kteří jsou zásadně proti dosavadnímu systému bodového ohodnocení lidského zdraví a namítají, že hodnotu lidského zdraví nelze normovat[5].
Nová právní úprava náhrady újmy je flexibilnější, založená na individuálním posouzení konkrétního případu soudem. Řadí odpovědnost za ublížení na zdraví a při usmrcení k přirozeným právům a nechává tak na rozdíl od současné právní úpravy prostor pro volný výklad soudů.
* JUDr. Jana Mervartová působí jako odborná asistentka Ústavu práva a humanitních věd, Provozně ekonomická fakulta MENDELU Brno
[1] PRAŽÁK, P. Má institut právní odpovědnosti v návrhu nového občanského zákoníku jasnou koncepci? Právní rozhledy, 2012, č. 3, s. 101-105.
[2] TOMSA, M. Náhrada způsobené újmy (škody) a bezdůvodné obohacení v úpravě nového občanského zákoníku. Obchodní právo, 2013, č. 1, s. 2-10.
[3] VLASÁK, M. Vybrané otázky práva civilních deliktů v novém občanském zákoníku na pozadí PETL. Právní rozhledy, 2012, č. 15-16, s. 561-567.
[4] MIKYSKA, M. Náhrada škody újmy na zdraví podle návrhu nového občanského zákoníku – krok kupředu či zpět? Právní rozhledy, 2008, č. 22, s. 826-830.
[5] TOMANČÁKOVÁ, B. Kolikrát ještě budeme diskutovat kolik za lidské utrpení? Právní rozhledy, 2009, č. 3, s. 99-101.