Podprůměrná dobrodiní poskytovaná státním zaměstnancům

Underpaid civil service

doc. JUDr. Martin Štefko, Ph.D.[1]

Annotation

This article deals with the apparent under-paid Civil Service in the Czech Republic compared with both the non-budget sector and soldiers, police officers, immigration officers, secrete service and fire brigades. If nothing changes the legislature cannot await skilled and fully qualified state officers to be fulfilling his/her increased duties wherever or whenever it is in public good. 

Úvod

Od zákona o státní službě se oprávněně očekávalo zkvalitnění české státní služby. Věrnost a nadprůměrné pracovní výsledky však nepřichází samo sebou. O zaměstnance je nutno se starat, plánovat, dostatečně je finančně i jinak motivovat. Platná úprava však bohužel poskytuje státním zaměstnancům příliš málo práv, které nemají zaměstnanci již podle obecných pracovněprávních předpisů či práva sociálního zabezpečení. Typickým příkladem je ust. § 126 zákona č. 234/20014 Sb. o státní službě, v platném znění (dále „ZSS“).[2] Šetření veřejných prostředků je jistě žádoucí. Neposkytneme-li úředníkům ve srovnání se zaměstnancem podnikatelské sféry zvýšená práva, zůstanou i úředníci pouze průměrnými zaměstnanci. Za málo peněz nelze očekávat kvalitní službu kdekoliv a kdykoliv jí budeme potřebovat, názorným příkladem je katastrofální věková struktura státních zaměstnanců - lékařů v rámci lékařské posudkové služby.

Cílem tohoto článku je poukázat v kontextu dalších předpisů upravujících výkon služby u příslušníků bezpečnostních sborů a vojáků z povolání na to, že důsledky setření tradičních rozdílů mezi soukromoprávní úpravou výkonu práce a úřednickým či služebním právem,[3] k čemuž došlo v 50. a 60. letech minulého století, mají očividně trvalejší charakter, než jsme si mysleli. Nejprve bude proveden drobný historický exkurz, aby bylo možné přikročit k základnímu rozlišení služebních poměrů. Následně bude podprůměrnost úpravy zvýšených práv dle ZSS demonstrována/kontrastována jednak s ohledem k typově stejně zvýšeným povinnostem v platné právní úpravy ozbrojené i neozbrojené státní služby, jednak se zřetelem k výrazně zlepšeným podmínkám výkonu služby u příslušníků bezpečnostních sborů a vojáků.

I. Historický exkurz

Speciální právní úprava postavení státního civilního (neozbrojeného) úřednictva má v českých zemích dlouholetou tradici, která sahá až od 18. století, počátků racionalistického státu za osvícenské vlády Marie Terezie a zejména Josefa II. Z našeho hlediska je nutné vyzdvihnout veřejnoprávnost této úpravy. S tím se lze setkat již u dvorských radů, kteří nahradili dosavadní dvorské úředníky v souvislosti se zřízením Spojené česko-rakouské dvorské kanceláře v roce 1762.[4] Veřejnoprávní povaha tohoto vztahu vyplývala především z veřejnoprávního poměru vznikajícím nejprve mezi úředníkem a panovníkem, který se následně v 1918 přeměnil ve vztah k depersonifikovanému státu.[5] Státní úředníci se jako zaměstnanci v bezprostřední veřejné správě, osoby ve státní službě, placené ze státního rozpočtu, podíleli na výkonu státní správy.[6] Pokud se jedná o příslušníky ozbrojených sborů, pak např. historie finanční stráže sahá nepřerušeně až do roku 1842[7] a četnictva k Vídeňskému kongresu.[8] Zmínit lze též policii[9] či předválečnou SOS.[10]

Některé instituty dnešního „úřednického práva“ navazují na regulaci předchozího stavovského a absolutistického feudalismu a po roce 1989 je v české úpravě zřejmé snaha navázat na tyto tradice. Příkladem mohou být podmínky přijetí do služby, kdy šlo o požadavek státní příslušnosti (vznikající původně z inkolátu a indigenátu, později z příslušnosti k zemi), podmínky věkové hranice, způsobilosti k právním úkonům anebo znalosti státního, resp. úředního jazyka, trestní bezúhonnost, zákaz příbuzenství a především zásady povinné kvalifikace (tj. vzdělání a odborná praxe[11]). Dále lze pak poukázat na zvláštní způsob vzniku služebního vztahu,[12] složení slibu nebo ochranu před skončením tohoto vztahu (tzv. definitiva).[13]

V zásadě dělíme služební poměry na služební poměry příslušníků ozbrojených sil a služební poměry civilních zaměstnanců státu (tzv. neozbrojenci). Služební poměry příslušníků ozbrojených sil jsou dále vnitřně diferencovány na služební poměr příslušníků bezpečnostních sborů a na služební poměr vojáků z povolání. V současné době upravuje služební poměr příslušníků ozbrojených sil zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, v platném znění (dále „zákon o vojácích“) který při svém vzniku musel reagovat na nároky spojené se vstupem do severoatlantických bezpečnostních struktur (NATO).[14] Zákon o příslušnících, jak už název napovídá, upravuje služební poměr příslušníků bezpečnostních složek v České republice.[15] Cílem tohoto zákona bylo především sjednotit právní úpravu služebních poměrů těchto příslušníků, sjednotit rozsah jejich práv a povinností a přiblížit právní úpravu unijnímu právu.

Pokud se jedná o služební poměr neozbrojenců, je legislativní situace zvláště komplikovaná. V České republice bylo přijetí této právní úpravy připravováno již v roce 1996.[16] Česká republika sice přijala služební zákon a tento nabyl v některých svých ustanoveních účinnosti, avšak jeho účinnost jako celku byla poněkolikáté odložena. Poslední připravovaná novela se díky komplexnímu pozměňovacímu návrhu přerodila do platného ZSS.

II. Specifičnosti služebních poměrů

Služební poměry se od pracovněprávních vztahů odlišují v celé řadě znaků: potlačení smluvního principu či smluvní autonomie vůle, omezená práva a „rozsáhlejší“ povinnosti, či zvláštní výhody. Rozdíl nejdůležitější, potlačení smluvní autonomie vůle se projevuje v omezené smluvní dispozici při zakládání služebního poměru i v jeho průběhu, zejména v možnosti jednostranných změn práv a povinností zaměstnance. Veřejnoprávní úprava je převážně kogentní a neumožňuje účastníkům služebního poměru zakládat s práva či povinnosti, s nimiž předem právní úprava nepočítá (např. nemožnost sjednání dohody o zvýšení nebo rozšíření vzdělání u příslušníků, dohody o převedení na jinou funkci, ale ani dohody o odpovědnosti). Na druhou stranu nelze nevidět, též dílčí podobnost v systematice úpravy, pozůstatek předchozího kodifikačního úsilí. Zákonodárce v zákoníku práce i v zákoně o příslušnících, zákoně o vojácích z povolání a služebním zákoně nejprve upravuje vznik, změnu a skončení pracovního poměru, resp. služebního poměru, aby následně podrobně vymezil vzájemná práva a povinnosti účastníku (terminologicky ex lege nikoliv stran) pracovněprávních vztahů a služebního poměru. Systematika služební pragmatice zcela neznámá.

Služební poměry příslušníků, vojáků a státních zaměstnanců (dle služebního zákona) nejsou vnitřně totožné (homogenní) a vykazují též poměrně značné vzájemné rozdíly.[17] Nicméně jelikož nás v tomto příspěvku zajímají pouze základní charakteristiky služebních poměrů z hlediska zvýšených práv i povinností, tyto lze identifikovat společně pro všechny typy služebních poměrů v platné české úpravě.

III. Rozsáhlejší povinnosti a omezená práva

Z celé řady povinností a práv, která upravují zákon o příslušnících, zákon o vojácích z povolání a ZSS jsme pro přehlednost zvolili instituty přímo či nepřímo související jednak s řádným plněním služby, jednak s flexibilitou při plnění služebních úkolů.

Na rozdíl od vývoje v pracovním poměru, kde došlo k opuštění koncepce disciplinární odpovědnosti zaměstnance, ve služebním poměru z pochopitelných důvodů je stále zachována povinnost zaměstnance dodržovat služební kázeň (ust. § 46 zákona o příslušnících a § 87 ZSS), resp. kázeňská pravomoc (ust. § 50 a násl. zákona o vojácích). Služební kázeň zákon o příslušnících vymezuje jako nestranné, řádné a svědomité plnění služebních povinností příslušníka, které pro něj vyplývají z právních předpisů a rozkazů. Tím, že občan vstoupil do služebního poměru, vzniká mu povinnost plnit povinnosti a rozkazy uložené mu nadřízenými služebními funkcionáři. Rozkaz nesmí příslušník splnit jen ve chvíli, kdyby jeho splněním došlo ke spáchání trestného činu. Se služební kázní souvisí všemi třemi zákony upravený zákaz střetu zájmu, zákaz přijímání darů, povinnost mlčenlivosti a služební zdvořilost.

Mezi omezení práv příslušníka patří zákaz členství v politické straně nebo politickém hnutí, případně vykonávat činnost v jejich prospěch. Příslušníci zpravodajských služeb mají navíc zákaz organizovat se v odborech. Další omezení se týká podnikatelské činnosti. Příslušník nesmí být členem řídících nebo kontrolních orgánů právnických osob (výjimkou je stav, kdy byl do těchto orgánů vyslán služebním orgánem či bezpečnostním sborem). Příslušník také nesmí vykonávat jinou výdělečnou činnost než službu podle zákona o příslušnících, případně další činnosti, které jsou zakázány interními akty vydanými řediteli bezpečnostních sborů. U vojáků z povolení je obdobná úprava obsažena v části třetí hlavě I. nazvané Omezení občanských práv vojáka (ust. § 44 a násl. zákona o vojácích z povolání). V omezenější podobě nalezneme omezení práv státních zaměstnanců též v ust. § 80 až 83 ZSS.

Zaměstnavatel je oprávněn udělovat kázeňské odměny i kázeňské tresty (ust. § 49 zákona o příslušnících a ust. § 50 a násl. zákona o vojácích), resp. vykonávat nad státními zaměstnanci kárná odpovědnost (ust. § 87 a násl. ZSS). Vznikne-li podezření ze závažného porušení služebních povinností či ze spáchání trestného činu, může být služební zaměstnanec zproštěn výkonu služby (ust. § 40 zákona o příslušnících) či dočasně zproštěn výkonu služby (ust. § 9 zákona o vojácích z povolání). Ke zproštění výkonu služby může dojít též pro sdělení obvinění z trestného činu či k přerušení služby z důvodu vazby (ust. § 48 ZSS). Specifickým trestem za porušení služebních povinností může být propuštění ze služebního poměru (např. ust. § 42 odst. 1 písm. a) až f) zákona o příslušnících, § 19 písm. f) až h) zákona o vojácích z povolání) či skončení služebního poměru služebním orgánem (např. ust. § 89 odst. 2 písm. d) ZSS).

Na rozdíl od pracovního poměru, kdy ke změně obsahu vzájemných práv a povinností může až na výjimky dojít pouze dohodou, obsahují všechny tři zákony řadu institutů, kterými lze v zákonem stanovených případech jednostranně ze strany státu zásadním způsobem změnit zpravidla dočasně obsah služebního poměru s cílem zajistit pružné pokrytí požadavků vyplývajících ze státní služby. Jedná se například o opatření organizačního charakteru jako je převelení příslušníka (ust. § 36 zákona o příslušnících), odvelení vojáka (ust. § 15 zákona o vojácích z povolání) či přeložení státního zaměstnance dle ZSS (ust. § 47 ZSS).

Další skupinou jsou opatření v rámci rozvržení pracovní doby a doby odpočinku. Tak například oproti pracovněprávní úpravě je doba nepřetržitého odpočinku mezi směnami u příslušníka stanovena na nejméně 10 hodin (dle ZP u nikoliv mladistvého zaměstnance 11 hodin). Zásahem služebního funkcionáře pak může být tato doba zkrácena na 6 hodin, pokud je příslušníkovi nařízena služba přesčas. Zaměstnavatel může za přísnějších podmínek zkrátit nepřetržitý odpočinek mezi směnami nejvíce na 8 hodin; stejná úprava zůstala zachována u státních zaměstnanců dle ZSS. V každém týdnu má příslušník nárok na nepřetržitý odpočinek v trvání nejméně 36 hodin, který může být opět zkrácen nařízením služby přesčas až na 12 hodin (v pracovním poměru a ve služebním poměru státního zaměstnance dle ZSS lze u nikoliv mladistvého zaměstnance zkrátit nejvýše na 24 hodin). Při stanovení výše platu je ze zákona přihlédnuto k případné službě přesčas, u příslušníků a vojáků, kterým náleží hodnostní příplatek, v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce a u ředitele bezpečnostního sboru, jeho zástupce a u vedoucího zaměstnance, který je statutárním orgánem, k veškeré službě přesčas. ZSS nemá zvláštní úpravu, deleguje k aplikaci úpravu v zákoníku práce, který v ust. § 127 odst. 3 stejně postihuje zaměstnance s příplatkem za vedení.

IV. Zvláštní finanční a jiné výhody

Úprava v ZSS nabízí jednoznačně kratší výčet skutečných zvýšených práv. Příliš krátký výčet lze zahájit vyloučením sledování zaměstnanců ve smyslu ust. § 316 zákoníku práce,[18] studijním volnem (dle ust. § 108 ZSS), právem na neplacené přerušení výkonu služby pro stáž (ust. § 69 ZSS), odbytný mdle ust. § 72 ZSS) a některými překážkami ve výkonu služby dle nařízení vlády č. 135/2015 Sb.[19] Rozhodně tak nelze konstatovat, že by omezení byly doprovázeny odpovídajícími právy a benefity – zvláště odpovídajícím ohodnocením, ochranou, výsluhami a kariérním modelem, který se již dříve v praxi osvědčil více než tzv. systém zásluhovosti.[20] Z mnoha výhod nakonec neprošla např. ani zvýšená dovolená v délce 6 týdnů.[21] Recentním pokusem je Návrh nařízení vlády ze dne 21. září 2016, kterým se mění nařízení vlády č. 304/2014 Sb., o platových poměrech státních zaměstnanců, ve znění nařízení vlády č. 279/2015 Sb. Předmětné nařízení ovšem umožňuje zvýšit plat pouze některým státním zaměstnancům a s přihlédnutím ke zkušenostem s např. 100% zvýšením osobního příplatku dle ust. § 131 odst. 2 zákoníku práce lze pochybovat, že se dostane na všechny i v těchto úzce vymezených preferovaných kategoriích.[22]

Základní a nejdůležitější (rovněž finančně nejnáročnější) výhody se u příslušníků i vojáků pojí se skončením služebního poměru. Jedná se především o výsluhový příspěvek, odbytné (pouze u vojáků),[23] odchodné a úmrtné.[24] O výsluhových náležitostech přiznání a vyplácení rozhoduje ve správním řízení zvláštní orgán, např. u vojáků jde o Ministerstvo obrany České republiky – Vojenský úřad sociálního zabezpečení.

S rostoucím věkem příslušníků i vojáků je úzce spojen pokles jejich zdravotní a fyzické způsobilosti. Proto při dosažení určité věkové hranice, kdy zákonodárce předpokládá, že průměrný příslušník přestává zvládat výkon služby po fyzické stránce, je motivací pro jeho dobrovolný odchod výsluhový příspěvek. Vedle této regulační funkce (regulovat věkovou strukturu personálního obsazení bezpečnostního sboru) se v nauce rozeznává též kompenzační[25] a sociální funkce.[26] Obecně lze výsluhový příspěvek považovat za opakující peněžitý nárok příslušníka či vojáka související se skončením služebního poměru.

Aby tento nárok mohl vzniknout, musí služební poměr u příslušníka trvat po dobu alespoň 15 let a nesmí skončit propuštěním z důvodů vypočtených v ust. § 157, resp. § 42 odst. 1 písm. a), c), d) a m) zákona o příslušnících. U vojáka je podmínkou vzniku nároku na výsluhový příspěvek trvání služebního poměru po dobu nejméně 15 let, služební poměr musí dále zaniknout z důvodů vypočtených v ust. § 18 písm. a), h) a i) nebo v ust. § 19 odst. 1 písm. a), b), c), e) a g) až l) zákona o vojácích.[27] Výměra výsluhového příspěvku a její zvyšování je vytvořeno tak aby docházelo k naplnění její regulační funkce. Základní výměra po 15 letech služby činí u příslušníka 20 % měsíčního služebního příjmu a je zvyšována rychleji do 25 let trvání služebního poměru (nejdříve o 3 % a později o 2 % měsíčního služebního příjmu) a od dvacátého šestého roku služby roste už pouze o 1 % měsíčního služebního příjmu. Maximální výměra výsluhové příspěvku je stanovena na 50 % průměrného měsíčního služebního příjmu. Základní výše výsluhového příspěvku u vojáka činí za 15 let služby 5% průměrného měsíčního hrubého platu vojáka z povolání. Tato zákonem stanovená výše se zvyšuje za šestnáctý a každý další ukončený rok služby o 6,2%, za dvacátý první a každý další ukončený rok služby o 2,5% a za dvacátý sedmý a každý další ukončený rok služby o 1% průměrného měsíčního hrubého platu vojáka z povolání. Výše výsluhového příspěvku je zastropována nejvyšší výměrou, která činí u příslušníků nejvýše 50 % měsíčního služebního příjmu a u vojáků 55 % průměrného měsíčního hrubého platu vojáka. Vyšší výměry, jež činí až 60% uvedeného platu, může dosáhnout voják, který byl zařazen jako výkonný letec nebo vykonával službu zvláštní povahy nebo zvláštního stupně nebezpečnosti a to nejméně po dobu 5 let. Jestliže voják konal službu v zahraničí za zvlášť nebezpečných podmínek, může dosáhnout hranice 60% uvedeného platu bez ohledu na to, po jakou dobu výkon služby v zahraničí trval.[28]

Mezi další výsluhové náležitosti patří institut odchodného.[29] Nárok na odchodné je spojen s minimální délkou trvání služebního poměru, která činí u příslušníků šest a u vojáků 15 let.[30] Základní výměra odchodného činí u příslušníků 1 měsíční služební příjem a za každý další ukončený rok služebního poměru se zvyšuje o jednu třetinu tohoto příjmu; u vojáků čtyřnásobek průměrného měsíčního hrubého platu. Za šestnáctý a každý další ukončený rok trvání služebního poměru se odchodné zvyšuje o 40% průměrného měsíčního hrubého platu. Nejvyšší výměra odchodného činí u příslušníka i vojáka šestinásobek měsíčního služebního příjmu.

Skončí-li služební poměr příslušníka i vojáka ve služebním poměru jeho úmrtím (u vojáků je výslovně zmíněno též prohlášením za mrtvého), náleží u příslušníka každému pozůstalému a u vojáka pozůstalému manželovi a každému pozůstalému dítěti (případně rodičům vojáka, není-li pozůstalého manžela a dětí), které má po zemřelém nárok na sirotčí důchod,[31] úmrtné. Výše úmrtného činí trojnásobek měsíčního služebního příjmu zemřelého příslušníka, u vojáka jednu polovinu odbytného. Jestliže služební poměr vojáka trval po dobu kratší než 2 roky, náleží úmrtné ve výši průměrného měsíčního hrubého platu.

Z dalších poměrně významnějších výhod lze zmínit vyšší výměru dovolené. Státní služba je fyzicky i psychicky náročná, a proto má příslušník nárok na dovolená ve výměře 6 týdnů v kalendářním roce, voják má nárok na 37 kalendářních dnů a státní zaměstnanec dle služebního zákona na 5 týdnů dovolené. Na krátkou dovolenou v délce 10 kalendářních dnů v kalendářním roce má nárok voják, který nemá v místě výkonu služby byt a nemůže denně dojíždět k rodině (ust. § 36 zákona o vojácích z povolání).

Příslušníci mají dále nárok na ozdravný pobyt, pokud služební poměr trval alespoň 15 let a jeho délka je stanovena na 14 kalendářních dnů. Ozdravný pobyt má formu lázeňské péče nebo tělesných rehabilitačních aktivit. Vojáci mají nárok na preventivní rehabilitaci v délce 14 kalendářních dnů, pokud služební poměr trval alespoň 10 let, nebo za určitých podmínek po dosažení 35 let svého věku.[32]

Příslušník má dále nárok na služební příjem též pří neschopnosti ke službě nebo nařízené karanténě, a to po dobu jednoho měsíce s tím, že za první 3 dny neschopnosti ke službě se neposkytuje a u karantény pouze ve výši 25% služebního příjmu. Pokud nemožnost výkonu služby trvá déle než jeden měsíc, má příslušník nárok na dávky z prostředků nemocenského pojištění.

Vedle těchto výhod existují též další (např. možnost dosažení či zvýšení určité kvalifikace,[33] u vojáků nároková rekvalifikace,[34] možnost účastnit se zahraniční mise,[35] sportovní zdatnost,[36] u příslušníků a vojáků hodnostní příplatky, tzv. příplatek v jiné než české měně,[37] u vojáků přídavek na bydlení,[38] nárokový kariérní postup,[39] ochrana proti služebnímu poměru na dobu určitou u příslušníků,[40] či větší počet překážek v práci s náhradou platu).

V. Závěr

Chápání služebního poměru dle ZSS jako dílčí modifikace pracovního poměru či ještě hůře služební poměr příslušníků bezpečnostních sborů je nejenom teoreticky nepřesné, ale hlavně v praxi nežádoucí. Vede totiž nejen k nedostatečné loajalitě, ale především ke ztrátě motivace ke kvalitnímu výkonu služby veřejnosti. Jako jednoznačně nevyhovující se tak ukazuje stávající řešení, kdy ZSS navyšuje státnímu neozbrojenému úřednictvu povinnosti, aniž by došlo k určitému vyvážení (vybalancování) prostřednictvím zvýšených práv či zvláštních výhod. Spojí-li se tento stav s nedostatečným (stagnujícím) odměňováním, nelze se divit převládající deziluzi a nízké efektivitě práce státního úřednictva. Zkušenosti nejen z podnikatelské sféry ukazují, že špatně motivovaný tým spolupracovníků nebude dosahovat nadprůměrných výsledků. Návrh nařízení vlády ze dne 21. září 2016, kterým se mění nařízení vlády č. 304/2014 Sb., o platových poměrech státních zaměstnanců, ve znění nařízení vlády č. 279/2015 Sb. zůstává v tomto směru jen chabým pokusem. 



[1] Docent katedry pracovního práva a práva sociálního zabezpečení na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Tento příspěvek vznikl díky finanční podpoře poskytované v rámci výzkumného projektu „Soukromé právo XXI. století“, id. č. PRVOUK P5.

[2] Státní zaměstnanci jsou účastni veřejného zdravotního pojištění, nemocenského i důchodového pojištění dle speciálních zákonů, nesvědčí jim však žádné speciální statusové výhody. Dokonce v rámci nemocenského pojištění zákonodárce výslovně opomněl u podmínek nároku na vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství v ust. § 42 zák. o nemocenském pojištění zmínit převedení státní zaměstnankyně jako skutečnost kvalifikující státní zaměstnankyni pro nárok na předmětnou dávku.

[3] Služební pragmatika platila na území dnešní České republiky až do roku 1950, kdy byla nahrazena zákonem č. 66/1950 Sb., o pracovních a platových poměrech státních zaměstnanců, a zákonem č. 67/1950 Sb., o pracovních a platových poměrech soudců z povolání, prokurátorů a soudcovských čekatelů (soudcovský zákon). Nová koncepce nerozlišovala veřejnoprávní a soukromoprávní zaměstnavatelské poměry a státní služba se považovala za zvláštní druh zásadně jednotného pracovního poměru. Pro obsah služebního poměru platily obecné zákony a zákony o státních zaměstnancích tvořily zvláštní úpravu jen určitých aspektů pracovního (služebního) poměru. S účinností od 1. 1. 1966 přijetím zákoníku práce byla i tato zvláštní právní úprava zrušena a i zaměstnanecké vztahy zaměstnanců ústředních státních orgánů, obcí i jiných správních úřadů se staly vztahy pracovněprávními (s výjimkou zvláštních zákonů o služebním poměru příslušníků ozbrojených sil). Více Kahle, B. in Bělina, M. a kol.: Pracovní právo, 5. doplněné a přepracované vydání, Praha, C. H. Beck, 2012. K tradiční vazbě na soukromoprávní smlouvu srov. Nogler, L.: The Concept of Subordination in European and Comparative Law, University of Trento, Italy, 2009, str. 41.

[4] Viz Hattenhauer, H.: Geschichte des Beamtentums, (Handbuch des öffentlichen Dienstes Bd. 1), Köln-Berlin-Bonn-München:Heymann 1980, str. 49.

[5] Šouša, J. Vývoj právní úpravy státních civilních úředníků od 18. století do roku 1938 v českých zemích, disertační práce, Praha, UK PF v Praze, 2011, str. 409 a násl.

[6] Viz Hendrych, D. a kolektiv, Správní právo. Obecná část, 3. rozšířené vydání, C.H. Beck, Praha 2003, str. 420.

[7] K finanční stráži, ostraze hranic a vybírání cla před rokem 1918 srov. Jan Jirák: Na stezkách krále Šumavy, Domažlice 2005

[8] K podstatnému rozšíření dochází však teprve v osuvislosti s nepokoji v roce 1848. K prvorepublikové úpravě srov. zákon ze dne 14.4.1920, č. 299 o četnictvu Sb. z. a n.

[9] Více Macek, P.; Uhlíř,L.: Dějiny policie a četnictva I., Habsburská monarchie (1526-1918), Praha 1997. 

[10] Právní úprava byla obsažena ve vládním nařízení ze dne 23. října 1936, č. 270 Sb. z.a n. o Stráži obrany státu. Více dále Placzuk, J.: Stráž obrany státu v letech 1936 až 1939, rigorózní práce, FF UK, 2011.

[11] Klasickým příkladem veřejnoprávní úpravy úřednického (služebního) práva je na našem území Zákon č. 15/1914 ř.z. o služebním poměru státních úředníků a státních sluhů (služební pragmatika). Pokud se dle služební pragmatiky praktikanti kdykoliv během této doby neosvědčili anebo následně neuspěli u zkoušek potřebných pro jmenování do služebního poměru, byli po vyslechnutí kvalifikační komise propuštěni s odstupným ve výši jednoměsíčního adjuta.

[12] Státní služební poměr vznikal dle služební pragmatiky nikoliv uzavřením smlouvy (akceptací oferty), ale jednostranným právním úkonem – jmenováním, tedy správním rozhodnutím. V souladu s ust. § 7 služební pragmatiky musela dotyčná osoba nastoupit do služby v den vymezený v dekretu. Když v něm nebylo uvedeno určité datum, muselo se tak stát do 14 dnů od doručení, jinak služební poměr pravomocně nevznikl, ledaže překážkou, která zabránila splnit povinnost včasného nástupu, byly závažné důvody, které osoba uvedla opět v prekluzivní lhůtě 14 dnů.

[13]Definitiva byla služební pragmatikou i předchozí úpravou chápaná jako trvalost, neměnnost právního statusu. Díky tomu i úředník v penzi tedy patřil podle tohoto pojetí mezi úředníky, byť sui generis s poněkud modifikovanými právy a povinnostmi.

[14] Zákon o vojácích z povolání se použije v některých případech též na občany, kteří dobrovolně převezmou plnění branné povinnosti v aktivních zálohách. Tato úprava se v praxi ukázala jako nedostatečná, neboť nezohledňuje dostatečně odlišnosti právních poměrů vojáků v aktivních zálohách. K tomu srov. Kuthan, P.J.: Vznik dalších jednotek AZ u bojových útvarů, Military revue, 2012, č. 6, str. 50 a násl. Dále též Military revue 10/2010, 3/2011 a 11/2011. 

[15] Zákon vymezuje pojem bezpečnostního sboru v § 1. Bezpečnostním sborem se rozumí Policie České republiky, Hasičský záchranný sbor České republiky, Celní správa České republiky, Vězeňská služba České republiky, Bezpečnostní informační služba a Úřad pro zahraniční styky a informace.

[16] Programové prohlášení nové vlády tehdy mimo jiné uvádělo: „Vláda hodlá věnovat zvýšenou pozornost i aparátu veřejné správy s cílem zlepšit jeho profesionalitu a obnovit jeho prestiž. Za tím účelem připraví návrh zákona o státní službě, v němž bude upraveno postavení pracovníků státní správy, jejich povinnosti a nároky. Důraz bude klást na respektování jejich politické a stranické nezávislosti.“ Kottnauer, A., Týc, J. Potřebuje Česká republika zákon o státní službě?, Právo a zaměstnání 1996 č.4, str.6.

[17] V původním záměru též vláda počítala s tím, že se základní principy zákona o služebním poměru bezpečnostních sborů nebudou odchylovat od principů, na nichž byl postaven služební zákon. Tento záměr však byl oprávněně odmítnut s poukazem na fakt, že i když se v obou případech jedná o službu státu, je značný rozdíl, zda jde o službu „civilní“ nebo službu konanou v podmínkách prosazování státní vůle mocenskými

prostředky, mnohdy za použití zbraní. Tomek, Petr . Zákon o služebním poměru příslušníku bezpečnostních sborů s komentářem k 1.1.2007. Olomouc : ANAG, 2007. s. 9.

[18] Potvrzeného v čl. 3 odst. 4 Kolektivní dohody vyššího stupně. Srov. http://www.mvcr.cz/sluzba/clanek/ostatni-dokumenty.aspx (Cit.: 2.6.2016). 

[19] Srov. http://www.mvcr.cz/sluzba/clanek/stanovisko-k-aplikaci-narizeni-vlady-c-135-2015-sb-o-dalsich-prekazkach-ve-statni-sluzbe-za-ktere-prislusi-statnimu-zamestnanci-plat.aspx (Cit.: 2.6.2016).

[20] Viz např. důsledky zákona č. 103/1926 Sb. z. a n.

[21] Odůvodnění osnovy se přitom odkazuje na čl. 7 směrnice Rady č. 93/104/EHS ze dne 23. listopadu 1993, o určitých aspektech stanovení pracovní doby, která stanoví minimální délku dovolené za kalendářní rok v rozsahu 4 týdnů. Úprava by se tím sladila s úpravou dovolené příslušníků ozbrojených sborů.

[22] Citované nařízení navrhuje, aby státnímu zaměstnanci, který je zařazen nebo jmenován na služební místo, pro které je stanovena alespoň 12. platová třída, které je označené ve služebním předpisu služebního orgánu za klíčové a pro které je stanoven obor státní služby (dále jen „služba“) uvedený v příloze č. 1 k tomuto nařízení, mohl služební orgán určit platový tarif až ve výši dvojnásobku platového tarifu nejvyššího platového stupně v platové třídě stanovené pro služební místo, na které je státní zaměstnanec zařazen nebo jmenován. Služební orgán však může ve služebním předpisu označit nejvýše 5 % služebních míst ve služebním úřadu za klíčová.

[23] Nárok na odbytné vzniká vojákovi, jehož pracovní poměr zanikl z důvodů stanovených v ust. § 138 zákona o vojácích z povolání. Odbytné je vypláceno také v případě, když si voják nezvolí nárok na výplatu výsluhového příspěvku. Odbytné v tomto případě nahrazuje výsluhový příspěvek, protože přiznáním odbytného nárok na výsluhový příspěvek zaniká. Základní výše odbytného po dvou letech trvání služebního poměru činí 2 průměrné měsíční hrubé platy. Za třetí až desátý ukončený rok trvání služebního poměru vojáka se odbytné zvyšuje o jeden průměrný měsíční hrubý plat. Za jedenáctý a každý další ukončený rok trvání služebního poměru se odbytné zvyšuje o jednu polovinu průměrného měsíčního hrubého platu. Maximální hranice výše odbytného je osmnáctinásobek průměrného měsíčního platu. Více např. Sekce personální Ministerstva obrany, Systém řízení kariér 4.část. 1.vyd.Dobruška: Vojenský geografický a hydrometeorologický úřad, 2012. V praxi k vyplácení odbytného inklinují mladší vojáci, vzhledem k tomu, že délka jejich služebního poměru je dost vzdálená hranici 15 služebních let. Institut je ale využíván staršími vojáky, preferují-li výplatu jednorázové finanční částky před měsíčními platbami výsluhového příspěvku.

[24] Pro státní zaměstnance dle služebního zákona upravuje cit. zákon především příspěvek k důchodu, ust. § 112 a násl. služebního zákona, jej regulujících, však stále nenabyla účinnosti.

[25] Kompenzační funkce spočívá v tom, že je příslušníkovi poskytována náhrada za výkon služby ve ztížených pracovních podmínkách, kdy často dochází k ohrožení života a zdraví, větší psychickou a fyzickou náročnost služby a za omezení některých práv, které je nezbytné pro výkon služby u bezpečnostního sboru.

[26] Výsluhový příspěvek má usnadnit přechod ze služebního poměru do civilní reality.

[27] Institut výsluhového příspěvku upravují ust. § 132 až § 137 zákona o vojácích z povolání. Dobou trvání služebního poměru rozhodnou pro nárok na výsluhový příspěvek je doba trvání činné služby vojáka, kromě doby trvání základní nebo náhradní služby, doby trvání dispozice podle § 10 odst. 4 zákona o vojácích z povolání a doby trvání rodičovské dovolené a doby trvání služebního poměru v bezpečnostních sborech a bezpečnostních službách podle zákona o příslušnících.

[28] Pro výši, nikoliv pro nárok, výsluhového příspěvku se doba služby výkonného letce a doba služby zvláštní povahy nebo zvláštního stupně nebezpečnosti hodnotí jedenapůlnásobně. Doba služby v zahraničí uvedená v §120 odst. 3 zákona o vojácích z povolání se hodnotí dvojnásobně.

[29] Odchodné upravuje ust. § 140 zákona o vojácích z povolání a ust. § 155 a 156 zákona o příslušnících.

[30] Odchodné nenáleží vojákovi, který si místo vyplácení výsluhového příspěvku zvolil možnost vyplácení odbytného.

[31] Nárok na úmrtné pozůstalému dítěti vznikne i později, splní-li dítě podmínky nároku na sirotčí důchod po zemřelém vojákovi, nejdéle však do dvacátého šestého roku věku dítěte.

[32] Preventivní rehabilitace u vojáků zajišťuje příspěvková organizace Vojenská lázeňská a rekreační zařízení Praha. Jedná se o pobyt ve vojenských zotavovnách, který je zaměřený jak na sportovní aktivity, které vedou k aktivnímu odpočinku od každodenního pracovního stresu, tak na kulturní a turistické vyžití. Pro vojáky s trvalejšími zdravotními komplikacemi, poúrazovými stavy apod. je určen pobyt ve vojenských lázeňských léčebnách a vojenském rehabilitačním ústavu, který je zpravidla 3 týdenní a je zaměřen na zdravotní rehabilitaci a lázeňské procedury.

[33] Nezanedbatelnou výhodou je v této souvislosti existence vojenského školství. Úplné střední vzdělání s maturitní zkouškou a vyšší odborné vzdělání lze např. získat na vojenské střední škole a vyšší odborné škole v Moravské Třebové; vysokoškolské vzdělání pak na Univerzitě obrany a na Katedře vojenské tělovýchovy při Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze. V rámci Univerzity obrany je vysokoškolské vzdělání zabezpečováno Fakultou ekonomiky a managementu, Fakultou vojenských technologií a Fakultou vojenského zdravotnictví.

[34] Pro usnadnění zařazení vojáků v záloze na trh práce však zajišťuje Armáda České republiky též rekvalifikační kurzy, které jsou primárně určeny právě k posílení a zvýšení konkurenceschopnosti těchto vojáků na trhu práce. Právní úprava je obsažena v ust. § 64 zákona o vojácích. Rekvalifikace se uskutečňuje na žádost vojáka se stanoviskem velitele útvaru. Organizuje se formou krátkodobých rekvalifikačních kurzů v délce do tří měsíců, zpravidla v posledních šesti měsících trvání služebního poměru. Podmínkou nároku je, že služební poměr trvá nejméně 5 let. V současnosti běží též projekt Evropského sociálního fondu v péči o válečné veterány, který mimo jiné zahrnuje také pomoc těmto vojákům v záloze při uplatňování se na trhu práce prostřednictvím poskytování rekvalifikačních kurzů. Projekt se nazývá Sdružení válečných veteránů ČR „Z války/armády do civilního zaměstnání“ a je určen pro osoby nad padesát let. K realizaci dochází v Plzeňském a Olomouckém kraji.

[35] Další možností jak rozvíjet manažery v armádě je např. jejich uplatnění v zahraničí, ať už na vedoucích pozicích kontingentů na zahraničních misích, nebo na zahraničních pracovištích NATO a Evropské unie.

[36] Voják tráví část pracovní doby sportovní činností a může k tomu využívat vojenské sportovní areály a v omezené míře jsou k dispozici i smluvně zabezpečené civilní sportoviště.

[37] Příplatek v jiné než české měně je specifickým příkladem zvláštního příplatku dle ust. § 11 zákona o platu. Tento příplatek náleží zaměstnanci ozbrojených sil a bezpečnostních sborů vyslanému v rámci jednotky mnohonárodních sil mimo území České republiky. Mnohonárodnostními silami se rozumí úkolová uskupení vojsk zejména pod záštitou OSN nebo NATO, která byla vytvořena za účelem vyřešení nějaké složité bezpečnostní situace. Typickým příkladem bylo nasazení vojsk na Balkánu např. v misích SFOR a KFOR, v současné době můžeme tyto síly nalézt např. v Afghánistánu pod zkratkou ISAF. Struktura příplatku je stanovena Rozkazem ministra obrany č. 44/2006.

[38] Přídavek na bydlení není složkou platu. Jedná se o náhradu nákladů, které voják vynakládá v souvislosti s tím, že si musel pořídit ubytování nebo byt v místě výkonu služby. Avšak svou výší (již od počátku byl vyplácen v řádu tisíců korun) představuje natolik významnou složku příjmů vojáků, že pokřivil motivační význam vlastního platu. Dnes je proto vojáky obvykle chápán jako nedílná součást platu.

[39] S výjimkou příslušníků zpravodajských služeb, u kterých je obsazování služebních míst odlišné.

[40] Kratší zařazení příslušníka na dobu určitou v trvání jednoho roku stanoví taxativně zákon o příslušnících v ust. § 10 odst. 2. Do takového služebního poměru bude zařazen policista, který již byl ve služebním poměru příslušníka bezpečnostních sborů nebo vojáka z povolání a který trval alespoň tři roky. Pokud však od skončení předchozího služebního poměru uplynulo méně než 5 let, bude zařazen do pracovního poměru na dobu neurčitou podle § 1 odst. 2 zákona o příslušnících bezpečnostních sborů. Služební poměr na dobu určitou nelze stanovit za jiným účelem, tak jak to bývá u pracovního poměru běžné, například k zastoupení policistky, která čerpá rodičovskou dovolenou.

nahoru