Význam rozsudku NS ČR J. B-ová v. Büroprofi pro koncept absolutní a relativní neplatnosti v soukromém právu

Mgr. et Mgr.Vít Zvánovec*

 

Jedním z cílů nynější rekodifikace právních odvětví soukromého práva (občanského, obchodního a pracovního) v ČR je změna subsidiarity absolutní neplatnosti na neplatnost relativní. Protože jako první byla schválena rekodifikace pracovního práva, podívejme se na to, jak se promítá do nového zákoníku práce (dále jen „NZP"). K tomu je nutné si připomenout historické kořeny.

V ABGB upravovaly sjednávání smluv §§ 859-937. To, zda je následkem vady právního jednání[1] neplatnost absolutní nebo relativní, neřešily. Místo planého theoretisování pouze rozlišily mezi nevznikem smlouvy (~ absolutní neplatnost), absencí povinnosti dostát dluhu (~ relativní neplatnost, např. u podstatného omylu - § 871 ABGB), anebo vznikem sekundární povinnosti odškodnit poškozeného (např. při uvedení v nepodstatný omyl - § 872 ABGB), avšak při zachování platnosti takového právního jednání. To samé platí pro §§ 690-785 vládní osnovy občanského zákoníku z roku 1937.[2]

Střední občanský zákoník (dále jen „OZ 1950") se místo toho pod vlivem BGB abstraktně zabýval platností a neplatností. Ve svých §§ 32-45 stanovil neplatnost jako absolutní. V OZ 1964 byla právní jednání, stejně v OZ 1950 pod označením „právní úkony", původně upravena v §§ 34-50 obdobně jako v OZ 1950. Naproti tomu mentálně vlivný zákon č. 101/1963 Sb., o právních vztazích v mezinárodním obchodním styku (zákoník mezinárodního obchodu), v § 31 výslovně stanovil případy relativní neplatnosti: „Ustanovení § 31 má zabránit tomu, aby neplatnosti právního úkonu se dovolávala osoba, na jejíž ochranu nebyl důvod neplatnosti stanoven. Proto nemůže například dovolávat se neplatnosti osoba, která druhou stranu k právnímu úkonu sama přinutila nebo využila toho, že jednající byl přiveden k projevu vůle lstí nebo bezprávnou vyhrůžkou osobou třetí. Schválení podle odstavce 2 § 31 může být nejenom výslovné, ale může být vyjádřeno i konkludentním způsobem, například tím, že jednající, strana dodrží svůj závazek v době, kdy již jednala svobodně nebo kdy při úkonu, k němuž byla přivedena lstí, se dověděla o skutečném stavu věcí. V ustanovení o úkonech učiněných na oko přejímá osnova úpravu, která je obsažena ve většině právních řádů."[3]

To bylo inspirací i pro občanské právo, takže čl. I bod 2 velké novely OZ 1964 č. 131/1982 Sb. zavedl dnešní § 40a se speciální právní normou o relativní neplatnosti. Na této zákonné dichotomii nic podstatného nezměnil ani čl. I bod 33 druhé velké novely OZ 1964 č. 509/1991 Sb., a proto důvodová zpráva pouze lakonicky konstatovala: „Výpočet důvodů tzv. relativní neplatnosti právních úkonů byl přizpůsoben navrženým úpravám občanského zákoníku."[4]

Na okraj lze poznamenat, že zákoník práce z roku 1965 (dále jen „ZP 1965") v § 242 odst. 2 stanovil pochybnou právní normu: „Právní úkon, k němuž nebyl udělen předepsaný souhlas příslušného orgánu nebo který nebyl učiněn formou předepsanou tímto zákoníkem, je neplatný, jen stanoví-li to výslovně tento zákoník. Požaduje-li tento zákoník, aby právní úkon byl s příslušným orgánem pouze projednán, není právní úkon neplatný, i když k tomuto projednání nedošlo," což bylo recipováno i v NZP.

S tímto právním stavem se museli vyrovnat autoři rekodifikací. Bod 12.2 odst. 1 věcného záměru občanského zákoníku říká: „Zákoník dále stanoví, jaké právní následky plynou z vadných právních jednání, přičemž dojde k redukci hypertrofovaných přípa­dů absolutní neplatnosti právních jednání ve prospěch neplatnosti relativní. Při celkové reformě této dílčí otázky bude též zváženo použití institutu neplatnosti a institutu neexistence právního jednání, stanovení lhůt, v nichž se lze neplatnosti dovolat, jakož i vymezení okruhu subjektů, kterým přísluší právo dovolat se neplatnosti."[5] Důvodová zpráva k osnově nového občanského zákoníku (dále jen „NOZ") upřesňuje: „[Stávající o]bčanský zákoník stíhá až na několik řídkých výjimek každou vadu právního úkonu absolutní neplatností (zejména § 37 až 40), k níž veřejná moc přihlíží i bez návrhu a bez zřetele k projevenému zájmu dotčené strany, navíc z důvodů zvlášť v § 39 nebývale široce formulovaných. Tato konstrukce nesleduje ochranu soukromého zájmu osoby, nýbrž ochranu zájmu státu na zachování právního stavu. Občanské zákoníky z okruhu evropské kontinentální právní kultury vycházejí ze zásady relativní neplatnosti, ponechávajíce na soukromé vůli dotčené osoby, zda se neplatnosti dovolá. Absolutní neplatnost se v těchto kulturách uplatňuje jen ve výjimečných případech porušení dobrých mravů nebo v zájmu zachování veřejného pořádku."[6]

Proto § 20 NZP původně stanovil: „Jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu, považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti nedovolá; to neplatí v případě právního úkonu směřujícího ke vzniku pracovního poměru nebo k uzavření dohody o práci konané mimo pracovní poměr. Neplatnosti se nemůže dovolat ten, kdo ji sám způsobil. Totéž platí, nebyl-li úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků." Nález ÚS č. 116/2008 Sb. tento princip prohloubil, když dovětek § 20 věty prvé za středníkem ve slovech „; to neplatí v případě právního úkonu směřujícího ke vzniku pracovního poměru nebo k uzavření dohody o práci konané mimo pracovní poměr" zrušil poukazem na to, absolutní neplatnost vzniku pracovní smlouvy je v rozporu s principem právní jistoty a privátní autonomie.[7]

Stejně tak § 533 NOZ: „Je-li neplatnost právního jednání stanovena pouze na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné." Lze tedy přijmout mezitímní závěr, že nové právo má vycházet z konceptu ochrany právního jednání, které toliko výjimečně stíhá neplatností („potius valeat actus quam pereat"),[8] zatímco komunistické právo vycházelo ze širokého pojetí neplatnosti, takže se muselo vyrovnat s častými tzv. „faktickými právními poměry".

V této situaci nyní přichází na scénu J. B-ová, která se společností Büroprofi v dodatku k pracovní smlouvě z 1. 1. 2007 uzavřela pro případ skončení pracovní smlouvy konkurenční doložku na rok se smluvní pokutou 6 platů. Jak bylo tehdy zvykem, s nulovým protiplněním. J. B-ová svůj dluh splnila, nicméně to, že nedostala žádné protiplnění, jí přišlo nespravedlivé. Proto žalovala svého bývalého zaměstnavatele o 25 219 Kč s úroky z prodlení.

Okresní soud žalobkyni protiplnění přiznal; krajský soud (dále jen „KS") nikoliv a rozsudek NS ČR J. B-ová v. Büroprofi z 7. 7. 2010 o konkurenční doložce, sp. zn. 21 Cdo 2362/2009 rovněž ne.[9] Jak NS ČR odůvodnil tento svůj nespravedlivý rozsudek? Praví, že protiplnění je sice podstatnou součástí konkurenční doložky, avšak jeho absence je stíhána toliko relativní neplatností. Vzhledem k tomu, že J. B-ová trvala na tom, že konkurenční doložka je platná, musí ji soud považovat za platnou, a to tak, jak je, takže žalobkyni protiplnění nepřísluší.

Tento právní názor je absurdní. Kdyby J. B-ová tvrdila, že konkurenční doložka je neplatná, tak by se zbavila právního podkladu pro protiplnění. Ve skutečnosti měl soud vycházet z toho, že v § 310 odst. 1 větě první NZP: „Byla-li sjednána dohoda, kterou se zaměstnanec zavazuje, že se po určitou dobu po skončení zaměstnání, nejdéle však po dobu 1 roku, zdrží výkonu výdělečné činnosti, která by byla shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu, je součástí dohody závazek zaměstnavatele, že zaměstnanci poskytne přiměřené peněžité vyrovnání, nejméně však ve výši průměrného měsíčního výdělku, za každý měsíc plnění závazku," je tučně označená část kogentní. Pokud se smluvní strany na protiplnění nedohodly, nahrazuje tuto chybějící část dohody přímo zákon.

K námitce KS: „Ustanovení § 310 odst. 1 zák. práce nemá za cíl ex lege nahrazovat chybějící část dohody - konkurenční doložky," dodávám, že zákonná formulace je krajně nevhodná. Jedná se o fikci dohody, kterou se supluje chybějící skutečná. Místo toho by bylo mnohem lepší normovat přímo, že bývalému zaměstnanci přísluší toto protiplnění vždy, i bez výslovné dohody.

Podle mého názoru byla konkurenční doložka totiž uzavřena platně. Vzhledem k ius cogens bylo její implicitní součástí protiplnění v zákonné výši. Protože NS ČR žalobkyni zákonný nárok upřel, rozhodl nezákonně a protiústavně ji zbavil práva na majetek.

Ten samý princip by měl platit pro uzavírání pracovní smlouvy. Ustanovení § 34 odst. 1 NZP bezmyšlenkovitě recipovalo § 29 odst. 1 ZP 1965. Důvodová zpráva k tomu uvádí pouze: „Navrhuje se do nové právní úpravy převzít dosavadní podstatné náležitosti pracovní smlouvy i její písemnou formu. V pracovní smlouvě zaměstnavatel se zaměstnancem povinně sjedná druh práce, který bude zaměstnanec konat, místo nebo místa výkonu práce a den nástupu do práce. Je samozřejmé, že pracovní smlouva může obsahovat i více druhů práce."[10] Přitom zákonodárci nic nebránilo, aby jako místo výkonu práce dispositivně presumoval sídlo zaměstnavatele, jako den nástupu do práce presumoval den uzavření pracovní smlouvy a jako výši mzdy mzdu obvyklou za srovnatelnou práci.[11]

Dovolím si tedy spekulovat, že NS ČR (stejně jako KS) nevstřebal změnu koncepce ze subsidiarity absolutní neplatnosti na subsidiaritu relativní neplatnosti. V komunistické koncepci byl v případě vady právní úkon neplatný a poškozený se musel domáhat nároků z bezdůvodného obohacení. Nyní je i přes vadu právní jednání obvykle platné (s výjimkou rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem) a poškozený se musí domáhat spravedlivého plnění přímo ze smluvního právního poměru. To NS ČR žalobkyni upřel, protože se domníval, že když je tady neplatný právní vztah, nelze z něho požadovat plnění jím založené. Jenže v systému relativní neplatnosti mají tyto nároky podklad přímo v smluvním právním vztahu, neboť jak by mohlo být neplatné chybějící ustanovení smlouvy, a nikoliv v odpovědnostním jako v komunistickém systému absolutní neplatnosti.

Musíme tedy doufat, že toto pochybení NS ČR napraví Ústavní soud nebo Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Pokud ne, tak by NS ČR měl přistoupit k změně judikátu (angl. overruling), neboť by bylo nevhodné toto pravidlo kasuisticky inkorporovat přímo do normativního textu.

 

* Katedra občanského práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy.

[1] Je nutno připomenout, že kromě neplatnosti může být následkem vady právního jednání relativní neúčinnost, stíhatelná odporovatelností (dříve „naříkatelností") a jednostranné odstoupení od smlouvy. V případě zdánlivého (putativního) neboli nicotného právní jednání (non negotium) závazek vůbec nevznikne.

[2] externí odkaz http://psp.cz/eknih/1935ns/se/tisky/t0425_08.htm

[3] externí odkaz http://psp.cz/eknih/1960ns/tisky/t0149_13.htm

[4] externí odkaz http://psp.cz/eknih/1990fs/tisky/t0685_08.htm

[5] externí odkaz http://nett.aid.cz/sbornikOZ/textydown/vecnyzameroz.rtf

[6] externí odkaz http://psp.cz/sqw/historie.sqw?o=5&T=835

[7] §§ 227-8 nálezu č. 116/2008 Sb.

[8] Důvodová zpráva k §§ 521 až 526 NOZ.

[9] externí odkaz http://www.nsoud.cz/JudikaturaNS_new/judikatura_prevedena2.nsf/WebSearch/BF2EBAFDC203046FC125775B003C2687

[10] externí odkaz http://psp.cz/sqw/historie.sqw?o=4&T=1153

[11] Cf. Vít Zvánovec: Jaký by měl být nový zákoník práce? Několik poznámek. In Práce a mzda   10 - 11/2002, pp. 74-80.

nahoru