Flexicurity, vyprázdněné pojmy a morální aspekt
Mgr. Jakub Morávek*
Úvod
V rámci příspěvků prvého dne konference zaznělo několik zásadních otázek, k nimž byly v následné rozpravě diskutovány různé názory. U některých z nich bych se chtěl prostřednictvím tohoto příspěvku[1] v krátkosti zastavit a připojit tak svůj pohled na danou problematiku. Spolu s tím se pokusím zdůraznit některé teze, jež byly v souvislosti s hlavním tématem konference zmíněny okrajově, a nebyla jim věnována hlubší pozornost, které však osobně považuji za velice důležité. Domnívám se, že právě v níže naznačených otázkách spočívá klíč k řešení současné neutěšené situace jak v oblasti legislativy, tak zejména aplikační praxe, kde není dost dobře možné adekvátním způsobem reagovat na stávající hospodářkou situaci.
I. Flexicurity a vyprázdněné pojmy
K pojmu flexicurity je uváděno mnoho názorů. Bývá označován za nový, hovoří se o něm také jako o „kočkopsu", či se říká, že jde o „pokusu o kulatý čtverec".[2] Bývá konstatováno, že nejde o nic jiného, než o označení dvou základních tendencí v pracovním právu, takže fakticky tento pojem vyjadřuje pouze jeho povahu. V neposlední řadě bývá uváděno, že jeho vnitřní rozpornost je natolik zásadní, že je zcela nesmyslný. Podstatu pojmu flexicurity například Hůrka ve své habilitační práci vystihuje následovně: „Pracovní právo, vycházející ze soukromoprávních základů, tak má vytvořit systém pružný, otevřený, na druhé straně však garantující určité stabilní postavení jedné smluvní straně."[3]
Příčina, která působí rozdílnost názorů na to, co tento pojem vyjadřuje, resp. která působí, že je na jedné straně označován za samotnou podstatu pracovního práva (jeho charakteristický znak) a na druhé straně za „pokus o kulatý čtverec", spočívá pravděpodobně v tom, že na straně osob v diskusi k němu zainteresovaných nedochází k jeho naplnění úplně shodným obsahem. V této souvislosti je třeba připomenout, že právo jako takové a právní věda operuje s vyprázdněnými pojmy[4], které dostávají teprve následně konkrétní obsah.[5] Právě nejednotnost v obsahu pojmů pak může způsobovat rozdílnost v názorech na určité jevy. Otázka přesného vymezení obsahu jednotlivých pojmů a precizování povahy a podstaty určitých institutů je pak zásadní nikoli jen pro akademickou diskusi, ale zejména pro aplikační praxi - této otázce bude věnována pozornost zejména v druhé části příspěvku.
Domnívám se, že pojmem flexicurity lze označit dva rozdílné jevy, dvě rozdílné věci. V prvé řadě se jedná o základní charakteristický znak pracovního práva, který jej odlišuje zejména od práva občanského. Tímto je ingerence veřejnoprávních prvků (ochrany/jistoty), jimiž je realizována zejména jeho ochranná funkce. Jinak řečeno fexicurita v tomto smyslu znamená včlenění prvků veřejnoprávní regulace (security), kterými dochází k omezení smluvní volnosti (flexibility) - tzn. omezení základního civilněprávního úzu vyjádřeného článkem 2 odst. 4 Ústavy České republiky a článkem 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, resp. omezení pole relativní svobody pro realizaci pracovněprávních vztahů.
Pokusím-li se uvedené vyjádřit ještě jinak, pak lze říci, že pro oblast pracovněprávních vztahů se prvky security ohraničuje oblast svobody/smluvní volnosti, tzn., dochází jimi v základním civilněprávním úzu „co není zakázáno, je dovoleno" k určení toho, co je zakázáno (za účelem ochrany zaměstnance jako slabší strany - za účelem realizace ochranné funkce pracovního práva). To co není zakázáno, pak fakticky představuje druhá část pojmu, tj. prvek flexibility.
Právě zmíněná tendence není v pracovním právu ničím novým, resp. jedná se o jev, který se v jeho rámci vyskytuje od samého počátku a fakticky patří mezi jeho definiční znaky.[6] Během toku času se zejména s ohledem na socioekonomickou situaci dostává do popředí jedna, či druhá tendence, tj. buďto flexibilita nebo ochrana.
Není vyloučeno označovat tento jev právě pojmem flexicurity, nicméně lze mít za to, že právě to, že je flexicurity přisuzován i tento obsah, může vést ve spojení s následně uvedeným druhým významem k závěru, že se jedná o „pokus o kulatý čtverec".
V druhé řadě lze totiž dle mého mínění pojmem flexicurity označit konkrétní rozsah veřejnoprávních prvků v pracovněprávní úpravě, který odpovídá potřebám společnosti v konkrétním místě, čase a socioekonomické situaci, a který je nutný k naplnění jistého účelu. V tomto smyslu flexicurity znamená aspiraci o dosažení určitého cíle - v současné době v prostoru EU, resp. v České republice zejména „odsociálnění" pracovního práva za účelem dosažení vyšší míry zaměstnanosti, zlevnění práce a zvýšení její efektivity.
Při neustálém převažování a úpravách v intencích ochrana/jistota x flexibilita představuje flexicurity pojem, který znamená spíše žádoucí stav, nežli koncepci. V tomto smyslu se tedy jedná spíše o nástroj k dosažení určitého cíle, což je však něco jiného, nežli charakteristický znak pracovního práva. Toto vyvážené nastavení právní úpravy, tj. zachování pouze nezbytného rozsahu prvků ochrany za zdůraznění flexibilní stránky, pak dle všeho bylo původním cílem a impulsem k provedení příslušných změn.[7]
Právě ono druhé naznačené pojetí flexicurity (nutné množství prvků security) je pak předmětem konkrétních diskusí nad změnou právní úpravy - diskuse ohledně připravovaných změn fakticky nejsou ničím jiným, resp. neměli by být ničím jiným, nežli snahou o dosažení shora naznačených cílů mimo jiné prostřednictvím vyváženého nastavení prvků ochrany. Možnost uvolnit právní úpravu tímto způsobem však závisí na mnoha faktorech. Jednomu z nich, který je dle mého míněný naprosto zásadní, a to nikoli výlučně pro úpravu pracovněprávních vztahů, resp. pracovněprávní legislativy, ale obecně pro úpravu právního řádu jako celku a na to navazujících dalších otázek, jako je právní jistota adresátů právních norem, seznatelnost a srozumitelnost práva atd., bude věnována pozornost v následujícím bodu.
Shrneme-li doposavad uvedené, pak lze konstatovat, že pojmu flexicurity můžeme rozumět dvojím způsobem, a to jednak jako obecnému a charakteristickému znaku pracovního práva, a jednak jako žádoucímu stavu právní úpravy ve vztahu k určitému cíli. Jeho relevantní obsah ve vztahu k právě probíhajícím diskusím a tendencím v legislativním procesu však představuje druhé z naznačených pojímání, tzn. jak nastavit pracovněprávní legislativu ideálně tak, aby odpovídala potřebám současné hospodářské a socioekonomické situace a umožnila dosáhnout sledovaných cílů. V situaci, kdy prostřednictvím flexicurity označíme konkrétní moment stavu právní úpravy, který plně vyhovuje podmínkám a situaci, nelze již hovořit o „kočkopsu" atp. Není sporu o tom, že příslušný žádoucí stav existuje. Otázka jeho vytvoření a jeho samotné nalezení je pak věcí druhou. Nicméně skutečnost, že je tato cesta obtížná, není relevantním důvodem pro konstatování, že se jedná o nesmyslnou konstrukci.
II. Morální aspekt
Druhou otázkou, které bych zde chtěl věnovat pozornost a která zazněla pouze velice okrajově v rámci diskuse prvého dne konference, je otázka morálních aspektů. Domnívám se, že právě závažné nedostatky v této oblasti způsobují nemožnost přistoupit ke snadné a efektivní změně právní úpravy a to jak v oblasti pracovního práva, tak ostatních právních odvětví.
Zásadní skutečností, která by vedla ke snížení potřeby rozsahu veřejnoprávních prvků, resp. prvků ochrany (security) v rámci pracovněprávní legislativy, je zvýšení morálního kreditu společnosti. Pro možnost takové změny je však nutné, aby došlo všemi dostupnými legálními a legitimními prostředky k apelaci na to, aby se základním zdrojem paradigmat stalo nikoli právo, nýbrž minimálně morálka povinnosti, resp. v ideálním případě morálka aspirací.[8] V případě takového stavu by již nebylo nutné nastavovat meze usměrňující jednání osob, resp. účastníků právních vztahů výlučně prostřednictvím právní úpravy, jak se dnes v mnohém děje, jelikož by jejich jednání ve své podstatě vycházelo z mimoprávních normativních struktur, kdyby právo bylo pouze poslední záchrannou sítí, která by nastupovala pro případy nejzásadnějších a nejzávažnějších, resp. nejtěžších excesů z těchto pravidel.
Současný stav společnosti, kdy dochází k omezení se pouze na úroveň pravidel právních a ostatní mimoprávní normativní (hodnotové) systémy nejsou povětšinou vůbec zohledňovány, tj. současné omezení se na konstatování „není-li to nelegální, je to v pořádku",[9] vede k tomu, že se objektivní právo (netechnické povahy) snaží chránit (zejména prostřednictvím zákazů a příkazů) hodnoty, které by měly být obsaženy (a chráněny) v mimoprávních normativních systémech.
Taková praxe je však rozhodně neudržitelná. V prvé řadě z důvodu, že jejím důsledkem je neúměrný a nezadržitelný nárůst (ne příliš kvalitní)[10] legislativy, který způsobuje nepřehlednost a nesrozumitelnost úpravy[11] jako takové, čímž se tato dostává do konfliktu s principem právní jistoty adresátů norem, což fakticky vede k rozporu jednoduchého práva s ústavním pořádkem. V případě zásadního konfliktu s principem právní jistoty[12] zde dokonce není vůbec možné hovořit o právu - požadovat po adresátech jeho respektování a dodržování. V této souvislosti se nabízí slova prof. Pelikánové, která s uvedeným nepřímo souvisí: „Jestliže sami zákonodárci veřejně deklarují záměr neřídit se zákonem, pak se tím otevírá otázka, zda se jednotlivci mají zákony řídit? To ovšem již není právo špatné, protože to není právo žádné".[13] Jestliže tedy ten, kdo právo (jeho část) zná a částečně jej tvoří[14], prohlásí, že se jím odmítá řídit, jak lze spravedlivě požadovat po tom, kdo jej fakticky není ani s to poznat, aby se jím řídil?
V druhé řadě se jedná o navazující, nicméně mnohem zásadnější argument. Tato praxe je absolutně neudržitelná z dlouhodobého hlediska, jelikož bez existence nutné transcendentání idee není možné uvažovat o zachování současného systému.[15] K tomuto je třeba připomenout ve své podstatě stále platnou Montesquieuho hypotézu, že hybnou silou a nutným předpokladem republiky je občanská ctnost.[16] [17] Ze shora uvedeného je však zřejmé, že tento nutný obligatorní prvek v současné době schází. Na jeho místo nastoupil populismus a hybnou silou vůči veřejnosti, kterou politická elita vyznává a považuje ji za nejdůležitější, je přehnaná spotřeba. V této souvislosti se jeví vhodné připomenout velice aktuální a plané profesorem Holländerem (na Karlovarských právnických dnech) zmíněné Böckenfordeho dictum: „Svobodný, sekularizovaný stát žije z předpokladů, jež samotný s to garantovat není".[18]
Je tedy nezbytnou nutností, mimo jiné i pro možnost realizovat princip flexicurity, jak byl shora nastíněn, překonat současnou identitární paniku a věnovat se otázce nové vůdčí transcendentální idee. S tím pak souvisí, že je třeba posunout již zmíněné směřování společnosti ve vztahu k hledání základních paradigmat. Zdá se být totiž pravdou, a nyní si dovolím vypůjčit několik dalších vět od prof. Pelikánové, které vystihují podstatu toho, co se zde snažím sdělit, že „vývoj v České republice v posledních dvaceti letech dosvědčuje, že právo izolované od morálky nefunguje. Právo není autonomní ve vztahu k morálce."[19] „Nelze přisvědčit stanoviskům, že oba normativní systémy jsou striktně odděleny a nanejvýš právo v určitých případech odkazuje na vně existující normativní systém morálky."[20] „Rozhodující je, že právo musí být zásadně respektováno spontánně a nezávisle na jeho konkrétní znalosti a to bude mnohem snazší a častější, jestliže adresát právní normy ji bude chápat jako normu morální."[21] „Zaklínadlo „chybí legislativa" je většinou prázdným alibismem, čímž nijak nepopírám legislativní nedostatky."[22] „Bylo řečeno, že právo by obsahově mělo být v souladu s morálkou. Znalost práva jeho adresáty je užitečná a potřebná pro fungování práva, není však nezbytná a v souvislosti s rostoucí složitostí práva je reálně a nevyhnutelně neúplná, mnohdy dokonce deformující. Dobré právo má být takové, aby právní subjekt mohl obsah předpokládat, uhádnout, vytušit."[23]S tím pak souvisí skutečnost, že „obecný cit pro právo je zmaten a dezorientován příliš četnými špatnými zkušenostmi, což vede k ještě horším případům porušování práva, které nemohou být všechny účinně postiženy, a to dále podkopává pocit povinnosti chovat se podle práva atd. Ocitáme se ve spirále, z níž je jenom velmi obtížné najít východisko."[24] Dokonce se nabízí otázka, zda jej je vůbec možné prostřednictvím standardních nástrojů, které se nabízí, nalézt, jelikož platí, že „existuje dvojí mravní nákaza; když lid nectí zákony, a když je lid zkažený zákony; tuto druhou nákazu nelze vyléčit, protože tkví v léku samotném."[25]
Pokusím-li se uzavřít doposavad uvedené a shrnout naznačené teze, nabízejí se mi jako nejvýstižnější slova Tomáše Bati z roku 1932, jimiž reagoval na tehdejší krizi, která nebyla nepodobná současné situaci: „Příčinou krize je morální bída... To, čemu jsme zvykli říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek. V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu. V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující, dělat to, co nás pozvedlo z poválečné bídy, pracovat a šetřit a učinit práci a šetření výhodnější, žádoucnější a četnější než lenošení a mrhání. Máte pravdu, je třeba překonat krizi důvěry, technickými zásahy, finančními a úvěrovými ji však překonat nelze, důvěra je věc osobní a důvěru lze obnovit jen mravním hlediskem a osobním příkladem."[26]
III. Závěr
Předložený příspěvek se v základních obrysech pokusil naznačit dva možné pohledy na pojem flexicurity a současně tak odstranit jednu z příčin názorových kolizí při diskuzích nad současnými změnami v pracovněprávní legislativě.
Je nesporné, že současná hospodářská a socioekonomická situace potřebuje neprodleně změnu ve směru flexicurity, tzn. změnu spočívající v omezení prvků security na nezbytné minimum za současného zvýšení prvků flexibility. Flexicurity ve shora uvedeném druhém smyslu, což je smysl, v němž by měla být vykládána a diskutována, jež tedy představuje žádoucí stav platné právní úpravy, tzn. konkrétní moment právní úpravy z hlediska obsah veřejnoprávních prvků ochrany, který je nejvhodnější k dosažení cíle v podobě zvýšení míry zaměstnanosti, zlevnění a zefektivnění práce atd., rozhodně není fikcí a není nesmyslnou konstrukcí - není vyloučeno flexicurity v tomto smyslu dosáhnout. Cesta k dosažení cíle, resp. dokonce způsob nalezení cesty, však rozhodně není a nebude lehký, jelikož jedna z hlavních příčin současného stavu platného práva leží mimo něj a současně paradoxně z důvodu vzájemné podmíněnosti jeho a ostatních normativních a hodnotových systémů je vlastně současně i jeho součástí.
Pro možnost učinění nutných změn je tak třeba k věci přistoupit nepoměrně komplexněji a pokusit se odstranit příčinu a nikoli následek, jak se povětšinou děje - zejména z důvodu, že dočasně potřít (např. na funkční období) následek je, resp. bylo snazší. V současné chvíli lze však s ohledem na hospodářskou situaci státu (stav veřejných financí) dojít k závěru, že možnosti tohoto postupu, tj. hašení důsledků, jsou vyčerpány.
Není sporu o tom, že trend v oblasti poměru a vzájemného působení normativních struktur (systémů) se měl změnit již dávno a zůstává otázkou, zda proces, který byl nastoupen, se dá ještě zvrátit. Nikdy však není pozdě se o tuto zásadní a nezbytnou změnu alespoň pokusit, resp. v současné době lze dokonce dojít k závěru, že je tento pokus o nastoupení, snad lze říct s odkazem na shora uvedené, Baťovi cesty, jediným východiskem i pro politickou scénu - i když zde je nutné stále kalkulovat s tím, že převládne jeden ze základních pudů, který je v této části společnosti nadmíru rozvinut, a to je pud posesivní.
Pokusím-li se o závěrečné shrnutí a zdůraznění nejzásadnějších tezí, pak je třeba říci následující. Pro možnost změny právní úpravy v oblasti pracovněprávní tak, aby bylo dosaženo flexicurity (ve shora uvedeném druhém smyslu), je naprosto nezbytné, aby došlo ke změně v základní hypotéze vztahu normativních (hodnotových) systému (zejména morálky a práva), což samozřejmě předpokládá i změnu přístupu společnosti k těmto normativním systémům a vůbec změnu systému hodnot (zejména ve smyslu určení výchozí transcendentální idee). Tato zásadní změna je pak nezbytně nutná nikoli jen ve směru k pracovněprávní rovině, nýbrž k celému právnímu řádu.
Uvedené tvrzení je pak naprosto zřejmé zejména na současné právní úpravě soukromoprávních vztahů obecně.
Platí-li s odkazem na čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, že „co není zakázáno, je dovoleno", pak nutným obsahem objektivního práva při minimalistické koncepci úpravy, tzn. při ideálním stavu společnosti a poměru zmíněných systému, tj. pro právní řád v ideální podobě, je jednak úprava toho, co je absolutně nepřípustné (kogentní ustanovení) a jednak úprava vztahů, kde, kdyby si stany nedohodly přesná pravidla, by mohla mít absence jasného uspořádání poměrů závažné důsledky (dispozitivní ustanovení) - těchto ustanovení však s ohledem na pevný morální základ by zde bylo pouze naprosté minimum. Takováto minimalistický koncepce však zásadně přepokládá oporu v pevných, jasných, ustálených a všeobecně přijímaných morálních základech a pravidlech, z nichž v případě, že není dohodnuto jinak, přirozeně úprava vztahů jejich účastníků vyplývá. Neplatnost odlišných ujednání zde pak vychází zejména z příkrého rozporu s dobrými mravy. Taková právní úprava je pak jednak flexibilní a jednak zcela v souladu s principem právní jistoty a seznatelnsoti práva pro jeho adresáty.[27]
Tomuto ideálu je však současný stav na hony vzdálen, a to zejména proto, že došlo k pokřivení celé naznačené (minimálně) trojstupňové soustavy, resp. došlo pro jistotu k posunu části dispozitivních ustanovení do pozice ustanovení kogentních, části morálních paradigmat do pozice ustanovení dispozitivních a více méně popření celé poslední příčky (morálky povinnosti[28]). Důsledkem tohoto částečného suplování práva za morálku a posunu celého systému je zaplevelení legislativy a její znepřehlednění. Bez provedení shora naznačených změn pak pravděpodobně nebude možné tento stav zvrátit.
* Interní doktorand katedry pracovního práva a práva sociálního zabezpečení Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
[1] Příspěvek vznikl v rámci grantového projektu GAUK číslo 121009.
[2] K tomuto P. Hůrka uvádí: „V českém právním prostředí byl zpočátku přijímán spíše s nedůvěrou, s poukazem, že není zároveň možné vztahy uvolňovat a ukládat povinnosti postupovat jistým způsobem. V této souvislosti se hovořilo např. o tom, že se jedná o „pokus o kulatý čtverec" srov. Hůrka, P. Ochrana zaměstnance a flexibilita zaměstnávání - Princip flexijistoty v českém pracovním právu, Auditorium, Praha, 2009, s. 19
[3] Srov. Hůrka, P. Ochrana zaměstnance a flexibilita zaměstnávání - Princip flexijistoty v českém pracovním právu, Auditorium, Praha, 2009, s. 19
[4] K tomuto prof. Holländer na přednášce „Pojem demokratického právního státu v judikatuře Ústavního soudu České republiky" dne 30. 11. 2009: „interpretace je přisuzováním významu znakům."
[5] Prof. Holländer k tomuto nejprve cituje Konfucia: „Jazyk neladí, když slova s myšlenkami nesouhlasí. Když co se říká, není, co se myslí, pak díla nestanou se skutečností. Když nezrodí se díla, mravní zásady a dovednosti nerozrostou. Zakrsnou-li zásady a umění, nezavládne právo. Vymizí-li právo, lidé nevědí, kam ruce-nohy sunout. Netrp tedy jazykovou svévoli! Z ní všechno pramení..." Holländer, P. Filozofie práva, Aleš Čeněk, Plzeň, 2006, s. 214. Dále pak v návaznosti na svůj výklad ohledně hermeneutiky cituje Gizberta-Studnického: „Odlišná výkladová očekávání vedou k odlišným významům jednoho a téhož textu. Text nemá žádný význam, o sobě´. Přísluší mu význam toliko z pohledu určité otázky. Odpověď, jež text interpretovi nabízí, může vést ke změně významového očekávání" Holländer, P. Filozofie práva, Aleš Čeněk, Plzeň, 2006, s. 218. K tomuto dále nepřímo např. Melzer, F. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha : C.H.Beck, 2009, s. 43 a násl.
[6] K tomuto uvádí například prof. Bělina následující: „Svým způsobem ovšem pojem „flexicurita" je vnitřně naprosto rozporným. Úkol, který si EU vytýčila, tj. dosáhnout „flexicurity", je úkolem pro „chytrou Horákyni". Flexibilita totiž s sebou nutně přináší menší míru právní regulace, či spíše dokonce potřebu deregulace. Flexibilita znamená možnost smluvních stran pracovněprávních vztahů upravovat si vzájemná práva a povinnosti co možná nejsvobodněji, pokud možno s minimálním omezením ze strany zákonodárce, a to ať již evropského či národního. Sociální jistota naopak znamená ochranu pracovního trhu, ochranu pracovních podmínek, tj. zásahy zákonodárce, a to opět buď evropského či národního. Pojmy flexibilita a jistota tak jsou svým způsobem proti sobě, a to v neposlední řadě též, pokud se jedná o míru či intenzitu právní regulace. Snaha najít míru mezi „flexibilitou" pracovního práva a jeho ochrannou funkcí (jejíž součástí je i určitá míra jistoty pro zaměstnance) není samozřejmě nová. Pracovní právo se s ní více či méně potýká prakticky od svého vzniku. Je také známo, že pracovní právo evropských zemí v celosvětovém srovnání je nepochybně „nejsociálnější", poskytující nejvyšší jistoty zaměstnancům." srov. Bělina, M. in Bělina, M. a kol. Pracovní právo 4. doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 14 - 15. Naznačené možné obsahy pojmu flexicurity lze vyčíst i z připojené citace.
[7] Bělina, M. in Bělina, M. a kol. Pracovní právo 4. doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 12 a násl.
[8] K tomuto srov. Fuller, Lon L. Morálka práva, Vydavatelství a nakladatelství OIKOYMENH, Praha, 1998, s. 12
[9] K tomuto se vyjádřil prof. Cepl v pořadu České rozhlasu 2, Jak to vidí, ze dne 1.7.2005 „U nás je mnoho lidí, kteří ta své pravidla chování omezují na právní. Dokonce se vytvořil takový neblahý zvyk, kde významný politik, který jezdí na Panenské ostrovy za peníze nějakého podvodného obchodníka, který ho tím korumpuje, platí mu tam dokonce doprovázející prostitutky. A když ten novinář se ho ptá, jestli si myslí, že to je správné, tak ten politik říká „pane redaktore, je na tom něco protiprávního nebo ne? A jestliže je to v souladu s právem, tak do toho nemáte co mluvit. To je moje soukromá záležitost." Takováto tvrdá zjednodušená pozice, že všechno se může, co není protiprávní, by vedla ke společnosti, kde by byl dosti těžký nepříjemný život".
[10] Srov. Pelikánová, I. Morální aspekty práva a právní interpretace. XVIII. Karlovarské právnické dny, Linde, Praha, 2010, s. 124
[11] Mimo jiného zde lze hovořit i o zásadním porušení hned několika požadavků na vnitřní morálku práva srov. Fuller, Lon L. Morálka práva, Vydavatelství a nakladatelství OIKOYMENH, Praha, 1998, s. 37 a násl.
[12] Bylo-li by možné uvažovat o aplikaci Radbruchovi formule - srov. např. Holländer, P, Filozofie práva, Aleš Čeněk, Plzeň, 2006, s. 250
[13] Srov. Pelikánová, I. Morální aspekty práva a právní interpretace. XVIII. Karlovarské právnické dny, Linde, Praha, 2010, s. 124
[14] K tomuto srov. Melzer, F. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha : C.H.Beck, 2009, s. 44 a násl.
[15] K tomuto Holländer, P. Právní reakce na finanční krizi: kopírování ekonomického dilematu mezi Skyllou regulace a Charybdou laissez faire anebo vlastní prostor úvahy? XVIII. Karlovarské právnické dny, Linde, Praha, 2010, s. 53 a násl.
[16] Konkrétně Montesquieu uvádí: „Není třeba mnoho počestnosti, aby se udržela vláda monarchistická nebo despotická. Moc zákonů ve státě monarchistickém a napřažená ruka vladaře ve státě despotickém řídí nebo udržují všecko v mezích. Ale v lidovém státu je třeba další hybné síly, a to je občanská ctnost." - srov. Montesquieu, Ch. O duchu zákonů, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, Dobrá Voda, 2003, s. 52. Dále pak v tomto směru konstatuje ohledně zániku Říma: „Když se všichni bez rozdílu vášnivě oddávali rozkoši, jak jinak by měla skončit ctnost?" Montesquieu, Ch. O duchu zákonů, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, Dobrá Voda, 2003, s. 132. Dále stejný autor na str. 134 dodává „republiky zanikají přepychem, monarchie chudobou"
[17] Občanskou ctnost Montesquieu charakterizuje následovně: „Občanská ctnost ve státě je věc prostá: je to láska k republice; je to cit, ne snad následek poznání. Tento cit může mít poslední člověk jako první člověk ve státě. Když má jednou lid dobré zásady, drží se jich déle, než tak zvaní čestní lodí. Zřídka zkáza mravů začíná u něho. Často jeho velké uvědomění je nahrazeno větší příchylností k stávajícímu pořádku.
Láska k vlasti vede k dobrým mravům a dobré mravy vedou k lásce k vlasti. Čím méně jsme s to oddávati se svým osobním zálibám, tím více se věnujeme zálibám týkajícím se celku." Montesquieu, Ch. O duchu zákonů, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, Dobrá Voda, 2003, s.74
[18] K tomuto Holländer, P. Právní reakce na finanční krizi: kopírování ekonomického dilematu mezi Skyllou regulace a Charybdou laissez faire anebo vlastní prostor úvahy? XVIII. Karlovarské právnické dny, Linde, Praha, 2010, s. 55
[19] Srov. Pelikánová, I. Morální aspekty práva a právní interpretace. XVIII. Karlovarské právnické dny, Linde, Praha, 2010, s. 121
[20] Srov. Pelikánová, I. Morální aspekty práva a právní interpretace. XVIII. Karlovarské právnické dny, Linde, Praha, 2010, s. 122
[21] Srov. Pelikánová, I. Morální aspekty práva a právní interpretace. XVIII. Karlovarské právnické dny, Linde, Praha, 2010, s. 123
[22] Srov. Pelikánová, I. Morální aspekty práva a právní interpretace. XVIII. Karlovarské právnické dny, Linde, Praha, 2010, s. 124
[23]Srov. Pelikánová, I. Morální aspekty práva a právní interpretace. XVIII. Karlovarské právnické dny, Linde, Praha, 2010, s. 125
[24] Srov. Pelikánová, I. Morální aspekty práva a právní interpretace. XVIII. Karlovarské právnické dny, Linde, Praha, 2010, s. 129
[25] Srov. Montesquieu, Ch. O duchu zákonů. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, Dobrá Voda, 2003, s. 120
[26] K tomuto Holländer, P. Právní reakce na finanční krizi: kopírování ekonomického dilematu mezi Skyllou regulace a Charybdou laissez faire anebo vlastní prostor úvahy? XVIII. Karlovarské právnické dny, Linde, Praha, 2010, s. 58
[27] Nutno přiznat, že toto je pouze jeden z nutných předpokladů pro realizaci skutečného materiálního právního státu. srov. Melzer, F. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha : C.H.Beck, 2009, s. 27 a násl. Konkrétně pak k tomuto Ústavní soud České republiky ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 566/05 mimo jiné uvádí „Materiální právní stát je vystavěn mimo jiné na důvěře občanů v právo a právní řád. Podmínkou takové důvěry je stabilita právního řádu a dostatečná míra právní jistoty občanů. Stabilita právního řádu a právní jistota je ovlivňována nejen legislativní činností státu (tvorbou práva), ale též činností státních orgánů aplikujících právo, neboť teprve aplikace a interpretace právních norem vytváří ve veřejnosti vědomí toho, co je a co není právem. Stabilitu práva, právní jistotu jednotlivce a v konečném důsledku též míru důvěry občanů v právo a v instituce právního státu jako takové proto ovlivňuje i to, jakým způsobem orgány aplikující právo, tedy především soudy, jejichž základním úkolem je poskytovat ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR), přistupují k výkladu právních norem. Ostatně na takovém významu judikatury soudů je vystavěna i dosavadní judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, která považuje za zákon v materiálním smyslu právě i judikaturu soudů (srov. rozhodnutí Kruslin proti Francii ze dne 24. 4. 1990, Mueller a další proti Švýcarsku ze dne 24. 5. 1988, Markt Intern Verlag GmbH a Klaus Beermann proti SRN ze dne 20. 11. 1989 a další, a například nálezy sp. zn. IV. ÚS 611/05 a Pl. ÚS 20/05).
Rozhodující roli tedy hraje to, zda je výklad právních norem v čase ustálený, což však na druhou stranu neznamená, že jednou dosažený výklad právní normy je nezměnitelný. Princip právní jistoty a též i princip rovnosti před zákonem totiž vyžadují, aby se judikatura soudů za určitých podmínek měnila (změna hodnotového nazírání na právo, změna kulturních představ společnosti o právu, změny ve struktuře právního řádu či změny v těch složkách právního řádu, které leží v hierarchii nad interpretovanou normou atd.), a to určitým předem stanoveným postupem. (...)
Princip právní jistoty vede k závěru, že jednotlivec veden důvěrou v právo, by měl mít vždy alespoň rámcovou představu o tom, zda jednání, kterého se dopouští, je jednáním právně dovoleným nebo zakázaným"
Ústavní soud tak fakticky svými slovy potvrzuje jednak Häberleho tezi, že „neexistují žádné právní normy, existují toliko interpretované právní normy" (srov. Höllander, P. Filozofie práva. Plzeň : Aleš Čeněk, 2006. s. 214), a jednak základní východisko amerického právního realismu, že „dokud soud nerozhodne o určitém případu, tak pro tento případ právo neexistuje a jediné, co je možno za právo považovat, je toliko mínění právníků a odhad toho, jak soud rozhodne." (srov. Večeřa, M., Urbanová, M. Základy sociologie práva, druhé vydání. Doplněk, Brno, 1996, s. 49).
Když uvedené spojíme, pak vedle dobré legislativy a ideálního poměru normativních (hodnotových struktur) je druhým nezbytným prvkem materiálního právního státu konzistentní judikatura, která vychází od těch členů společnosti, kteří dospěli ve svém snažení o naplnění morálky aspirace (srov. Fuller, Lon L. Morálka práva. Vydavatelství a nakladatelství OIKOYMENH, Praha, 1998, s. 13 a násl.) nejvýše. Důvod pro takové konstatování je prostý: „V čím rozsáhlejší míře budou nemravní jedinci povoláni k aplikaci právních norem, tím více budou rozkládat právní stát. Ani nejlepší legislativa tomu nemůže zabránit. Nejinak tomu ovšem je při přijímání aktů pracovníky veřejné správy." srov. Pelikánová, I. Morální aspekty práva a právní interpretace. XVIII. Karlovarské právnické dny, Linde, Praha, 2010, s. 126
[28] K tomuto srov. Fuller, Lon L. Morálka práva. Vyd. a nakl. OIKOYMENH, Praha, 1998, s. 13