Masarykova univerzita
Právnická fakulta

Přeskočit na obsah

---

• Obsah
  • Uvozující texty
  • Milan Galvas: K problematice reprezentace zaměstnanců v pracovním právu ČR
  • Jan Pichrt: Transnational company agreement – Nový jev v právu kolektivního vyjednávání
  • Jan Horecký, Jaroslav Stránský: Sociální dialog a jeho účastníci
  • Jana Mervartová: Aktuální otázky Sociálního dialogu
  • Marek Švec, Martin Bulla: Exteritoriálny účinok národných kolektívnych zmlúv
  • Monika Čambáliková: Sociálny dialóg a sociálne partnerstvo na Slovensku: stav a perspektívy
  • Eva Šimečková: Právní úprava stávky ve Francii
  • Martin Štefko: Ochrana odborových funkcionářů v České Republice
  • Libor Šnédar: Krátké zamyšlení nad problematikou právní regulace stávky
  • Zuzana Macková: Sociálny dialóg, sociálne partnerstvo a reforma dôchodkového systému v Slovenskej republike
  • Naděžda Břeská: Principy a návrh právní úpravy první etapy sociální reformy
  • Vít Samek: ČMKOS a změny v důchodovém systému České republiky

Právní úprava stávky ve Francii

Law regulation of strike in France

Eva Šimečková*

Annotation

Strike in France is regulated in the preambule of constitution and also in the french labour code „code du travail“. The definition of the strike has also been influenced by judicial decision. The right for a strike is in France very wide and elaborated by the judicial decision. The exercise of the right for a strike, occurs in case of a collective interruption of performing their work followed by presentation of requirements, whatever the form.

I. Zákonné vymezení stávky

Právo na stávku bylo začleněno do francouzského právního systému v roce 25. 5. 1864 liberální vládou z podnětu Emila Olliviera.  V roce 1946 bylo právo na stávku zakotveno v Preambuli Ústavy.[1] Tuto Preambuli převzala i Ústava 5. republiky v roce 1958[2].  Dále je právo na stávku rozvedeno v zákoníku práce (Code du travail) v čl. L 521-1 a L 122-45. Na vymezení stávky měla v minulosti i v současnosti největší vliv judikatura. Podle ní je v podstatě každá forma stávky povolená. Jak uvádí kasační soud, „z důvodu absence kompletního zákonného textu vymezení upřesňující formy stávky, jakého charakteru musí být přerušení práce, aby to mohlo být považováno za stávku“, takový způsob stávky (v závislosti na přerušení práce krátkého trvání nebo opakovaného) „nemůže být ve své podstatě považován za nedovolený.“ [3]

Obecně platí, že výkon práva stávky nastává, ať jsou její formy jakékoliv, jakmile se jedná o kolektivní přerušení výkonu práce s předložením požadavků. Zákonné vymezení stávky je širší než uplatnění stávky v praxi, o zákonnosti stávky rozhoduje soud, který někdy označí kolektivní hnutí zaměstnanců za zákonné někdy i za nezákonné. [4]1. Kvalifikace stávky

Základem stávky je kolektivní přerušení výkonu práce, na podporu profesních požadavků. Nezáleží na době, trvání, rozsahu ani místě, kde je stávka vyhlašována.

1.1 Kolektivní přerušení práce

Absence smírčího řízení předcházejícího stávce

Stávka předpokládá existenci neuspokojených požadavků, zákon neupravuje způsob, jakým by měly být předloženy zaměstnavateli, ani předcházející fázi, během které by mohl zaměstnavatel tyto požadavky zamítnout. Judikatura vyžaduje, aby požadavky byly představeny; přerušení práce musí následovat a ne předcházet formulaci požadavků, ale stávka může předcházet odmítnutím těchto požadavků zaměstnavatelem, aniž by to bylo nezákonné.[5] Stávka není „ultimativním řešením“, může být zahájena bez lhůty, jakmile je zaměstnavatel seznámen s požadavky. Znamená to pouze, že „rozpoutání“ stávky není podřízeno žádným jednáním. Stávka bez upozornění není nezákonná, hovoří se o stávce „překvapením“. Zákon neupravuje žádný formální postup při vyhlášení stávky.

Ve veřejných službách toto neplatí, stávku „překvapením“ zakazuje čl. L 521-3 zákoníku práce a předpokládá dohodnuté přerušení práce, čemuž musí předcházet předběžné oznámení.[6] 

• Co se týká předkladatele požadavků, oznámení musí být vydáno syndikátem, který působí v národním měřítku (musí být členem uznané konfederace), Syndikáty (odbory) působí v profesní oblasti, v podniku, v orgánu nebo zainteresovaných službách.
• Co se týká obsahu, oznámení musí upřesnit motiv, místo, datum a hodinu zahájení stávky, stejně jako její trvání, omezené nebo neomezené; musí být odsouhlaseno, že stávky se budou účastnit pouze zaměstnanci, kteří se mohou připojit nebo nepřipojit.
• Co se týká lhůty, oznámení musí být doručeno pět dnů před zahájením stávky. Nic nebrání tomu, aby bylo podáno více po sobě jdoucích oznámení, jestliže je stávka například odsunuta. Praktikování opakovaných oznámení může být ale souzeno i jako protiprávní.
• Co se týká adresáta, oznámení musí být určeno nejvyšším autoritám vedení útvaru, podniku nebo zainteresovaným orgánům. Postup příslušného orgánu způsobuje potíže při výkladu. [7]
• Během této lhůty „by strany měly směřovat k vyjednávání.“ [8]

Bez ohledu na okamžik: není na místě očekávat smírčí řešení. Není na místě respektovat výpovědní lhůtu s výjimkou sektoru veřejných služeb, není ani nutné volit zástupce referendem (tato praktika je častá u odborů a není nezákonná).

Stávka neodborová

Ve Francii není výjimečná spontánní stávka. Ve všech soukromých podnicích, které nevedou veřejnou službu, zaměstnanci mohou přestat pracovat a dát se do stávky bez jakékoliv odborové iniciativy: „přerušení práce neztrácí charakter povolené stávky, i když nebyla zahájena na výzvu odborů.“ Pouze v podnicích vedoucí veřejné služby musí být právo zahájit stávku vykonáváno odborovou organizací. Z toho důvodu jsou časté „stávky bez předchozí výzvy odborů“.[9] Právo na stávku náleží každému zaměstnanci, i když je její výkon kolektivní.

Krátkodobá stávka 

Nezáleží na době trvání práce, mezi jednotlivými stávkami. Jestliže stávka krátkého trvání nebo krátkodobá stávka je povolená, pak zůstává povolenou, i když je častá a opakovaná. Okolnost, že tyto krátkodobé stávky opakované jsou vykonávány v místě práce, je bezvýznamná. Krátké a opakované stávky vedou často ke kompletní dezorganizaci podniku; „opakování přerušení práce, pokud má charakter povolené stávky, může být ale v principu považována jako zneužití práva na stávku.“ [10]

Menšinová stávka

Nezáleží na rozsahu a šíři přerušení práce. Aby byla stávka zákonná, není nutné, aby stávka probíhala ve všech dílnách, provozech, na všech typech pozic firmy nebo profesích, je možné vyhlásit menšinovou stávku. Po řadě rozhodnutí, která byla rozporná, se kasační soud sjednotil na tom, že: „přerušení práce neztrácí charakter stávky kvůli tomu, že nebylo zachováno stávkování většiny zaměstnanců.“ Stejně tak postih minority za to, že odmítnou pracovat, zatímco většina znovu pracovat začala, je nezákonné, protože odmítnutí je kvalifikováno jako stávka. V souhrnu – je potřeba a stačí z pohledu počtu stávkujících, aby více zaměstnanců zastavilo práci ve stejnou dobu. Ale přerušení práce jediným zaměstnancem není chápáno jako vyhlášení stávky (připojení se ke stávce), která se chápe jako kolektivní hnutí, pouze pokud se účastní jako jediný zaměstnanec podniku hnutí generálního nebo národního, nebo pokud je to jediný zaměstnanec zaměstnavatele. [11]

Na druhém místě může být stávka limitována kategorií typem pozice, dílny nebo oddělení. Může narušovat jiné dílny nebo oddělení tak, že vytváří „zátku“. Ale pokud to má za následek absolutní nemožnost, v takovém případě je povoleno všeobecné opatření pro zavření podniku („lock-out“), tato forma stávky nemůže být hodnocena jako nepovolená, protože každá kategorie, družstvo, každá dílna, může mít své vlastní požadavky. [12]

Postupná stávka

Stávka postupná znamená, že stávka může střídavě zasáhnout jednoho zaměstnavatele a pak další, stejně jako jednu dílnu za druhou. Judikatura tuto stávku považuje za zákonnou, ale nesmí se zde projevit snaha o zpomalený výkon práce bez vztahu se stávkou a o kompletní dezorganizaci podniku. [13]

Pouze ve veřejných službách je typ postupné stávky zakázán článkem číslo 521-4:

• Hodina přerušení a hodina znovuobnovení práce nemohou být rozdílné pro různé členy zainteresovaných oddělení. Toto první ustanovení zakazuje postupnou stávku uprostřed jednoho zařízení (podniku), i přestože jeho pracovní doba vyžaduje (předpokládá) obsazení pracovních pozic postupně po sobě.
• Zastavení práce stupňovitým, po sobě jdoucím uspořádáním nebo „dohodnutým střídáním“, jakmile vychází z různých zařízení, oddělení nebo orgánů téhož podniku není přijatelné. Jediná zůstává povolena postupná stávka vycházející z oddělení různých podniků.  Krátká a opakovaná přerušení práce stejného oddělení nejsou zakázána.[14]

Stávka se založenýma rukama 

Nezáleží na místě, kde stávkující „dokončí“ své hnutí, mohou se vrátit také domů. Ale než dojde k dohodě je časté, že zůstávají na pracovišti: stávka se konala „se založenýma rukama“, nejméně během jednoho dne. Neměla by být spojována se schůzí nebo s využitím času v době pracovní přestávky pro přednesení požadavků. Ale samozřejmě stávka předpokládá nějaké shromáždění. [15]

1.2 Stávka na podporu požadavků

Stávka a požadavky 

Nezáleží na předmětu požadavků. Vše, co judikatura vyžaduje, je to, aby existovaly neuspokojené profesní požadavky. Povolená profesní stávka není jen tím, co vede ke zvýšení mezd, ale také tím, co vede ke zlepšení pracovních podmínek, je určena k tomu, aby nutila zaměstnavatele plnit závazky, ale je zahájena také k tomu, aby podala námitky proti propuštění zástupců zaměstnanců nebo kolektivnímu propouštění, aby chránila zaměstnání všeobecně a aby chránila výkon odborového práva.

Naproti proti tomu, není nutné, aby zaměstnanci prezentovali zaměstnavateli požadavek na úrovni podniku, jehož uspokojení by na něm bylo závislé. „Všeobecná stávka“ je povolená. Kasační soud ji v minulosti nejprve označil za nezákonnou, ale dnes zastává názor, že jednodenní účast na všeobecném protestu „za platy a důchody“ je formou výkonu práva na stávku. Nicméně zaměstnavatel nebyl seznámen s požadavkem, který by mohl osobně uspokojit. Taková stávka je blízká politické stávce, neboť je obecně vedena proti ekonomické politice vlády. [16]

Solidární stávka

Je možné stávkovat, abychom bránili profesní zájmy druhých? Nebo - li je stávka povolená, pouze pokud je vedena proti zaměstnavateli, který ji může oprávněně ukončit? Stejně tak vyvstává otázka, jestli je stávka povolená, pokud není vykonávána na podporu zájmů stávkujících, ale brání jednoho nebo více pracovníků, nebo protestuje proti poměrům, které se přímo netýkají stávkujících. To je otázka solidární stávky.

Jestliže stávka manifestuje vnitřní solidaritu v podniku, judikatura rozlišuje dva typy situací. Nebo - li, pokud je hnutí čistě solidární, to znamená, že stávkující nepředstavují vlastní požadavky a brání pouze kolegy z práce - stávka je tedy nepovolená (zvláště pokud má za cíl protestovat proti propuštění zaměstnance; jedná se o něco jiného, jestliže propuštění, které způsobilo stávku, bylo nezákonné). Nebo pokud stávkující, když zaujímají postoj obrany druhého, přednášejí profesní stížnosti týkajících se jich samých: stávka je povolená, aniž by bylo na místě hledat, jestli propuštění bylo zákonné nebo nezákonné. Například stávka protestující proti propuštění jedné dělnice je povolená, jakmile motivem propuštění bylo její odmítnutí vést si pracovní deník a pokud se stávkující rozhodli protestovat proti tomuto nařízení vedení podniku. V případě ekonomického propuštění je solidarita s jeho oběťmi povolená, stávka byla motivována všeobecnou obranou zaměstnání. Kasační soud přiznává i detašovaný zaměstnancům právo stávkovat na podporu požadavků, které se týkají jejich profesní situace. [17]

Externí solidární stávka byla posouzena trestní komorou jako zákonná, i v případě generální stávky vyhlášené „za ochranu zaměstnání a obranu odborového práva“, jelikož se snaží dosáhnout uspokojení požadavků sociálních a profesních, „které aby byly obecné a společné velkému počtu pracovníků.“ Potvrzujíc povolenost těchto stávek, trestní komora jim odepřela jejich charakter solidární stávky uvažujíc, že každý stávkující je přímo zasažen obecnými požadavky, které motivují hnutí, takže brání své vlastní zájmy a ne zájmy druhých. [18]

1.3 Stávka a právní nároky

 Zvláštností francouzského systému je také přiznání legálnosti stávky, pokud vznikla právním sporem, který by se mohl řešit u soudu. Tím se vymyká koncepce stávky jako „konečné nápravy“. Stejný je postoj ke stávce upravené kolektivní dohodou, přestože byla podepsána a zavazuje strany: tato stávka není nezákonná, takže i když vznikne nezávisle na obnovení kolektivní dohody. Výkon práva na stávku tedy není podřízený ani nemožnosti soudní žaloby, ani kolektivnímu vyjednávání.

1.4 Zákonnost stávky při předložení „pošetilých“ (déraisonnable) požadavků 

Tato otázka byla opakovaně řešena Kasačním soudem. Zda je možné, vyhlásit stávku a říci, že je zákonná, když předložené požadavky byly vyhodnoceny jako pošetilé, nerozumné, nesmyslné. V případě, že by se jednalo o utlumení výkonu práce leteckých mechaniků u některých typů letadel, protože k tomuto útlumu vedl technický pokrok, jakož i finanční tíseň. Rozsudek Kasačního soudu se vyjadřuje k principu: „jestliže stávka předpokládá existenci požadavků profesní povahy, soudce nemůže, aniž by dosáhl volného výkonu práva ústavně uznaného, nahradit svůj názor názorem stávkujících o legitimitě nebo oprávněnosti těchto nároků.“ [19]„V průběhu stávky zaměstnanců mohou být svobodně vyjádřeny jejich námitky a požadavky týkajících se podmínek práce.“ Tato svoboda předpokládá nadto komunikaci s veřejností z pohledu stávkujících -  stávka je způsobem vyjadřování.

2. Hnutí vyloučená z kvalifikace institutu stávky

Diskvalifikace 

I když byla již definována stávka, judikatura vylučuje z této kategorie některá kolektivní hnutí. Jedná se o „jiné“ akce, jejichž původci chtějí pouze využívat ochrany, kterou zaručuje kvalifikace institutu stávky.

Kasační soud diskvalifikoval jisté formy, zdůrazňujíc, že „právo na stávku dovoluje zaměstnanci zastavit, ale ne zrušit pracovní smlouvu, ale nedovoluje mu z moci práva výkon práce v jiných podmínkách, než jsou stanoveny pracovní smlouvou nebo praktikovány v dané profesi.“ Formulace se vztahuje i na „stávku zpomalením práce“ a na stávku solidární, pokud se neváže s kolektivním zájmem zaměstnanců, stejně jako s jistými nezákonnými formami dělnických protestů kvalifikovanými jako „přemrštěné právo na stávku“, protože jsou jenom odmítnutím zaměstnance vykonávat své povinnosti, tedy aktem neposlušnosti. [20]

Důsledky diskvalifikace jsou závažné zejména pro účastníky takového „nedovoleného hnutí.“ Tito „stávkující“ nemohou využívat článku L. 521-1, zaměstnavatel se nepotřebuje dovolávat závažného pochybení, aby je mohl propustit nebo použít jiné disciplinární sankce proti nim.

Stávka zpomalením práce

Jedná se o činnost, která se nemůže ukrývat za právem stávky, jelikož stávka předpokládá zastavení práce: „nejedná se o zastavení práce, pokud je práce vykonávána zpomaleně nebo v podmínkách dobrovolně zhoršených“,[21] které díky, chtěnému a dohodnutému snížení výnosu přinášejícímu těžké ztráty. Nejedná se o zneužití práva na stávku, jelikož se nejedná o stávku, ale o špatný výkon povinností zaměstnanců. Některá rozhodnutí mluví o zneužité nebo nedovolené stávce.

Snížená výkonnost práce

Odmítnutí pracovat, snížený výkon práce, „výkon práce za jiných podmínek než je dáno smlouvou“, jsou chováním, které se někdy umísťuje pod hlavičku práva na stávku, ale nezakládá stávku. Určité chování vyložené jako jasný záměr dezorganizovat podnik se tomu může blížit. Blokáda vstupu na místa výroby a informační systém podniku, zpronevěra materiálu, atd. bez zastavení práce „necharakterizuje běžný výkon práva na stávku“ a ustanovuje nedovolené hnutí. [22] Judikatura je méně jasná v oblasti týkající se odmítnutí splnění náhradních hodin nebo podřízení se nové pracovní době. Zvláštní forma kolektivního protestu spočívá v tom, co někteří nazývají „samouspokojení“ požadavků.  Tento typ jednání spočívá v tom, že zaměstnance si začnou upravovat podmínky práce a pracovní dobu. Když nechtějí pracovat v sobotu, rozhodnou se jednostranně že každou sobotu budou stávkovat. Podle judikatury už se nejedná o možný způsob výkonu práva na stávku. Kasační soud diskvalifikuje tento typ hnutí, když zaměstnanci pracují v jiných podmínkách, než jim stanovil zaměstnavatel.

II. Výkon práva na stávku

Stávka jako výkon práva by neměla představovat pro zaměstnance ztrátu zaměstnání, i přesto je nutné poznamenat, že i přes její ústavní základ, výkon práva na stávku je méně chráněn proti útokům, které mohou proti němu vyvstat. Naopak zaměstnanec, který neplní svou práci, je svého platu zbaven. Tato situace je přitom vázána pouze se zákonným výkonem práva na stávku. Jestliže toto právo není vykonáváno zákonně, soudy to považují za zneužití práva, z čehož vyplývají nejrůznější následky.

1. Zákonný výkon práva

1.1 Stávka a zaměstnání

Ochrana zaměstnání stávkujícího

„Stávka neruší pracovní smlouvu, s výjimkou hrubého porušení povinností ze strany zaměstnance.“ Tato formule, zapsaná v článku 4 zákona z 11. února 1950, což je dnes článek 521-1 zákoníku práce, je široce interpretovaná dřívější judikaturou, která se řídila Nejvyšším arbitrážním soudem (před rokem 1939) a Kasačním soudem. Byla vyjádřena také v preambuli Ústavy z 27. října 1946. Stávkujícímu je zachováno jeho zaměstnání a článek L 521-1 byl později doplněn, aby lépe garantoval toto ustanovení. Možnost propuštění je dána pouze v případě zvlášť závažného porušení povinností ze strany zaměstnance.

Stávka neukončuje pracovní smlouvu 

Během stávky je smlouva pouze dočasně pozastavena a její výkon znovu začíná po skončení hnutí. Stávka přestala být sama o sobě důvodem pro zrušení pracovní smlouvy. Kasační soud vyvodil tuto skutečnost z Preambule v roce 1946 ve dvou hlavních případech. Sociální a trestní komora vyvodily ústavní znovuzavedení práva na stávku, to za prvé, a za druhé dobrovolnost stávkujících za druhé, že stávka by neměla od nynějška mít za následek zrušení pracovních smluv. Totéž obsahuje článek č. 521-1 zákoníku práce. [23]

Ani stávka, ani chyba způsobená zaměstnancem v průběhu stávky nemůže sama o sobě vést k přerušení smluv. Může pouze vytvořit důvod k rozvázání úkonem zaměstnavatele. Jelikož stávka způsobuje pouze dočasné zastavení práce, musí zaměstnavatel pracovní pozice stávkujících zachovat, a to včetně týmů, aniž by mohl výkon jejich pozice upravit nebo degradovat. Dávka nesesazuje z mandátu ani zástupce zaměstnanců, kteří mohou hrát také roli vyjednavačů. 

V roce 1985 zákon po dvou projednáváních posílil princip ochrany stávkujících vepsaný do článku L521-1:

• přidáním 3. odstavce: každé propuštění vyslovené porušením odstavce 1 je právně neplatné;
• upravením článku L 122-45 - žádný zaměstnanec nemůže být pokutován nebo propuštěn z důvodu výkonu práva na stávku. Takové opatření je neplatné. Dočasné přerušení pracovní smlouvy stávkujících vedoucí k jejich návratu do výkonu zaměstnání způsobuje logicky nahrazení dočasných zaměstnanců, jestliže byli přijati.

Zákaz jakékoliv sankce 

Jestliže je výkon práva na stávku zákonný, zaměstnavatel nemůže postihnout zaměstnance žádnou disciplinární sankcí, stejně jako tak, jako ho nemůže propustit. Dokonce bylo přijato, že platnost vnitřního řádu podniku je během stávky dočasně pozastavena, stejně jako jsou pozastaveny pracovní smlouvy. Kasační soud jasně potvrzuje, že „stávkující zaměstnanec může být propuštěn nebo pokutován z důvodu činu spáchaného u příležitosti stávky, které se účastní, pokud je tento skutek hrubým porušením pracovní smlouvy“. [24] Zákoník práce v článku L521-1 odst. 2, zakazuje zaměstnavateli zaujmout diskriminační postoj ve věci odměňování a sociálních výhod.

Neplatnost propuštění

Pokud je stávka zákonná a zaměstnavatel, který ukončí pracovní poměr stávkujícího, se dopustí neplatného propuštění. Původně Kasační soud v takovýchto případech přiznával pouze náhradu škody, ale samotné propuštění nebylo neplatné, i když bylo protiprávní. Změnu přinesly zákony z 3. ledna a 25. července 1985, které udělaly z propuštění stávkujícího bez hrubého porušení pracovní smlouvy neplatný úkon (čl. L. 122-45 a L. 521-1 odst. 3).  Zaměstnanec, jehož smlouva nebyla – nemohla být zrušena, má právo na proplacení náhrady odpovídající výši mzdy, kterou by měl dostat. Nakonec sociální komora Kasačního soudu rozhodla, že neplatnost propuštění stávkujícího není omezena v případě, že propuštění je vysloveno z důvodu účasti na zákonné stávce, ale neplatnost propuštění se vztahuje na propuštění vyslovené z důvodu činu spáchaného během stávky, jelikož tento skutek nemůže být hodnocen jako hrubé pochybení. [25]

Civilní záruky práva na stávku

Právo na stávku je právo zaručené Ústavou. Odbory mohou požadovat náhradu škody za porušení práva na stávku, protože toto porušení poškozuje společné profesní zájmy. Nicméně výkon práva na stávku není chráněn trestním právem. Porušování práva na stávku nezakládá při současném znění zákona trestný čin. O trestný čin se jedná pouze v případě, že porušování práva na stávku zakládá zároveň porušování svobodného výkonu odborového práva (čl. L412-2 a nový článek L481-3C zákoníku práce), což by bylo v případě, jestliže by sankce po stávce byla zamířena pouze na odboráře. Neboť samotná účast na stávce nestačí sama o sobě na to, aby charakterizovala odborové jednání. Stejně tak propuštění, která se týkají i odborářů, nezakládají diskriminaci odborů v případě, že se odboráři dopustili hrubého pochybení během stávky, jako je omezování pracovní svobody. [26]

Nepřímé důsledky dočasného přerušení 

Suspenze (dočasné pozastavení) pracovní smlouvy hraje také proti stávkujícím pracovníkům. Závazek podřízenosti během stávky neexistuje a judikatura z toho vyvozuje dva důsledky: zaměstnavatel už nemá postavení příkazce ve smyslu článku 1384 občanského zákoníku a neodpovídá už za škody způsobené zaměstnancem třetím stranám; nehoda, jejíž obětí může být zaměstnanec, není hodnocena jako pracovní úraz a není kryta sociálním zabezpečením. Pokud interferují jiné příčiny dočasného pozastavení způsobené stávkou, byly vyhlášeny následující řešení:

• státní svátek - nepřichází v úvahu použít dny stávky pro výpočet délky dovolené nebo pro výpočet kompenzačních náhrad a z doby dovolené se neodčítají žádné absence z důvodu stávky;
• dny pracovního klidu - pokud období stávky zahrnuje den pracovního klidu, který je zajištěn výplatou mzdy jako 1. květen, dočasné pozastavení bez vyplacení platu spojené se stávkou převáží nad režimem dne pracovního klidu; benefity dne pracovního klidu spojené s dobou práce, jejíž jsou nedílnou součástí, nemohou být zaměstnancem, který v této době nevykonával svou práci, vyžadovány.
• nemoc: pozastavuje pracovní smlouvu, ale kolektivní dohody často předpokládají, že mzda je po určitou dobu zachována. Tudíž by mělo být kombinováno dočasné pozastavení z důvodu nemoci a dočasné pozastavení z důvodu stávky, pokud zaměstnanec onemocní na začátku nebo v průběhu stávky. Režim pozastavení kvůli nemoci převažuje, jestliže nemoc předcházela začátku stávky, zatímco stávkující, který onemocní během stávky, nemůže využívat konvenčního režimu a smlouva je pokládána za pozastavenou z důvodu stávky, pokud stávka probíhá, nemocný není považován za nemocného, ale stávkujícího. [27]

1.2 Stávka a mzda

Synallagmatismus (závaznost pro obě strany) 

Během stávky, kdy je smlouva dočasně pozastavena, jsou strany osvobozeny od vykonávání základních smluvních povinností. Z pohledu zaměstnavatele způsobuje přerušení práce dočasné pozastavení závazku odpovídající povinnosti vyplácet mzdu. Tento důsledek není sankcí, která by byla nezákonná, je to efekt pozastavení práce. Srážka musí být striktně úměrná době přerušení práce.

Jestliže je stávka nezákonná, srážka by měla odpovídat způsobené ztrátě, tedy měla by být úměrná době přerušení práce. Práci nevykonávané standardním způsobem odpovídá odnětí peněžité odměny.[28] Ztráta mzdy je úměrná době přerušení práce a týká se samotného zaměstnance placeného měsíčně. Vztahuje se i na příslušenství mzdy jako rodinný příplatek nebo prémie ze zisku. Stávka způsobuje odpovídající snížení minimální měsíční mzdy (čl. L 141-11 zák. práce).

Výjimky

V případě dvou zvláštních okolností je odměna za práci zcela zachována, pokud dohoda o konci stávky vyhlásí, že dny stávky budou zaplaceny a dále, pokud byla stávka vyvolána „závažným a úmyslným porušením povinností ze strany zaměstnavatele“, které přímo poškozuje základní práva zaměstnance, například jeho právo na mzdu (plat) nebo na sociální pojištění. [29] Přerušení práce se jeví jako realizace výjimky neprovedením a mzda (plat) ze dnů stávky připadá na požadavky odškodného. Je to stejné, jako když byly ve veřejném sektoru provedeny minimální služby. Jestliže stávka zbavuje zaměstnance jeho odměny, nezbavuje ho přesto jeho práva na sociální pojištění. Ale období stávky nejsou to samé jako období práce z pohledu splnění podmínek pro poskytnutí sociální dávky. Jinak řečeno stávkující nemůže dostat příspěvek v částečné nezaměstnanosti.

Finanční podpora ve stávce

Ztráta finanční odměny z důvodu přerušení práce je někdy kompenzována přiznáním dávek stávkujícím, tyto dávky mohou být ze sbírek nebo z odborových fondů. Finanční nedostatečnost odborových fondů nedovolila ve Francii založit velké fondy pro případ stávky.

Způsobuje znovuobnovení práce v rozporu s odborovým řádem vrácení přiznaných dávek? Kasační soud rozhodl, že tyto dávky v sobě zahrnují souhlas s odborovými řády a vyslovil se pro vrácení, aniž by si zohlednil alimentační charakter tohoto příspěvku. Podnikové výbory mají právo přijít na pomoc stávkujícím pouze na základě pomoci z důvodu stavu nutnosti, ne na základě samotné stávky. Správní celky nemohou podporovat jednu ze stran v konfliktu práce. Mohou ale zaujmout postoj ve prospěch osob, které konflikt dostal do tísně, tedy že takto schválená pomoc odpovídá výhradně sociálním situaci.[30]

Srážka z platu ve veřejném sektoru  

Pravidlo úměrnosti při ztrátě finanční odměny v poměru k neodpracovanému času byl tradičně oddělován při stávkách ve veřejných službách, které trvaly méně než jeden den; úředníci a zaměstnanci ztráceli jeden den platu i při přerušení práce na jednu nebo dvě hodiny (pravidlo nedělitelné třicetiny). Jednalo se o důsledek veřejných účetních pravidel a absence kolektivní smlouvy. Navíc zákon z 22. července 1977 spojoval absenci vykonané služby (přerušení práce) s nevykonáváním povinností služby úředníkem a hierarchické posloupnosti. Zákon z 19. října 1982 zrušil tento poslední zákon a odstranil pravidlo nedělitelné třicetiny a aplikoval celému veřejnému sektoru pravidlo přísné úměrnosti srážky době přerušení práce.  Ustanovení (Lamassourův pozměňovací návrh zákona) vedoucí k návratu k zákonu z 19. října 1982, zapsaný v zákoně nesoucí DDOS z 30. července 1987 (čl. 89), byl částečně cenzurován ústavní radou, čímž byla vytvořena tato situace. [31]

• Pro zaměstnance podniků obstarávajících veřejnou službu jsou srážky provedeny podle doby nepřítomnosti definované zákonem z 19. října 1982 (čl. 2), jinak by došlo k porušení výkonu práva na stávku. Článek L521-6 zákoníku práce stále platí (redakce zákona z roku 1982);
• Pro státní zaměstnance a veřejná státní zařízení administrativní povahy došlo k návratu režimu zákona z roku 1961 (nedělitelná třicetina) a z roku 1977 (srážka i v případě jasného neprovedení služebních povinností). Jedná se o opatření účetni, ne o disciplinární sankci, zdůrazňuje ústavní rada.
• Pro zaměstnance obecních úřadů a pro zaměstnance nemocnic srážka přísně úměrná době přerušení práce v případě neexistence zvláštních právních předpisů. [32]

2. Neoprávněný výkon práva na stávku

Formulace „neoprávněný výkon nebo nenormální výkon“, se kterým se setkáváme při přerušení práce nebo a ve článku L 122-45 C zákoníku práce, je prakticky synonymní ke zneužití práva na stávku. Týká se jak veřejného, tak soukromého sektoru. Nejčastěji nařčení ze zneužití odpovídá potřebě zajistit respektování jiného práva nebo jiného principu ústavní povahy. Je to tak pro respektování institucionálních mechanismů (politická stávka), pro právo vlastnictví a svobody práce (stávka s okupováním místa výkonu práce), pro plynulost veřejných služeb.

Tento problém smíření vyvstává v různých termínech (lhůtách) podle toho, zda je stávka sama o sobě hodnocena jako nepovolená nebo pouze jednání stávkujících u příležitosti této stávky.

2.1 Zneužití práva na stávku

Soudní judikatura se shoduje na tom, že právo na stávku je stejně jako jiná práva náchylné ke zneužití. Jelikož v oblasti veřejných služeb může mít porušení práva na stávku vážný dopad na jejich fungování, dohlíží Státní rada na to, aby stávkující pracovníci veřejných služeb odváděli své povinnosti alespoň v nejnižší nezbytné míře.

Záměrné narušování pracovní činnosti ve firmách

Krátké přestávky v různé denní době, náhlá přerušení práce na různých pracovních úsecích (tzv. postupná stávka) a s nimi související neshody buď s pracovníky, kteří se stávky neúčastní, nebo s vedením vedou ke snížení produktivity práce. Jestliže jsou tyto postupy záměrné a mají úmyslně narušit fungování výroby nebo služeb, lze je klasifikovat jako aktivity, které přesahují rámec práva na stávku. V minulosti existovala snaha definovat podobné projevy stávky nikoli jako přerušení práce, nýbrž pouze jako „pracovní činnost, která je vykonávána za jiných podmínek, než jaké stanoví pracovní smlouva“; současná judikatura je nicméně jasně zařazuje do oblasti, kde už dochází k porušování práva na stávku. [33] 

Judikatura se snaží chránit zájmy firem před zhoubnými následky, k nimž mohou vést kolektivní protesty pracovníků, na druhé straně ovšem nemůže pracovníkům upírat právo na stávku. Problémem je stanovit okamžik, kdy jsou např. krátkodobé přerušení práce (jež samo o sobě není protiprávní) nebo postupná stávka ještě přípustné, a kdy už pracovníci svá práva překračují. V minulosti přesná právní kritéria pro stanovení této hranice chyběla. [34]

V souladu s aktuálními právními předpisy (vycházejícími z předpokladu, že právo na stávku je zakotveno v ústavě) nelze přerušení práce soudně postihnout, má-li negativní vliv na produktivitu (snížení produktivity je obecným důsledkem stávkování jako takového), ale jen tehdy, poškozuje-li firmu jako takovou. Jinými slovy může být stávka právně postihnutelná „pouze v případě, že způsobuje nebo by mohla způsobit firmě újmu“. Zmíněná definice se ovšem obtížně aplikuje na konkrétní případy, jak ukazují zkušenosti z minulosti; soudy se nejčastěji odvolávají na princip proporcionality, tj. snaží se stanovit, zda stávka není v rozporu s jinými právy a svobodami.

Politická stávka

Podle kasačního soudu je účelem stávky umožnit změnu nebo zlepšení pracovních podmínek. [35] Jestliže se však stávkou rozumí protest proti vládní politice, nahlíží se na koncept práva na stávku odlišným způsobem. Judikatura hodnotí tento typ stávky dvojím způsobem:

Kromě stávek, které kasační soud kvalifikuje jako vměšování se do výkonu pravomocí příslušejících státní moci, existují také stávky smíšené, které se dotýkají oblasti politiky i práce zároveň. Převažuje-li u takových stávek motivace politická, hodnotí je sociální komora kasačního soudu jako protiprávní. Jestliže je však stávka realizována jako protest proti ekonomické a sociální politice vlády, klasifikujeme ji jako stávku profesní. Tento typ stávkování je legální, má-li za cíl „odvolat se proti pozastavení mezd a ochránit zaměstnance před krácením pracovní doby, tedy obsahuje-li požadavky mající přímou souvislost s každodenním výkonem pracovních povinností“. Podle stanoviska trestní komory je pak právně přípustná i stávka smíšená, a to i v případě, kdy profesní požadavky představují jen dílčí část jinak politických motivací. [36]

Na druhé straně může být účast ve stávce důvodem k rozvázání pracovního poměru z důvodu hrubého porušení pracovní kázně. V takovém případě se posuzuje míra odpovědnosti odborů, které ke stávkování vydaly pokyn. [37]

Omezení veřejných služeb a nezbytná míra zajištění služeb

Jakožto akt přerušení práce porušuje stávka požadavek na nepřetržité zajišťování veřejných služeb. Poněvadž jsou ovšem jak právo na stávku, tak právo na zajištění veřejných služeb zaručovány ústavou, bývá dosažení kompromisu mezi oběma složité.

Snaha o dosažení smíru spadá do kompetencí úřadu zodpovědného za vykonávání patřičné služby. Podle rozhodnutí Státní rady ze 7. července 1950 (rozhodnutí „Dehaene“ [38] ), které bylo vydáno jako reakce na stávku zaměstnanců prefektury, „la reconnaissance du droit de grève ne saurait avoir pour conséquence d’exclure les limitations qui doivent être apportées à ce droit comme à tout autre en vue d’en éviter un usage abusif ou contraire aux nécessités de l’ordre public“.[39] Jelikož právo na stávku ve veřejných službách není dostatečně upraveno zákony, přechází povinnost vyjednat smír právě na organizačně vyšší správní jednotku, která je mimoto pod dohledem soudu. Právo na stávku se tedy uplatňuje v rovině práva obecného. [40]

Omezení práva na stávku ve veřejných službách do značné míry vyplývá z předepsaných povinností pracovníka v dané sféře. Rozhodování o těchto právech přísluší přímo orgánům odpovědným za zajištění služby, nikoli ministerstvu.

Povinnost zajišťovat služby v nezbytné míře je zákonem ošetřena v oblasti audiovizuálních sdělovacích prostředků a ve zdravotnictví.[41] Jakmile je nezbytná míra zajištění služeb stanovena zákonem, pozbývají výše zmíněné kompetentní úřady své pravomoci. Jednotný zákon, který by upravoval vykonávání veřejných služeb např. ve školství, nicméně neexistuje.

Privatizace mnoha státních podniků a nástup konkurence v dříve monopolním sektoru veřejných služeb, jakými byly telekomunikace, letecká doprava nebo energetika, přiměly zákonodárce, aby otázku veřejných služeb znovu přehodnotili. Pracují-li zaměstnanci v soukromém sektoru, není důvod, proč by mělo být jejich právo na stávku omezováno. [42] Výjimku představuje případ, kdy zaměstnavatel garantuje zaměstnanci jeho pracovní místo výměnou za to, že zaměstnanec zajistí plynulý výkon služeb. Taková úprava pracovní smlouvy přináší tři výhody:

• Ostatní zaměstnanci firmy mají plné právo na stávku
• Nárok na zajištění pracovního místa pro zaměstnance, kteří se zaváží poskytovat služby i v době stávky, se stává plně legitimním.
• Omezení práva na stávku je možné dále modifikovat v závislosti na tom, do které oblasti zajišťovaná služba spadá. [43]

2.2 Protiprávní jednání v době stávky

Faktory ovlivňující povahu stávky

V průběhu stávky často dochází k protiprávnímu jednání (krádežím, násilí, omezení osobní svobody). Takové jednání však v zásadě nesměřuje k tomu, aby změnilo povahu stávky (viz níže), a spadá proto spíš do problematiky osobní zodpovědnosti každého jedince. Protiprávní jednání sice může vést k zahájení disciplinárního či trestního řízení, ale samo o sobě není hodnoceno jako zneužití práva na stávku.[44] Po dlouhou dobu se za protiprávní čin automaticky považovalo obsazení pracovních prostor, nicméně dnes se od takto striktní klasifikace upouští a zmíněný akt je posuzováno případ od případu.

Obsazení pracoviště

Jedná se o tradiční způsob protestu. V případě, že je stávka namířena proti zaměstnavateli, rozumí se obsazením pracoviště akt, kdy je za pomoci hlídek znemožněn přístup do firmy; tehdy hovoříme o zesílené formě stávky. Pokud však zaměstnanci takto reagují na hrozbu uzavření firmy, uvaleného konkurzního řízení nebo likvidace majetku, hodnotí se stávka jako proces, při němž se hledá řešení problému s nezaměstnaností. Takový způsob protestu již přesahuje rámec stávky a lze jej chápat spíš jako snahu zaměstnanců podílet se na záchraně dané firmy a příslušných pracovních míst. Obsazení pracoviště tedy neporušuje zákoník práce ani nepůsobí újmu vlastníkům výrobního zařízení.

Jak vyplývá z vysvětlení uvedeného výše, jako stávku hodnotíme pouze takový akt, při němž je pracoviště obsazeno na protest proti zaměstnavateli. Takové chování se dostává do rozporu s právem na práci. Porušení práv se může dopustit zaměstnanec jako jednotlivec nebo pracovní kolektiv, a to v případě, kdy zaměstnavatel požaduje, aby stávkující obsazené pracoviště opustili.

Porušení práva na stávku ze strany zaměstnance, který jako jednotlivec obsadil pracoviště

Jestliže k obsazení pracoviště dojde v pracovní době, na jednom konkrétním místě a stávkující zaměstnanec neomezí výkon práce jiných pracovníků, jeho jednání nepředstavuje důvod k ukončení pracovního poměru. Jakmile ovšem jeho protest přesáhne délku pracovní doby nebo znemožní práci dalším zaměstnancům, dopouští se stávkující závažného porušení povinností a vystavuje se riziku propuštění. [45]

V případě, že stávková činnost měla za následek ušlý zisk – ať již na straně zaměstnanců, kteří přišli o mzdu za neodpracované dny, nebo na straně zaměstnavatele, který tuto mzdu naopak musel proplatit – je stávkující povinen škody nahradit. Kromě toho může být trestně stíhán za porušení práva na práci.

Sporné případy v otázce vykázání stávkujících zaměstnanců

Snaha vykázat zaměstnance, kteří obsadili své pracoviště, často naráží na komplikaci v podobě složitých právních procedur. Ve zkráceném soudním řízení musí být individuálně obeslán každý stávkující, což je velice nákladné a v mnoha případech nemožné.

Z tohoto důvodu navrhl kasační soud nový postup. Vzhledem k tomu, že je velmi obtížné obeslat jmenovitě všechny stávkující a zaměstnavatelé proto obesílají jen vedoucí aktéry stávky nebo ty, kdo stávkují na vlastní pěst, překládá zaměstnavatel soudu najednou jak návrh na zkrácené soudní řízení, tak návrh na předběžné opatření. Předseda soudu tak může rozhodovat i o případu stávkujících členů, kteří nebyli obesláni ve zkráceném řízení.[46]

Posléze umožnil kasační soud soudci ve zkráceném řízení nařídit všeobecné vykázání stávkujících. „Právo na stávku se nevztahuje na osoby, které svévolně obsazují pracovní prostory,“ a rovněž nepokoje, které při obsazování vznikají, jsou zjevně protiprávní.

Zaměstnavatelé žádají o soudní vykázání stávkujících jen zřídka, a poněvadž ke stávkování dochází většinou pouze během pracovní doby, soudy žádost zaměstnavatele málokdy vyslyší. Obsadí-li zaměstnanec pracoviště v pracovní době, nedochází ani k ničení majetku, ani není porušen zákoník práce.

Obsadí-li naopak stávkující pracoviště mimo pracovní dobu, porušuje právo na vlastnictví, právo na svobodu podnikání, a především zákoník práce na úkor zaměstnanců, kteří nestávkují. Právě z těchto předpokladů vycházejí nařízení, která stávkujícím ukládají pracoviště opustit. [47]

Soudy se nicméně vždy snaží odhalit příčiny rozepří, které k obsazení pracoviště vedly. Nežli je vydáno případné rozhodnutí o vykázání stávkujících, povolá soud vyšetřovatele, který na místě vyhodnotí situaci a posoudí, zda je nutné vyslechnout jednotlivé strany a inspekční výbor[48]. Soud se tedy nejprve snaží otevřít prostor pro vyjednávání obou stran a zahájit vyjednávání, které zprostředkuje jmenovaný soudní pověřenec.

Za určitých okolností může soud dokonce odmítnout příslušné nařízení vydat, přičemž argumentuje tím, že obsazení pracoviště patří k možným způsobům, jak uplatnit právo na stávku, a tudíž nevede k žádným škodám na majetku.

Pravomoc kasačního soudu spočívá v možnosti bezpodmínečně vykázat všechny stávkující v případě, že obsazení pracoviště omezuje další pracovníky nebo poškozuje svobodný chod průmyslu a obchodu. Pro takové rozhodnutí je dostačující, vyhodnotí-li soudce některé jednání stávkujících jako protiprávní.

Samotný fakt, že zaměstnavatel disponuje soudním rozhodnutím o vyklizení pracoviště, nestačí k tomu, aby mu byla v případě odporu ze strany stávkujících zajištěna policejní asistence. „Osoba vybavená soudním rozhodnutím včetně náležité prováděcí formule má právo obrátit se na policii, aby bylo vykonání příslušného rozsudku dosaženo. Policejní orgány mají nicméně povinnost zvážit důsledky, které mohou z případného zásahu vyplynout, a posoudit, zda zásah neohrozí pořádek a obecnou bezpečnost.  Pokud výkon soudního rozhodnutí ohrožuje veřejný pořádek a policejní orgány jej odmítnou zajistit, přechází odpovědnost na státní svrchovanou moc.

Zaměstnavatelé často požadují soudní rozhodnutí z důvodu, že pokud by tak neučinili, nemají nárok na kompenzaci dluhu, který jim vzniká úhradou mzdy nestávkujících zaměstnanců. [49]

III. Závěr

Dlouho byla stávka považována za prostý fenomén násilí, nyní je stávka v rozvinutých demokratických zemích důležitou součástí kolektivní svobody a legitimním způsobem obrany profesních zájmů, které tvoří protiváhu řídící moci. Ve francouzském právu je právo na stávku výrazně ovlivněno rozhodováním soudů, především Kasačního soudu. Právo na stávku je velmi široké a judikaturou značně propracované, když ústava i zákoník práce vymezuje jen základní principy. Přestože např. politická stávka je nezákonná, smíšená stávka, ve které jsou obsaženy profesní požadavky zákonná je.

Literatura:

Pélissier, J. – Supiot, A. – Jeammaud, A. : Droit du travail, 23. édition. 2006, Dalloz Paris

Pélissier, J. – Supiot, A. – Jeammaud, A. – Auzero, G.: Droit du travail, 24. édition. 2008, Dalloz Paris

Ray,  J. – E.: La gréve dans  les transports  publics. Pour une conciliation des droits, Dr.soc. 2004. 747

Chorin, V. – J. :La gréve dans les services publics. Quelques questions dáctualité, Dr.soc. 2003. 567

Marquis, C.: L preventiv des conflits collectifs a la RATP, Dr. soc. 2003.583.

Savatier, J.:  L´occupacion des lieux du tratil, Dr.soc. 1988.655.

http://www.legifrance.gouv.fr/affichTexte.do;jsessionid=F95969CE1829FEF9BFC6F1127FC5A59D.tpdjo07v_2?cidTexte=LEGITEXT000006071193&dateTexte=&categorieLien=cid

http://www.legifrance.gouv.fr/affichTexteArticle.do?idArticle=LEGIARTI000006527447&cidTexte=LEGITEXT000006071194&dateTexte=vig

Pracovní právo 2011 na téma Sociální dialog

© 2011 Právnická fakulta Masarykovy univerzity. Všechna práva vyhrazena