Loss of Earnings, Annual Adjustmenst and Subject-matter of the Civil Proceedings

Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D.*

Annotation

The paper aims at responding to the latest case-law conclusions and legislation on compensation for loss of earnings after termination of incapacity for work. It focuses primarily on the fiction of earnings. It is also interested in the related problem of adjustment, as well as the question of formulating the subject-matter of civil proceeding.

I. Úvod

Příspěvek si klade za cíl reagovat na poslední judikaturní závěry a právní úpravu v oblasti náhrady ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Soustředí se v prvé řadě na fikci výdělku v případech podle § 271b odst. 3 zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen „ZPr“). Dále jej zajímá související problém valorizace, stejně jako otázka formulace předmětu řízení v situacích, kdy nezbývá jinak, než řešit spor o této otázce soudní cestou.

II. Náhrada za ztrátu na výdělku u uchazeče o zaměstnání

Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity přísluší i zaměstnanci, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání. Situace však není tak jednoduchá, jak by na první pohled mohlo vyplývat z ustanovení § 271b odst. 3 ZPr. Z judikatury, která se v této otázce ustálila (pro podobnost právních úprav je stále využitelná judikatura vykládající zákoník práce č. 65/1965 Sb.), lze na prvém místě připomenout rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 27/97. Podle jeho závěrů pobírá-li poškozený náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, neboť pro onemocnění nemocí z povolání musel být převeden na jinou, méně placenou práci, nelze v samotných skutečnostech, že tuto méně placenou práci přestal vykonávat z organizačních důvodů a že potom byl bez vlastní viny veden jako uchazeč o zaměstnání, spatřovat vznik nové (další) škody a nejde ani o podstatnou změnu poměrů (dnes § 271u odst. 1 ZPr).

Tento závěr dále posunul Ústavní soud, který ve svém nálezu ze dne 30 9. 2002, sp. zn. IV. ÚS 568/2000, vyslovil, že při odškodňování nemoci z povolání je třeba brát v úvahu, že její následky přetrvávají, a mají tak nepochybně vliv i na další postavení osob, které se v důsledku podané výpovědi - byť s onemocněním nemocí z povolání nesouvisející - ocitají v postavení nezaměstnaných. Tito jsou v poměru ke zdravým pracovníkům, jímž byla dána výpověď ze stejného důvodu, handicapováni svým zdravotním postižením, a proto je třeba se v takových případech zabývat dále zjištěním, zda nemožnost získat nové zaměstnání je způsobena obecnou nezaměstnaností, anebo zda je dána právě a jen důsledkem onemocnění nemocí z povolání.

Konečně lze připomenout rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1185/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 64/2003. Řešil totiž případ, kdy nárok na ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vznikl až poté, kdy pracovní poměr poškozeného zaměstnance u zaměstnavatele, který mu odpovídá za škodu, skončil z jiných důvodů než pro následky pracovního úrazu. Pak nemůže být podle názoru Nejvyššího soudu vycházeno při stanovení průměrného výdělku před vznikem škody z příjmů, které poškozený pobíral od bývalého zaměstnavatele. V příčinné souvislosti s pracovním úrazem je taková ztráta na výdělku, která vychází z průměrného výdělku, jehož by poškozený zaměstnanec prokazatelně dosáhl u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj vykonal, kdyby k pracovnímu úrazu nedošlo.

Uvedené závěry pro výklad ustanovení § 271b odst. 3 ZPr tedy znamenají, že jeho aplikace je na místě v případech, kdy zaměstnanec nepobíral náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ještě předtím, než se stal uchazečem o zaměstnání (v opačném případě by mu vzniklo právo na náhradu za ztrátu na výdělku v takové výši, v jaké mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru u zaměstnavatele). Další podmínkou pro jeho aplikaci je to, aby k rozvázání pracovního poměru u daného zaměstnavatele došlo z důvodů souvisejících s pracovním úrazem (nemocí z povolání), nebo stalo-li se tak z důvodů jiných, aby nemožnost získat nové zaměstnání byla dána právě a jen důsledkem onemocnění nemocí z povolání (pracovním úrazem).

III. Důsledek plynutí času – valorizace a růst minimální mzdy

Nároky na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vznikají často po velmi dlouhou dobu. Zákoník práce je omezuje koncem kalendářního měsíce, v němž zaměstnanec dovršil 65 let nebo důchodový věk (je-li vyšší než 64 let), anebo do data přiznání starobního důchodu z důchodového pojištění. Během této doby se výše náhrady může měnit pro podstatnou změnu poměrů poškozeného. Pravidelně se ovšem mění výše náhrady prostřednictvím nařízení vlády, které upravuje zvýšení průměrného výdělku rozhodného pro výpočet náhrady ztráty na výdělku.[1]

Otázkou zůstává, zda by se v čase měla měnit i výše fiktivního výdělku po pracovním úrazu (po zjištění nemoci z povolání), která je dána minimální mzdou? Nebo by měla zůstat minimální mzda z doby, kdy právo na náhradu ztráty na výdělku poprvé vzniklo (tedy v době evidence uchazeče o zaměstnání)?

Nejvyšší soud podal odpověď v rozsudku z 16. 5. 2018, sp. zn. 21 Cdo 472/2018, podle něhož je v takovém případě nutné vždy vycházet z nařízení vlády o minimální mzdě ve znění účinném v době, za jakou je náhrada požadována, neboť právě takovou mzdu by si poškozený zaměstnanec mohl v daném období jako nejnižší možnou vydělat.[2]

Ač je zřejmá logika toho rozhodnutí Nejvyššího soudu, v praxi to znamená, že postupem doby se výše náhrady poškozeného zaměstnance snižuje. Valorizace průměrného výdělku rozhodného pro výpočet náhrady ztráty na výdělku není totiž závislá na růstu minimální mzdy. Je naopak spojena s nárůstem důchodů. Jen pro srovnání: s účinností od 1. 1. 2018 došlo k valorizaci jak průměrného výdělku pro výčet náhrady, tak i důchodů ve výši 3,5 %,[3] zatímco minimální mzda vzrostla z částky 11 000 Kč na 12 200 Kč, tedy o 10,9 %.[4]

Daný stav však neměl dlouhého trvání, neboť 1. 10. 2018 nabyl účinnosti zákon č. 181/2018 Sb., který ustanovení § 271b odst. 3 ZPr změnil tak, že za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek ve výši minimální mzdy platné v den prvního zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání.[5]

U rent poskytovaných dlouho z doby minulé však vzniká otázka, zda a od kdy se tento režim použije. Přechodné ustanovení[6] je nutné vykládat tak, že jednotlivé částky měsíčně poskytované renty[7] se od 1. 10. 2018 (zpravidla) navýší, neboť se začne vycházet z minimální mzdy na počátku zařazení poškozeného zaměstnance do evidence uchazečů o zaměstnání.[8]

IV. Procesní souvislosti

Z výše uvedeného musí být zřejmé, že pro zaměstnance, u něhož nedošlo k dohodě a k dobrovolnému hrazení renty ze strany pojišťovny, je poměrně obtížné nejenom vypočítat nárok a vyčíslit jej v žalobě, ale i tento nárok v průběhu trvání soudního řízení aktualizovat. Uveďme příklad, s nímž se lze v praxi setkat: zaměstnanec utrpí pracovní úraz v roce 2008. Po skončení pracovní neschopnosti sice nastoupí na původní práci, ale pro následky úrazu ji nezvládá. Podle lékařského posudku, který si nechá vypracovat, nesmí tuto dosavadní práci vykonávat pro pracovní úraz. Odmítá-li jej i přesto zaměstnavatel převést na jinou práci, zruší zaměstnanec okamžitě pracovní poměr, a protože nemůže najít jinou vhodnou práci, je od dubna 2010 veden v evidenci jako uchazeč o zaměstnání. Na počátku roku 2013 podá žalobu na zaměstnavatele na vyplácení renty, ale spor u soudu trvá ještě v roce 2018. Jak má formulovat petit žaloby? Jak jej má v průběhu řízení měnit? Když jej při každé další valorizaci nezmění, nebo jej nezmění v souvislosti se změnou § 271b odst. 3 ZPr od 1. 10. 2018, riskuje, že mu bude přiznána renta pouze ve výslovně zažalované výši, s překážkou res iudicatae?

Hledáme-li odpověď v občanském soudním řádu, je nutné si hned na začátku uvědomit, že řízení ve věcech pracovních se řídí pravidly řízení sporného. Až na určité výjimky, z hlediska tématu tohoto příspěvku nevýznamné, jsou tedy pro tyto spory z pracovněprávních vztahů stejná pravidla jako pro ostatní sporná řízení – zejména vázanost soudu žalobou, důkazní břemena, koncentrace řízení, neúplná apelace nebo poučovací povinnost soudu.

Předmět řízení vymezuje žalobce v žalobě – viz § 79 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „OSŘ“). V průběhu řízení může žalobce s žalobou disponovat (činit úkony ve věci samé – viz § 95 a násl. OSŘ). Pro odvolací řízení platí toto přiměřeně (§ 211 OSŘ), ovšem v odvolacím řízení nelze uplatnit nový nárok (§ 216 odst. 2 OSŘ). Soud může rozsudkem rozhodnout pouze o tom, co bylo žalobcem učiněno předmětem řízení (nebo žalovaným ve vzájemném návrhu).

Judikatura Nejvyššího soudu se k tomuto problému postavila závěrem, že domáhá-li se žalobce v žalobě přiznání náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, je zpravidla (nevyplývá-li z obsahu žaloby něco jiného) odůvodněn závěr, že se domáhá rovněž zvýšení této náhrady podle nařízení vlády, vydaných do podání žaloby u soudu. Předmětem řízení na základě takové žaloby však nemůže být požadavek na zvýšení této náhrady podle nařízení vlády vydaných až po podání žaloby; chce-li se tedy žalobce domoci v již zahájeném řízení zvýšení (úpravy) náhrady i podle těchto vládních nařízení, musí nárok z nich vyplývající uplatnit u soudu změnou žaloby.[9]

Rozhodnutí Nejvyššího soudu vychází z toho, že zvýšení náhrady v důsledku valorizace je novou skutečností, která má vliv na výši náhrady, a může tak dojít ke změně výše náhrady. Proto musí být zvýšení náhrady v důsledku valorizace, k níž dojde po podání žaloby, uplatněno změnou žaloby.

Tento přístup však považuji za problematický ze dvou důvodů. Předně jde v případě valorizace o změnu právní úpravy, nikoliv o změnu podstatných poměrů poškozeného, jak předpokládá § 271u odst. 1 ZPr. Žalobci nelze, i s ohledem na zásadu iura novit curia, vyčítat, že mu budoucí valorizace v době podání žaloby ještě nebyla známa.

Dále přináší takový přístup procesní komplikaci tam, kde se věc dostane do stádia odvolacího řízení. V řízení před odvolacím soudem není sice vyloučena změna žaloby, ale nelze zde, jak výše uvedeno, uplatnit nový nárok. Přitom požadavek, aby na rentě bylo vyplaceno více (neboť toto navýšení přináší žalobci nově vydaný právní předpis), než bylo původně požadováno, je novým nárokem.[10]

V. Závěr

Mám tedy za to, že požadavku určitosti žaloby tak, aby jak soudu, tak i ostatním účastníkům bylo zřejmé, co je předmětem řízení, vyhovuje formulace žalobního návrhu, v němž se žalobce domáhá renty od určitého data v určité výši včetně valorizace známé do rozhodnutí soudu. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud pak mohou při svém rozhodování zohlednit poslední známou výši valorizace. Podobně se lze postavit i k případu, kdy žalobce, uchazeč o zaměstnání, výši žalované renty stanovil na základě odpočtu minimální mzdy. I tam lze, bez nutnosti změny žaloby, zohlednit, že se v průběhu trvání řízení změnila právní úprava stran rozhodné minimální mzdy.