To the Problematics of Compensating Mental Suffering in Connection with Performance of Dependent Work

JUDr. Libor Šnédar, Ph.D.*

Annotation

This article addresses the issue of compensation for mental or psychological damage arising as a result of employment. Mental damage can be seen here as part of moral rights of an employee. In this context, if someone experiences a psychological trauma as a consequence of work performance, this can be understood as mental damage. The conclusion of the article focuses on establishing the amount of compensation for experienced mental and psychological damage of employees.

I. Úvod do problematiky

Závislá práce je vždy konána zaměstnanci, tedy fyzickými osobami jako nositeli přirozených práv, tak jak jsou pojmově uvedena v ustanovení § 19 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku a následně rozvedena v ustanovení § 81 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku.[1] Tato práva jsou přirozenou součástí osobnosti člověka.

Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, který pojmově definuje závislou práci, blíže osobnost zaměstnance nespecifikuje.[2] V souvislosti s výkonem závislé práce může dojít k zásahům do tělesné i psychické integrity zaměstnance, nejen ve formě nemoci z povolání a pracovního úrazu, a s tím spojeným nebo i samostatně se vyskytujícím duševním útrapám zaměstnance, které se mohou projevovat formou nejrůznějších psychóz a tyto stavy by pak mohly být předmětem samostatného odškodňování – za prožité duševní útrapy.

Při výkonu závislé práce vstupuje zaměstnanec do právních vztahů jako fyzická osoba, a to se všemi přirozenými právy, a to i když tato nejsou předmětem vlastního výkonu práce, neboť tato nejsou oddělitelná od osobnosti člověka jako taková a ve svém souhrnu utvářejí osobnost člověka. Vzniklá újma na zdraví při výkonu závislé práce zaměstnance je zásahem do těchto osobnostních, a tedy přirozených práv, zásahem do komplexního vnímání vlastního života a štěstí, jejichž kvalita může být tímto postižena. Újma na přirozených právech člověka, jejichž důsledkem jsou také prožité duševní útrapy vzniklé při výkonu závislé práce, tak znamenají citelný zásah nejen do schopností profesionálních, ale i sféry soukromého, tj. mimopracovního života. I tyto aspekty se musí stát předmětem úvah této složité problematiky odškodňování újmy vzniklé na přirozených právech člověka, a to včetně prožitých duševních útrap s tímto spojených a majících dopady na celkovou kvalitu prožívaného života.

II. Osobnostní práva zaměstnance a výkon závislé práce

Jak bylo výše naznačeno, výkon závislé práce je spojen s osobní a nezastupitelnou účastí zaměstnance v pracovněprávním vztahu. Ten zde vstupuje jako člověk – osobnost se všemi svými přirozenými právy tak, jak jsou demonstrativně uvedena v citovaném již ustanovení § 81 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku.

Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, pracuje pouze s pojmem zaměstnanec.[3] Jeho právní status z pohledu osobnostních práv zde není stanoven. Lze se domnívat, že se zde musí uplatnit subsidiarita zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku. Zaměstnanec jako subjekt pracovněprávního vztahu v tomto vystupuje se všemi svými přirozenými právy, která jsou nedílnou součástí jeho osoby, tj. dle již uvedeného ustanovení § 81 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, zejména jeho tělesná integrita, tj. zdraví, vážnost, čest, důstojnost, soukromí, projevy osobnostní povahy, intimita aj. Tyto ve svém souhrnu vytvářejí osobnost zaměstnance a i s těmito atributy vstupuje zaměstnanec do pracovněprávního vztahu a tyto mohou být také v souvislosti výkonem závislé práce poškozeny nebo ohroženy. K újmě na těchto právech může dojít jak ze strany třetích osob, tak také i ze strany samotného zaměstnavatele, a to v nejrůznějších formách zneužití práva. Vždy však, pokud k tomuto musí dojít, v přímé příčinné souvislosti s výkonem závislé práce. Za tuto újmu na přirozených právech nese odpovědnost zaměstnavatel, samozřejmě za předpokladu, že z jeho strany nedojde ke zproštění se této odpovědnosti. Zde lze dovodit, že ochrana osobnostních práv zaměstnance by měla být zcela kompatibilní s ochranou přirozených osobnostních práv založených zákonem č. 89/2012 Sb. občanským zákoníkem.

Pokud jde o problematiku odpovědnosti za nemajetkovou újmu, kterou zaměstnanec utrpí při výkonu závislé práce, pak zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, pokrývá pouze odpovědnost zaměstnavatele za pracovní úraz a nemoci z povolání.[4] Tedy ty případy, kdy v přímé příčinné souvislosti s výkonem závislé práce dojde k poškození zdraví zaměstnance, a to jak již formou nemoci z povolání, tak pracovním úrazem. Odškodnění tohoto zásahu je v dikci zákona č. 262/2006 Sb. zákoníku práce a prováděcího předpisu, a to nařízení vlády č. 276/2015 Sb.

III. Odškodňování tzv. Psychického traumatu jako součásti duševních útrap

Problematika psychického stavu je nedílnou součástí osobnosti zaměstnance a patří do oblasti jeho osobnostních práv. Psychické trauma prožité a vytrpěné v souvislostí s výkonem závislé práce je zásahem do osobních práv člověka a je nezbytnou součástí odškodnění, a to i tehdy, pokud k jiné „vnější“ újmě na straně zaměstnance nedojde. Je nutno zdůraznit, že v úvahu přicházejí pouze takové případy, kdy prožití psychického traumatu není součástí výkonu závislé práce, jak je tomu např. u zaměstnanců integrovaného záchranného systému, policie, hasičů aj. Zde je nutno rozlišovat mezi obvyklou mírou stresu, patřícího k určitým profesím a prožitým psychickým traumatem.

Psychické trauma představuje krátkodobou skupinu představ nebo vjemů se silným emočním zabarvením, která silně vstupuje do vědomí zaměstnance a má značný vliv na psychiku postiženého zaměstnance. S takovými případy se některé skupiny zaměstnanců (např. řidičů hromadné dopravy, zdravotníků, aj.) při výkonu své práce setkávají, a pokud tyto nezanechají žádné následné dopady na psychické zdraví zaměstnanců, pak zde nárok na odškodnění nevzniká, neboť takové situace jsou součástí jejich pracovního režimu. Předmětem odškodnění mohou být jen takové případy, kdy v důsledku psychické reakce dojde k chorobnému stavu zaměstnance. Obecně se má za to, že součástí tohoto traumatu musí být předešlý vnější děj (prožitá hromadná katastrofa, letecké neštěstí, zločinecký útok a vzetí rukojmí aj).[5] Lze dovodit, že i v tomto případě vzniká zaměstnanci nárok na odškodnění za takto prožité psychické trauma, a to i tehdy, pokud toto nezanechalo trvalé následky znemožňující nebo omezující výkon práce (a to nejen závislé práce).

Odškodnit takto postiženého zaměstnance není možné podle pracovně právní úpravy dané zákonem č. 262/2006 Sb. zákoníku práce a odškodnění by mělo být realizováno podle zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku. Psychický stav zaměstnance je nedílnou součástí osobnosti zaměstnance a zásah do této sféry jeho osobnosti musí být předmětem odškodnění, pokud k němu dojde při výkonu závislé práce nebo v přímé souvislosti s ní. Složitost odškodnění tohoto psychického traumatu spočívá zejména v jeho obtížné uchopitelnosti z pohledu nikoli objektivního, ale subjektivního, tedy vnímaného poškozenou stranou (zaměstnancem).

IV. K pojmu duševní útrapy

Vlastní pojem psychické útrapy pracovní právo nezná a v rámci pracovněprávní odpovědnosti s tímto ani nepracuje.

Duševní útrapy je možné vymezit jako vnitřní mučivé pocity, které mohou, ale nemusejí mít přímou vazbu na tělesná zranění (prožívaná trýzeň, strach a utrpení, negativně vnímaný stres, smutek a zármutek, úlek, znepokojení, pocit ponížení apod.). Pod pojem duševních útrap můžeme zahrnout i psychickou bolest. Psychická bolest je možná duševní reakce na zásah do práva člověka, zejména na poruchu zdraví člověka, často je spojena s bolestí fyzickou.[6]

Je zřejmé, že při každém zásahu do přirozeného práva člověka bude třeba pečlivě zkoumat, zda k psychické újmě skutečně došlo a zda má újma původ v jednání škůdce, tj. zda jeho jednání skutečně bylo takové povahy, aby vedlo k tvrzeným duševním útrapám a samozřejmě i kauzalitu ve vztahu k vykonávané práci.

Odškodnění duševních útrap má zcela jinou funkci než odškodňování za bolestné a ztížené společenské uplatnění. Není podstatné, zda se nějakým způsobem změnila budoucnost poškozeného, či zda se u poškozeného objevily zásadní psychické problémy trvalého rázu. Má reparační funkci ve vztahu k samotnému traumatickému zážitku, kterému byl poškozený jednáním škůdce vystaven.

V zásadě lze o odškodnění duševních útrap uvažovat jako o bolestném svého druhu, tedy jistém druhu „psychického bolestného“. Lze zde vyvodit celou škálu různých psychických obtíží, kterým může být poškozený vystaven a které nesplňují podmínky ztížení společenského uplatnění. Přes to však mohou mít za sebou období, kdy si prošly značnými duševními útrapami. Tito poškození nezřídka musí vyhledat i odbornou psychologickou či psychiatrickou pomoc, která jim pomůže se s následky prožitého traumatu vyrovnat. Tento stav přitom v mnoha případech není kvalifikován jako stav přímé nemoci, spojené s pracovní neschopností zaměstnance.

Vzhledem k tomu, že bolestné ani ztížení společenského uplatnění psychickou bolest nezohledňují, je vymezení duševních útrap jako samostatné újmy, kterou je nutno poškozenému odčinit, vhodným řešením, které respektuje celou šíři újmy na straně poškozeného zaměstnance.

Jak již bylo výše uvedeno, při ublížení na zdraví je nutné rozlišovat tři okruhy náhrad nemajetkové újmy, a to bolestné, ztížení společenského uplatnění a duševní útrapy. Bolestné nahrazuje pouze vytrpěné fyzické bolesti a při úvaze o náhradě vytrpěných duševních útrap můžeme ponechat tuto oblast stranou.

Ztížení společenského uplatnění je tedy v rámci znaleckého zkoumání objektivně zjistitelná skutečnost, musí se jednat o trvalou překážku „lepší budoucnosti“ Nestačí pouhá traumatická reakce, musí dojít k zásadní změně v psychickém zdraví poškozeného, která má vliv na jeho další život.

Naproti tomu odškodnění duševních útrap má zcela jinou funkci. Není zásadní, zda se nějakým způsobem změnila budoucnost poškozeného, či zda se u poškozeného objevily zásadní psychické problémy trvalého rázu. Zde plní reparační funkci ve vztahu k samotnému traumatickému zážitku, kterému byl poškozený jednáním škůdce vystaven.

Vzhledem k tomu, že bolestné ani ztížení společenského uplatnění psychickou bolest zaměstnance nezohledňují, je vymezení duševních útrap jako samostatné újmy, kterou je nutno poškozenému odčinit, vhodným řešením, které respektuje celou šíři újmy na straně poškozeného zaměstnance.[7]

V. K problematice náhrad odškodňování duševních útrap

Pokud dojde při výkonu závislé práce k zásahu do osobnostních práv zaměstnance, vzniká zaměstnavateli odpovědnost za tuto nemajetkovou újmu zaměstnance. Z hlediska časového tento odpovědnostní vztah vzniká v okamžiku, kdy k této újmě skutečně dojde. Pokud by se následky projevily (což je charakteristické pro nemoci z povolání) až po určité době, kdy již pracovně právní vztah mezi zaměstnavatelem a poškozeným zaměstnancem skončil, nemá toto vliv na odpovědnost zaměstnavatele k náhradě nemajetkové újmy.

Jistý problém může vzniknout při určení, zda zaměstnavatel nese za tuto újmu odpovědnost, a to v případech, kdy by zaměstnanec nebyl v pracovním poměru, nýbrž vykonával práci na základě např. dohody o provedení práce a vedle toho stejnou práci vykonával na základě sjednaného pracovního poměru pro jiného zaměstnavatele. Tedy určení, který ze zaměstnavatelů nese za tuto újmu právní odpovědnost? V obou případech by byl vystaven rizikovým vlivům a pak by bylo sporné, který ze zaměstnavatelů nese za tuto újmu na zdraví zaměstnance (mající podobu nemoci z povolání) právní odpovědnost? Vždy by byl zaměstnanec v takovém případě vystaven duševním útrapám jako jistému následku vzniklé újmy na zdraví. V takovém případě lze přepokládat, byl měl uplatněn princip solidární odpovědnosti.

Zásadní otázka je stanovení výši náhrady za vzniklou nemajetkovou újmu na zdraví, jejíž součástí je odškodnění mj. i duševních útrap. Pro potřeby odškodňování nemajetkové újmy na zdraví se postupuje podle prováděcího předpisu, a to nařízení vlády č. 276/2015 Sb. Tento předpis však posuzuje pouze náhradu nemajetkové újmy vzniklé při výkonu závislé práce, a to újmy na zdraví vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání. Jak bylo výše uvedeno, jedná se o užší pohled na náhradu nemajetkové újmy vzniklé při výkonu závislé práce, neboť k této může dojít i z jiných důvodů. Zde tak vzniká otázka, zda za dané situace je možno subsidiárně použít ustanovení § 2958 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku? Pokud zde hovoříme o otázce spojené s odškodněním duševních útrap, nelze toto zcela jednoduše ztotožnit pouze s negativním prožitkem vytrpěné bolesti, tj. odškodněním bolestného. Duševní útrapy mají širší a zejména pak dlouhodobější dopad na osobnost postiženého zaměstnance, a proto je nutno postupovat při jejich odškodňování podle zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku. Zúžit odškodňování postiženého zaměstnance v rovině jeho přirozených práv pouze na aspekty bolesti a ztíženého společenského uplatnění by takto poškozeného zaměstnance znevýhodňovalo od případů, kdy ke stejné újmě na zdraví dojde jinak než při výkonu závislé práce.

Pokud má pracovní právo plnit ochrannou funkci, tj. poskytovat zvýšenou ochranu slabší straně (a ostatně na této filozofii je postaveno i současné občanské právo), pak by odškodňování za újmu na přirozených právech zaměstnance vzniklé při výkonu závislé práce nemělo být postaveno výhradně na pracovněprávní ochraně dané zákonem č. 262/2006 Sb. zákoníkem práce, ale je nutno uplatnit subsidiaritu zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku.

Hovoříme-li o stanovení výše náhrad, pak občanskoprávní úprava vychází z individuálního posouzení vzniklé újmy a její dopady na osobnost poškozeného, zatímco pracovně právní úprava daná nařízením vlády č. 276/2015 Sb. je postavena na pevném stanovení (byť s možností navýšení soudním rozhodnutím) této náhrady.

Zatímco výši bolestného i náhrady ztížení společenského uplatnění lze stanovit v souladu se zásadami obsaženými v Metodice, náhrada duševních útrap žádná exaktně nastavená pravidla nemá a její výše bude ve značné míře záviset na judikatuře a samozřejmě konkrétních okolnostech každého jednotlivého případu. Je zřejmé, že stanovení výše této náhrady bude značně obtížné, a to zejména s ohledem na její značnou subjektivitu vnímání této bolesti, a to s ohledem na její intenzitu a délku. Značnou roli při tomto posuzování bude hrát také samotná osobnost poškozeného zaměstnance, a to s ohledem na vnímatelnost této bolesti. V této souvislosti je nutno vzít na zřetel i obavy poškozeného o jeho život a možné následky zranění, a to i tehdy, pokud se v budoucnu ukázaly jako neopodstatněné.

VI. Závěr

V tomto příspěvku byla zmíněna problematika odškodňování duševních útrap poškozeného zaměstnance, a to zejména v souvislosti s pracovním úrazem nebo i nemocí z povolání. Samozřejmě by mohl nastat i případ, kdy by duševní trauma mohlo vystupovat samostatně avšak vždy v kauzální spojitosti s výkonem závislé práce. V souvislosti s tímto se opět vynořuje jedna ze základních otázek, a to nutnost subsidiárního použití zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, bez které by nebylo možno vzniklé otázky posuzovat.