About Responsibility and Liability

JUDr. Jakub Morávek, Ph.D.*

Annotation

The paper focuses primarily on the concept of responsibility/liability. The author discusses the meaning of the term. The author suggests the correct procedure when creating legislation. Finally, the author adds his reflections on the compensation for material and non-material damage in the case of an accident at work and an occupational disease.

I. Úvod

Člověk je v mnoha směrech a z řady důvodů jedinečným živočišným druhem. Jedinečná je jeho schopnost užívání nástrojů, stejně jako rozsah a způsob využívání zdrojů. Jedinečné je z hlediska rozsahu a negativních důsledků i jeho působení na přírodu a ostatní živočišné druhy. Mimořádná je zřejmě i jeho schopnost logického a inovativního myšlení, stejně jako schopnost sdílet informace a využít potenciál členů společenství prostřednictvím dílčí vysoké specializace k dosažení výsledků, kterých by jednotlivec ve své slabosti a nedokonalosti nebyl schopen.

Technologický rozvoj, ke kterému došlo zejména v poslední době, možnosti, které nabízí, to vše je fascinující. Ještě více je však fascinující a překvapivé, že toho všeho člověk dosáhl a dosahuje za pomoci nástroje tak nedokonalého, jakým je jazyk.

Základem a předpokladem úspěchu je komunikace, schopnost efektivně si sdělovat a sdílet informace, zkušenosti a poznání a čerpat z kumulovaných znalostí. Fakt, že člověk v tomto významně převyšuje všechny ostatní tvory, je jedním ze základních stavebních kamenů jeho úspěchu. Přes to vše nicméně zůstává a platí, že řeč je jako komunikační prostředek nedokonalá, přičemž právě její nedokonalost občasně rozvoj zpomaluje.

Podstatu řečeného vystihuje ust. § 556 ObčZ, dle kterého: „Co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.“

Jinak řečeno, cílem komunikace je adresátovi sdělení prostřednictvím slov (a případně souvisejících projevů), tedy jevů, jímž je přisouzen určitý význam, předat určitou informaci, která je ve vědomí původce sdělní. Původce sdělení informaci, kterou má ve svém vědomí, sděluje jím zvoleným projevem, jemuž přisuzuje určitý význam v očekávání, že adresát projevu mu přisoudí shodný význam, kterýžto v jeho vědomí bude převeden na sdělovanou informaci; jak zásadní je vnitřní představa o obsahu slov a předpoklad jejich interpretace na straně adresáta, kdy to vše závisí na řadě aspektů a proměnných jako jsou životní zkušenosti, vztah k druhé osobě, vzájemné dřívější interakce atp., ukazují moderní překladače (překladače vychází z nejpravděpodobnějšího obecného významu slov), které byť založeny na principu strojového učení a využívající neuronové sítě nejsou schopny přisoudit slovům jiný význam, než plyne z jejich základního běžného obsahu, tedy nedokáží zohlednit kontext a podtext (sarkasmus, ironií, nadsázku atp.), který v lidské komunikaci dává slovům konkrétní význam v rámci všech možných variant, a který je určující pro vyznění sdělení.

Právě uvedené úzce souvisí s hermeneutikou.[1] Pro účely předloženého příspěvku není tato problematika jako celek podstatná. Rozhodné je pouze to, že příčinou neúspěšné komunikace, odborného diskurzu, či rozvoje obecně může být nesoulad mezi obsahem, který je účastníky komunikace určitému jevu/pojmu přisuzován.

Míra nesouladu a míra její pravděpodobnosti není vždy stejná. Komplikovanější situace může být z povahy věci tam, kde jazyk zná a pracuje s mnohoznačnými pojmy.

Předpokladem efektivního odborného diskurzu a dosažení relevantních závěrů je pojmová čistota, tedy vyjasnění si na prvém místě obsahu/významu pojmového instrumentária, jímž bude diskuse vedena, příp. samozřejmě, je-li to možné, jasné vymezení jevu/pojmu, o němž bude diskuse vedena. V této počáteční fázi, když se utřiďuje a sjednocuje představa účastníků diskurzu o významu jevů, je třeba zvolit význam, v němž bude o jevu hovořeno, příp. „očistit“ obsah pojmu od balastu, který se na něj v průběhu času zejména v důsledku jeho užívání v obecné mluvě nabalil a mimo odborný diskurz jeho obsah pozměňuje; je poměrně časté, že pozměnění vnímání v obecné mluvě se kruhem vrací do odborného diskurzu a projevuje se (v právnickém diskurzu) i ve vztahu k právním textům.

Z oblasti právní úpravy pracovněprávních vztahů se nabízí hned několik příkladů takového laického pozměnění odborného pojmu, který se zpět vetřel (v již pozměněné podobě) do vědomí těch, kteří by s ním měli pracovat na odborné úrovni; typicky se jedná o začínající personalisty.

Kupříkladu dovolená. Významů je tomuto pojmu toho času přisuzováno hned několik. Vedle dovolené na zotavenou ve smyslu placeného pracovního volna učeného k regeneraci pracovních sil zaměstnance je pojem obecně užíván také k označení zájezdu či rekreace, přičemž lze mít za to, že možná i jeho slovní základ vede v praxi nikoli výjimečně k přesvědčení zaměstnance, že zaměstnanec se zaměstnavatele dovoluje, zda pracovní volno čerpat může, přičemž se nejméně implicitně předpokládá, že zaměstnavatel (podobně jako u rodičovské dovolené) žádosti vyhovět musí, byť (oproti rodičovské dovolené) v tomto případě je to, jak známo, právě naopak.

Mnohoznačnost pojmů má přitom různé příčiny. Jednou z nich, které lze přisoudit spíše negativní znaménko, je zjednodušování jazyka.

Při tvorbě práva by měl odborný diskurz předcházet formulaci zákonodárství. Zákonodárství by mělo být vyústěním odborného diskurzu o příslušném jevu, kdy z průběhu diskuse vyplynulo, že regulace toho kterého jevu je nezbytná, a že má být provedena právě určitým způsobem.

Nikdy nelze dopředu garantovat efektivnost právní úpravy z hlediska sledovaného účelu. To je dáno řadou faktorů, krom jiného zejména tím, že formulace zákonodárství je pouze prvním krokem k utvoření právní normy. Není-li možné efektivnost a funkčnost úpravy předem garantovat, je třeba usilovat alespoň o maximální pravděpodobnost efektivnosti a funkčnosti. Té lze dosáhnout prostřednictvím komplexní odborné diskuse k danému jevu a jeho právní regulaci, tedy diskuse, v jejímž rámci budou hodnoceny všechny aspekty, důsledky a bude provedeno náležité vážení zájmů a zasahovaných a dotčených hodnot. Sledovaný cíl právní regulace přitom zpravidla není možné dosáhnout jediným institutem či instrumentem. Při zapojení více institutů či institutu působícího různé důsledky a majícího různé funkce a efekty, řádná odborná diskuse, na níž lze založit právní regulaci, vyžaduje zohlednění plné šíře těchto aspektů. Z přesvědčivých důvodů lze mít za to, že naznačené podmínky a předpoklady pro dobré zákonodárství bývají v poslední době naplňovány před přijetím zákonodárství pouze omezeně. Důvodů může být řada. Jedním z nich je nesporně i shora naznačená pojmová nečistota a nedůslednost.

Jedním z pojmů, který by měl být v různých polohách přítomen z níže naznačených důvodů v každé diskusi o právní regulaci a její podobě, je odpovědnost. Odpovědnost je pojmem víceznačným, o němž platí, že ani odborná veřejnost nutně vždy nevnímá v plném rozsahu všechny jeho polohy, význam a potenciál pro právní regulaci.

II. Odpovědnost – pojem

Odpovědnost má v kontextu právním několik významů.

Jednak se jí rozumí povinnost subjektu strpět v důsledku určité právní skutečnosti zhoršení právního stavu/postavení spočívající nejméně v založení nové povinnosti. V závislosti na tom, zda se vyžaduje k založení odpovědnosti v právě uvedeném smyslu porušení právní povinnosti, či nikoli, příp. zda se lze v tomto případě odpovědnosti zprostit nebo nikoli, resp. v návaznosti na to, zda porušení právní povinnosti musí být zaviněné, či nikoli, hovoříme o odpovědnosti objektivní s možností liberace, o odpovědnosti objektivní bez možnosti liberace, o odpovědnosti za výsledek a konečně o odpovědnosti subjektivní. Dále rozlišujeme, pokud je předpokladem odpovědnosti porušení právní povinnosti, zda tato povinnost zůstává zachována a vzniká nová odpovědností povinnosti, či zda se primární povinnost mění na sekundární odpovědností povinnosti, anebo zda primární povinnost zaniká a vzniká sekundární odpovědnostní povinnost. Také lze rozlišovat, zda povinnost něco strpět či něco konat stíhá při účasti více osob každou jednu zvlášť, nebo zda tato zavazuje společně více osob (solidární odpovědnost apod.). Význam může dále mít, zda se jedná o porušení povinnosti zákonné či smluvní atd.

Toto rozlišování je dobře známo a na mnoha místech v podrobnostech vyloženo. Není tudíž důvod se o něm blíže rozepisovat.[2]

Vedle toho je pojmu odpovědnost přisuzován význam ve smyslu ručení. V této poloze se jedná o konstrukt, v němž subjekt tíži povinnost zajistit, že určitá skutečnost nastane, nebo naopak nenastane.

Lze mít za to, že v tomto smyslu se o odpovědnosti nehovoří a pojmu ručení se v tomto smyslu neužívá mj. z toho důvodu, že ručením se aktuálně označuje institut spočívající v závazku subjektu plnit za dlužníka, pokud dlužník dobrovolně nesplní vůči oprávněnému/věřiteli sám; ručením se tedy označuje právní figura, která se dříve označovala jako rukojemství. I přes uvedené lze mít za to, že pojem ručení ve smyslu odpovědnostním je i tak nadále dobře srozumitelný.

To však není všechno. V rámci probíhajícího odborného diskurzu se dle všeho nejméně částečně opomíjí jedna poloha význam pojmu odpovědnost, která z určitého hlediska pokrývá oba předchozí významy.

V rovině uvažování o právu a o právním řádu jako celku se jedná (při reflexi obou dříve uvedených významů pojmu) o základní nástroj zajišťování jeho platnosti a o základní nástroj k ochraně základních práv a svobod jako jeho stavebních kamenů a ústředních motivů. Konstrukcemi využívajícími odpovědnost ať již v poloze něco strpět (určitou právní povinnost), nebo v poloze zajistit, že k určité skutečnosti nedojde nebo dojde, v obou případech jak v rovině práva soukromého, tak v rovině práva veřejného, stát de facto staví základní předpoklady pro splnění svých povinností plynoucích z ústavního pořádku ve vztahu jak k základním lidským právům a svobodám s pozitivním statutem (povinnost vytvořit právní konstrukt definující obsah práva a zajišťující jeho naplňování – například zabezpečení ve stáří, bezplatná zdravotní péče atp.), tak ve vztahu k základním lidským právům a svobodám s negativním statutem (povinnost vytvořit právní konstrukt zajišťující existenci a nerušení práva, čehož se obého částečně dosahuje vymezením mezí uplatňování práv). Jedná se o nástroje zajišťující dodržování právních povinností, které jsou projevem základních hodnot, které chrání právní řád.

Vnímáme-li odpovědnost jako jeden z nástrojů konstrukce právního řádu, pak na této úrovni obecnosti, která se následně promítá do formulace zákonodárství a interpretace zákonodárství při hledání obecné právní normy a následně individuální právní normy pro konkrétní případ, musí být přístup k jednotlivým nástrojům (odpovědnostním institutem) a způsob jejich užívání shodný s právními principy. Použití odpovědnosti (jednotlivých institutů) musí zrcadlit výsledek vážení principů a hodnot střetávajících se v typové situaci a v konkrétním případě. Odpovědnost musí být použita jako nástroj k dosažení cíl plynoucího z provedeného vážení. Typovou situací se přitom míní základní hodnotové nastavení právního ukotvení těch kterých právních vztahů (například pracovněprávních, spotřebitelských, obchodněprávních) a konkrétním případem pak individualizace pravidla v rámci obecné hypotézy odrážející specifika toho kterého případu, která mohou zdůraznit určité hodnoty a principy a jiné naopak upozadit.

III. Odpovědnost – pojetí a funkce

Podobně dobře jako rozlišování jednotlivých poloh, významů a aspektů odpovědnosti jako povinnosti strpět určitou změnu/zhoršení právního postavení (subjektivní, objektivní, odpovědnost za výsledek atd.), je známo i rozlišování pojetí odpovědnosti (ve smyslu povinnosti strpět zhoršení právního postavení) a související odborný diskurz vedený v intencích, zda odpovědnost má povahu sankce, hrozby sankcí, či zda v úvodní fázi má v rámci preventivní funkce povahu hrozby sankcí, která se v případě naplnění zákonných podmínek transformuje do sankce.[3], [4]

Toto rozlišovací kritérium a související diskurz, který dle všeho (nejméně) částečně opomíjí různé obsahové náplně pojmu odpovědnost a možnost využívat v této souvislosti také pojem ručení, jak byl vymezen shora, má význam převážně v souvislosti s odpovědností subjektivní. V případě objektivní odpovědnosti, resp. odpovědnosti za výsledek, zejména jedná-li se o odpovědnost bez možnosti liberace, odpadá. Objektivní odpovědnost, resp. odpovědnost za výsledek sice také plní určitou funkci, tou je však zejména zmírnění negativních důsledků, které nastaly na straně buďto slabšího subjektu právního vztahu například při poskytování služeb subjektu silnějšímu, nebo při vynucené participaci subjektu na činnosti jiné osoby (opětovně zpravidla nutné participaci slabšího subjektu na činnosti silnější osoby). Funkce preventivní může být přítomna pouze v omezené míře tam, kde lze okolnosti vedoucí ke vzniku odpovědnosti ovlivnit.

Nikoli výjimečně bývá význam naznačeného teoretického pojetí subjektivní odpovědnosti zástupci aplikační praxe zlehčován.

Závěr o jeho faktické bezvýznamnosti z hlediska aplikační praxe je však zjednodušující a nesprávný, což potvrzuje kupříkladu i dikce čl. 38 odst. 3 obecného nařízení o ochraně osobních údajů, dle kterého „V souvislosti s plněním svých úkolů není správcem nebo zpracovatelem propuštěn ani sankcionován“. Povaha odpovědnostních důsledků je v této souvislosti zásadní, neboť určuje přípustná, resp. nepřípustná opatření vůči pověřenci pro ochranu osobních údajů v souvislosti s výkonem jeho funkce. V momentě, kdy bude odpovědnost chápána jako sankce za porušení právní povinnosti, neměly by být vůči pověřenci pro ochranu osobních údajů uplatňovány odpovědností důsledky/povinnosti sankční povahy, které by přicházely v úvahu z hlediska příčinné souvislosti s jednáním pověřence; není bez zajímavosti, že právě odlišné pojetí odpovědnosti v jednotlivých členských státech může být (nejméně do doby, než bude v této věci šířeji judikováno Soudním dvorem EU) do jisté míry jedním z momentů, který může vést k odlišné interpretaci a aplikaci obecného nařízení o ochraně osobních údajů.

S pojetím odpovědnosti úzce souvisí funkce odpovědnosti. Stejně jako v předchozím případě i zde platí, že tato materie je v podrobnostech popsána na jiných místech.[5] Pro úplnost se nicméně nabízí shrnout následující při zdůraznění, že i zde je třeba lišit mezi odpovědností a ručením. 

Rozlišujeme funkci:

• preventivní, příp. preventivně výchovnou– preventivní, resp. preventivně výchovnou funkcí se rozumí působení na dotčené subjekty tak, aby předcházely vzniku odpovědnostních situací. Preventivní funkce přitom může mít rozměr
  • prevence individuální předběžné – působení na potenciálně odpovědnou osobu ve směru, aby se zdržela jednání, či se vyvarovala situace, která může zakládat její odpovědnost;
  • prevence individuální následné – působení na odpovědnou osobu vůči níž byly odpovědnostní důsledky uplatněny ve smyslu, aby se na příště vyvarovala situace/jednání zakládající její odpovědnost;
  • prevence generální předběžné – ochrana (hodnot) před negativními důsledky plynoucími z jednání či situace, které založí odpovědnost konkrétní osoby;
  • prevence generální následné – výchovné působení na ostatní potenciálně odpovědné osoby plynoucí z uplatnění odpovědnostních důsledků vůči odpovědné osobě ve smyslu, že hrozba nepříznivých důsledků plynoucích z odpovědnosti je reálná a tyto mohou a budou uplatněny;
• satisfakční – satisfakční funkcí se rozumí takové působení na odpovědný subjekt, které vede k zadostiučinění na straně osoby, u níž došlo ke zhoršení právního postavení v důsledku události zakládající odpovědnost;
• reparační – reparační funkcí se rozumí odčinění nepříznivého důsledku uvedením v předešlý stav;
• kompenzační – kompenzační funkce spočívá v působení povinného subjektu takovým způsobem, aby, zejména není-li možné dosáhnout nápravy nástroji vyplývajícími z funkce reparační, tj. primárně uvedením v předešlý stav, byl, pokud možno, nepříznivý důsledek na straně postižené osoby napraven/odčiněn jiným způsobem (alternativním plněním);
• sankční, příp. represivní – sankční funkcí se rozumí postih za porušení právní povinnosti, příp. postih za nezabránění zhoršení postavení jiného subjektu, zejména nezabránění škodní události.

Jednotlivé typy odpovědnosti (subjektivní, objektivní apod.) přitom mají jen určité funkce. V různé šíři a míře se prosazují jednotlivé funkce u jednotlivých typů odpovědnosti v návaznosti na výchozí principiální základ v té které oblasti práva a právních odvětví; výsledné poměřování výchozích principů a základní funkce právní regulace navazující na hodnoty ústavního pořádku, to vše musí být výchozím kritériem pro konstrukci právní úpravy i zde.

Při konstrukci právní úpravy je v rámci právní regulace krom pojetí odpovědnosti a jednotlivých funkcí atd. třeba zohledňovat i další související a (minimálně částečně) mimoprávní aspekty. Z hlediska pracovního práva se kupříkladu jedná o aspekt navazující na organizační a ochrannou funkci pracovního práva spočívající v tom, že právní odpovědnost zaměstnance a práce s ní (uplatnění odpovědnostních důsledků, míry jejich uplatnění atp.) je podstatným nástrojem personálního řízení – záleží na zaměstnavateli, zda odpovědnostní důsledky vůči zaměstnanci uplatní či nikoli, přičemž rozhodnutí zaměstnavatele bude zpravidla odrážet personální cíle jak z hlediska dotyčného zaměstnance, tak z hlediska pracovního kolektivu jako celku.

IV. Odpovědnost a právní úprava pracovněprávních vztahů – závěry

Společnost prochází permanentními změnami. Jejich intenzita a rychlost jejich nástupu je různá. V poslední době však zejména v důsledku uplatňování moderních technologií můžeme sledovat tendenci ke stále rychlejšímu nástupu stále revolučnějších změn. Aby právo zůstalo právem, tedy normativním systémem regulujícím společnost, a z předpisů se nestala jen mrtvá litera, kterou kvůli nepřiléhavosti k sociální, ekonomické a technické realitě není vůle a ani faktická možnost respektovat, a nemělo hodnotu nedosahující ceny papíru, na kterém je zákonodárství zapsáno, musí na změny a vývoj reagovat.

Právní úprava pracovněprávních vztahů je typickým příkladem meškání zákonodárce, když pojetí právních pravidel a jejich formulace si z valné většiny drží svou původní podobu. Jde o pravidla psaná pro tovární či jinou podobnou výrobu, která lze zejména v některých aspektech, odpovědnost nevyjímaje, bez dalšího dobře aplikovat na stávající podoby a formy výkonu závislé práce jen velice obtížně. Opakovaná volání po změně však zůstávají nevyslyšena.[6] Legislativa se sice mění a změny jsou často rozsáhlé, jejichž směr se však míjí s potřebami aplikační praxe.

Jedním z institutů, který musí v této souvislosti projít změnou, a který musí být současně užit jako nástroj k nastavení odpovídajících právních pravidel, je odpovědnost.

Nabízí se otázka, jaká je a jaká má být konstrukce odpovědnosti v rámci právní úpravy pracovněprávních vztahů? Odpověď, při níž je třeba reflektovat vše doposavad uvedené, je bohužel dosti obecná.

Právní úprava musí odpovídat aktuálnímu poměru organizační a ochranné funkce pracovního práva a na ně navazujících principů a zásad, jak plyne z jejich vážení v kontextu socioekonomické situace a predikce jejího budoucího vývoje.[7] Konstrukce právní úpravy musí mj. reflektovat, že v návaznosti na organizační funkci pracovního práva mají odpovědnostní nástroje významný aspekt personálního řízení. Zejména v případě odpovědnosti zaměstnance tudíž musí mít zaměstnavatel dostatečný prostor k uvážení, zda a případně do jaké míry odpovědnostní důsledky vůči zaměstnanci uplatní. Při komplexním pojetí tvorby právních norem, které staví na formulaci textace zákonodárství mocí zákonnou, jímž se určují základní účely a mantinely pro nalezení obecných právních norem a v jejich rámci pak individuálních norem, s nimiž je poměřován jednotlivý případ mocí výkonnou či soudní, je přitom z povahy věci nezbytné, aby takto postupovala a působila celá veřejná moc a (byť třeba s dobrým úmyslem) některá z mocí nevybočila způsobem, který konstrukci a systém naruší a destabilizuje; viz např. Nejvyšší soud České republiky ve věci sp. zn. 21 Cdo 4578/2017: „…Nemá-li proto zaměstnavatel pro takového zaměstnance jinou práci, která je pro něho vhodná vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a schopnostem a pokud možno i k jeho kvalifikaci, nebo není-li zaměstnavatel ochoten převést zaměstnance na jinou práci podle ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) zák. práce, přestože takovou jinou práci pro něho má, je třeba dovodit povinnost zaměstnavatele rozvázat s dotčeným zaměstnancem pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. d) zák. práce nebo dohodou z téhož důvodu; slovům „může dát“ v úvodní části ustanovení § 52 zák. práce je za těchto okolností třeba přikládat význam „musí dát“…“

Je zjevné, že právní úprava odpovědnosti v pracovním právu si musí podržet určité typické znaky, jako je podmínka zavinění na straně zaměstnance, či limitace náhrady škody, anebo uvážlivé nakládání s institutem solidární odpovědnosti. Aplikační praxe však ukazuje, že i tato oblast, stejně jako řada dalších v rámci právní úpravy pracovněprávních vztahů, musí být (minimálně částečně) redefinována, doplněna a transformována tak, aby odpovídala stávající realitě a potřebám, neboť legislativa (byť částečně modifikovaná) psaná perem roku 1965 v reflexi tehdejších podmínek již dostatečná není. Není to přitom jen o formulaci ustanovení zakládajících odpovědnost zaměstnance či zaměstnavatele, je to i o důsledném vážení a o úvahách o doplnění či modifikaci řady dalších institutů, které mohou vést k založení odpovědnosti; vzpomeňme v této souvislosti kupříkladu rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 21 Cdo 4411/2007, v němž došel Nejvyšší soud k závěru, že nenavrátí-li se po skončení překážky v práci (rodičovské dovolené) zaměstnankyně do zaměstnání proto, že nemá možnost dítě, o které pečuje, umístit do předškolního vzdělávacího zařízení, jedná se sice o porušení pracovní kázně, avšak nezaviněné, tedy o jednání, které nezakládá její odpovědnost a nemůže být důvodem pro skončení pracovního poměru výpovědí ze strany zaměstnavatele.[8]

Již tak nutně komplexní úvaha o formulaci právní úpravy bude muset být navíc ještě rozšířena a pokrývat situace vyplývající ze změny charakteru vykonávané práce a ze změny způsobu výkonu práce, které zde již buďto jsou a jejich úprava, pokud existuje, neodpovídá, nebo je pravděpodobné, že nastanou a stávající právní úprava pro jejich regulace nebude vhodná.

Vedle již zmiňovaných se nabízí poukázat na výkon práce mimo pracoviště zaměstnavatele a spolu s tím na výkon práce za pomoci moderních technologií a aplikací (sdílená ekonomika).[9] Stávající situace dává tušit, že napříště si nevystačíme pouze s kategorií zaměstnance, jak jej známe dnes, nýbrž bude třeba formulovat kategorii nacházející se na pomezí zaměstnance a osoby samostatně výdělečně činné; prozatím tento statut označujme jako pracovník.[10] Jak ve vztahu ke statutu zaměstnance mimo pracoviště zaměstnavatele, tak ve vztahu ke statutu pracovníka je na místě uvažovat o umenšení odpovědnosti zaměstnavatele ve smyslu jak ručení, tak ve smyslu povinnost strpět nepříznivé právní důsledky v určitých oblastech – na prvém místě jde o bezpečnost a ochranu zdraví při práci a spolu s tím i o odpovědnost za pracovní úrazy a nemoci z povolání, neboť stávající situace, kdy zaměstnavatel je ve shodném postavení a nemá žádnou úlevu ve svých povinnostech a odpovědnosti, ať již jde o zaměstnance vykonávajícího práci tradičním způsobem na pracovišti zaměstnavatele de facto plně pod jeho kontrolou, nebo o zaměstnance vykonávající práci mimo pracoviště zaměstnavatele zpravidla na místě a v čase, které si volí sám, rozhodně neodpovídá a hodnoceno kritérii poměřování platnosti právního řádu lze mít za to, že pro tyto případy právní řád platnost postrádá.[11]

Změnu v některých doposavad zdánlivě nepřekonatelných principiálních východiscích právní úpravy si však žádají i některé aktuálně navrhované instituty. Kupříkladu institut sdíleného pracovního místa, jak je aktuálně formulován a diskutován v legislativním procesu,[12] u nějž mj. schází zcela jakákoli reflexe možných odpovědnostních situací, by dle všeho pro určité případy snesl zavedení solidární odpovědnosti za škody způsobené zaměstnanci na sdíleném pracovním místě mající svůj původ v neprovedení pracovního úkolu, na němž zaměstnanci na sdíleném pracovním místě participovali v neurčeném rozsahu.

Uzavřít se k tématu nabízí krátkou reakcí na debatu proběhnuvší v uplynulém roce na stránkách Právních rozhledů k problematice odpovědnosti za hmotnou a nehmotnou újmu v pracovněprávních vztazích.

V kontextu specifičnosti právní úpravy pracovněprávních vztahů plynoucích z funkce této právní regulace a jejích základních principů není správná cesta přenechat tuto oblast (právní regulaci odpovědnosti, včetně odpovědnosti za hmotnou a nehmotnou újmu, resp. povinnosti k náhradě hmotné a nehmotné újmy) občanskoprávní úpravě a tuto jen s dílčími modifikacemi uplatňovat v pracovněprávních vztazích. Cesta tímto směrem nabízí příliš mnoho lákadel, která by při svém zavedení mohla destabilizovat základní konstrukci právní regulace pracovněprávních vztahů jakožto ochranného zákonodárství; příkladem budiž přímá odpovědnost zaměstnance za škody způsobené při výkonu práce vůči poškozenému s následným regresivním nárokem zaměstnance vůči zaměstnavateli, příp. společná odpovědnost zaměstnance a zaměstnavatele vůči poškozenému za škody způsobené při výkonu práce atp. Správnější cestou je dle všeho ucelená, svébytná a konzistentní úprava odpovědnosti (za škodu i jiné) v rámci pracovněprávního zákonodárství s omezeným využitím občanskoprávního podkladu.

Lichá se zdá v tomto kontextu i polemika o nespravedlnosti pracovněprávní úpravy odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání oproti občanskoprávní úpravě a související úvahy o využití občanskoprávní úpravy povinnosti k náhradě hmotné a nehmotné újmy v případech, kdy dojde k poškození zdraví při výkonu práce či k nemoci z povolání.[13]

Důvod je prostý. Náhrada hmotné a nehmotné újmy způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, při reflexi faktu, že ani v jednom z případů se nutně nepředpokládá porušení právní povinnosti ze strany zaměstnavatele, má být v návaznosti na čl. 26 odst. 3 věta druhá Listiny základních práv a svobod a dále na základě úmluvy č. 17 ze dne 19. května 1925 Mezinárodní organizace práce o odškodnění pracovních úrazů a na základě úmluvy č. 18 ze dne 10. června 1925 Mezinárodní organizace práce o odškodnění pracovníků při poškození zdraví způsobným nemocemi z povolání, ale i na obecnou teorii sociálního zabezpečení,[14] řešena (spíše a primárně) v rámci subsystému sociálního zabezpečení, konkrétně v rámci úrazového pojištění, jako systému povinného veřejného pojištění. Tak tomu v současné situaci v podmínkách České republiky de facto i je, byť platí, že stávající systém je prováděn tak nějak po kočkopejskovsku a má chatrný právní podklad.

Odmyslíme-li si nicméně všechny nedostatky aktuálního pojetí a uspořádání právní úpravy úrazového pojištění v České republice a budeme-li na systém hledět prizmatem výchozích principů sociálního zabezpečení, pak základním kamenem a jedním z primárních regulativů systémů sociálního zabezpečení je jejich financování a spolu s tím jejich dlouhodobá udržitelnost. Má-li být systém životaschopný a udržitelný, musí být relativně stabilní a vyrovnaný z hlediska finančních toků, kdy při konstrukci systému jde fakticky o určité vyvážení mezi principy fondově financovaný sytém, průběžně financovaný systém, dávkově definovaný systém, příjmově definovaný systém.[15]

Každý sociální systém pracuje z hlediska finančního výhledu s pravděpodobností. Aby bylo pro případ odškodnění pracovních úrazů a nemocí z povolání možné získat relevantní data, je třeba alespoň některé proměnné definovat relativně pevně. Počet pracovních úrazů a nemocí z povolání za časové období bude vždy jen pravděpodobnostním odhadem. Stejné platí i o odvedeném „pojistném“. Tyto dvě veličiny, byť jsou do určité míry předvídatelné, jsou fakticky neovlivnitelné. Stabilitu systému je tedy třeba hledat v posledním (a z tohoto hlediska nejvýznamnějším) rozhodném komponentu, který tvoří základní „rovnici výpočtu“, a tím je výše náhrady. Je zjevné, že ani ta nemůže být definitivně neměnná a v odůvodněných případech, kdy by při základní pevné výši vznikala zjevná nespravedlnost, musí umožnit určité pohyby oproti základní výši. Avšak její základní určení dává možnost předpokládat pohyby v systému a tento stabilizovat. V momentě, kdy by tato komponenta byla nestálá a výše by byla přenechána na rozhodnutí soudu ad hoc, lze si jen těžko představit možnost dlouhodobě garantovat stabilitu systému. Uvedené ostatně není nijak překvapující a platí to ve všech pojistných systémech sociálního zabezpečení – v této souvislosti se nabízí odkázat na systém nemocenského či důchodového pojištění.

Jinak a krátce, lze mít za to, že diskuse na téma rozdíl mezi odškodněním poškození zdraví v rovině pracovněprávní a občanskoprávní by dle všeho odpadla, pokud by náhrada hmotné a nehmotné újmy způsobené v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání byla formálně řešena v rámci systém nesoucím oficiální a formální označení úrazové pojištění zaměstnanců, kam také nejlépe patří.