From the Occupational Health Protection to the Composition of the Supreme Court of the USA

prof. JUDr. Jan Pichrt, Ph.D.*

Annotation

The paper focuses primarily on the appointment of new judges of SCOTUS (Neil Gorsuch and Brett Kavanaugh) and their approaches toward the health protection at work, which they recently expressed as judges of different (appeals) courts in their dissents (SeaWorld of Florida, LLC v. United States, Department of Labor, no. 12-1375 and TransAm Trucking, Inc. v. Administrative Review Board, United States, Department of Labor, no. 15-9504).

I. Úvodem k impulsům

Na nedávném XXII. světovém kongresu Mezinárodní organizace pro pracovní právo a právo sociálního zabezpečení,[1] konaném ve dnech 4. až 7. září 2018 v Turíně, mne (vedle jiných příspěvků) zaujala zejména úvodní přednáška, kterou přednesl americký profesor Thomas Anton Kochan.[2] K přednášce uvedené v programu kongresu titulem „Transformation of Work: new perspectives“ byl prof. Kochanem účastníkům kongresu zpřístupněn písmenný podklad na webové stránce kongresu pod poutavějším názvem „Learning from our Past: What Would our most Respected Fore-Fathers and – Mothers want us to do in our Time of Crisis“. Dovolím si ocitovat ze závěru tohoto podkladu: „Velmi pozitivní soubor kroků podniklo ministerstvo práce během posledních let Obamovy administrativy při novelizaci úpravy přesčasové práce a při aplikaci moderních inovativních strategií vedoucích k prosazování základní zákonů týkajících se mezd a pracovní doby. Dnes, nejen že je toto inovační úsilí opouštěno, ale podnikají se další kroky vedoucí k oslabení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, pracovních vztahů, ochrany důchodů, přístupu k hromadným žalobám a bezpočtu dalších práv pracujících. Abychom zvrátili tyto kroky a chránili americkou pracovní sílu proti budoucímu velmi nepřátelskému federálnímu soudnictví, věřím, že se musíme učit od našich evropských partnerů a zřídit specializované pracovněprávní soudy obsazené znalými, zkušenými a důvěryhodnými soudci. Spravedlnost na pracovišti je příliš důležitá na to, aby zůstala v rukách současných a pravděpodobných budoucích soudců, ovládajících federální soudní systém …“[3]

Silně kritická slova profesora z jedné z nejprestižnějších amerických univerzit ve vztahu k federální justici, zmiňující též oslabování standardů bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, byla jedním z impulsů, které mne vedly k rozhodnutí zpestřit (jak doufám) jednání naší konference týkající se bezpečnosti a ochrany zdraví při práci o následující transatlantický vhled.

V době, kdy si dokonce i česká bulvární média všimla, bohužel zřejmě jedině díky široce medializované aféře z oblasti sexuálního obtěžování, že Nejvyšší soud USA má být opět doplněn, se díky dřívějším rozsudkům odvolacích soudů, na kterých participovali dva, nyní služebně nejmladší, soudci Nejvyššího soudu USA, můžeme na jejich nominaci a s ní související peripetie podívat optikou méně „delikátní“, přesto však rozhodně nikoliv méně závažnou – optikou práva zaměstnance na zdravé a životu bezpečné pracovní prostředí.

Druhý impuls k napsání tohoto příspěvku byl také můj starší článek, který jsem v roce 2016 uveřejnil v Acta Universitatis Carolinea,[4] a který se věnoval situaci před tehdy očekávaným doplněním Nejvyššího soudu USA po smrti soudce A. Scalii a možných důsledků spojených s osobou nového soudce ve vztahu k „očekávatelné revizi“ některých „letitých“ judikátů, včetně těch, které mají značný význam pro financování činnosti odborů v části veřejného sektoru USA.

Jakkoliv v případě tohoto druhého impulsu nejde přímo o problematiku bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jsou zde dva „oslí můstky“, které mne vedou ke krátké následující reminiscenci; prvním je jednotící moment v osobě nového soudce NS USA, který nahradil zesnulého A. Scaliu, druhý pak spočívá ve vzápětí přijatém rozhodnutí Mark Janus v. American Federation of State, County and Municipal Employees, které by bylo možné (i díky tomuto „novému“ soudci) podřadit mezi jedno z těch, které prokazují tendence zmíněné prof. Kochanem, tedy kroky vedoucí k postupnému oslabování některých, dosud tradičních, práv zaměstnanců a jejich reprezentantů (viz první impuls výše).

II. Ještě k tématu „fair share fees“.

V již odkazovaném článku z podzimu roku 2016 jsem se věnoval situaci, která vedla k (již nečekanému) vítězství odborů ve veřejném sektoru v USA, kterým se v důsledku neúplného obsazení NS USA podařilo – jak bude dále patrné pouze dočasně – uhájit pro financování odborů velmi důležité rozhodnutí Abood v. Detroit Borad of Eductaion z roku 1977 ve věci tzv. fair share fees.

Zájemce o detaily zmíněné věci si dovoluji odkázat na můj původní článek, zde uvedu pouze krátké resumé části citovaného článku, pro lepší pochopení celkového kontextu.

Dne 13. února roku 2016 zemřel Antonin Scalia, dlouholetý soudce Nejvyššího soudu USA, jmenovaný do funkce v roce 1986 Ronaldem Reganem. Jedním z témat, na která se záhy zaměřila americká odborná média, byla otázka, jaký dopad bude mít v předvečer amerických prezidentských voleb úmrtí jednoho z devíti doživotně jmenovaných soudců Nejvyššího soudu USA (v případě A. Scalii soudce jednoznačně přiřazovaného mezi soudce „konzervativního křídla“ NS USA) na americké kolektivní pracovní právo ve věci „fair share fees“ (někdy též označovaných jako „agency fees“).

V důsledku rozhodnutí ve věci Abood byly po více než 40 let odbory ve veřejném sektoru v USA na základě tzv. „fair share provisions“ oprávněny požadovat na těch zaměstnancích, kteří se rozhodnout nebýt odborově organizováni, aby se částečně podíleli na výdajích, které byly vynaloženy na jejich zastupování při sociálním dialogu, tak aby se nestali „černými pasažéry“ (resp. „free riders“) čerpajícími jen výhody z výsledků vyjednávání.[5]

Toto pravidlo bylo v minulosti podrobováno četné kritice, např. v souvislosti s posouzením případu Harris v. Quinn v roce 2014 se objevil částí teorie velmi kritizovaný požadavek (rozhodnutí bylo přijato NS USA nejtěsnější většinou 5:4), podmiňující vybíraní poplatků od nečlenů ze strany odborů prokázáním (testem), že zaměstnanci – neodboráři by nemohli dosáhnout stejných výhod, které získali v důsledku činnosti odborů, jakýmikoliv jinými prostředky.[6]

V roce 2016 se již zdálo, že dojde k „překonání“ rozhodnutí ve věci Abood – skupina učitelů z kalifornských veřejných škol, kteří nebyli členy odborové organizace kalifornských veřejných zaměstnanců, vznesla žalobu (Friedrichs v. Kalifornie), ve které namítala, že situace, ve které jsou nuceni hradit poplatky odborům, které ze zákona zastupují všechny učitele ve veřejném sektoru, je v rozporu s právy těch učitelů, kteří nesouhlasí s politikou a stanovisky odborů na svobodu projevu a shromažďování podle prvního ústavního dodatku. Argumenty obou stran – učitelů na straně jedné i státu Kalifornie a Asociace kalifornských učitelů (odborů) na straně druhé – byly v lednu roku 2016 před Nejvyšším soudem USA předneseny a po tomto slyšení bylo všeobecně očekáváno, že poměrem 5 hlasů soudců považovaných za „konzervativce“ bude návrhu Kalifornských učitelů vyhověno.[7]

Náhlé úmrtí soudce Scalii v únoru 2016 přineslo nečekaný zvrat; verdikt původně očekávaný v červnu 2016, byl náhle vynesen o cca tři měsíce dříve a očekávané rozhodnutí ve prospěch kalifornských učitelů v poměru 5:4, se změnilo ve výsledek 4:4. Neúplné obsazení Nejvyššího soudu USA vedlo v té době u více případů k jeho „rozdělení“ na dva čtyřčlenné tábory (termín “the 4-4 split” plnil v té době komentáře k více rozhodnutím NS USA).

Prezident Obama navrhl již v březnu 2016 na místo uvolněné po A. Scaliovi soudce washingtonského odvolacího soudu Merricka Garlanda; jakkoliv byl Garland v roce 1977 zvolen k odvolacímu soudu i hlasy několika republikánských senátorů (včetně několika současných), vyjádřila republikánská strana obavy, že by tato prezidentova volba mohla vychýlit justici doleva.[8] Republikány ovládaný Senát dal 10 měsíců před prezidentskými volbami najevo, že se hodlá zabývat až nominací vzešlou od nového prezidenta USA.[9]

Na základě nominace vzešlé od nově zvoleného prezidenta D. Trumpa se od 10. dubna 2017 stal soudcem Nejvyššího soudu Spojených států amerických Neil Gorsuch.

Do značné míry byly záhy naplněny obavy odborů, které s nominací Neila Gorsuche vyjadřovaly nesouhlas, když dne 25. 6. 2018 poměrem 4:5 došlo rozhodnutím ve věci Janus v. AFSCME po 41 letech k překonání rozhodnutí Abood a převratu právní praxe ve 23 státech USA a Washingtonu D.C.

List The Washington Post si v této souvislosti všiml, že prezident Trump přivítal rozhodnutí v této věci vzápětí, resp. ještě v době kdy soudce NS USA Samuel Alito předčítal většinové stanovisko NS, následujícím tweetem: „Velká ztráta pro pokladny Demokratů!“[10]

Ten samý list dále uvádí, že dle jím odkazované studie by odbory ve veřejném sektoru mohly v důsledku tohoto rozhodnutí ztratit více než 700 000 členů, odborové organizace by také mohly utrpět ztrátu politického vlivu, v důsledku čehož by mohlo dojít i ke snížení mezd.[11]

III. The Frozen Trucker Case

V osobě Neila Gorsuche se, v kombinaci s jednou soudní causou, na jejímž řešení se jakou soudce v nedávné minulosti podílel, dostáváme k první výrazné „stopě“ z oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci související s nominací obou soudců, kteří v letech 2017 a 2018 doplnili NS USA. V případě soudce Gorsuche se jednalo o tzv. The Frozen Trucker Case (český překlad není zcela výstižný, ale můžeme uvažovat např. o „případu zmrzlého/mrznoucího /ve skutečnosti spíše podchlazeného/ řidiče tahače“.

Tím řidičem byl Alphonse Maddin, který byl zaměstnán u společnosti TRANSAM TRUCKING, INC.  Nyní stručně ke skutkovému vylíčení okolností jeho případu. V lednu roku 2009 Maddin přepravoval pro zaměstnavatele náklad masa přes stát Illinois a v mrazivém počasí zjistil, že po krátké zastávce, při které hledal nejvhodnější čerpací stanici k doplnění téměř prázdných nádrží,[12] přestaly fungovat brzdy na jeho návěsu, to se stalo po 23 hodině, venkovní teplota byla cca – 33 ° C. Tahač s návěsem Maddin odstavil na okraji dálnice a oznámil situaci dispečinku zaměstnavatele. Obdržel pokyn čekat na příjezd asistenční služby, která měla přijet do jedné hodiny. V průběhu čekání Maddin zjistil, že přestalo fungovat i (pomocné – samostatné) vytápění kabiny tahače (motor tahače byl totiž navržen tak, aby nebyl schopen chodu na „neutrál“). Maddin nakonec usnul ve voze, ale byl probuzen přibližně ve čtvrt na dvě v noci, když mu zavolal jeho bratranec. Podle sdělení bratrance byla Maddinova řeč nezřetelná a vyznívala zmateně. Maddin si posléze uvědomil si, že jeho tělo ztrácí citlivost a necítí nohy; teplota v kabině klesla na – 25 ° C. Znovu zavolal zaměstnavateli a oznámil dispečerovi nefunkčnost topení, sdělil mu údaje o svém fyzickém stavu a zeptal se, kdy opraváři přijedou. Odpovědí mu byl pokyn, aby zůstal na místě. Po dalších asi třiceti minutách dostal Maddin strach čekat dále při teplotách hluboko pod nulou bez funkčního topení; vypojil návěs, popojel tahačem o cca o tři stopy daleko od návěsu a zavolal svému nadřízenému, kterému sdělil, že necítí nohy a má problémy s dýcháním kvůli chladu. Dispečer opakovaně řekl Maddinovi, aby zapnul topení, i když mu Maddin několikrát řekl, že je nefunkční. Když Maddin řekl dispečerovi, že odjíždí hledat pomoc, přikázal mu dispečer neopouštět návěs; dal mu pokyn buď opětovně zapojit návěs a odjet se zamrzlými brzdami, nebo zůstat (s návěsem) na místě až do okamžiku, kdy dorazí opraváři. Maddin dle těchto pokynů nepostupoval – odjel tahačem na benzinovou pumpu a ponechal návěs bez dozoru. Maddin později řekl, že první variantu považoval za nemožnou a nebezpečnou pro sebe i okolí, druhou za katastrofální. "Bál jsem se, že zemřu," řekl.[13] Přes nedostatek paliva dokázal dojet „se ohřát“ na několik kilometrů vzdálenou čerpací stanici, pak se asi do 30 minut vrátil a našel na místě opraváře. Opravářský vůz dorazil asi do 15 minut po Maddinově odjezdu. Po dokončení oprav na brzdách zavolal Maddin dispečerovi pro další pokyny (zásilku následně doručil), ten během rozhovoru informoval Maddina, že učinil písemný záznam o tom, že opustil návěs. Za necelý týden byl Maddin propuštěn za porušování firemní politiky s tím, že zanechal svůj náklad bez dozoru.[14]

Maddin následně podal stížnost u agentury OSHA[15] s tím, že TransAm porušil jeho propuštěním ustanovení zákona o dopravě (The Surface Transportation Assistance Act – “STAA”), konkrétně těch jeho ustanovení, které směřují k ochraně whistleblowerů.[16]

Poté, co jeho stížnost byla ze strany OSHA odmítnuta, požádal Maddin o projednání věci před soudcem (Administrative Law Judges – “ALJ”) z Úřadu soudců správního práva (“OALJ”)[17] při ministerstvu práce (Department of Labor – “DOL”). Tento orgán, stejně jako jeho rozhodnutí následně přezkoumávající Správní přezkumná rada (Administrative Review Board - “ARB”), došly k závěru, že Maddin byl propuštěn v rozporu s ustanoveními “STAA” na ochranu whistleblowerů. TransAm byl na základě těchto rozhodnutí povinen Maddina zaměstnat na původní pozici včetně příslušného doplatku.

Společnost TransAm podala návrh na přezkum konečného rozhodnutí ARB a na základě tohoto návrhu UNITED STATES COURT OF APPEALS, TENTH CIRCUIT, rozhodl 8. srpna 2016, v tříčlenném senátě, většinově o zamítnutí žádost společnosti TransAm o přezkoumání rozhodnutí ARB v této věci.

Pozornost však záhy vzbudilo obsáhlé disentní stanovisko člena senátu, soudce apelačního soudu Gorsuche, které bylo k rozhodnutí připojeno. Jeho striktní vyznění vedlo až k podobným úvahám, které vyslovil např. Maddinův právní zástupce Bob Fetter, který vyjádřil názor, že tímto disentem chtěl soudce na své postoje upozornit prezidentského kandidáta Trumpa a jeho podporovatele;[18] faktem je, že rozsudek (tedy i disentní stanovisko k němu) spatřily světlo světa ve chvíli, kdy bylo zřejmé, že na uprázdněné místo u Nejvyššího soudu USA bude kandidáta nominovat již nově zvolený prezident.

Není možné s ohledem na zamýšlený rozsah konferenčního příspěvku popsat v detailech argumentaci obou stran.

Zkráceně je možné konstatovat, že soudy došly k názoru, že TransAm porušil „the whistleblower part of the Surface Transportation Assistance Act“, který zakazuje propustit zaměstnance, který „odmítá provozovat vozidlo, protože ... zaměstnanec má důvodné obavy z vážného zranění sebe nebo veřejnosti.“[19] Soudce Gorsuch píše ve svém disentu, že „nic takového se nestalo“. Řidič kamionu v tomto případě podle něho nebyl vyhozen, protože odmítl provozovat vozidlo … byl vyhozen poté, co odmítl zákonem chráněnou možnost („odmítnout provozovat“ a zůstat v autě na místě) a zvolil místo toho možnost provozovat vozidlo (odjet se ohřát na pumpu) způsobem, o kterém si myslel, že je moudrý; zaměstnavatel však byl jiného názoru.[20] Maddin tedy provozoval vozidlo (způsobem dle své volby) a nemůže se proto úspěšně dovolat ochrany, která svědčí jen těm, co „provozovat odmítnou“).

Stejně jako toto disentní stanovisko neušlo pozornosti reprezentantům „pro-korporátních“ kruhů, neušlo ani pozornosti druhé strany a díky tomu se stalo jedním z úhelných bodů slyšení kandidáta na místo u Nejvyššího soudu USA v justičním výboru Senátu.

V mnoha ohledech lze USA závidět transparentnost a náročnost procesu výběru, resp. veřejnému, televizním vysíláním pokrytému slyšení, jakému jsou podrobeni kandidáti na tyto posty. Způsob, jakým Al Franken, demokratický senátor za Minnesotu, konfrontoval při tomto slyšení soudce Gorsuche právě s jeho disentem ve věci 'Frozen Trucker', se na internetu stal tzv. virálem.[21] Je to nepochybně i zásluhou, za dlouhé roky již proslaveného, způsobu jakým Al Franken neúprosně griluje[22] kandidáty na nejrůznější funkce a odhaluje jejich slabiny, přičemž nezapře i svoje herecké nadání z doby, kdy působil po mnoho let jako protagonista televizní (NBC) komediální show [23]

Výbor (11 republikánských a 9 demokratických senátorů) dne 3. dubna 2017 schválil kandidaturu soudce Gorsuche v poměru 11-9.

Neil Gorsuch v následném hlasování v Senátu uspěl, dne 7. dubna 2017 Senát potvrdil jeho jmenování k Nejvyššímu soudu USA poměrem hlasů 54-45 a 10. dubna 2017 se stal jedním ze soudců Nejvyššího soudu Spojených států amerických.

IV. Tilikum

Tilikum[24] je jméno, které samci kosatky dravé, druhu známého v anglicky mluvících zemích spíše pod označením velryba zabiják (killer whale) nebo orca, dali její chovatelé – majitelé mořských akvárií.

Pro vstupní informace – z právního pohledu nikoliv zcela podstatné, a tedy ani ne nutně ověřené co do úplné přesnosti, přesto však do jisté míry ilustrativní pro tragické okolnosti života Tilikuma i některých lidí z jeho okolí – si dovolím vypomoci Wikipedií a informacemi z amerického dokumentárního filmu Blackfish,[25] který se na příkladu Tilikuma zaměřil na život kosatek v zajetí mořských akvárií. Jakkoliv nemíním tímto příspěvkem přilívat olej do ohně ve sporu mezi odpůrci chovu zvířat v zajetí za účelem jejich využívání pro „cirkusová představení všeho druhu“ a jeho zastánci, upřímně konstatuji, že shlédnutí tohoto filmu z Vás fanoušky mořských akvárií neučiní.

Ve zkratce lze konstatovat, že zejména stres spojený s chovem (a dokonce i řízeným rozmnožováním) tak velkých zvířat na tak malém prostoru je nejčastěji zmiňován jako důvod jejich občasné agresivity ve vztahu k lidem, která nebyla u volně žijících zvířat zaznamenána – jakkoliv jejich anglické označení ukazuje, že ve vztahu k „mořské fauně“ se jedná o vrcholové predátory.

Tilikum byl odchycen v islandských vodách v roce 1983 a v následujícím roce byl převezen do mořského akvária Sealand of the Pacific v Britské Kolumbii (Kanada). V roce 1991 po představení trenérka uklouzla na okraji bazénu a spadla do něho mezi tři kosatky (jednou z nich byl Tilikum), ty ji vláčely bazénem a opakovaně potápěly, dokud se neutopila.

Následně Sealand of the Pacific ukončil provoz, odprodal všechny tři kosatky společnosti [26]

Třetí úmrtí, do kterého byl Tilikum zapojen, se naopak stalo v průběhu představení, dokonce bylo zachyceno jedním z diváků na video záznam. Vzhledem k tomu, že právě okolnosti této tragédie byly posuzovány soudem v řízení, kterému se budu věnovat v poslední části mého příspěvku, dovolím si ocitovat z rozsudku o návrhu na přezkoumání závěrečného příkazu Komise pro kontrolu bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (OSHA) Odvolacího soudu Spojených států pro District of Columbia ze dne 11. dubna 2014: „Dne 24. února 2010 vedla trenérka SeaWorld paní Dawn Brancheau představení s Tilikumem před publikem v bazénu na Shamu Stadium v Orlandu. Paní Brancheau ležela (nakloněna na zádech) na plošině na okraji bazénu, částečně byla ponořena pod vodní hladinou. Tilikum měl napodobit její chování tím, že se převrátí. Místo toho ji zachytil a odtáhl ji z plošiny do bazénu a odmítl ji propustit. Trenérka utrpěla traumatické zranění a utopila se v důsledku Tilikumova jednání.“[27]

Rozhodnutí o nepříliš vysoké finanční pokutě, které OSHA uložila v souvislosti s touto tragédií zaplatit společnosti SeaWorld, bylo opět zmiňováno v létě 2018 s ohledem na disentní stanovisko jednoho ze soudců k rozhodnutí soudu, který žádost SeaWorld o přezkum opatření a pokuty uložené ze strany OSHA poměrem hlasů 2:1 zamítl. Disentujícím soudcem byl Brett Kavanaugh – další kandidát prezidenta Trumpa na doplnění NS USA.

Potřeba doplnit NS USA vyvstala poté, co v létě 2018 soudce NS USA Anthony Kennedy oznámil prezidentu Trumpovi záměr odejít z funkce k 31. července 2018. V osobě tohoto soudce, jmenovaného prezidentem Reaganem, soudce, který před svým jmenování „prošel“ hlasování Senátu impozantním poměrem 97-0,[28] ztratil NS USA osobnost, která nebyla striktně zařazována ani do jednoho z táborů (konzervativního či liberálního) soudců NS USA; výraz „swing vote“[29] byl často používán ve spojení s tímto soudcem a s výsledky hlasování 5-4 v některých známých případech řešených NS USA.

Zcela výjimečně si procesu výběru nového soudce NS USA a jeho slyšení před příslušným senátním výborem všiml v případě Bretta Kavanaugha i český bulvární tisk, a to díky objevivším se tvrzením několika žen o jeho nevhodném, sexuálně motivovaném, chování. Pokud se však přidržím tématu konference – oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci – pak mnohem více mne zaujaly informace, které do českých médií (natož bulvárních) již neměly šanci proniknout. Časopis Slate přinesl 7. srpna 2018 článek Terri Gersteinové pod titulkem Brett Kavanaugh Has His Own “Frozen Trucker” Case[30] (Brett Kavanaugh má svůj vlastní „Případ zmrzlého řidiče náklaďáku“).

Komentář Terri Gersteinové je občas až neúprosný, když např. uvádí: „Kavanaugh nesouhlasil s rozhodnutím odvolacího senátu, že nezruší vládou[31] uloženou pokutu v celkové výši 7 000 dolarů. (Ne, to není překlep, jen tři nuly.) Ale Kavanaughův disent je důležitý také proto, že poskytuje okno do omezené a pokřivené podoby jeho světového názoru.“

Z rozhodnutí soudu je zřejmé, že zbývající dva soudci kladli důraz na skutečnost, že SeaWorld měl povědomí o nebezpečích spojených s prací paní Brancheau v souvislosti s informacemi o předchozích úmrtích lidí, do kterých byl Tilikum zapojen. Teprve po poslední tragédii byla ze strany společnosti SeaWorld přijata bezpečnostní opatření, která vedla ke snížení nebezpečí zaměstnanců SeaWorld; soud akcentoval, že tato opatření (v zásadě striktní dodržování pravidel o zvýšené obezřetnosti při vystupování Tilikuma – zejména úplný zákaz tzv. „water-work“, tedy přímého kontaktu drezéra s kosatkou ve vodě a omezení i dalších potenciálně nebezpečných kontaktů), která měla být provedena již dříve (na základě informací, která byla SeaWorld dostupná o předchozích incidentech). Zdůrazňováno bylo i to, že se jednalo o opatření, která mohla být provedena okamžitě (nevyžadovala náročné technické úpravy apod.).

Pročteme-li si pozorněji Kavanaughův disent, zjistíme významné nadužívání přirovnání (i odkazů na již v minulosti řešené soudní případy) z oblasti NFL a NASCAR, tedy z oblasti amerického fotbalu – vysoce kontaktního sportu, kde se občasnému zranění hráčů nelze vyhnout a k, v podstatě také „kontaktním“, závodům automobilů na stadionech.

Nerozlišování závislé práce zaměstnance, kterým paní Brancheau byla, od sportovců a jiných osob, které na sebe vědomě přijímají vysoké riziko, aby dosáhli svých sportovních či výdělkových cílů (akrobatů, jezdců rodea, účastníku leteckých show, kaskadérů apod.) prostupuje celým disentem.

Gersteinová k tomu v již citovaném článku uvádí: „Zákon ukládá zaměstnavateli povinnost zabezpečit pracoviště "prosté známých rizik" (free from recognized hazards), které by mohly způsobit smrt nebo vážnou fyzickou újmu. Tato povinnost platí, jak zdůraznila většina soudců, i pro zaměstnavatele vytvářející extrémně nebezpečná pracovní místa, jako je manipulace s výbušninami nebo instalace elektrického vedení. Argumenty, že zaměstnanci na takových pracovních místech v tomto ohledu mají smůlu, „protože na sebe převzali předpokládané riziko", byly již před lety odmítnuty. Ve svém disentu ukázal Kavanaugh úžasný nedostatek pochopení pro to, co znamená být pracujícím, jehož živobytí závisí na výkonu práci, jejíž podmínky může jen málo ovlivnit.“[32]

Ve stejném článku Gerstainová cituje odborového právníka Andrew Stroma, který poznamenal: „Je to jako kdyby si Kavanaugh nedokázal představit, že by někdo mohl chtít být trenérem zvířat a také mít bezpečnější pracovní podmínky.“[33]

Přes tyto i jiné výhrady byl soudce Kavanaugh těsným poměrem 50-48 Senátem do funkce schválen. Některé komentáře trochu škodolibě upozorňovaly, že je jistě rád, že v jeho případě již v senátní komisi nezasedal Al Franken. Jiné si všímaly nepokryté radosti prezidenta Trumpa z úspěchu jeho nominanta a připisovaly ji i známému odmítavému postoji soudce Kavanaugha k možnosti vyšetřovat úřadujícího prezidenta.

V. Závěrem

Dovolím si pro změnu zakončit citátem z českého denního tisku. „Nejvyšší soud bude podle některých názorů nejkonzervativnější za posledních 80 let.“[34] Ve vztahu k tématu této konference je možné závěrem uvést, že Nejvyšší soud USA byl doplněn soudci, kteří ve vztahu k výkonu závislé práce a práva zaměstnance na bezpečné a zdraví neškodlivé pracovní podmínky již v minulosti vynikli potřebou upozornit na sebe disentními stanovisky, která vzbudila nesouhlas mnohých, ale zjevně jim přinesla přízeň jiných.