Krátké zamyšlení nad problematikou právní regulace stávky
A Brief Reflection on the Problems of the Legal Strike Control
Libor Šnédar*
Annotation
For the Czech legal system the Act on Strike is an unknown legal norm. The strike is controlled by the Law on Collective Bargaining and the reason for a strike is an economical constraint on an employer to enter into collective bargaining agreement. The Charter of Fundamental Rights and Freedoms allows to go on strike for other reasons, too. However, many of the reasons cannot be affected by an employer. In this way the strike as a tool of pressure on an employer can be seen as unjust. The main role of the Act on Strike is to settle the reasons for a strike so that to make the strike just.
I. Historický exkurz
Stávka jako cílené a úmyslné přerušení práce má historickou tradici a její kořeny lze položit až do dob antických, kdy první historicky doloženou stávkou bylo zastavení prácí při stavbě egyptské pyramidy v Gíze a důvodem pro přerušení prací bylo, že otroci (nikoli zaměstnanci) nedostali požadovaný a tradičně přidělovaný česnek jako doplněk stravy.
Řada nevolnických povstání souvisela s odmítnutím plnit robotní povinnost. Ostatně i počátek demokracie a občanských svobod (v USA) je spojen s odmítnutím pracovní povinnosti a to vyložením nákladu čaje v přístavu Boston v r. 1773.
Bylo by možno dlouze hovořit o historickém rozměru a významu stávek, včetně stávek tzv. politických, kdy se stávky významně podílely na vzniku a vítězství demokratických poměrů v jednotlivých zemích, ale i o případech, kdy tento pomáhaly pohřbít, jako tomu bylo u nás v případě generální stávky 24. února 1948.
Zároveň je nutno konstatovat, že záměrné a cílené přerušení práce bylo v minulosti nejen nezákonné, ale i kriminalizované a bylo považováno za útok na systém, který byl založen na pořádku, kázni a práci jakožto základu ekonomické prosperity. Takový pohled a názor zastávaly absolutistické a totalitní režimy, tedy systémy nedemokratické.
Jestliže na našem území byla stávka jako nástroj nátlaku legalizována zákonem č. 43/1870 Říšského zákoníku o právu koaličním a tento byl převzat i československou legislativou po roce 1918, pak právo na stávku bylo opětovně zakázáno na počátku vzniku Protektorátu 13. června 1939 s filosofií, že stávkou vzniklá škoda pro individuálního (soukromoprávního) zaměstnavatele je škodou pro celé národní hospodářství tj. stát a má rozměr veřejnoprávní. Tento pohled na stávku a zejména na škodu jí vzniklou byl zastáván ještě 27. listopadu 1989.
II. Zákon o stávce
Právo na stávku je dnes vnímáno jako subjektivní právo (oprávnění) občanů, které respektuje každá demokratická společnost a je nadřazeno nad ochranou ekonomických zájmů zaměstnavatelů.
Zákonná úprava a právní rámec stávky jsou u nás dány v Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (vyhlášeno pod. č. 120/1976 Sb.), ale zejména pak ústavním zákonem č. 2/1993 Sb. Listinou základních práv a svobod, čl. 27 odstavci 4), podle něhož je „právo na stávku zaručeno (státem) za podmínek stanovených zákonem“ Listina tedy nestanoví právo na stávku jako právo absolutní (není ostatně zaručeno všem mj. soudcům, státním zástupcům, policistům, aj. a nepřímo je právo na stávku omezeno i lékařům a jiným zdravotníkům(, ale zejména dává zákonodárné moci právo stanovit podmínky stávky. Zákon může stanovit toliko podmínky, za kterých lze právo na stávku realizovat, tedy za jakých podmínek lze stávkovat.
Jedinou právní normou regulující a upravující podmínky stávky je pak zákon č. 2/1991 Sb. o kolektivním vyjednávání, který však stanoví, že stávku lze použít jako krajní nátlak na zaměstnavatele k tomu, aby uzavřel kolektivní smlouvu. Jde o legalizování nátlaku jako prostředku k omezení svobody vůle zaměstnavatele k učinění právního úkonu (kolektivní smlouvy), což je do značné míry popřením základního postulátu svobody vůle jako nutné náležitosti právního úkonu jako takového (kolektivní smlouvy).
Vzniká zde výkladová otázka, zda-li lze tuto právní úpravu použít jen pro stávky v režimu kolektivního vyjednávání nebo i pro stávky sledující jiný cíl a účel. A to i per analogiam? Nejvyšší soud (č.j. Cdo 2104/2001)vyslovil právní názor cit.: „Právní úprava stávky daná zákonem č. 2/1991 Sb. o kolektivním vyjednávání je použitelná pouze pro stávky, které jsou vyhlášeny jako krajní prostředek ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy. Uvedené však neznamená, že právo na stávku lze realizovat jen v mezích zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání. Je nutno zdůraznit, že čl. 2 odstavec 3 Listiny základních práv a svobod stanoví, že každý může činit vše, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, což je základní ústavní princip legality chování občanů“. Obdobné stanovisko zaujal NS i v judikátu 21Cdo2489/2000. Přestože lze o čl. 2 odstavci 3 Listiny v souvislosti s realizací práva na stávku polemizovat, neboť zákon (zákoník práce) ukládá zaměstnanci povinnost pracovat a spojovat právo na stávku mimo rámec kolektivního vyjednávání právě s uvedeným čl. 2 odstavcem 3 Listiny je problematické.Jednou z podmínek stávky (právní úpravu a regulaci stávky(, která by z povahy věci měla vyplývat je však účelnost a cíl stávky. Pokud vyhlašovatel stávky (odborový orgán( stávku vyhlásí, měl by jí sledovat určitý cíl a záměr a tedy i určitý předvídatelný výsledek.
Toto platí u stávek, jejichž cílem je dosažení ekonomických cílů od zaměstnavatele, proti němuž je tato stávka vedena a který může či nemusí stávkujícím zaměstnancům (vlastním zaměstnancům) vyhovět. Podstatou stávky je přerušení práce s cílem přinést zaměstnavateli materiální (ale i nemateriální) újmu a přimět jej tímto (většinou) ekonomickým nátlakem ke změně jeho chování a prosazení tak svým cílů a záměrů. Tedy stávka má směřovat proti tomu, koho lze k těmto ústupkům přimět. V případě stávek politických, solidárních aj. směřujících proti politické (státní) moci tento záměr není a ani nemůže být splněn, neboť toto zaměstnavatel nemůže ovlivnit. Politická stávka je vedena proti cílům, které nesouvisí s činností zaměstnavatele a jak bylo uvedeno zaměstnavatel je ani nemůže ovlivnit. Politická (generální) stávka postrádá kauzalitu – příčinný vztah mezi jednáním zaměstnavatele (zaměstnavatelů) a důvody a požadavky stávkujících.
Lze tedy dovodit, že požadavek právní úpravy stávky mimo zákona č. 2/1991 Sb. o kolektivním vyjednávání, by bylo na místě a to s ohledem jak na ochranu ekonomických zájmů zaměstnavatele, ale i s ohledem na ochranu subjektivních práv stávkujících v rámci zásady právní jistoty (garantované zákonem).
Z pohledu novotvorby nic nebrání tomu, aby takový zákon vznikl. Ostatně by mohl stanovit pouze podmínky stávky (za kterých lze stávkovat). Jiná omezení by obsahovat nemohl, neboť toto by již bylo v rozporu s uvedeným čl. 27 odstavcem 4 Listiny základních práv a svobod. Byť i stanovení podmínek je možno vnímat jako omezení tohoto práva.
V současnosti je problematika stávek mimo režim kolektivního vyjednávání ponechána soudcovskému právu. Ostatně nic nebrání tomu,aby se každý zaměstnavatel obrátil v případě stávky na soud, pokud by se domníval, že stávka, která jej postihla, je nezákonná a po odborové organizaci, která ji vyhlásila, požadoval náhradu stávkou vzniklé škody.
Závěr
Existence zákona o stávce, který by reguloval podmínky stávky mimo režim zákona č. 2/1991 Sb. o kolektivním vyjednávání (zejména takové, kdy požadavky stávkujících nesměřují bezprostředně proti zaměstnavateli) by bylo bezesporu zprůhledněním současného stavu a posuzování legálnosti či nelegálnosti stávek vedených mimo režim zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, to jak pro zaměstnavatele, tak i pro vyhlašovatele stávky a samotné zaměstnance. Jasné hranice legálnosti a nelegálnosti stávky, takto vymezené, by přispělo k posílení právní jistoty v souvislosti s ústavním právem na stávku.
* JUDr. Libor Šnédar, Ph.D., odborný asistent, Fakulta managementu a ekonomiky Univerzity Tomáše Bati