Current Issues of Compensation of Non-pecuniary Harm According to the Czech Civil Code

JUDr. Petr Vojtek*

Annotation

This article focuses on basic principles of the Czech Supreme Court´s Methodology of Compensation of Non-Pecuniary Harm (related to Section 2958 of the Civil Code). This Methodology supplements the civil legislation and could be useful in labour law in the area of accidents at work and occupational diseases. The aim of this article is to briefly introduce the Methodology and its applicability in practice.

I. Úvod

Cílem mého vystoupení na pracovněprávní konferenci v Třešti je vysvětlit povahu a základní principy Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (dále též jen „Metodika NS“) a pokusit se najít styčné body, které může mít Metodikou doplněná občanskoprávní zákonná úprava nároků za újmy způsobené ublížením na zdraví s pracovněprávní úpravou odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání. Vlivem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), účinného od 1. 1. 2014, a pozdějších legislativních změn v pracovním právu se tyto oblasti, dříve zcela provázané, ocitly v odlišných poměrech a relacích, což může mít své opodstatnění, může to však vést i k těžko odůvodnitelným disproporcím při uplatňování nároků zaměstnanců vůči různým odpovědným subjektům.

II. Výklad § 2958 o. z.

Podle § 2958 o. z. při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti. Současně byla ustanovením § 3080 body 237. a 238. o. z. zrušena vyhláška č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění. Podle důvodové zprávy se záměrně opouští myšlenka, že by sazebník výše náhrad měl a priori stanovit zákon nebo dokonce podzákonný předpis, aby se tak zjednodušilo rozhodování soudů. Rozhodnutí jednotlivého právního případu náleží jen soudci a zákonodárná moc, natož moc výkonná, nemá v působnosti nařizovat soudu, jak má jednotlivý případ rozhodnout. Soukromý život je podle zákonodárce nekonečně variabilní a snaha po jeho nivelizaci v záležitostech tak navýsost individuálních jako jsou bolest, důsledky újmy na zdraví pro další budoucnost postiženého nebo ztráta blízkého člověka není důvodná. Odpovědnost za spravedlivé rozhodnutí v konkrétním případě nemůže ze soudce nikdo sejmout a snaha o nivelizaci soukromého života v jeho rozmanitostech nevyvolá nic jiného, než rigor nesrovnávající se s povahou jednotlivých případů. Důvodová zpráva zároveň připouští, že pociťují-li někteří představitelé soudní moci potřebu tabulek, vzorců nebo klíčů speciálně pro tyto účely, nic nebrání tomu, aby se soudní praxe sama shodla na zásadách, podle nichž bude postupováno.

Na poslední myšlenku důvodové zprávy reagovala justice tím, že si vlastně již předem vypracovala rámcová pravidla pro porovnání tíže poranění při vytrpěné bolesti a dalších obtížích přechodného rázu (náhrada za bolest) a při trvalých zdravotních následcích, které přetrvají i po skončení léčby (náhrada za ztížení společenského uplatnění). Vtělila je do Metodiky NS, která má být pomůckou ke stanovení výše náhrady za uvedené dva dílčí nároky cestou medicínské klasifikace zdravotního stavu a tím i objektivizace obtíží při současném ponechání dostatečného prostoru pro soudní uvážení konkrétních dopadů na jednotlivé poškozené v individuálních skutkových poměrech a zčásti i s přihlédnutím k jejich subjektivnímu vnímání utrpěné újmy.

Je vhodné nejprve vyložit zákonné pojmy, neboť § 2958 o. z. zakládá povinnost náhrady ve vztahu ke třem samostatně pojmenovaným nárokům. Jde o a) vytrpěné bolesti, b) další nemajetkové újmy a c) ztížení společenského uplatnění. Žádný z nich není nikterak blíže definován, jen u ztížení společenského uplatnění se vyžaduje, aby poškození zdraví vystavilo poškozenému tzv. překážku lepší budoucnosti. Lze si již pomoci judikaturou Nejvyššího soudu, neboť ten v usnesení ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017,[1] vyložil, že nárok na náhradu nemajetkové újmy na zdraví podle § 2958 o. z. tvoří jednotlivé, dílčí, samostatné nároky na náhradu za bolest, ztížení společenského uplatnění a další nemajetkové újmy, jež samostatně vznikají i zanikají, a tedy se i samostatně promlčují. Nárokem na odškodnění bolesti se rozumí odškodnění bolesti v tzv. širším smyslu, tedy jak bolesti fyzické, tak i duševního strádání; běžné obtíže spojené s ublížením na zdraví určitého typu jsou zahrnuty již v ohodnocení bolesti. Další nemajetkové újmy při ublížení na zdraví ve smyslu § 2958 o. z. jsou spojeny se zásahem do zdraví, který nespočívá v přechodné bolesti ani ve fyzické či psychické újmě dlouhodobého (trvalého) charakteru, nýbrž jde o specifické okolnosti vymykající se obvyklému průběhu léčby a stabilizace zdravotního stavu, které nenastávají pravidelně, ale zvyšují intenzitu utrpěné újmy na zdraví nad obvyklou míru. Konečně je již dávno vyjudikováno, že v rámci ztížení společenského uplatnění se hradí obtíže a útrapy spojené s trvalým zhoršením zdravotního stavu, pro něž je poškozený zcela nebo zčásti vyřazen z možnosti zapojit se do obvyklých životních činností, zejména v oblasti pracovního či studijního zapojení, rodinných vztahů, rekreačních a volnočasových aktivit apod.

Je vedena debata o tom, zda vyjmenované pojmy představují skutečně i nadále samostatné dílčí nároky či zda jde vlastně jen o složky jediného nároku. Koncepce pojímající tři pojmy obsažené v § 2958 o. z. jako pouhý návod, jak odškodnit jediný celistvý nárok plynoucí ze zásahu do lidského zdraví, staví na důsledném uplatnění principu diskontinuity a dovozuje zejména procesní výhody pro poškozeného, kterému nevzniká problém s vymezením konkrétních částek ve vztahu k jednotlivým dílčím nárokům v žalobě. Diskontinuitu ovšem proklamuje pouze důvodová zpráva,[2] nejde o zákonem formulovaný princip, proto případnou návaznost na zkušenosti použitelné z předchozí úpravy je nutno zkoumat zejména optikou povahy věci, nikoliv formálním uplatněním této poněkud sporné zásady. A právě odlišný charakter těchto nároků, které se projevují různým způsobem, musí vést k závěru o jejich samostatnosti, byť jsou odvozeny od stejné škodné události. Není ostatně pochyb o tom, že mohou vznikat v odlišný okamžik (poškozený vnímá odlišně a začasté i v jiné době bolestivý stav oproti trvale nastalým obtížím při zapojení do společenských aktivit), pak ovšem musí mít i odlišný běh promlčecích lhůt a musí být i samostatně uplatnitelné; důvodně s nimi proto soudy nakládají samostatně jak z hlediska požadavků na náležitosti žaloby, včetně specifikace a vyčíslení jednotlivých nároků, tak z hlediska vázanosti soudu návrhem, jakož i překážek litispendence a rei iudicatae. Okolnost, že ke dvojici původních nároků přibyla nová kategorie dalších nemajetkových újem, je třeba přivítat jako lepší vyjádření a otevření možnosti k odčinění některých typů újem, na něž předchozí úprava nepamatovala, nikoliv na ni hledět jako na znak diskontinuity odůvodňující opuštění literaturou i judikaturou rozpracovaných a vyložených přístupů, které nenesou takové procesní obtíže, jak nastiňují zastánci opačného přístupu. Je-li poukazováno na těžkou orientaci žalobce v částkách, které může požadovat, neboť absentuje přesnější vodítko k vyčíslení jednotlivých nároků, rezignuje se na možnost vytvoření a použití objektivizačních systémů a vlastně i na následnou analýzu judikatury, na jejímž základě bude možno v budoucnu mnohem přesněji určovat, jaká úroveň odškodnění náleží u srovnatelných zásahů do zdraví. Kromě toho i procesní pravidlo výjimky ze zásady plného úspěchu ve věci[3] umožňuje žalobci bez rizika ztráty nákladů soudního řízení stanovit požadované částky právě při jejich strukturaci určitým odhadem.[4] Navíc pak v případě závažných a komplikovaných újem na zdraví, které vyžadují dlouhé léčení,[5] není důvod, aby poškozený nemohl uplatnit zvlášť nárok na bolestné, tedy náhradu za vytrpěné fyzické i duševní útrapy spojené se samotnou škodnou událostí a následnou léčbou, hned po jejich vzniku, zatímco při koncepci jediného nároku by musel čekat na ustálení zdravotního stavu pro ohodnocení celkové nemajetkové újmy. Pojetí nerozlišující dílčí nároky by nutně muselo vést k tomu, že rozhodnutí o podané žalobě zahrnující pouze náhradu za vytrpěnou bolest by představovalo překážku věci rozsouzené pro případné odškodnění ztížení společenského uplatnění. Konečně není důvod ani udržovat škůdce po dlouhou dobu v nejistotě, zda bude vůči němu nárok uplatněn a v jaké výši.

Zbývá upozornit, že úprava účinná v České republice od 1. 1. 2014 není ojedinělá, neboť většina evropských zemí nemá v zákoně či dalších předpisech stanovenu výši odškodnění ani exaktnější pravidla pro určení konkrétních náhrad. Výjimkou je Slovensko, kde odškodňovací vyhláška byla přenesena do zákona č. 437/2004 Zb., o náhrade za bolesť a o náhrade za sťaženie spoločenského uplatnenia, dále například Dánsko, kde existuje zákon o náhradě škody, či Itálie, kde zákon o soukromém pojištění obsahuje tabulky pro drobná poranění[6] a uplatňuje se zejména u dopravních nehod. V nám blízkých zemích jako Rakousko, Německo, Slovinsko je zákonná úprava naprosto kusá jako u nás a soudní praxe se opírá o dlouhodobě prováděnou analýzu judikatury, která po letech kompletování poskytuje dostatečné vodítko pro rozhodování nových případů. Protože takovým servisem doposud česká justice nedisponuje a vlastně ani disponovat nemůže, nezbylo než předem připravit materiál, který by umožnil rozumnou aplikaci § § 2958 o. z. Jistou obdobou mohou být tzv. Milánské tabulky, které si vytvořila italská justice a u závažnějších případů je v praxi s úspěchem používá. Jde o systém založený na objektivizaci zdravotních obtíží lékařským posudkem a následné tzv. personalizaci soudem, která zohledňuje individuální okolnosti na straně poškozeného. Ve své podstatě se jedná o poměrně formalizovaný způsob výpočtu, který ovšem soudu nebere možnost „doladit“ lékařské závěry svým odůvodněným uvážením.

III. Potřeba pomůcky k výkladu § 2958 o. z.

Zákon stojí na vcelku logicky znějícím požadavku, aby v § 2958 o. z. popsané újmy byly plně vyváženy peněžitou náhradou. Tato velkorysá formulace přehlíží, že zdraví je natolik výjimečnou a cennou hodnotou, že plná peněžitá náhrada za jeho poškození je diskutabilní, případně že stojí mimo reálné finanční možnosti většinového vzorku společnosti. Tento maximalistický princip pomíjí, že přesná kvantifikace nemajetkových újem je navýsost složitá, ne-li nemožná. Proto se u odškodňování těchto újem nehovoří o reparační, nýbrž o kompenzační funkci náhrady, tedy že poškození hodnot nelze napravit a nahradit, nýbrž pouze zmírnit či kompenzovat peněžitým plněním.

Nelze-li výši náhrady takto určit,[7] má se podle věty druhé komentovaného ustanovení náhrada stanovit podle zásad slušnosti. Ani ty nejsou nikterak definovány a jejich vágnost je zcela srovnatelná s nezřetelným požadavkem plné náhrady. Je proto otázkou, co má slušnost v této souvislosti vyjadřovat a zda je alespoň pro určité typy újem srovnatelná a zobecnitelná.

Je pozoruhodné, že důvodová zpráva nevylučuje, aby si soudní praxe vytvořila vlastní podrobnější pravidla, kterými vyeliminuje dopady odstranění relativně exaktního podzákonného předpisu. Taková potřeba byla skutečně v justici většinově pociťována, protože vyvstala důvodná obava, že nebude-li zákonná dikce smysluplně doplněna, hrozí naprosto nepřehledná situace a nepředvídatelná rozhodovací praxe, neboť soudy nebudou moci prakticky z objektivních důvodů po mnoho let dostát požadavku § 13 o. z., podle nějž každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.

Po široké debatě uvnitř i vně justice bylo přistoupeno k vytvoření podpůrného materiálu, který by zajistil zachování proporcí v odškodňování jednotlivých typů újem alespoň v rámci náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění. Nejvyšší soud ve spolupráci se Společností medicínského práva, se zástupci pojistitelů a dalších právnických profesí, pod odbornou garancí 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze, vytvořil pomůcku, která však nemůže mít závazný charakter v tom smyslu, že by šlo o právní předpis nebo se mu nějak blížila, neboť zákon s ničím takovým nepočítá. Metodika NS by proto měla představovat doporučující dopracování zákonného textu a měla by působit silou své argumentace a komplexností; je založena na odborně fundovaném a řádně odůvodněném základu a má ambici stát se uceleným podkladem pro postižení celé škály újem a postižení podřaditelných pod pojem bolesti a ztížení společenského uplatnění. Občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu ji dne 12. 3. 2014 vzalo na vědomí a doporučilo soudům, aby při aplikaci § 2958 používaly Metodiku NS. Dne 14. 4. 2014 byla Metodika NS zveřejněna na internetových stránkách Nejvyššího soudu.[8] Pod Rc 63/14 byla Metodika NS vydána též ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, byť se nejedná o judikát ani sjednocující stanovisko; Nejvyšší soud tímto poněkud netradičním krokem sleduje co nejširší informovanost právnické veřejnosti a pokračování debaty o problému, který je běžnými prostředky a přístupy těžko zvladatelný. Postupně byl doplněn i výklad třístupňové klasifikace komponenty Aktivity a participace MKF[9] pro použití takto upravené české verze pro účely Metodiky.[10]

IV. Bolestné

Metodika NS pro účely odškodnění bolesti z části využívá dosavadní etiologicky pojatý systém plynoucí z vyhlášky č. 440/2001 Sb., zejména pro podrobně rozpracovanou klasifikaci bolestivých stavů podle postižení jednotlivých orgánů či částí těla a vyjadřující míru bolesti jako tělesného a duševního strádání v souvislosti se zásahy do zdraví. Smyslem náhrady za bolest je odškodnit nikoliv jen čistě samotný bolestivý stav, nýbrž i diskomfort, stres či obtíže spojené s utrpěnou zdravotní újmou, a to v rozsahu, v němž tyto zásahy do osobnostní sféry poškozeného z povahy věci souvisí s bolestí doprovázející stavy popsané v jednotlivých položkách. Případné další obtíže, jejichž míra je excesivní tím, že překračuje obvyklou zátěž poškozeného při podrobení se omezením plynoucím z léčby, představují jinou nemajetkovou újmu ve smyslu § 2958 o. z.; pro určení výše náhrady těchto výjimečných případů nelze zřejmě pro různorodost situací vytvořit předem vodítko.

Příloha 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. byla proto z tohoto pohledu podrobena revizi mnoha odborných lékařských společností a s přihlédnutím k jejich doporučením byl vypracován nový přehled bolesti, který nastavuje nově definované proporce mezi jednotlivými bolestivými stavy. Skládá se z jednotlivých položek, jimž jsou přiřazeny bodové hodnoty vyjadřující vzájemné proporce mezi jednotlivými položkami. Pro určení výše náhrady je třeba výsledný bodový součet vynásobit částkou odpovídající hodnotě jednoho bodu, jejíž výši se doporučuje odvozovat od jednoho procenta hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející roku, v němž vznikl nárok/vznikla bolest.[11] Vznik bolesti se váže k akutní fázi bolestivého stavu s tím, že výši nároku lze vyčíslit až v době stabilizace bolesti. Bolest může vznikat jak při samotné škodné události, tak při léčení či odstraňování následků újmy na zdraví.

Pro zjištění výsledné hodnoty se sčítají body z jednotlivých bolestivých stavů a v jejich rámci i z jednotlivých položek. Funkční či anatomická ztráta orgánu nepředstavuje limit, který by u mnohočetných poranění nemohl být přesažen, je-li bolest intenzivnější a léčení náročnější než samotné odnětí končetiny či orgánu tam, kde to není pojmově vyloučeno; v takovém případě nesmí být výše náhrady nepřiměřená. Výše náhrady může být upravena (zvýšena) v závislosti na komplikovanosti léčby.

Rozlišují se následné stupně komplikací (jsou-li v příčinné souvislosti se škodnou událostí) a jim přiřazené procentní zvýšení náhrady:

• komplikace lehká (vyžaduje krátkodobou léčbu, neprodlouží léčbu pro základní diagnózu; nemá prokazatelný vliv na celkový stav, např. povrchní rozpad nebo infekci rány, psychická alterace) – zvýšení do 5 %,
• komplikace středně závažná (vyžaduje dlouhodobou léčbu nebo další operaci, může prodloužit léčbu pro základní diagnózu, nebo vyžaduje další operace, např. flebotromboza, selhání osteosyntézy, hluboká infekce rány, compartment syndrom) – zvýšení do 10 %,
• komplikace závažná (v akutní fázi prudce zhorší zdravotní stav, vyžaduje intenzivní léčbu místní nebo celkovou, více reoperací, např. rozpad anastomózy, pneumonie, břišní compartment syndrom) – zvýšení do 15 %,
• komplikace těžká (celková, přechodně ohrožuje život, závažně ohrožuje zdraví, opakované chirurgické zákroky, např. orgánové selhání, proběhlá kardiopulmonální resuscitace) – zvýšení do 20 %.

Otázkou je, zda toto strukturované odlišení[12] není nasazeno procentuálně příliš nízko.

Zjištěné nedostatky i některé věcné chyby takto postaveného systému i srovnání s prakticky totožnou metodou stanovení výše náhrady, kterou pro pracovně právní vztahy volí prováděcí nařízení vlády č. 276/2015 Sb.,[13] vyvolává aktuální potřebu určité revize bodových hodnot. Nejvyšší soud navázal spolupráci s Českou lékařskou společností Jana Evangelisty Purkyně, která by měla vypracovat materiál směřující k odstranění věcných nedostatků, doplnění potřebných položek a pokusila se o sblížení s pracovněprávní úpravou. Nabízí se například doplnění položky pokrývající psychiatrické obtíže přechodného rázu – Vážná duševní porucha vzniklá následkem traumatu, potvrzená psychiatrickým pracovištěm – 60 až 300 b. Není vyloučeno, aby tento typ obtíže spadající skutečně nejspíše pod bolest v širším slova smyslu, přiřadila do Metodiky NS případně i judikatura soudů, nenajde-li jinou použitelnou položku. Stejně tak je při doporučujícím charakteru Metodiky NS otevřen prostor i pro případnou úpravu či doplnění dalších položek soudní praxí. Někteří znalci kreativně hodnotí intubaci při anestezii jako cizí těleso v dýchacích cestách. I u celé řady dalších zákroků, např. kanylace velké žíly, lokální umrtvení, subarachnoidální anestezie, punkce hematomů a abscesů apod., se nabízí úvaha, zda jim pro jejich invazivnost a nepříjemnost nepřiznat samostatnou položku, byť jinak samozřejmě spadají pod celkově prováděný výkon spojený s diagnózou, od níž bodový systém odvozuje výši náhrady.

Zbývá doplnit, že bodový systém známý z vyhlášky č. 440/2001 Sb. nemusí být ani ve smyslu § 2958 o. z. považován za nepatřičný, jestliže je jen podkladem pro úvahu soudu o intenzitě obtíže a o spravedlivé výši náhrady za vytrpěnou bolest či jí podobné stavy. Ostatně i tam, kde je podle přechodných ustanovení o. z. aplikována předchozí úprava, využívá dovolací soud dosavadní metodu, byť si je vědom kritiky bodového systému odškodnění nemajetkových újem na zdraví podle podzákonného předpisu, kterou vyslovil Ústavní soud v pracovněprávním sporu v odůvodnění nálezu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15. Na druhou stranu takový přístup jako ústavně konformní akceptoval Ústavní soud například i v usnesení ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 1162/15, kdy vyložil, že v projednávané věci byl sice použit vyhláškový systém, ovšem způsobem, který nevyvolává pochyby o jeho vhodnosti, neboť odvolací soud s jeho pomocí provedl objektivizaci obtíží poškozeného a neopomenul takto zjištěnou částku podrobit úpravě a individualizoval (či personalizoval) ji odpovídajícím způsobem s přihlédnutím ke konkrétním poměrům poškozeného, čímž dospěl k odůvodněné a proporcionální výši náhrady srovnatelné s případy podobného charakteru. Podobně v usnesení ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. III. ÚS 2889/2017, Ústavní soud připustil, že soudy sice vyšly z bodového hodnocení podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., současně však v souladu s principem proporcionality (odškodnění) za použití ustanovení § 7 odst. 3 této vyhlášky zohlednily konkrétní okolnosti posuzovaného případu a také v souladu (i) s principem rovnosti vzaly v úvahu výši odškodnění, jež bylo poškozeným přiznáno v obdobných případech, přičemž dostatečně vysvětlily, proč nepovažují stěžovatelčinu argumentaci za přiléhavou. Ústavní soud tak jen odkázal na závěry Nejvyššího soudu a připomenul, že srovnávat lze jen případy a okolnosti k tomu způsobilé, nehledě na aspekt soudního uvážení, který byl náležitě Nejvyšším soudem vyložen.

V. Ztížení společenského uplatnění

Oproti tomu u ztížení společenského uplatnění bylo přistoupeno k vytvoření zcela nového systému, který by vedle nezbytného odborného lékařského zatřídění újmy zohledňoval i lépe definovaný a zdravotní újmě přiřazený rozsah postižení (omezení) jednak ve vztahu k průměrnému (obvyklému) poškozenému, a to zejména z pohledu všech myslitelných stránek lidského života, tj. všech oblastí, v nichž pro trvalé zdravotní následky dochází k omezení či dokonce k plnému vyřazení z možnosti se společensky uplatnit a naplnit tak zákonem předvídanou podmínku „lepší budoucnosti“, jednak s přihlédnutím k individuálním odlišnostem každého jednotlivého případu. Nové pojetí založené na stanovení rozsahu omezení (vyřazení) pomocí procentního vyjádření odstraňuje výkladové potíže, jimiž trpěla vyhláška č. 440/2001 Sb. zejména v otázce kumulace některých položek přílohy vyhlášky, a dále pak při mimořádném zvyšování náhrady rozhodnutím soudu podle § 7 odst. 3 vyhlášky, které nehledě na kritiku nedostatečnosti výše náhrad velmi výrazným způsobem otevíralo prostor pro úvahu soudu, avšak do značné míry devalvovalo preciznost základního bodového ohodnocení. Etiologický charakter dosavadní klasifikace nebral příliš zřetel na vymezení důsledků pro život poškozeného, přičemž kritéria pro mimořádné zvýšení náhrady soudem byla nemedicínská a v praxi se omezovala jen na velmi obecně zjištěnou část společensky participačních činností, v nichž byl poškozený v důsledku újmy na zdraví omezen či vyřazen. V souladu s dosavadní zaužívanou praxí by mělo být k hodnocení trvalých následků přistoupeno teprve poté, co se zdravotní stav relativně ustálí; přesné časové období nelze obecně určit, zpravidla jde o jeden rok, ve výjimečných případech lze uvažovat o době delší.

Východiskem nového přístupu k hodnocení závažnosti ztížení společenského uplatnění je Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví (dále též jen „MKF“), vypracovaná Světovou zdravotnickou organizací (WHO).[14] Jedná se o celosvětově uznávanou a používanou systematiku trvalých zdravotních újem, vycházející z roztřídění postižení podle tělesných struktur a funkcí, jdoucí ovšem důsledněji do vystižení dopadů těchto újem na schopnosti poškozeného vykonávat běžné životní aktivity. Pro účely určení výše náhrady za trvalé zdravotní následky lze využít 3. část (komponentu) nazvanou Aktivity a participace.

Nespornou předností MKF je propracovaná struktura a důraz na určení stupně omezení funkčních schopností postiženého, a to s přihlédnutím k jeho zhoršenému zdravotnímu stavu tak, aby bylo zohledněno zhoršení oproti předchozímu stavu. Tento systém vylučuje potíže s nežádoucím zdvojováním téhož postižení pod různými položkami a zároveň tím, že přiřazuje jednotlivým funkčním potížím určitý stupeň závažnosti (podpořený i procentní škálou), dobře vystihuje touto formou rozsah postižení. Protože je velmi podrobná a promyšlená, umožňuje MKF při plném využití vykreslit velmi plastický obraz nejen funkčních tělesných postižení, nýbrž i jejich praktický dopad do všech sfér života poškozeného, kódovaných v devíti kapitolách.

Stupeň závažnosti trvalého zdravotního postižení se totiž nevyjadřuje jako dosud bodovým součtem diagnóz, násobeným peněžitou hodnotou jednoho bodu, nýbrž je pojat jako procentní vyjádření ztráty životních příležitostí (lepší budoucnosti) ve škále 0 – 100 % pro jednotlivé položky (domény) v devíti oblastech společenského zapojení:

• kapitola 1. Učení se a aplikace znalostí,
• kapitola 2. Všeobecné úkoly a požadavky,
• kapitola 3. Komunikace,
• kapitola 4. Pohyblivost,
• kapitola 5. Péče o sebe,
• kapitola 6. Život v domácnosti,
• kapitola 7. Mezilidská jednání a vztahy,
• kapitola 8. Hlavní oblasti života, a 
• kapitola 9. Život komunitní, sociální a občanský

Zde jsou příklady některých ze 74 domén s definicemi:

• d 110 Pozorování
• Používání „zrakového smyslu“ (zraku) k záměrnému vnímání zrakových podnětů, jako je pozorování sportovní události nebo dětí, jak si hrají.
  • d 115 Naslouchání
  • d 120 Jiné účelné vnímání

Pro všechny položky platí, že jde o používání smyslů ke vnímání podnětů, o zpracování podnětů, o poruchu analyzátorů spočívající v tom, že člověk informaci nezpracuje.

• d 350 Konverzace
  • Začít, udržet a ukončit výměnu jednoduchých myšlenek a idejí, mluvenou nebo psanou formou, znaky nebo jinou formou jazyka, s jednou nebo více osobami, známými nebo cizími, ve formálním nebo neformálním setkání. Zvažují se všechny obvyklé formy komunikace, jde o mentální i fyzickou způsobilost.
• d 355 Diskuze
  • Začít, udržet a ukončit porovnání námětu s argumenty pro a proti, nebo vést rozhovor prostředky mluvenými nebo psanými znaky nebo jinou formou jazyka, s jednou nebo více osobami nebo známými, nebo cizinci ve formálním styku nebo z určité příčiny uskutečněném sezení. Jde o vyšší formu konverzace. Posuzuje se více mentální stránka, projeví se zejména úbytek intelektové schopnosti.
• d 450 Chůze
  • Pohyb po povrchu na nohou, krok za krokem tak, že jedna noha je vždy na podlaze, jako při procházce, loudání se, kráčení vpřed, zpět nebo do strany. Jde o využití dolních končetin. Vozík není facilitátor.
• d 460 Pohyb po různých lokalitách
  • Kráčet a pohybovat se po různých lokalitách a v situacích, jako chodit mezi pokoji v bytě uvnitř budovy nebo po ulici ve městě. Projeví se i mentální a smyslové obtíže v interakci s prostředím (např. poruchy orientace).
• d 510 Sám se umýt
  • Umýt a osušit si celé tělo nebo části těla, používat vodu a vhodné prostředky nebo materiály k mytí a osušení, jako se koupat, sprchovat, umývat si ruce a nohy, obličej a vlasy, a utřít se ručníkem. Jde o činnost v koupelně, nehodnotí se, jak se k ní dostane.
• d 530 Používání toalety
  • Plánovat vyměšování (menstruace, močení a defekace) a následné očištění těla. Nehodnotí se transport k toaletě.
• d 839 Formální vzdělávání
  • Učení na různých stupních organizovaného vzdělávání, podle věku se hodnotí následující podpoložky, a to v rovnodílném poměru:
    • d 8390 Předškolní výchova
    • d 8391 Školní výchova
    • d 8392 Příprava na povolání
    • d 8393 Vyšší vzdělání

Doporučuje se, aby se soudy či účastníci při mimosoudním vypořádání při určení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění opřeli o dostatečně zjištěný skutkový stav ohledně dopadů trvalé zdravotní újmy do schopností a možností poškozeného a aby při tom použili znalecké posouzení podle komponenty aktivity a participace v MKF. Je vhodné popsat zdravotní stav poškozeného s využitím pojmů obsažených v komponentech tělesné funkce a tělesné struktury MKF a podle Mezinárodní klasifikace nemocí, aby bylo možné posoudit, zda uváděnému stupni poklesu aktivit odpovídá i stupeň poškození s těmito aktivitami souvisících tělesných funkcí a struktur. Jinak ovšem se stav poškozeného hodnotí v rámci komponenty aktivity a participace ve dvou kategoriích – tzv. kapacita a výkon. V první řadě jde o zjištění celkové ztráty potenciálu poškozeného bez kompenzačních pomůcek (facilitátorů), a to v plném rozsahu všech domén (položek) kapacity. Nehodnotí se aktuální kapacita, nýbrž její snížení oproti předúrazovému stavu (tzv. předchorobí). Vzhledem k tomu, že náhrada za ztížení společenského uplatnění má být odškodněním reálného vyřazení ze společenského života a že má zároveň motivovat ke znovuzačlenění poškozeného do společnosti, je namístě přihlédnout k tomu, že výkon může být ohodnocen nižším stupněm či procentem omezení, používá-li poškozený facilitátor uvedený v kapitole 1 komponenty faktory prostředí (produkty a technologie – pomůcky, nástroje, vybavení nebo technický systém, používaný zdravotně postiženou osobou, nebo speciálně vyrobené nebo obecně dostupné, které předcházejí, kompenzují, monitorují, uvolňují nebo neutralizují – ISO 9999 – technické pomůcky pro zdravotně postižené). Kvalifikátor výkonu by měl být použit tam, kde se liší od stupně či procenta omezení kapacity, a to za pomoci uvedených pomůcek, jsou-li standardně dostupné či již byly prokazatelně poškozenému zajištěny škůdcem; tehdy se použije průměr obou kvalifikátorů. Výjimkou je použití léků a doplňků, kde se kapacita posuzuje s užívanou medikací.

Kvalifikátory se použijí ve stupni omezení podle škály stupňů od 0 do 4:

• stupeň 0: žádná obtíž (nepřítomná, zanedbatelná, 0 – 4 %) – osoba nemá a nepociťuje žádný problém,
• stupeň 1: lehká obtíž (mírná, nízká, 5 – 24 %) – problém je přítomen méně než 25 % času s intenzitou, kterou může osoba tolerovat (je dobře snesitelný), a který se stal zřídka během posledních 30 dní,
• stupeň 2: středně těžká obtíž (zřetelná větší, 25 – 49 %) – problém je přítomen méně než 50 % času s intenzitou, která zasahuje do každodenního života (je zřetelný), a který se děje občas během posledních 30 dní,
• stupeň 3: těžká obtíž (vysoká, extrémní, 50 – 95 %) – problém je přítomen více než 50 % času s intenzitou, která částečně rozvrací každodenní život osoby (značně velký), a který se děje často během posledních 30 dní,
• stupeň 4: úplná obtíž (úplná, 96 – 100 %) – problém je přítomen více než 95 % času s intenzitou, která zcela rozvrací každodenní život osoby (obtíže jsou nesnesitelné nebo je funkce nemožná), a který se děje každý den během posledních 30 dní.

Při vhodném matematickém zpracování tento systém umožňuje zjistit výsledné procentní omezení poškozeného ve všech oblastech společenského uplatnění. S určitým zjednodušením lze říci, že za stoprocentní by bylo považováno plné vyřazení poškozeného ve všech sférách (tj. plná ztráta kognitivních a pohybových funkcí, spojená s plnou ztrátou sebeobsluhy a jakéhokoliv zapojení se do společenských aktivit) a všechny mírnější formy postižení by byly odstupňovány směrem dolů. Doposud se doporučuje využít k výpočtu vzorec založený na váženém průměru jednotlivých kapitol, jimž se prozatím přiřazuje stejná váha (poměr), neboť dosavadní výsledky a úroveň poznání podle autorů Metodiky NS zřejmě neopravňují k diferencovanějšímu přístupu. Objevují se ale názory,[15] že by bylo vhodné tento poměr změnit na rovnost jednotlivých domén, případně upravit ve prospěch některých domén či kapitol, zejména těch, které se týkají pohyblivosti a potažmo soběstačnosti. Vzhledem k doporučujícímu charakteru Metodiky NS a její flexibilitě nelze vyloučit, že na základě dostatečných podkladů se vzorec tímto způsobem může upravit.

Tento způsob určení výše náhrady se neobejde bez definování částky, která představuje pomyslnou hodnotu zmařeného (byť neskončeného) lidského života při absolutním vyřazení ze všech sfér společenského zapojení (100 %). Po zhodnocení dosavadní rozhodovací praxe v otázkách výjimečného zvyšování náhrady za ztížení společenského uplatnění podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. v případech nejzávažnějších trvalých zdravotních postižení, po komparaci s úpravami či praxí v některých evropských zemích a s přihlédnutím k tomu, že § 2960 o. z. výrazně rozšiřuje nároky poškozeného na náhradu materiálních újem spojených se zaopatřením či s vytvářením předpokladů pro jeho znovuzačlenění do společenského života a § 2962 – § 2963 o. z. posilují rozsah náhrady za ztrátu na výdělku, dospívá Metodika Nejvyššího soudu k závěru, že výchozí rámcová částka, vyjadřující pomyslné 100% vyřazení poškozeného ze společenského života, by se v poměrech panujících v době počátku účinnosti nového občanského zákoníku měla pohybovat kolem 10 000 000 Kč. Aby výše této částky nemusela být opakovaně revidována a aby reflektovala vývoj hladiny cen a ekonomické ukazatele, navrhuje se vyjádřit ji pomocí 400-násobku průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející roku, v němž se ustálil zdravotní stav poškozeného, tj. kdy je možno přistoupit k vyčíslení náhrady, tedy konkrétně 10 051 200 Kč, ustálil-li se zdravotní stav v roce 2014, 10 274 400 Kč pro rok 2015, 10 586 800 Kč pro rok 2016, 11 035 600 Kč pro rok 2017 a 11 801 600 Kč pro rok 2018. Z toho je vidět poměrně výrazný nárůst podkladu pro stanovení výše náhrady vlivem zvyšování průměrné mzdy v příznivých ekonomických podmínkách posledních několika let.

Procentní podíl (odpovídající zjištěnému stupni omezení poškozeného) z výchozí rámcové částky představuje základní ohodnocení náhrady nemateriální újmy při trvalých zdravotních následcích (zejména odčinění morální újmy vzniklé zásahem do tělesné integrity, frustrace z trvalého poškození tělesných orgánů, stresu a vypětí z překonávání nastalých obtíží, pozbytí ztráty životních příležitostí a možností, včetně abstraktní ztráty možností pracovního uplatnění a zapojení se do dalších životních činností) a je proporcionálním vyjádřením ztráty průměrného potenciálu pro určitý typ postižení; není ovšem náhradou škody (majetkové újmy), která je hrazena zejména prostřednictvím ztráty na výdělku či nákladů péče o zdraví, osobu či domácnost poškozeného.

Individuální přístup a zohlednění zvláštností každého jednotlivého případu předpokládá, že takto zjištěná částka základního ohodnocení může být modifikována výjimečnými okolnostmi, a to zejména a) věkem, b) ztrátou skutečně výjimečné lepší budoucnosti a c) důvody vyjmenovanými demonstrativně v § 2957 o. z.[16] Významnou okolností, kterou samotné ocenění podle domén aktivit a participací povětšinou nezohledňuje, je věk, v němž trvalé následky nastanou. Vzhledem k tomu, že vrcholu sil i intenzity společenského zapojení se obvykle dosahuje ve věku od 45 do 55 let, je na místě základní částku stanovenou shora popsaným postupem zvýšit přibližně o 10 % ve věku 35–44 let, o 20 % ve věku 25–34 let a o 30–35 % ve věku 0–24 let. Oproti tomu lze náhradu snížit přibližně o 10 % ve věku 55–69 let a o 20 % od 70 let výše. Výjimečné zapojení do společenských aktivit je namístě zohlednit zvýšením základní částky až do 10 %, je-li nadprůměrné, až do 20 %, je-li výjimečně intenzivní, a až do 30 %, je-li zcela mimořádné. Náhrada se snižuje až o 10 %, je-li zapojení podprůměrné, a až o 20 %, není-li prakticky žádné. Přihlédnutí k výjimečným okolnostem vyjmenovaným v § 2957 o. z. není možné pro jejich předpokládanou šíři a variabilitu vyjádřit konkrétními pojmy ani jim přiřazenými procentními pásmy, je proto ponecháno zcela na úvaze soudu s doporučením, aby po celkovém výsledném zvýšení beroucím v úvahu všechny tři zmíněné kategorie nepřesahovala náhrada dvojnásobek částky.

Doporučené omezení modifikace základní částky maximálně na dvojnásobek má své racionální opodstatnění a nesměřuje k zužování možností individuálního posouzení každého konkrétního případu. Smyslem je eliminovat subjektivismus a libovůli a přispět ke sjednocení soudní praxe a naplnění požadavku, aby v obdobných případech bylo poskytnuto srovnatelné odškodnění.[17] Uvedené nehmotné újmy jsou ze své podstaty neodčinitelné, účelem poskytnutí peněžité náhrady tedy není uvedení poškozeného do stavu existujícího před poškozením (jako u náhrady majetkové škody), nýbrž poskytnutí finančních prostředků, za které si může poškozený opatřit náhradní požitky, které mají zmírnit jeho strádání. Tyto nehmotné újmy jsou vnímány přibližně stejně úkorně každou lidskou bytostí a nelze dost dobře tvrdit, že by měly být odškodněny mnohonásobně více jen proto, že je poškozený mladší nebo byl před zraněním aktivnější. Mladší člověk je jistě závažným poškozením zdraví připraven o radosti života, které si již starší člověk užil, a bude nucen se vyrovnávat se svým handicapem po delší dobu; na druhé straně mladší člověk má více sil, je adaptabilnější, dokáže se po fyzické i psychické stránce s postižením vyrovnat zpravidla lépe než člověk starší. Člověk činorodý, který se věnuje mnoha aktivitám, o něž je v důsledku poškození zdraví připraven, se jistě jeví být více poškozen než ten, kdo dosud vedl fádní a pohodlný život; avšak jen stěží lze posoudit, že trauma, stres a frustrace u prvého jsou mnohonásobně větší než u druhého, či zda tomu právě vzhledem k povahovým vlastnostem obou nemůže být právě naopak, nehledě k tomu, že dokud je druhý zdráv, závisí jen na jeho svobodném rozhodnutí, zda svůj způsob života radikálně změní, po poškození zdraví však tuto možnost natrvalo ztratí a právě ono vědomí, že natrvalo možnosti zdravého člověka ztratil, je podstatou nehmotné újmy, kterou utrpěl. Konečně například houslový virtuos světového jména, který utrpí ztrátu prstu levé ruky, je nepochybně závažně poškozen ve svém profesním uplatnění, avšak (ponecháme-li stranou ztrátu jeho výdělku, která není odškodnitelná náhradou za ztížení společenského uplatnění a která je odrazem společenského ocenění jeho práce), je problematické vyčíslit, zda a nakolik je jeho nemajetková újma větší, než újma amatérského houslisty, který se hudbě věnoval jen pro svou radost.

VI. Znalecká činnost

S účinností od 1. 6. 2015 bylo vyhláškou ministerstva spravedlnosti č. 123/2015 Sb., kterou se stanoví seznam znaleckých oborů a odvětví pro výkon znalecké činnosti, zřízeno v rámci oboru zdravotnictví nové znalecké odvětví pojmenované „stanovení nemateriální újmy na zdraví“. Jde o poněkud zavádějící označení, neboť znalec nestanoví nemajetkovou újmu, nýbrž dává soudu podklad pro určení výše náhrady za nemajetkovou újmu na zdraví; činí tak u ztížení společenského uplatnění tím, že podle Metodiky NS ohodnotí předepsaným způsobem stupeň či procento obtíží poškozeného při výkonu činností definovaných v jednotlivých doménách (položkách) upravené MKF a sdělí výsledné procento omezení umožňující poškozeného v obecné rovině srovnat s jinými poškozenými. Metodika NS doporučuje, aby v soudních sporech byly využity znalecké posudky právě těchto znalců, jejichž počet je zatím omezený. Smyslem tohoto doporučení je dosáhnout co nejvyšší kvality a srovnatelnosti z posudků plynoucích závěrů, a to alespoň v počátečním období, než se podaří zmapovat situaci a ustálit judikaturu alespoň v typových případech.

Smyslem a účelem znalecké činnosti je vytvoření odborného předpokladu pro posouzení míry obtíží poškozeného spojených s trvalými zdravotními následky a následné procentní vyjádření (0 – 100 %) jeho omezení či vyřazení ze společenského života. Jde tedy o medicínský podklad, který slouží k právnímu závěru o výši peněžité náhrady, nikoliv o stanovení výše náhrady znalcem. Tak by ostatně měl být zadáván i znalecký posudek, totiž s požadavkem, aby znalec popsal ustálený zdravotní stav poškozeného, ohodnotil jej v jednotlivých položkách komponenty Aktivity a participace MKF, upravené podle Metodiky NS, a stanovil celkové procento obtíží podle Metodiky NS, k nimž došlo v důsledku škodné události; je třeba při tom uvést, které faktory prostředí (facilitátory) byly zohledněny při tomto hodnocení. Znalci tedy nepřísluší výpočet částky jako takové,[18] nicméně dodá-li i určité modifikační doporučení, které umí počítačový systém vytvořit zejména pro mimosoudní využití, nejde o vadu posudku, jestliže jsou jinak splněny všechny požadavky nastavené systémem Metodiky NS. Je ostatně vadou rozhodnutí, jestliže soud převezme závěry znalce, aniž by je doplnil vlastní úvahou, zda a nakolik je třeba výslednou částku upravit (modifikovat, personalizovat) podle konkrétních poměrů poškozeného.

V medicínské odborné veřejnosti se ohledně odbornosti znalců objevují pochyby, plynoucí z nepochopení povahy Metodiky NS, která ve vztahu ke ztížení společenského uplatnění využívá MKF, tedy mezinárodní medicínskou klasifikaci, již mají být po příslušném zaškolení schopni používat k tzv. kódování lékaři jakékoliv specializace. Posudek k rozsahu omezení či vyřazení poškozeného z různých sfér společenského života podle komponenty Aktivity a participace MKF upravené pro účely Metodiky NS by tedy správně měl zpracovávat znalec z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví, bez ohledu na to, zda utrpěné zranění spadá pod jeho vlastní specializaci. Nejde tu totiž o stanovení diagnózy, kterou samozřejmě činí lékař v daném odvětví, ani o posuzování dalších odborných lékařských otázek (např. příčinná souvislost, postup lege artis, apod.), jež skutečně přísluší odpovídajícímu specialistovi. Znalec z nového odvětví stanovení nemateriální újmy ovšem posuzuje dopad trvalých následků na zdraví do činností definovaných v 74 položkách (doménách) upravené MKF, a to podle definicí, jež od ní přebírá a v některých případech s určitými změnami formuluje Metodika NS. Jde tedy o jakési „průřezové“ odvětví, které se opírá o zdravotnickou dokumentaci příslušných specialistů, nicméně má komplexní povahu a řeší specifickou problematiku na pomezí mezi medicínou a právem. Tento závěr aprobovala již soudní praxe, a to i s vystižením procesních požadavků na zjištění skutkového stavu v civilním i trestním řízení v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 4 Tmo 2/2016,[19] jenž dovodil, že k podání znaleckého posudku podle Metodiky NS, který je pro soud základem pro určení náhrady za ztížení společenského uplatnění, je odborně způsobilý znalec z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví, aniž by byla vyžadována jeho kmenová odbornost pro dané postižení. Požadavek, aby posudek podal znalec, který je znalcem jak v odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví, tak v odvětví, do kterého nejblíže spadá posuzovaná újma na zdraví, je požadavkem nad rámec stanovený Metodikou NS i nad rámec nutného zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti podle § 2 odst. 5 trestního řádu, a nad rámec zjištěného skutkového stavu podle § 153 odst. 1 občanského soudního řádu, vycházejícího mimo jiné ze spolehlivě zjištěných sporných skutečností.[20]

Znalecké doporučení plynoucí z Metodiky NS je zřejmě poněkud paušální a nadhodnocené, vztahuje-li se bez dalšího i na hodnocení bolestného, jehož systém se na rozdíl od zcela odlišné filozofie vyčíslování náhrady za ztížení společenského uplatnění nijak zásadně nezměnil. Sama soudní praxe si zřejmě tento požadavek upraví do praktičtější roviny tak, aby i v soudním sporu bylo přípustné, že posudek ke stanovení výše bolestného podle Metodiky NS podá znalec, který není znalcem jmenovaným pro odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví, jestliže při ohodnocení plně respektuje principy odškodnění bolesti uvedené v Metodice NS, jak judikoval Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 25 Co 153/2017.[21]

V každém případě platí, že znalec podle nové úpravy „neodškodňuje“, jak bylo někdy zaužíváno vyjadřovat v předchozím ryze bodovacím systému, nýbrž poskytuje soudu odborné východisko ke zjištění skutkového stavu o obtížích poškozeného, o něž se opře právní závěr soudu o spravedlivé výši náhrady. I v tom je zřejmá změna filosofie. V rozsudku ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 190/2017 (Rt 39/2018) to Nejvyšší soud vyjádřil tak, že znalci z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví, nepřísluší, aby na základě Metodiky NS sám stanovil a určil částku náhrady za ztížení společenského uplatnění, neboť je to soud, kdo stanoví její výši podle předem daných kritérií. Účelem znaleckého posudku je vytvořit pro soud dostatečně podrobný, strukturovaný a pochopitelný skutkový podklad, obsahující odborný lékařský závěr o míře vyřazení poškozeného z životních činností definovaných v Metodice NS tak, aby soud mohl učinit právní závěr o výši náhrady za nemajetkovou újmu.

VII. Vztah k pracovnímu právu

Ačkoliv pro účely občanského zákoníku byl zcela odvržen systém založený na prováděcí vyhlášce, coby nepřijatelná ingerence moci výkonné, která nesmí soud limitovat v nezávislém posouzení nároků omezujícími pravidly, zcela odlišný přístup zvolil zákonodárce ohledně týchž nároků v pracovněprávních vztazích. Zákonem č. 205/2015 Sb., kterým se mění zákoník práce a zrušuje zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění, byl s účinností od 1. 10. 2015 odstraněn nikdy nevyužitý model úrazového pojištění a namísto toho bylo v § 271c odst. 1 zákoníku práce stanoveno, že náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění se poskytuje zaměstnanci jednorázově, a to nejméně ve výši podle právního předpisu vydaného k provedení odstavce 2. Na základě tohoto zmocnění stanovila vláda nařízením č. 276/2015 Sb. výši náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění. Tento stručný předpis upravuje způsob určování výše náhrady v jednotlivých případech a postupy při vydávání lékařského posudku včetně jeho náležitostí ve vztahu k posuzované činnosti. Obsáhlejší jsou přílohy s bodovým ohodnocením bolesti a ztížení společenského uplatnění odděleně pro případy pracovních úrazů a nemocí z povolání. Zůstává v podstatě v tabulkovém režimu předchozí vyhlášky č. 440/2001 Sb., ve znění vyhlášky č. 50/2003 Sb., ohledně bodového hodnocení obou nároků, hodnota bodu byla zvýšena na fixní částku 250 Kč. Podle důvodové zprávy vlády je v těchto právních vztazích naopak žádoucí přesnější úprava, od jejíž exaktnosti si normotvůrce slibuje posílení ochrany zaměstnance tím, že se snadno dozví, jaké nároky mu při poškození zdraví náležejí, a účinněji se jich u zaměstnavatele domůže. Vedle zjevné nesourodosti přístupu v obou právních odvětvích je pak pozoruhodná i úvaha vlády vtělená do důvodové zprávy, že částky doporučené u náhrad za ztížení společenského uplatnění jsou příliš vysoké a v pracovněprávních vztazích postačí zhruba jejich poloviční výše. Nicméně vzhledem k zákonné dikci, že prováděcím předpisem stanovená výše náhrady je minimální částkou, bude otázkou soudní judikatury v pracovněprávních sporech, zda soudy přihlédnou k takovému doporučení moci výkonné. Kromě toho ovšem na základě zmocnění v § 104 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, byla vydána vyhláška č. 277/2015 Sb., o postupu při určování výše náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění příslušníků bezpečnostních sborů.[22]

Nejednotnost právní úpravy i způsob odškodnění na základě bodovacího systému podrobil jednoznačné kritice již zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15, který doporučil i pro oblast pracovněprávních vztahů přihlédnout zejména u ztížení společenského uplatnění k Metodice NS. Ke kritice využití bodovacího způsobu u bolestného v nálezu IV. ÚS 3122/15 lze doplnit, že systém klasifikace bolesti podle jednotlivých dotčených částí těla se opírá o tradiční nomenklaturu pocházející z Mezinárodní klasifikace nemocí, která má svou především medicínskou relevanci a která nepochybně může sloužit jako určité vodítko ke srovnání intenzity bolesti. V rámci Metodiky NS jde přitom jen o pomůcku, kterou si připravila justice, nenaplní se proto obava z nežádoucího vlivu moci výkonné na soudní praxi, pokud soudy takto pojatý materiál využijí. Jestliže pak dostatečně odůvodní i způsob, jak pracovaly s bodovým hodnocením a jak dospěly k výsledné částce, která není žádným limitem, spíše doporučením a východiskem, může i tímto postupem být naplněn požadavek § 13 o. z. a v něm formulovaný princip legitimního očekávání. Lze samozřejmě vést debatu o jiných metodách, například o převzetí Fischerovy škály bolesti či jiného obdobného systému s tím, že konečná úroveň poskytovaných náhrad bude samozřejmě plně v rukou soudů. Vždy jde o vytvoření možnosti srovnávat jednotlivé případy subjektivního charakteru podle pokud možno co nejobjektivnějších kritérií. Převzetí jiných metodik, jejich přizpůsobení zdejším poměrům, proškolení a uvedení do praxe by si však jistě vyžádalo určitý čas, proto je z praktických důvodů zřejmě opodstatněné přidržet se prozatím zavedené klasifikace s tím, že i její použití musí být v souladu se zásadou proporcionality a slušného odškodnění.

VIII. Závěr

K zamyšlení předkládám problém, kdy v důsledku jakési právní dvoukolejnosti hrozí nežádoucí rozdíl mezi nároky občanskoprávními a pracovněprávními. Zaměstnanec, který utrpěl při výkonu pracovních povinností pracovní úraz způsobený mu třetí osobou, má i nadále vedle pracovněprávního nároku vůči zaměstnavateli též nárok proti přímému škůdci. V důsledku odlišnosti jednotlivých úprav a z nich plynoucích systémů určení výše náhrad se však může výrazně lišit výše náhrady za pracovní úraz podle zákoníku práce od náhrady, kterou přizná soud podle občanského zákoníku. I když v obecné rovině není vyloučen souběh nároků, a ani jejich rozdílný obsah či úroveň ochrany nejsou samy o sobě něčím nepřípustným, přesto zde mohou nastat těžko odůvodnitelné disproporce při poskytování náhrad za tutéž újmu.

Je proto nanejvýš vhodné pokusit se občanskoprávní a pracovněprávní pojetí náhrady za nemajetkovou újmu na zdraví uvést do souladu, což je pravděpodobně snazší u bolestného, u nějž se v obou systémech používá prakticky totožný mechanizmus výpočtu. Složitější to bude u ztížení společenského uplatnění, kde občanskoprávní praxe nastoupila cestu odlišné právní filozofie, s níž je bodovací systém podle zasažených částí těla těžko slučitelný jak metodologicky, tak v prozatím vycházejících částkách náhrad. Metodika NS byla samozřejmě vytvořena za účelem dopracování občanskoprávní úpravy § 2958 o. z., aniž měla ambici zasahovat do pracovněprávních vztahů, nicméně vzhledem k tomu, že zákonem a nařízením vlády regulovaná výše náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění v pracovněprávních vztazích má být minimální, může tu být prostor pro úvahu, zda a nakolik zapojit Metodiku NS i pro zaměstnance. Nelze vyloučit, že si soud v pracovněprávním sporu bude ověřovat výši náhrady podle jednotlivých systémů a na základě tohoto srovnání zformuluje svou úvahu o přiměřené výši náhrady za pracovní úraz či nemoc z povolání. Tady je třeba připomenout, že k případnému porovnání s Metodikou NS nepostačí nepodložená úvaha. Nejvyšší soud k možnosti podpůrného použití Metodiky NS pro zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění do 31. 12. 2013 v rozsudku ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3940/2016, uvedl, že úvahu o důvodech pro mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle předpisů účinných do 31. 12. 2013 nemůže soud podpůrně odůvodnit vlastním (lékařsky nepodloženým) porovnáním s procentním vyjádřením ztráty životních příležitostí ve smyslu Metodiky NS k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, vypracované pro účely aplikace § 2958 o. z., není-li takové porovnání podloženo posudkem znalce z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví. Usnesením pod sp. zn. III. ÚS 3396/17 Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti tomuto rozsudku.

Chtěl bych vyjádřit naději, že občanskoprávní a pracovněprávní sféra budou spolupracovat při nacházení shodných východisek, aby se právní úprava v obou oblastech dále nerozcházela. Příležitost vystoupit na této konferenci chápu jako laskavou nabídku k vedení dialogu o citlivých otázkách nemajetkové újmy na zdraví a organizátorům za ni srdečně děkuji.