Occupational Safety and Health – Hard Core of Labour Law

JUDr. Jan Horecký, Ph.D.*

Annotation

Article deals with the topic of Occupational health and safety treated as a hard core of labour law. This contribution deals with the importance of health and safety at work as an essential component of working conditions and labour law where there is only a little room for the autonomous will of the parties and where the mandatory legislation prevail. The importance of the health factor in the performance of work even after the active work (life). Relationship with the obligations to compensate for non-material damage.

I. Úvod

Pracovní právo bývá charakterizováno jako právo ochranářské. Ochranná funkce pracovního práva vymezuje základní účel jeho existence a v podstatné míře i jeden z myšlenkových prvků, které odlišují pracovní právo od obecného práva soukromého, a které pracovnímu právu umožňují vlastní existenci v podobě specifického právního odvětví. Ochranné působení norem pracovního práva není možné ztotožňovat tak, jak je tomu často v praxi činěno, pouze s ochranou zaměstnance[1] – vedeno vůdčí zásadou pracovního práva explicitně vyjádřenou v ust. § 1a odst. 1 písm. a), tj. zvláštní zákonnou ochrannou postavení zaměstnance, ale spíše tak, jak vyplývá z obecného pojetí působnosti právních předpisů a norem regulujících chování subjektů ve společnosti. Pracovnímu práva nelze, v kontrastu s právě uvedeným, upřít ochranné působení směrem všem zainteresovaným a možným subjektům, se kterými se lze při realizaci závislé práce v základních i odvozených pracovněprávních vztazích setkat. Právní normy tak, jak vymezují možnosti chování, chrání oprávněné zájmy všech subjektů, nejen zaměstnanců. Celým pracovním právem se prolíná základní právní zásada neminem laedere (nikomu neškodit), což všem účastníkům právních vztahů, bez ohledu na jejich formální označení, ukládá zákonnou povinnost chovat se tak, aby nedocházelo k nepřiměřeným, nespravedlivým a zákonem reprobovaným zásahům do právního postavení a práv jiných subjektů. Přestože lze přisvědčit názoru, že pracovní právo inklinuje spíše k ochraně zaměstnance, jak zaměstnavatele, nejedná se o jednostranně vymezenou kategorii. Zářným příkladem ochranné funkce pracovního práva, který jednoznačně stojí ve prospěch zaměstnavateli, a se kterým se prakticky nelze v jiných právních odvětvích (sic!) setkat, představuje povinnost zaměstnance k náhradě majetkové škody zaměstnavateli v plné výši a bez ohledu na zavinění (zavinění je presumováno) za situace, kdy zaměstnanec přebírá pracovní pomůcky na základě písemného potvrzení o převzetí, popř. sjednává dohodu o odpovědnosti za schodek na hodnotách svěřených mu k vyúčtování, nebo za ztrátu svěřených předmětů.[2]

Ochranná funkce pracovního práva však ve svém prevenčním působení cílí nejen namajetkové škody, ale především k předcházení (a případně k nahrazování) nemajetkové újmy. Nedílnou součástí ochranné funkce v pracovním právu proto možno chápat především zajištění bezpečných a zdraví neohrožujících pracovních podmínek, tedy oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.[3] Zvláštnost ochranné funkce pracovního práva tkví především v její univerzální působnosti. Pokud lze za základní atribut ochranné funkce pracovního práva vnímat ochranu zdraví (především zaměstnance), pak musíme připustit, že se prevenční povinnost k předcházení nemajetkovým újmám váže aktivně jak na zaměstnavatele, tak na zaměstnance a další osoby (mají zákoníkem práce a obecnými právními předpisy) uloženou povinnost spolupodílet se na plnění prevence (např. povinnost oznamovací a zakročovací[4]), tak v pasivní podobě, kdy se ochrana vztahuje nejen na zaměstnanec, ale na všechny osoby, které se nachází ve vlivu zaměstnavatele (např. na pracovišti). Zásadním prvkem, o který se široké působení povinnosti zaměstnavatele – projevu ochranné funkce pracovního práva – opírá a k jehož ochraně tenduje, je zdraví. Celou oblast právní úpravy bezpečnosti a ochrany zdraví pří práci, její existenci, formy, nástroje či cíle, podmiňuje faktor zdraví.[5]

Faktor zdraví v pracovním právu vymezuje jednu ze základních hodnot, které jsou zákonodárcem prostřednictvím právních norem chráněny. Ochrana zdraví, resp. bezpečné a zdraví neohrožující pracovní podmínky (uspokojivé pracovní podmínky), patří k základním požadavkům směřovaným k výkonu závislé práce a zakotveným již v Listině základních práv a svobod[6], či mezinárodních pramenech práva[7].

Zákonodárce, nejen na úrovni České republiky, ale i v nadnárodním měřítku, přisuzuje bezpečnosti a ochraně zdraví při práci zásadní význam, což vyplývá ze znění různých pramenů práva a zejména z povahy norem. Pakliže lze zdraví zaměstnance vnímat jako jednu ze základních hodnot, které mají být pracovním právem chráněny, pak lze dospět k závěru, oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci tvoří tvrdé jádro pracovního práva.

II. Proč tvrdé jádro

Vytváření uspokojivých a bezpečných pracovních podmínek patří k základním atributům pracovního práva, povinností zaměstnavatele a očekávaných (oprávněných) zájmů zaměstnance v souvislosti s výkonem závislé práce.[8] Faktor zdraví podmiňoval, podmiňuje a podmiňovat bude veškeré podmínky při výkonu závislé práce, ať již v historickém, tak soudobém i budoucím kontextu.

II.I. Historická komponenta

Prvky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci bylo možné v souvislosti s úpravou výkonu lidské činnosti hledat již v dávné historii, např. z Páté Knihy Mojžíšovy lze základy bezpečnosti a ochrany zdraví při práci dovodit poměrně jednoduše, neb v souvislosti s prováděním stavby ukládala povinnost vytvoření zábradlí, které by naplnilo prevenční podmínky předcházení vzniku škody na zdraví.[9] Obecně lze faktor zdraví při úpravě závislé práce vysledovat zejména v oblastech, kde docházelo k vyšším fyzickým výkonům, jako např. hornictví či stavebnictví (např. v kontextu požární ochrany výroba hasící stříkačky ve Starém Egyptě, nebo v lokalitě Českých zemí oblasti hornictví).[10] V současné zaujímá úprava bezpečnosti a ochrany zdraví při práci podstatnou část zákoníku práce, když je jí věnována uceleně jak samostatná Část pátá, tak se jí dotýkají pravidla obsažená v ostatních ustanoveních. K projevům ochrany faktoru zdraví v pracovním právu lze zajisté řadit např. regulaci pracovní doby v části čtvrté, popř. péče o zaměstnance v části desáté či části jedenácté zabývající se spolupůsobením zástupců zaměstnanců u zaměstnavatele, a další.

V novodobém měřítku a úpravě pracovních podmínek při turbulentních technologických změnách hraje bezpečnost a ochrana zdraví při práci rovněž svoji roli a parametry její realizace jsou zvažovány téměř na prvním místě s ohledem na nastavení nových forem zaměstnávání, prekarizace práce a celkově v kontextu nastupující globalizace a Průmyslu 4.0. Nové technologie, postupy, organizování práce (např. práce na dálku) se dotýkají fyzického i psychického zdraví zaměstnance. V souvislosti s moderními technologiemi se proto do popředí dostávají požadavky zástupců zaměstnanců např. na právo odpojení se (které by mělo garantovat zaměstnanci nerušenou dobu odpočinku), či právo na socializaci (tj. aby zaměstnanec nebyl v důsledku např. uplatnění práce z domu vyloučen ze společenských kontaktů apod. – v souvislosti se zaváděním nových technologií se do popředí dostává opět i výchovná funkce pracovního práva, tj. učení se schopnosti interakce a fungování ve společnosti). Dochází-li postupně, v souvislosti s technologickým vývojem k větší automatizaci práce a přesunu výkonu činností z hal, továren a středisek do domova zaměstnance, hrozí riziko růstu psychické zátěže. Možnosti využívání dálkové práce (homeworking; homeoffice apod.) přinášejí rizika snižování vazeb mezi zaměstnanci, stejně jako rizika ze sedavého zaměstnání (svalovokosterního aparátu), zejména pak, nebudou-li zaměstnanci pod organizovaným dozorem využívat a realizovat bezpečnostních přestávek v práci apod. Rovněž nepřetržitá zastižitelnost poměrně vágní organizace pracovní doby a výkonu práce (ponecháno na zaměstnanci) se mohou ve svém důsledku projevit ve zvyšování jak fyzické, tak psychické zátěže a celkově negativně působit na psychosomatickou stránku člověka.[11] Bezpečnost a ochrana zdraví při práci proto je ústředním normativem pro nastavení pracovních podmínek.

Faktor zdraví, prostupující celým pracovním právem, zákonodárce musí reflektovat při novelizaci právních předpisů, které upravují bezpečnost a ochranu zdraví při práci i v moderních trendech a nových podmínkách. Právní normy pracovního práva jsou ve všeobecnosti ovlivněny požadavkem na bezpečné a zdraví neohrožující pracovní podmínky. Fakticky jakýkoli výkon činnosti, která má být realizována pod projevy zásady neminem laedere, musí v prvé řadě vždy zohledňovat bezpečné podmínky. Skutečnost, že pracovní právo na území České republiky dostává svoji kodifikovanou podobu fakticky až v roce 1965[12] a s ohledem na skutečnost, že samotné odvětví pracovního práva se pojmově začalo formovat až ve dvacátých letech dvacátého století, jednoznačně nasvědčuje tvrzení, že prvním aspektem úpravy závislé práce nebyly např. podmínky výkonu závislé práce tak, jak je v současné době definuje zákoník práce v ust. § 2 odst. 2, ale faktor zdraví a bezpečnost a ochrana zdraví při práci.

Lapidárně řečeno, bezpečnost a ochrana zdraví při práci se prolíná celou normotvorbou pracovního práva, a to od jeho prapočátků, současnost i budoucí podobu. Faktor zdraví bude vždy ústředním prvkem, jenž musí být v otázkách tvorby norem pracovního práva zohledňován na prvním místě. Bezpečnost a ochrana zdraví při práci tedy představuje tvrdé jádro pracovního práva.

II.II. Člověk-práce-faktor zdraví

Pracovní právo představuje souhrnu právních norem, které upravují společenské vztahy při výkonu závislé práce. Závislá práce vymezuje předmět pracovního práva a z pohledu teoretického určení pracovního práva, jako právního odvětví, jeho poznávací a charakteristický rys, kterým se odlišuje od jiných (zejména soukromoprávních) odvětví. Jeden ze základních definičních znaků závislé práce znázorňuje osobní výkon práce. Zákonodárce při tvorbě pracovněprávních norem proto musí vést v patrnosti, že je třeba nastavit pravidla vzájemné interakce, jejímž základním subjektem je člověk. Při zamyšlení nad souvislostmi lidské činnosti, v daném případě výkonu závislé práce, proto musí být vždy zohledňován případný dopad na somatickou (a fakticky i psychickou) stránku člověka, tj. realizátora závislé práce a výrobního prostředku pro dosahování zaměstnavatelových cílů.

Faktor zdraví se projevuje v celé šíři dopadů na výkon ekonomické aktivity zaměstnavatele a realizaci závislé práce zaměstnanci. Zdraví zaměstnanců představuje pro zaměstnavatele základní výrobní kapitál a podstatný vstupní faktor, který je zkoumán už při zakládání pracovního poměru a najímání námezdní pracovní síly. Zdraví zaměstnanců je vstupním kapitálem, který je společný pro celou škálu činností i zájmů subjektů na trhu práce, ať již zaměstnavatele (zdraví zaměstnance a prevence v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci), tak zaměstnance (míra zdraví jako míra potenciálu uplatnitelnosti na trhu práce, např. s ohledem na volná pracovní místa vytvořená pro osoby se zdravotním postižením a plnění povinného podílu zaměstnávání zdravotně postižených osob), tak třetích subjektů a státu (např. Státní úřad inspekce práce v souvislosti s kontrolní činností).[13]

Faktor zdraví ovlivňuje možnosti výkonu závislé práce jak při samotné aktivitě, tak i obecně na trhu práce. Zvážíme-li dopady faktoru zdraví, pak lze jeho působení vnímat poměrně široce. Faktor zdraví se projevuje jako limitující prvek např. v souvislosti s postavením fyzické osoby jako uchazeče o zaměstnání [ať se již jedná o povinnosti zaměstnavatele – i zaměstnance – k vstupní (či jiné pracovnělékařské) prohlídce a zákaz přidělování práce zaměstnanci v případě, že by k ní nebyl zdravotně způsobilý s ohledem na lékařský posudek, tak v podobě konkurenční výhody tehdy, pokud se u zaměstnavatele vypisuje výběrové řízení na obsazení místa vhodného k zaměstnávání osob se zdravotním postižením, popř. v souvislosti s žádostí zaměstnavatele o finanční dotaci na vytvoření pracovního místa a následně i zaměstnávání osoby se zdravotním postižením], popř. jako faktor ovlivňující zvláštní pracovní podmínky specifických kategorií zaměstnanců (např. v souladu s ust. § 237 a násl. zákoníku práce směrem k zaměstnávání osob se zdravotním postižením, mladistvých zaměstnanců, žen, těhotných či matek a otců pečujících o dítě; či překážek v práci), popř. jako faktor vystupující jako základní prvek v souvislosti s odvozenými pracovněprávními vztahy v podobě odpovědnostních vztahů (např. v případě povinnosti zaměstnavatele k náhradě nemajetkové újmy zaměstnance), apod.

Při realizaci námezdní práce se člověk, jako zaměstnanec, stává esenciálním výrobním faktorem. Faktor zdraví, stejně jako ochranná funkce pracovního práva a bezpečnost a ochrana zdraví při práci představují základní materiální prameny pracovněprávní úpravy. Zohlednění člověka – zaměstnance a jeho zdraví plyne nejen z Listinou základních práv a svobod reglementovaných uspokojivých pracovních podmínek, ale i z vlastní pracovněprávní praxe a snaze předcházet pracovním úrazům a poškození zdraví zaměstnance. Pracovní úrazovost, proti které se postupy normované pravidly bezpečnosti a ochrany zdraví při práci snaží zákonodárce zaměstnance chránit, jak pro zaměstnance, tak pro zaměstnavatele předznamenává negativní důsledky, ať již v podobě ztráty pracovní síly, tak v podobě ztráty výdělku. Dle statistických údajů došlo jen v roce 2017 k 47 491 pracovním úrazům s pracovní neschopností a zaměstnanci v důsledku pracovního úrazu nevykonávali práci v rozsahu cca 2 583 tis. dnů.[14] Hodnota lidského zdraví – faktor zdraví – musí být vnímána jako maximální ochrany hodná skutečnost. V případě poškození zdraví dochází často k nenávratnému zhoršenému stavu zaměstnance, který pak ztrácí jak svůj význam pro zaměstnavatele (již nemůže vykonávat sjednanou práci v předpokládaném rozsahu), tak z hlediska svého dalšího uplatnění nejen na trhu práce, ale i v soukromém životě. Zatímco nedostatky způsobené v oblasti hmotných podmínek výkonu závislé práce (např. neproplacení svátků; ztráta svěřených předmětů či neprojednávání hromadných změn se zástupcem zaměstnanců, apod.) představují porušení právních norem, které lze jednoduše konvalidovat, odstranit a jejich důsledky nahradit, pak poškození zdraví zaměstnance mívá často dlouhodobé následky a někdy až ve fatální podobě. V roce 2017 došlo v důsledku pracovního úrazu v České republice k 95 smrtelným úrazům[15]. Z pohledu absolutních čísel se sice může zdát uvedený počet zanedbatelný, ovšem hodnota, byť jednoho jediného lidského života, nelze vyčíslit (nemožno vnímat pouze ekonomický rámec lidské existence). V kontextu celosvětových měřítek a dle statistik zpracovávaných Mezinárodní organizací práce dochází na světě (v roce 2017) zhruba k 2,3 miliónům úmrtí v důsledku pracovních úrazů nebo nemocí z povolání. Prakticky tak výkon závislé práce vede k jednomu úmrtí za 15 sekund a smrti cca 6, 300 zaměstnanců denně. Navíc, v globálních hodnotách utrpí v průměru pracovní úraz (bez fatálních následků) cca 313 miliónů zaměstnanců.[16] Důsledky, které pracovní úrazovost celosvětově přináší v hodnotách, které lze vyčíslit jako ekonomickou ztrátu pro překážku v práci na straně zaměstnance a suspendování povinnosti k výkonu práce v návaznosti na poškození zdraví zaměstnanců, tj. ekonomický dopad neadekvátního zajištění bezpečnosti práce a zdraví neohrožujících pracovních podmínek, činí odhadem 4 % z celosvětového hrubého domácího produktu (cca 2,8 triliónů USD), z důvodu nákladů a ztrát způsobených neodpracovaným plným rozsahem pracovní doby, přerušením provozu, ošetřováním pracovních úrazů a nemocí z povolání či náhrad nemajetkové újmy.[17]

Faktor zdraví, v návaznosti na zaměstnance a definiční znak závislé práce – osobní výkon práce zaměstnancem (fyzickou osobou) – se tak promítá do dalšího právního nastavení pracovněprávních závazků i samotného trhu práce a výnosnosti zaměstnance pro zaměstnavatele. Zdraví zaměstnance, a jeho právní ochrana prostřednictvím norem bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jednoznačně představuje základní hodnotu pracovního práva. Bezpečnost a ochrana zdraví při práci, navázána na faktor zdraví a zaměstnance – jako živou fyzickou osobu, činní nedílnou a nesmazatelnou součást normování pravidel pracovního práva a nemůže být nikdy nulována. Při výkonu závislé práce musí být bezpečnosti a ochraně zdraví, s ohledem na faktor zdraví a fyzickou osobu – člověka – přikládána dostatečná pozornost vždy a za každých okolností. Jedná se proto o tvrdé jádro pracovního práva.

II.III. Smluvní volnost – kogentní úprava

V důsledku koncepčních změn zákoníku práce v roce 2006 (tj. nahrazení původního zákoníku práce z roku 1965 zákoníkem práce novým) a v důsledku nálezu Ústavního soudu ze dne 12. března 2008, sp. zn. Pl. ÚS 83/06[18], došlo k změně základní zásady úpravy pracovněprávních vztahů a povahy právních norem, když se z kogentního právního odvětví stává odvětvím dispozitivním ovládaným autonomií vůle stran a smluvní volností, a kdy se úprava pracovního práva přibližuje obecnému civilnímu právnímu základu[19]. Pracovní právo lze koncepčně podřadit pod soukromoprávní množinu právních odvětví. Specifikum úpravy pracovních podmínek a pracovněprávních norem, které silně odlišuje pracovní právo od ostatních soukromoprávních odvětví, a současně i důvod, proč není možné (byť takové snahy v souvislostí s rekodifikací soukromého práva byly) podřadit pod obecné právo soukromé a začlenit do občanského zákoníku, představuje právě charakter zákonných pravidel, která se týkají bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Faktor zdraví, tak, jak se jeho vnímání projevuje v právních předpisech normujících výkon závislé práce, pro svoji povahu a význam určuje většině zákonných pravidel kogentní povahu, která smluvním stranám nedovoluje přílišný prostor pro uplatnění autonomie vůle stran.

Množina právních předpisů, které normují výkon závislé práce s ohledem na bezpečné a zdraví neohrožující pracovní podmínky, se neomezuje toliko na ústřední kodex pracovního práva – zákoník práce, byť se v něm zrcadlí základní úprava bezpečných pracovních podmínek napříč myslitelnými aspekty výkonu závislé práce (počínaje povinností zaměstnavatele vysílat zaměstnance na vstupní lékařské prohlídky a nepřipustit výkon práce, pro kterou by zaměstnanec nebyl způsobilý; stejně jako normování pracovní doby a maximální přesčasové práce, dob odpočinku či dovolené; povinnosti k náhradě nemajetkové újmy; povinnosti neustále vyhledávat rizika spojená s výkonem práce a následně je odstraňovat nebo minimalizovat jejich dopad použitím a bezplatným poskytnutím ochranných pracovních pomůcek či povinnosti zaměstnance podrobit se na pokyn pověřeného zaměstnance testu na přítomnost alkoholu v krvi apod.). Pracovněprávní předpisy zaměstnavateli zakládají povinnosti neustále vyhledávat rizika spojená s vykonávanou prací a, není-li možné jejich odstranění, poskytnutí ochranných pracovních prostředků, přičemž hlavní účel zmíněných prostředků tkví právě v ochraně zdraví zaměstnance před riziky (pod vlivem faktoru zdraví) poškození zdraví zaměstnance.[20] Zákoník práce v ust. § 349 odst. 1 definuje prameny práva, z kterých podmínky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci vyvěrají. Přímo se uvádí, že právní a ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci jsou předpisy na ochranu života a zdraví, předpisy hygienické a protiepidemické, technické předpisy, technické dokumenty a technické normy, stavební předpisy, dopravní předpisy, předpisy o požární ochraně a předpisy o zacházení s hořlavinami, výbušninami, zbraněmi, radioaktivními látkami, chemickými látkami a chemickými přípravky a jinými látkami škodlivými zdraví, pokud upravují otázky týkající se ochrany života a zdraví. V současné době se dovozuje rozsah cca 100 předpisů (bez technických norem), což, v kontextu smluvní volnosti a pramenů soukromého práva, představuje formální znak odlišnosti. Svoji povahou jsou pak vymezené normy často kogentní, kdy umožňuji případné odchylky (při zachování účelu a principu proporcionality a přiměřenosti) ve prospěch zaměstnance. Většina předpisů normujících bezpečné a zdraví neohrožující pracovní podmínky smluvní volnost příliš nepřipouští (kupříkladu vládním nařízením bezpečnostní přestávky v práci není možné ani u osob pracujících s počítači[21], v chladných prostorech či u řidičů automobilové dopravy[22] smluvně odsouvat na „vhodný“ čas, popř. rozvrženou přestávku v práci na jídlo a oddech – pakliže taková možnost nevyplývá z podmínek rozvržení pracovní doby).

Kogentní povahu zákonných pravidel týkajících se oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci možno dovodit nejen z vlastního účelu existence daných norem, ale rovněž pohledu jejich funkce (tj. pod působností faktoru zdraví, zajištění bezpečných pracovních podmínek a realizace ochranné funkce pracovního práva, kde zvýšené pozornosti doznávají právě pravidla z oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci)[23], ale rovněž z rozsahu právních předpisů, které se diskutované problematice věnují, a stejně tak z jazyka a terminologických formulací, kterými jsou pravidla uvozována. Jako příkladu lze užít obecného ustanovení § 102 odst. 1 a 3 zákoníku práce, ze kterého explicitně vyplývá, že zaměstnavatel je povinen vytvářet bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí a pracovní podmínky vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a přijímáním opatření k předcházení rizikům, stejně jako je povinen soustavně vyhledávat nebezpečné činitele a procesy pracovního prostředí a pracovních podmínek, zjišťovat jejich příčiny a zdroje. Zmíněné pravidlo má bez vší pochybnosti kogentní povahu.[24] Zaměstnavatel se nemůže rozhodnout a vnitřní předpisem vyhlásit (na rozdíl např. od plánování pravidelných inventur) vnitřním předpisem, že se zjišťování a vyhledávání rizik provádí vždy v první den kalendářního měsíce (zmíněným postupem by se případně neliberoval z náhrady nemajetkové újmy, která by zaměstnanci mohla vzniknout).

Předpisy týkající se bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, resp. celá část zákoníku práce (část pátá), popř. jednotlivá ustanovení rozesetá v celém kodexu, mají povahu vynucovací a neměnnou, tj. jde o kogentní úpravu, která nepřipouští prostor pro autonomii vůle stran. Důvodem pro odlišnost bezpečnostních norem od norem běžných v civilním právu (tj. dispozitivních) lze chápat právě faktor zdraví a zájem zákonodárce na ochraně zdraví zaměstnance (fyzických osob) tak, jak předvídá již článek 28, popř. článek 31 Listiny základních práv a svobod. Dalším argumentem, který současně podpoří tezi hlásající bezpečnost a ochranu zdraví za tvrdé jádro pracovního práva, může být právě povaha pracovního práva, jeho geneze (jako ochranářské normy) a zájem na ochraně lidského života, jako základní hodnoty chráněné veřejným pořádkem, a z toho vyplývající svojí povahou kogentními normami.

III. Závěr

Pracovní právo bývá vnímáno jako ochranářské, resp. specifické právní odvětví, jehož základní funkcí je funkce ochranná. Přesto však bývá řazeno pod oblast soukromého práva, podobně jako právo občanské, rodinné či obchodní. Proč se však pracovní právo ostatním soukromoprávním odvětvím svojí koncepcí vymyká, a proč lze na pracovní právo hledět i z právně teoretického hlediska jako na specifikum, lze spatřovat právě jednak v základní funkci pracovního práva – ochranné funkci, ale předně v hodnotě, která má být specificky chráněna. Zmiňovanou hodnotu představuje zdraví fyzické osoby – člověka – zaměstnance. Bezpečnost a ochrana zdraví při práci, které zákonodárce v oblasti pracovního práva (i v kontextu obecné soukromoprávní dogmatiky) přikládá nadměrnou pozornost (vyjádřeno širokým etalonem pracovněprávních předpisů a technických norem, které směřují k zabezpečení faktoru zdraví) proto lze chápat jako základní odlišující a nosný prvek zvláštního právního odvětví, jakým pracovní právo je, a tedy atribut, kterým se odlišuje soukromoprávní disciplína pracovního práva od ostatních soukromoprávních odvětví.

Bezpečnost a ochrana zdraví při práci (jako nástroj chráněné hodnoty – faktoru zdraví zaměstnance) zůstává v proměnách času relativně konstantní, co se své podstaty týče. V minulosti, současnosti i budoucnosti faktor zdraví a ochrana zaměstnance hrála, hraje a hrát bude ústřední roli, a to bez ohledu na vlastní formy výkonu závislé práce (ať se jedná o pásovou výrobu či sofistikovanou činnost – na dálku). Při zavádění nových postupů výkonu závislé práce, které má zajišťovat člověk, bude vždy nutné v prvé řadě posuzovat možná rizika, která jsou s realizací práce spojená. Zvláštní povaha pracovního práva, jako soukromoprávního odvětví, jednoznačně klade důraz na meritorně chráněnou hodnotu – zdraví člověka, což je patrné z charakteru norem, které se bezpečnosti a ochrany zdraví při práci týkají – tj. kogentní povaha – a zájmu veřejného pořádku.

Pracovní právo, resp. právní úprava výkonu závislé práce, pro svoji životnost musí reflektovat změny společenských požadavků s ohledem na vývoj technologií a trhu práce. Vždy však bude platit, ať již se do pracovního práva dostanou nové pojmy, formy výkonu závislé práce či více prostoru pro vzájemná ujednání zaměstnavatele se zaměstnancem, že v úseku bezpečnosti a ochrany zdraví při práci nelze experimentovat, a že nadále budou užívány kogentní normy, resp. že faktor zdraví navždy zůstane limitem výkonu závislé práce i autonomie vůle stran a že se tedy oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci stává tvrdým jádrem pracovního práva.