Masarykova univerzita
Právnická fakulta

Přeskočit na obsah

---

• Obsah
  • Uvozující texty
  • Jan Pichrt: Dočasné přidělení a agenturní zaměstnávání po 1. 1. 2012
  • Jaroslav Stránský: Pojem závislá práce a jeho význam pro vymezení předmětu pracovního práva
  • Jarmila Pavlátová: Několik poznámek k vymezení závislé práce a práce nelegální
  • Ilona Kostadinovová: Dohoda o provedení práce podle zákoníku práce nebo smlouva o dílo podle občanského či obchodního zákoníku
  • Martin Štefko, Jiří Šouša jr.: Za kvalitní novou služební pragmatiku
  • Jana Mervartová: Nelegální zaměstnávání
  • Jana Lindová: Specifikace rizik při výkonu interim managementu v souvislosti s právní úpravou výkonu nelegální práce v ČR
  • Jakub Morávek: O závislé práci, profesionálním sportu a kompletní sbírce
  • Helena Barancová: Pojem závislá práca – pojem zamestnanec a pojem pracovný pomer
  • Zuzana Macková: Závislá práca, jej znaky a poistné vzťahy
  • Miloš Lacko: Sociálnoprávny kontext pojmu závislá práca
  • Ľubica Dilongová: Agentúrne zamestnávanie a minimálne pracovné podmienky
  • Jaroslav Stádník: Kontrolní činnost inspekce práce v oblasti agenturního zaměstnávání a nelegální práce
  • Simona Schuszteková, Marek Švec: Výkon kontrolnej činnosti ako predpoklad odstránenia deformácií trhu práce
  • Dana Kolaříková: Kontrola legálnosti pracovněprávních vztahů
  • Milan Galvas: Proměny funkcí pracovního práva
  • Michal Dittrich: Několik úvah k právnímu postavení agentur práce a specifikům právního vztahu agentur práce a uživatelů
  • Viktor Križan: Dôstojnosť práce v sociálnej náuke katolíckej cirkvi
  • Peter Kotira: Zamestnanci s HIV/AIDS - ako ďalej?
  • Martin Janák: Problematika elektronického doručování v pracovněprávních vztazích
  • Seznam účastníků konference

Kontrolní činnost inspekce práce v oblasti agenturního zaměstnávání a nelegální práce

Labour inspection controlling activity in area of an agency employment and illegal work

JUDr. Jaroslav Stádník *

Annotation

The topic of this article is issues of agency employment and illegal work. As an employee of labour inspection I am in everyday contact with these issues during the controlling activity of my work. As a consequence of set priorities it is nowadays clear that the controlling activity of illegal work (having been executed by labour inspection authorities since 1st January 2012) is one of the most important topics for activity of authorities. It is the reason why attention has been paid to this topic and it is also caused by the large amount of inspectors (approximately 400) who participate on the controlling activity.

Úvodem

Tématem příspěvku je problematika agenturního zaměstnávání a nelegální práce. Jako zaměstnanec inspekce práce se v praxi setkávám s touto problematikou při každodenním výkonu kontroly, která je činnosti inspektorátu vlastní. Je v důsledku nastavených priorit v současné době jasné, že kontrola nelegální práce, jež přešla na orgány inspekce práce od 1. 1. 2012, je pro činnost orgánů inspekce práce jedním z nejdůležitějších bodů a je jí v důsledku toho věnována náležitá pozornost, to vše umocněno počtem inspektorů, kteří se na kontrole na jednotlivých inspektorátech podílí, jejichž počet je +- 400.

I. Kontrolní činnost a agentury práce

 

Agenturní zaměstnávání, jak zde již několikrát zaznělo, je v současné době co do četnosti jednotlivých agentur práce na úrovni, která již více odpovídá realitě, což bylo způsobeno nejen změnou legislativy v oblasti zákona o zaměstnanosti, ale také například činností Ministerstva vnitra, které podle zákona o zaměstnanosti ingeruje do procesu povolování ke zprostředkování zaměstnání, a to již při samotném průběhu řízení o žádosti, kdy je jeho souhlas relevantní pro povolení či nepovolení, či následně může úřad práce na základě podnětu Ministerstva vnitra povolení odejmout. Statistika níže přiložená ukazuje přibližný poměr vyřízených žádostí.

 

 

Z pohledu legislativy zasáhlo do snížení počtu agentur rovněž zavedení povinného pojištění agentur práce, které vedlo v roce 2011 ke snížení počtu v řádu stovek, avšak na celkovém čísle k dnešnímu dni se tato úprava zásadním způsobem neprojevila. Toto pojištění bylo od 1. 1. 2012 modifikováno, ale obecně můžeme zaznamenat posun v počtu žádostí o zprostředkování zaměstnání v řádu procent.

V souvislosti se vznikem Úřadu práce ČR od 1. 4. 2011 přešla činnost v oblasti udělování povolení ke zprostředkování zaměstnání na generální ředitelství tohoto úřadu.

 

Vývoj počtu agentur práce s platným povolením ke zprostředkování zaměstnání:

 

 

Kontroly dodržování pracovněprávních předpisů agenturami práce k 30. 8. 2012 na základě hlavního úkolu

• 75 ukončených předáním protokolu
• 20 probíhajících
• tj. celkem bylo zahájeno 95 těchto kontrol   

 Nejčastěji zjištěné nedostatky:

• v oblasti agenturního zaměstnávání – zákon o zaměstnanosti 
• v oblasti pracovního poměru a dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr
• v oblasti odměňování – nerovné odměňování
• v oblasti pracovní doby
• zjištěna nelegální práce 4 osob (1 cizinec - občan EU, 3x cizinec ze zemí mimo EU)

II. Kontrola nelegální práce

Kontrola nelegální práce, která je v současné době jednou z hlavních činností, se pak rozděluje do dvou skupin, přičemž první skupinu tvoří kontrola práce „na černo“ ve smyslu ust. § 5 písm. c) bodu 1. zákona o zaměstnanosti, druhá část kontroly nelegální práce je pak zaměřena na kontrolu zaměstnávání cizinců, tedy zda má cizinec kromě uzavřeného základního pracovně právního vztahu současně povolení k zaměstnání a povolení k pobytu. Pokud jde o průkaznost, resp. proces dokazování, je nutné poznamenat, že první podmnožina kontroly nelegální práce je dle mého názoru pro dokazování daleko složitější, přičemž naplnění zásady zakotvené v ust. § 3 správního řádu, tedy zásady materiální pravdy, je v takovém případě pro orgány inspekce práce záležitostí komplikovanější.

Kontroly nelegálního zaměstnávání občanů ČR a cizinců do 31. 8. 2012

• 18 054 ukončených kontrol předáním protokolu, z toho 1 818 kontrol provedených za účasti inspektora odboru pracovních vztahů a podmínek
• 3 944 probíhajících kontrol, z toho 31 kontrol provedených za účasti inspektora odboru pracovních vztahů a podmínek
• Celkem bylo zahájeno 21 998 těchto kontrol

K první podmnožině lze uvést, že ačkoliv zákonná úprava závislé práce obsažené od 1. 1. 2012 v zákoníku práce rozlišuje mezi pojmovými znaky závislé práce a důsledky závislé práce, lze i přes tuto změnu, která je odbornou veřejností přijímána s rozpaky, konstatovat, že kumulativní prokázání všech znaků závislé práce ve smyslu ust. § 2 odst. 1 zákoníku práce je v některých případech (dodejme odvětvích či oblastech, kde jsou uzavírány různé druhy obchodně či občanskoprávních smluv) velice problematické.

Definiční znaky závislé práce, jak jsou v současné době upravené ve zmiňovaném ustanovení zákoníku práce, je nutné prokázat kumulativně, to znamená, že pokud by se neprokázal byť jen jeden z nich, nemůže správní orgán uzavřít, že se jedná o výkon závislé práce a tudíž případně o výkon nelegální práce. To skýtá samozřejmě spoustu možností, jak účelově přinášet do smluv ze strany „zaměstnavatelů“ taková ustanovení, která svým způsobem některý ze znaků závislé práce popírají. 

V této souvislosti – kumulativního naplnění znaků závislé práce - je možné připomenout rozsudek Nejvyššího správního soudu, který při posuzování naplnění všech znaků závislé práce (ve znění zákoníku práce do 31. 12. 2011) konstatoval ke znaku odměňování (který je dnes v „oblasti“ důsledků závislé práce) následující: „Mzda, plat nebo odměna za práci je jedním ze základních definičních znaků závislé práce ve smyslu § 2 odst. 4 zákoníku práce. Mzda, plat a odměna z dohody je plněním, které je poskytováno jako protihodnota za vykonanou práci (srov. § 109 zákoníku práce). Odměna za dohodu o provedení práce a dohodu o pracovní činnosti je tedy specifická forma odměňování závislé práce, kterou je třeba odlišovat od mzdy a platu a která je upravena v čl. 28 Listiny základních práv a svobod. „Čl. 28 LPS zakotvuje právo zaměstnance na spravedlivou odměnu za práci. V návaznosti na uvedené ústavní právo řadí ZPr v § 2 odst. 4 úplatnost závislé práce k základním pojmovým znakům této práce a povinnost platit zaměstnanci za vykonanou práci mzdu nebo plat ukládá v § 38 odst. 1 písm. a) zaměstnavateli jako jednu ze základních povinností vyplývajících z pracovního poměru. V § 109 odst. 1 zaručuje ZPr právo zaměstnance na mzdu, plat nebo odměnu z dohody za vykonanou práci, což zároveň znamená, že nelze platně sjednat pracovněprávní vztah bez práva zaměstnance na odměnu.“ (viz. Bělina, M. a kol. Zákoník práce, Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2010, 403 s.). „Zákoník práce používá pojem „odměňování za vykonanou práci“ pro všechny formy pracovněprávních vztahů uvedené v § 3 zákoníku práce, tedy pro pracovní poměr a dohody o provedení práce a dohody o pracovní činnosti. Zákon vylučuje, aby závislá práce v pracovněprávním vztahu byla konána bez úplaty, ale rovněž stanoví, že mzda, plat i odměna z dohod jsou plněním za výkon práce, nikoliv plněním za pouhou existenci pracovněprávního vztahu.“ (viz Jakubka, J. Zákoník práce 2010 v praxi – Komplexní průvodce s řešením problémů. 1. vydání, Praha: GRADA Publishing, a.s., 2009, 180 s.). Z uvedeného tedy plyne, že pracovněprávní vztah bez úplaty nemůže vzniknout, tedy že závislá práce nemůže být vykonávána bez nároku na odměnu“[1].

Ačkoliv se tento závěr věnoval znakům závislé práce ve znění zákoníku práce do konce minulého roku, lze z něj dovodit, že při absenci jediného znaku se nemůže jednat o závislou práci. Je proto dle mého názoru velice pravděpodobné, že stejné stanovisko zaujme Nejvyšší správní soud při posuzování naplnění čtyř znaků závislé práce ve znění zákoníku práce od 1. 1. 2012.

Z hlediska samotných definičních znaků závislé práce je vhodné doplnit, že obecně bývá někdy konstatováno, že za nejdůležitější znak závislé práce lze považovat vztah nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance. „Základním definičním znakem závislé práce, který ji odlišuje od občanskoprávních a obchodněprávních vztahů, je skutečnost, že tato práce je vykonávána ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti mezi smluvními stranami. Zaměstnavatel je oprávněn dávat zaměstnanci pokyny a zaměstnanec je povinen tyto pokyny respektovat. Právní rámec pracovněprávních smluv pak vytváří vymezení dominantního postavení zaměstnavatele.“[2] 

 

I v návaznosti na výše uvedené se pak musí orgány inspekce práce popasovat s důkladným prokázáním a zejména odůvodněním argumentů, které dle jejich názoru svědčí pro podřazení té které činnosti pod nelegální práci.

III. Příbuzenský vztah a nelegální práce

V této souvislosti je možné ještě zmínit problém, který souvisí s umožněním výkonu nelegální práce osobám, které jsou k takovému zaměstnavateli v určitém stupni příbuznosti. Ačkoliv zákon o zaměstnanosti o žádné výjimce, která umožnila kontrolním orgánům při posouzení přihlédnout, je patrně možné usuzovat na to, že takové jednání nedosahuje takové společenské nebezpečnosti a proto by nemělo být bez dalšího striktně trestáno. Na druhé straně je však možné poukázat na skutečnost, že zákon o zaměstnanosti obsahoval do 31. 12. 2011 úpravu v ust. § 5 písm. e) bod 1., kdy takovou výjimku stanovil pro manžela či dítě fyzické osoby a při umožnění práce těmto osobám v takovém postavení se nemohlo jednat o umožnění výkonu nelegální práce. Pokud pak zákonodárce tuto výjimku ze zákona o zaměstnanosti vyňal, jistě tedy sledoval nějaký účel.

Lze zde uvést, aniž bychom odhlédli od ust. § 318 zákoníku práce, že příbuznost je zřejmě podstatná při posuzování nelegální práce z pohledu Nejvyššího správního soudu, když můžeme citovat z jeho rozsudku „Správní orgány nijak nevyvrátily tvrzení stěžovatelky, že se v případě činnosti paní N. a pana P. v její provozovně jednalo o jednorázovou výpomoc (úsluhu) mezi příbuznými, za což jim ani nebyla vyplacena žádná finanční protihodnota, tj. mzda, plat nebo odměna.“ Také v rozsudku Nejvyššího správního soudu (sp. zn. 4 Ads 75/2011) věnované problematice nelegální páce v jiné věci zaznělo, že „Ke vztahu účastníka řízení s jeho družkou navíc Nejvyšší správní soud doplnil, že pojem „úsluha“ nebo „bezúplatná laskavost“ nelze ztotožňovat s pojmem práce[3], přičemž její přítomnost a případná činnost na provozovně postrádala jakoukoli společenskou nebezpečnost.“

Dále Nejvyšší správní soud odmítl tvrzení, že Městský soud v Praze postavil v rozporu se zákonem o zaměstnanosti družku na roveň manželce. Z rozsudku Městského soudu v Praze vyplývá, že existenci soužití žalobce a Z. S. jako druha a družky měly správní orgány zohlednit při posuzování společenské nebezpečnosti, tedy materiálního znaku správního deliktu. Nejvyšší správní soud je ve shodě s názorem Městského soudu v Praze přesvědčen, že přítomnost družky žalobce v polední pauze v jeho provozovně postrádá společenskou nebezpečnost. Jelikož se navíc Z. S. nacházela v předmětném období na mateřské dovolené se svými dvěma dětmi, o které celodenně pečovala, nemohla pro žalobce vykonávat nelegální práci, neboť jedním ze základních pojmových znaků práce je soustavnost.

IV. Soustavná činnost a nelegální práce

Zde můžeme navázat na závěr minulé části. Předem je nutné uvést, že ani důvodová zpráva k původnímu znění definice závislé práce, ani k novele této definice neobsahuje žádné indicie, které by naznačovaly požadavek dlouhodobosti výkonu práce, aby se jednalo o závislou činnost. Naopak, důvodová zpráva k dohodám konaným mimo pracovní poměr (tedy rovněž k činnostem, které jsou považovány za závislou práci) předpokládá, že se zejména v případě dohody o provedení práce bude jednat o práci malého rozsahu (ačkoli zákonodárce maximální rozsah zvýšil). Lze souhlasit s názorem, že závislá práce je obvykle prací, která je konána dlouhodoběji, nikoli pouze jednorázově, ovšem na druhou stranu se nedomnívám, že tomu tak musí být vždy, což lze demonstrovat na praktických příkladech.

Závislou prací je totiž i práce vykonávaná na základě výše zmíněných dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, kterými jsou dohoda o pracovní činnosti a dohoda o provedení práce. Jak již bylo rovněž uvedeno, důvodová zpráva k těmto dohodám předpokládá, že jejich rozsah bude krátkodobější. Tomu odpovídá i skutečnost, že zaměstnavatel není povinen zaměstnanci rozvrhnout pracovní dobu. Zejména dohoda o provedení práce se pak vyznačuje tím, že práce na jejím základě není vykonávána soustavně, ale nárazově, dle konkrétních potřeb zaměstnavatele (může být uzavřena např. i na pouhý jeden den). Zcela běžná praxe je, že zaměstnanec se zaměstnavatelem uzavřou dohodu o provedení práce, na jejímž základě je práce vykonávána jednou za dva, tři týdny. Jsem toho názoru, že práce vykonávaná nárazově jednou za dva, tři týdny, rovněž nemůže být považována za práci soustavnou, přesto se však stále jedná o práci závislou.

Nejvyšší správní soud tak výše uvedeným závěrem publikoval z pohledu každodenní praxe poměrně sporný názor, že cizinec, který vykonává jednorázovou, ovšem závislou práci, na niž by občan České republiky musel mít uzavřenu minimálně dohodu o provedení práce, jinak by vykonával nelegální práci[4], nemusí být vůbec zaměstnán, protože práci nevykonává soustavně, ačkoli výkon jeho činnosti naplňuje znaky závislé práce. Je zřejmé – a Nejvyšší správní soud to nikterak nezpochybňuje[5], že aby se mohlo jednat o práci nelegální, mělo by se jednat zároveň o práci závislou. Požadavek na soustavnost výkonu této práce není zcela odpovídající praktickým skutečnostem, které v rámci pracovněprávních vztahů mohou nastat.

V případě pracovního poměru lze najít situace, kdy požadavek na soustavný výkon práce, aby mohla být považována za nelegální, není reálný. Je např. zřejmé, že i první den výkonu práce v rámci pracovního poměru je výkonem závislé práce, ačkoli se už z logiky věci nemůže jednat o práci soustavnou. V případě akceptace nutnosti soustavného výkonu práce by však cizinec, resp. zaměstnavatel nemohl být sankcionován za umožnění práce v pracovním poměru cizinci bez povolení k zaměstnání v první den výkonu této práce, a to právě z důvodu, že první den výkonu práce zcela jistě nesplňuje požadavek na soustavnost. K tomu je možno doplnit, že po prvním dnu výkonu práce v rámci pracovního poměru může dojít ke skončení pracovního poměru – např. dohodou či zrušením ve zkušební době. I v takovém případě by se však dle zákoníku práce jednalo o závislou práci, za kterou zaměstnanci vznikl nárok na mzdu, ačkoli se jednoznačně nemohlo jednat o práci soustavnou.

S ohledem na uvedené jsem názoru, že soustavnost výkonu práce je spíše obvyklou, nikoli však vždy nezbytnou charakteristikou závislé práce. Při důsledném lpění na požadavku soustavnosti by se zřejmě výrazně snížila prokazatelnost výkonu závislé, a tím i nelegální práce. S ohledem na jednorázovost kontroly by cizincům (a zřejmě i osobám, které k výkonu práce povolení k zaměstnání nepotřebují) postačovalo tvrzení, že práce je vykonávána poprvé a bezúplatně (k úplatnosti viz následující odstavec – tato již rovněž není definičním znakem závislé práce).

 

Naopak, jak je zřetelné z názorů vyjádřených Nejvyšším správním soudem, je však třeba kromě definičních znaků posuzovat např. i onu zmiňovanou soustavnost, která je podstatná pro určení nadřízenosti a podřízenosti, případně společenskou nebezpečnost. Opakovaně lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu: „Nejvyšší správní soud shrnuje, že za nelegální práci ve smyslu § 5 písm. e) bodu 2 zákona o zaměstnanosti se považuje pouze taková práce, kterou cizinec, jenž nedisponuje příslušným povolením, vykonává soustavně, podle pokynů a za mzdu, plat nebo odměnu.“[6] Nejvyšší správní soud tedy kromě naplnění pojmových znaků závislé práce (i samotné odměny jako znaku závislé práce do 31. 12. 2011) tak klade při posuzování samotného výkonu té které činnost důraz na soustavnost vykonávané práce, když právě takovéto jednorázové úsluhy, aniž by zákoník práce tento pojem obsahoval či snad dokonce vymezoval, nepovažuje primárně za činnosti závislé. K posouzení odměny za vykonanou práci se pregnantně vyjádřil (srovnej výše) i JUDr. Štefko, Ph.D. 

 

K soustavnosti lze odkázat na závěr obsažený v rozsudku Nejvyššího správního soudu: „Uvedenému výkladu pak svědčí rovněž interpretace provedená Nejvyšším správním soudem ve věci sp. zn. [7]

 

Z hlediska samotných definičních znaků závislé práce je vhodné doplnit, že obecně bývá někdy konstatováno, že za nejdůležitější znak závislé práce lze považovat vztah nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance. „Základním definičním znakem závislé práce, který ji odlišuje od občanskoprávních a obchodněprávních vztahů, je skutečnost, že tato práce je vykonávána ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti mezi smluvními stranami. Zaměstnavatel je oprávněn dávat zaměstnanci pokyny a zaměstnanec je povinen tyto pokyny respektovat. Právní rámec pracovněprávních smluv pak vytváří vymezení dominantního postavení zaměstnavatele.“[8] Nebo můžeme poukázat na názor vyjádřený v Časopise pro právní vědu a praxi: „Dle názoru autora je nutno se zřetelem k předchozí judikatuře16 hledat především závislost zaměstnance na zaměstnavateli, která může vyplývat i z naplnění pouze některých "definičních" znaků. Klíčové jsou v tomto ohledu nařizovací právo zaměstnavatele a sociální a hospodářská závislost zaměstnance na zaměstnavateli.“[9]  

V.  Proč akceptovat soustavnost, výpomoc, úsluhu bez nároku na odměnu pouze u cizinců – resp. stačí argumentace o bezplatnosti pro vyvinění?

Pod pojmem nelegální práce, nelze dle názoru Nejvyššího správního soudu rozumět práci v nejobecnějším smyslu, tedy že postačí, když pracující osoba vyvíjí nějakou pracovní činnost. K posouzení práce cizincem jako nelegální práce ve smyslu zákona o zaměstnanosti je třeba, aby tuto práci vykonával cizinec soustavně, podle pokynů a za mzdu, plat nebo odměnu. „Cílem zákona o zaměstnanosti totiž není potírat jakoukoli práci cizinců, ale jen takovou, kterou cizinci vykonávají v rozporu s povolením k zaměstnání (například jiný druh práce) nebo bez povolení k zaměstnání, tedy práci, která je obdobná závislé práci ve smyslu zákoníku práce. Tomuto závěru nasvědčuje rovněž směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/52/ES ze dne 18. 6. 2009, o minimálních normách pro sankce a opatření vůči zaměstnavatelům neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí, jež má stejný cíl jako zákon o zaměstnanosti (tj. potírání nelegálního zaměstnávání) a jež je podle některých odborníků „převážně represivně laděna“ (viz Štefko. M. Výkon závislé práce nelegálními migranty a s tím spojené právní důsledky, Časopis pro právní vědu a praxi, 2010, č. 2, s. 123). Tato směrnice sice nebyla v době rozhodné pro tuto věc do zákona o zaměstnanosti implementována (to mělo podle směrnice proběhnout do 20. 7. 2011, ve skutečnosti její provedení proběhlo zákonem č. 1/2012 Sb s účinností od 5. 1. 2012), avšak dokládá směřování právní úpravy v oblasti nelegální práce (zaměstnávání) a jejího vymezení. Podle bodu 7 preambule této směrnice by definice zaměstnání měla zahrnovat jeho zakládající prvky, tj. činnosti, které jsou nebo by měly být vykonávány za odměnu podle pokynů nebo pod dohledem zaměstnavatele, bez ohledu na právní vztah. V čl. 2 je vytvořena definice zaměstnání nebo zaměstnávání pro účely této směrnice tak, že „zaměstnáním“ či „zaměstnáváním“ se rozumí výkon činností zahrnujících jakoukoli formu práce upravenou vnitrostátními právními předpisy nebo zavedenou praxí pro zaměstnavatele nebo podle jeho pokynů či pod jeho dohledem. Nepochybně tak není cílem zákona o zaměstnanosti potírat bezúplatnou jednorázovou pomoc mezi příbuznými.“ V rozsudku kromě zpochybnění skutkového stavu zjištěného celním úřadem a následně ve správním řízení Nejvyšší správní soud uvedl, že „Správní orgány nijak nevyvrátily tvrzení stěžovatelky, že se v případě činnosti paní N. a pana P. v její provozovně nejednalo o jednorázovou výpomoc (úsluhu) mezi příbuznými, za což jim ani nebyla vyplacena žádná finanční protihodnota, tj. mzda, plat nebo odměna…. Nejvyšší správní soud shrnuje, že za nelegální práci ve smyslu § 5 písm. e) bodu 2 zákona o zaměstnanosti se považuje pouze taková práce, kterou cizinec, jenž nedisponuje příslušným povolením, vykonává soustavně, podle pokynů a za mzdu, plat nebo odměnu.“[10] Závěr zmíněný výše by mohl svědčit tomu, že soustavnost je pro Nejvyšší správní soud podstatná pouze za situace, kdy je nelegální práce posuzována u cizinců. Dle mého názoru by však bylo vhodné se nad jeho úvahou zamýšlet v celém rozsahu, tzn. vztáhnout tento závěr i na občany ČR, neboť zde není důvodu pro takové odlišování.

Závěr

Jak problematika agenturního zaměstnávání, tak problematika nelegální práce patří z hlediska kontroly orgánů inspekce práce k nejobtížnějším, s čímž se samozřejmě pojí i větší náročnost prokazování případného porušení právních předpisů ze strany kontrolovaných osob. Ze všeho výše uvedeného vyplývá jistá nejistota a problematičnost prokazování umožnění výkonu nelegální práce, se kterou se orgány inspekce práce musí v současné době každodenně potýkat, když v některých případech zasahují do jejich činnosti i názory vyslovené Nejvyšším správním soudem. Věřím však, že v budoucnu se mé obavy ukážou neopodstatněnými a praxe i judikatura se v této oblasti více přiblíží.

Summary

From the labour inspection authorities point of view agency employment problems as well as problems of illegal work are one of the most difficult fields, and they are certainly connected to higher difficulty for authorites of inspeciton of work to proof potential breaking law by controlled persons. All that was  previously mentioned leads to the uncertainty and problematic nature of prooving the enabling of illegal work that authorites of labour inspection have to face  when in some cases the Supreme administrative court intervenes with its opinions in the field of authorites of inspection of work. I believe that my worries will prove unsubstantiated and that practice and judicature will get closer/ will approximate in this area in the future.

Pracovní právo 2012 na téma Závislá práce a její podoby

© 2012 Právnická fakulta Masarykovy univerzity. Všechna práva vyhrazena