Weak Criminal Law Protection
of Inner Core of Labour Law

Mgr. Michal Blažek*

Annotation

The aim of this article is to develop certain ideas mentioned in the presentation of JUDr. Jan Horecký, Ph.D. concerning the topic “Occupational safety and health – inner core of the labour law” presented during international scientific conference “Labour law 2018” in Třešť. The author in this article presents his thoughts on proper status and place of labour law in legal system of the Czech Republic. The author focuses mainly on workplace health & safety in relation to the criminal law, precisely to the criminal liability. Nowadays, an effective criminal code contains several descriptions of criminal acts including those special provisions concerning employer´s liability for violating the rules on workplace health & safety. The author will answer the question whether the protection in relation to the workplace health & safety provided by the currently effective penal code is sufficient. Furthermore, the author devotes his attention on “de lege ferenda” possibilities whether other violations of the workplace health & safety rules should establish criminal liability for the employer.

I. Co nebo kdo je v krizi?

Nachází se pracovní právo v současné době v krizi? Jako kdyby po několika desítkách let muselo znovu bojovat o své legitimní místo v systému práva, dokázat ostatním jiným právním disciplínám, že má právo být rovnocenným partnerem ostatním členům právní rodiny. Někteří civilističtí odborníci vnímají základní pracovněprávní vztahy pouze jako jeden z obecných závazků soukromého práva. I kdybychom tento pohled částečně připustili, nelze nenapsat, že pracovní právo přeci obsahuje, krom „pouhé“ úpravy smluvního vztahu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, i další velká témata. Máme zde na mysli zejména problematiku kolektivního pracovního práva a otázky (ne)zaměstnanosti. Prizmatem výuky na právnických fakultách objektivně nelze uvedená témata odbýt pouze během několika hodin v rámci kurzů občanského práva. Pracovní poměr navíc není pouhou směnou pracovní síly za peníze.[1] Obdobně v „krizi“ bylo v minulosti např. i obchodní právo během rekodifikace soukromého práva k 1. 1. 2014. Ani se zahrnutím závazků do občanského zákoníku však obchodní právo nezaniklo. Nestalo se z něj pouhé právo obchodních korporací, tak jak na hodinách strašili někteří akademici. Právní odvětví totiž není závislé na soudobé účinné právní úpravě a už vůbec ne na umístění norem v tom či onom kodexu. Stejně tak by právní odvětví mělo být absolutně nezávislé na animozitách některých právních vědců i na případném zakládání nových kateder. Právní odvětví nelze pohřbívat s ohledem na restrukturalizaci poměrů na té či oné právnické fakultě. Vždyť známými odvětvovými kritérii jsou úplně jiné momenty. O tom, že nimi pracovní právo disponuje, byla popsána již spousta řádků.

Výše položenou otázku ptající se po přítomnosti krize si dokonce již před deseti lety obdobně položil Petr Bezouška. Ve svých úvahách dochází spíše než ke konstatování krize k sousloví „ztráta identity“ pracovního práva. Mluví o nutném následku „stárnutí pracovněprávního systému, který nezachytil současný vývoj společnosti a hledá v ní své místo k uplatnění.“[2] Z tohoto pohledu se s panem doktorem dá bohužel souhlasit i v současné době. Úprava pracovního práva neprošla kýženou koncepční změnou, v zákoníku práce dosud zůstávají paragrafy, jež jsou relikty minulosti, pracovní právo stále hledá své „správné nastavení“, ať už v zajetí flexicurity či mimo ni. Ale diskutuje se. Je totiž o čem diskutovat.

Provokativně by se dala položit otázka: „Zda nejsou naopak v krizi jiná právní odvětví?“ Kdyby dostatečně správně chápala svůj dosud právní vědou vytyčený objekt zkoumání, při pozvolném seznamování se s tématikou upravenou pracovním právem by musela uznat, že jejich inventář právních nástrojů na ten pracovněprávní prostě nestačí. Celou řadu příkladů, které vyžadují (oproti obecné soukromoprávní úpravě) detailní speciální úpravu nalezneme i na poli samotného individuálního pracovního práva. A jedním z nich není nic jiného než právě problematika bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dále též jako: „BOZP“).

Bezpečnost a ochrana zdraví při práci představuje téma pro pracovní právo navýsost typickou. Dalo by se říci, že již po tisíciletí. Pro zajímavost uveďme, že pracovněprávní normy z této oblasti můžeme, byť s jistou dávkou nadsázky, naleznout již v Lex duodecim tabularum, tedy v zákoně dvanácti desek či Chamurappiho zákoníku. Rozpomeneme-li se na poznatky, které jsme si psávali do sešitu na hodinách dějepisu, objevíme, že se uvedené zákoníky zaobíraly krom jiného principy odpovědnosti vznikající tvůrci nějaké stavby či díla v důsledku nedodržení (pracovních) postupů. Větší rozpracování pracovněprávní normotvorby jisto jistě doznal již např. Ius regale montanorum, tedy Horní zákoník Václava II., upravující, jak název lakonicky napovídá, odpovědnost vznikající v důsledku porušení norem při těžebních činnostech.[3]

A teď už zpátky z historického exkurzu k tématu. V předneseném příspěvku na konferenci v Třešti, nesoucím název Pracovní právo 2018, označil Jan Horecký BOZP za tvrdé jádro pracovního práva. Tímto označením měl krom jiného právě na mysli, že BOZP tvoří jeden z nejzásadnějších argumentů, proč by mělo být pracovní právo i nadále chápáno jako samostatné právní odvětvía nikoliv pouze jako součást práva občanského. Není sporu o tom, že pracovní prostředí je kvůli intenzitě výkonu činnosti (kvantitou), ale i pestrostí vyskytujících se nebezpečí (kvalitou) rizikovějším prostředím než prostředí občanské.[4]

V jaké interakci je ale s tvrdým jádrem právní odvětví ultima ratio? Odráží ve své úpravě důležitost BOZP? Doceňuje trestní právo svojí úpravou tvrdé jádro pracovního práva dostatečně, nebo je označení BOZP za tvrdé jádro pouze jakýmsi výkřikem bez pohledu v kontextu celého právního světa? O tom zejména bude zbylá část příspěvku.

II. Mezinárodní a ústavní zakotvení bozp

Na mezinárodní úrovni bezpečnost a ochrana zdraví při práci rezonuje zejména v úmluvách Mezinárodní organizace práce (dále též jako: „MOP“). Zmínit nutno Úmluvu o bezpečnosti a zdraví pracovníků a o pracovním prostředí č. 155,[5] která státům obecně ukládá povinnost stanovit pravidla k BOZP a v podstatě konstantně ověřovat její dostatečnost a aktuálnost. Ústřední chráněnou hodnotou pak není nic jiného než zdraví a život zaměstnanců, tedy snaha předcházet jejich úrazům.[6] Státy nemají za účelem ochrany zaměstnanců opomíjet dohled nad prováděním právních předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví pracovníků a pracovním prostředí. K tomu má být vytvořená soustava orgánů inspekce[7] a má být normován vhodný postih pro případ porušení norem.[8] Co však Úmluva považuje za onen vhodný postih, neuvádí, a nechává na posouzení vhodnosti postihu rozvázané ruce jednotlivým zavázaným státům. Další pro zpracovávané téma relevantní úmluvou je Úmluva o podpůrném rámci pro bezpečnost a ochranu zdraví při práci č. 187. Ta vyzvedává podporu předcházení pracovním úrazům.[9] Mezinárodní organizace práce pak ze svého středu vydala i celou řadu dalších úmluv. V případě většího zájmu srov. např. Úmluvu č. 176 týkající se bezpečnosti zdraví při práci v dolech atd.[10] Žádný závazný dokument mezinárodní úrovně nutící státy mít v právním řádě sankci na úrovni trestního práva za porušení norem týkajících se BOZP neexistuje. Neexistuje ale ani žádná úmluva, která by stanovení takové sankce zakazovala.

Bezpečné a zdravotně nezávadné pracovní podmínky dále garantuje Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech ve svém čl. 7 odst. 2, písm. b),[11] Evropská sociální charta též zmiňuje v části 1, bodě 3.[12] Článek 31 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie pak praví, že: „Každý pracovník má právo na pracovní podmínky respektující jeho zdraví, bezpečnost a důstojnost.“[13]

Nelze jít navzdory uvedeným příkladům úpravy BOZP na mezinárodní i regionální (unijní) úrovni. Bezpečnosti a ochraně zdraví při práci je věnována v nadstátním prostředí patřičná pozornost. Uvedené dokumenty dokládají význam popisované problematiky.

Na národní úrovni pak otázka bezpečnosti a ochrany zdraví při práci vyvěrá z Listiny základních práv a svobod, in concreto z článku 28, stanovujícího, že zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky. Z uvedeného článku vyvěrá povinnost stanovená státu „zakotvit či zachovat různorodé záruky k ochraně zaměstnance jako slabší strany pracovněprávního vztahu.“[14] Tu okomentoval Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 83/06 takto: „Obecně vzato lze dodat, že pracovní právo musí chránit zaměstnance před jakýmikoliv formami nátlaku, vedoucími v zásadě k umožnění svévolného přístupu ze strany zaměstnavatele“.[15]

III. Pracovněprávní úprava bozp

BOZP je upraveno jak zákonnými a podzákonnými normami, tak technickými a interními předpisy. Jde o opatření chránící negativní dopady života v pracovním prostředí, jež určují od preventivních postupů zabraňujícím vzniku havárie, až po postupy zaznamenání již vzniklé zlomeniny zaměstnanci.[16]

Ustanovení § 101 zákoníku práce vytyčuje zaměstnavateli povinnost zajistit zaměstnancům bezpečnost a ochranu zdraví při práci.[17] Uvedená povinnost nenáleží pouze zaměstnavatelům, zákoník práce ji ukládá též i vedoucím zaměstnancům.[18] Zdůrazněna je dále prevenční povinnost zaměstnavatele. Ten má stanoveno přijímat opatření k předcházení rizik.[19] Uvedené obecné teze jsou pak v ustanoveních zákoníku práce blíže precizovány. Předepsána je např. povinnost zaměstnavatele „soustavně vyhledávat nebezpečné činitele /…/ zjišťovat jejich příčiny a zdroje /…/ pravidelně kontrolovat úroveň bezpečnosti“[20]. Dále pak má zaměstnavatel povinnost nepřipustit, aby zaměstnanec vykonával zakázané práce,[21] poskytnout zaměstnancům ochranné pracovní prostředky[22], objasnit příčiny a okolnosti vzniku úrazu a vést o něm evidenci[23] (více povinností srov. část pátou zákoníku práce: „Bezpečnost a ochrana zdraví při práci“).

Vedle téměř nekonečného zástupu povinností zaměstnavatele na poli bezpečnosti a ochraně zdraví při práci zákoník práce neponechává stranou ani druhou stranu pracovněprávního poměru. Zaměstnanci kodex individuálního pracovního práva ukládá práva a povinnosti v ustanovení § 106. Práva zaměstnance v této oblasti odpovídají povinnosti zaměstnavatele. Zaměstnanec má vedle obecného práva na zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci právo na obdržení informací o možných rizicích[24], právo „odmítnout výkon práce, o níž má důvodně za to, že bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje jeho život nebo zdraví“[25] a povinnost účastnit se zaměstnavatelem organizovaných školení k bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, dodržovat právní předpisy, oznamovat pracovní úrazy[26] apod.

Shrnuto, podtrženo, zaměstnavatel má povinnost dělat vše pro to, aby se zaměstnanec při výkonu práce nezranil, aby nebylo ohroženo zaměstnancovo zdraví a jeho život, má hradit náklady BOZP i zajistit bezpečnost všem osobám na pracovišti.[27] 

Zaměstnanec má naopak uvedená opatření dodržovat, přizpůsobit se zaměstnavatelem stanoveným pravidlům, kterými zaměstnavatel dodržuje své povinnosti stanovené zákoníkem práce. Zaměstnanec se hlavně sám kvůli sobě nemá stavět na odpor pravidlům týkajícím se bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, má být pokud možno při výkonu práce (ale ne jen při něm, ale též při souhrnném pohybu na pracovišti) z hlediska bezpečnosti a ochrany zdraví při práci co možná nejméně kreativní. Pokud se uvedený stroj ovládá dvěma rukama, má s ním dvěma rukama pracovat, pokud má zakázáno skákat po sudech při navážení chladícího boxu v hospodě, nemá si z nich stavět opičí dráhu.

Zákoník práce není zdaleka jediný předpis, který na BOZP pamatuje. Vedle zákona č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, je v současné době účinný též např. zákon č. 258/2006 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, zákon č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti a o státní báňské správě, zákon č. 356/2003 Sb., o chemických látkách a chemických přípravcích, a zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky.[28] Dále nelze neupozornit na účinnost některých nařízení vlády upravujících např. podmínky bezpečného provozu, pravidla pro rozmístění bezpečnostních značek či bližší podmínky na pracoviště kladené na zaměstnavatele.[29]

V celém BOZP neprosvítá nic jiného, než jedna ze základních funkcí pracovního práva, a to právě funkce ochranná. Prosvítá i v následných všech různých faktických nařízeních, pokynech, instrukcích a příkazech učiněných zaměstnavatelem či vedoucím pracovníkem. Ty blíže charakterizoval Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí, sp. zn. 21 Cdo 268/2015, ze dne 17. září 2015: „Pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci jsou konkrétní pokyny dané zaměstnanci vedoucími zaměstnanci, kteří jsou mu nadřízeni /…/ [K]romě toho, že je akcentována konkrétnost pokynu, nejsou předepsány žádné další náležitosti jak co do formy, tak co do obsahu; právní relevanci proto má jakýkoli výslovný pokyn, ať je již učiněn písemně, nebo ústně, stanoví-li závazný způsob chování jednoznačným a nezaměnitelným způsobem. /…/ Je třeba /…/ mít na zřeteli, že pokyn k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci vlastně představuje závazné pravidlo chování, které (v zákonných mezích) ukládá povinnost něco (ne)konat, či něčeho se zdržet /…/."

V normách nalézáme i projev hned několika zásad pracovního práva; zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance, uspokojivých a bezpečných podmínek pro výkon práce, řádného výkonu práce vykonávané zaměstnancem,[30] zásadu prevence[31] i zásadu bezpečné a hygienické práce.[32]

IV. Existující skutkové podstaty dopadající na vztahy bozp

Již účinná trestněprávní úprava nabízí možnost vést účastníky pracovněprávního poměru k trestněprávní odpovědnosti. Za porušení pravidel týkajících se BOZP lze pachateli uložit sankce za naplnění skutkových podstat upravených v části II, hlavě I „Trestné činy proti životu a zdraví“ trestního zákoníku. Mluvit lze zejména o skutkové podstatě usmrcení z nedbalosti (§ 143 trestního zákoníku),[33] těžkém ublížení na zdraví z nedbalosti (§ 147 trestního zákoníku)[34] a ublížení na zdraví z nedbalosti (§ 148 trestního zákoníku).[35]

Ba co víc. Zmíněné paragrafy v sobě obsahují i kvalifikované skutkové podstaty, pamatující přímo na hříšníky páchající uvedené trestné činy za současného porušení pravidel týkajících se bezpečnosti práce. Srov. dikci zákona: „Odnětím svobody /…/ bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 proto, že hrubě porušil /…/ zákony o bezpečnosti práce“[36], „Kdo z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nejméně dvou osob proto, že hrubě porušil /…/ zákony o bezpečnosti práce“[37] , a: „Kdo z nedbalosti způsobí ublížení na zdraví nejméně dvou osob proto, že hrubě porušil /…/ zákony o bezpečnosti práce“[38] Tzv. hrubým porušením zákona je třeba rozumět případy, za kterých dochází k flagrantnímu porušení povinností, ještě větších, než za kterých bude docházet k naplnění skutkové podstaty v odst. 1. Dle našeho názoru uvedená vnitřní výstavba předložených ustanovení dokládá, že již v současné době trestní právo reflektuje rozdílnost občanského a pracovního prostředí, reflektuje potřebu odlišné právní úpravy reagující na vztah mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem oproti vztahu občanskému, a to na fakticky i právně rovné úrovni, reflektuje specifičnost problematiky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Komentář dále hovoří o obzvláště závažných porušeních zpravidla vícera povinností. Pro ilustraci uvádí příklad, kdy: „mistr na stavbě připustí, aby jeho podřízení pracovali v hlubokém výkopu hrozícím sesuvem hlíny bez předchozího poučení o bezpečnosti práce, bez zajištění výkopu bedněním a bez použití ochranných pomůcek – helem.“[39] Šámal dále upozorňuje, že může jít pouze o porušení norem zákonných, nikoliv o porušení norem vyskytujících se na úrovni vyhlášek. Toto pravidlo vyvěrá krom zásad trestního práva hmotného (nullum crimen sine lege) přímo ze znění čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 i čl. 39 Listiny základních práv a svobod.[40] (srov.: „Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit.“[41]).

Pro úplnost dodejme, že další skutkové podstaty, u nichž se může protnout problematika BOZP s trestněprávní odpovědností, jsou skutkové podstaty nacházející se v hlavě VII: „Trestné činy obecně nebezpečné“. Jde o trestný čin obecného ohrožení z nedbalosti (§ 243 trestního zákoníku)[42] a ohrožení pod vlivem návykové látky (§ 274 trestního zákoníku). [43] Zde je krom života a zdraví lidí předmětem ochrany též majetek.

Fakt, že trestní právo hmotné chrání život a zdraví člověka, ostatně není ničím jiným, než projevem zásady humanismu v širším smyslu. Fakt, že se před trestněprávní odpovědností nabízí ještě pracovněprávní a následně občanskoprávní odpovědnost, zase zosobňuje zásadu subsidiarity trestního práva, resp. trestní represe. Lze proto mluvit o vícero stupíncích právní odpovědnosti, po jejichž zdolání narazíme právě na odpovědnost trestněprávní. Nutno pamatovat, že trestněprávní odpovědnost je odpovědností ryze subjektivní, u pachatele je třeba úmyslu či nedbalosti. S trestněprávní odpovědností bychom však měli být opatrní, neboť i u sebelépe nastavených pravidel a opatření může docházet a dochází k úrazům.

V. Závěr

Již současná účinná trestněprávní úprava obsahuje trestné činy, které lze spáchat porušením pravidel na úseku bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Samozřejmě pro případnou subsumpci faktického jednání pod právní normu je třeba, aby došlo k naplnění trestním zákoníkem vytyčené skutkové podstaty a aby jednání nechyběla dostatečná společenská škodlivost, tedy aby vedle formální stránky byla přítomna i stránka materiální. Trestní zákoník nadto výslovně pamatuje na hrubé porušení pravidel BOZP. Za uvedené stanovuje pachateli vyšší sankci oproti jednání (či opomenutí) naplňující základní skutkovou podstatu. Dle současné úpravy se krom trestných činů obecně nebezpečných[44] pachatel může dopustit i trestných činů proti životu a zdraví.[45]

Není žádným překvapením, že v současné době trestní zákoník neobsahuje žádnou hlavu upravující trestné činy týkající se pracovního prostředí, zaměstnance a zaměstnavatele, obdobně jako v současné době obsahuje hlavu VIII.: „Trestné činy proti životnímu prostředí“. Zde má jiné právní odvětví v trestním předpise „vlastní hlavu“. Navíc jde o odvětví, porušením jehož norem, stejně tak jako u BOZP, je pachatel hnán k větší odpovědnosti. Srov. např. § 143 odst. 3: „Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 proto, že hrubě porušil zákony o ochraně životního prostředí nebo zákony o bezpečnosti práce nebo dopravy anebo hygienické zákony.“ Nutno si tak položit otázku: „Zda de lege ferenda by si i BOZP (pracovní právo) nezasloužilo svoji „vlastní hlavu“?“ Předložená teze k zamyšlení by absolutně vedla k potvrzení důležitosti tvrdého jádra pracovního práva a odrážela by i speciální právní úpravu pracovního práva v jiných oblastech, než jen a pouze u BOZP.

Pokud bychom se vydali cestou speciální úpravy pouze BOZP, legislativně-technicky by se uvedená problematika měla objevit v novém díle současné Hlavy I. Jak už bylo mnohokrát řečeno, právní úprava BOZP tu není totiž kvůli ničemu jinému, než právě kvůli ochraně života a zdraví osob. Jak bylo nastíněno výše, diskuze by se mohla vést též o samostatné hlavě pro celou pracovněprávní oblast. Například slovenský trestní zákoník zná trestný čin nevyplácení mzdy a odstupného, zařazený v hlavě IV.: „Trestné činy proti majetku“[46]. Ten za jednání dosahující trestněprávní roviny považuje situaci, kdy zaměstnavatel má na zaplacení mzdy, na kterou má zaměstnanec nárok, ale zaměstnavatel v den splatnosti mzdu nevyplatí. Inspirace by se tak našla.

Velmi těžko odpovědět na otázku: „Zda trestní právo představuje pro tvrdé jádro pracovního práva pouze měkkou ochranu?“ Jedno je však jisté. Rozdělení právního systému do jednotlivých právních disciplín má nežádoucí efekt, a to takový, že existují oblasti práva, do kterých se „nikomu nechce“, protože se zdají být mimo základně stanovenou výseč pro bádání toho či onoho právního odvětví. Zde by se pracovní právo nemělo bát, a nesmí se bát. Mělo by aktivně expandovat do míst, kam se ostatní právní odvětví bojí vkročit. Výkon závislé práce bude pro mnoho situací velmi vhodným spojovacím můstkem, jak se do různých oblastí dostat. Stejně tomu je i v právě popisovaném případě. Je-li pracovní právo v krizi a BOZP právní vědou označeno jako tvrdé jádro pracovního práva, nemělo by pracovní právo dlouho váhat, vzít tuto svoji nejsilnější zbraň (tedy ochranu života a zdraví) do rukou a vyjít naproti jinému právnímu odvětví, zde konkrétně trestnímu právu. V opačném případě, bez proaktivního přístupu pracovněprávních vědců, bude zpochybňovatelů tohoto právního odvětví stále narůstat a pracovní právo nezůstane svobodné.