Reconciliation between family and work in the case of chosen european countries

PhDr.Gabriela Munková,CSc.*

Annotation

The following text is dealing with the reconciliation of work and family life in the European countries using the social policy instruments. The text is dealing with three groups of these instruments and it is lookig for the barriers of better compatibility between work and family. The text is also dealing with the impact of these processes on gender equality in the European countries. The main instruments whitch are subject od the interest are parental leave, institutions of pre-school education and the conditions of employment (labour law).

Úvod

Termínem slaďování („reconciliation“) rozumíme podporu kombinace profesionálního, soukromého a rodinného života k dosahování „work-life balance“[1], tedy k postupnému vybalancování tří uvedených oblastí. Hlavním nástrojem k realizaci tohoto procesu je podpora zaměstnávání žen prostřednictvím vytváření podmínek pro rovnější rozdělení rolí při péči o děti. Hodnota rovného postavení mužů a žen ve společnosti se postupně prosazuje již od 70. let minulého století, kdy ji do oblasti nástrojů rodinné politiky zavádějí ve Švédsku[2].

K analýze této problematiky můžeme přistupovat z mnoha úhlů pohledu, který vždy odráží zaměření jednotlivých společenských věd. V sociologickém pohledu lze vycházet z problematiky genderu,[3]  která je na rozdíl od pohlaví (neměnné biologické charakteristiky) kulturně podmíněnou a proměnlivou sociální konstrukcí. Genderové rozdíly pak jsou zdrojem nerovností, které se projevují ve všech oblastech společnosti (v zaměstnání, v rodině, v příjmech, v politice, atd.) Na konci 90. let minulého století se zájem sociologů upírá i k oblasti sociálního státu a k otázkám, jak systémy sociálního zabezpečení přispívají ke snižování genderových rozdílů. Podle S. Leitnerové [4] sociální státy směřují k tzv. defamilistickému modelu sociálního státu, který se snaží prostřednictvím svých nástrojů snižovat břemeno, spojené s rodinou a péčí o děti. Většina soudobých evropských států a jejich rodinných politik se v současné době nachází na cestě od tradičního (familistického) modelu a modelu defamilistickému, jehož předobrazem je dnešní Švédsko a jeho nástroje rodinné politiky.

Dalším úhlem pohledu je institucionální a ekonomický pohled, který ve svém přístupu k analýze procesu slaďování práce a rodinného života používá již citovaná evropská studie či Kuchařová[5]. Tento pohled rozlišuje mezi makroúrovní a mikroúrovní problematiky. Na makroúrovni je předmětem analýz vztah mezi účastí žen na trhu práce a ekonomickým vývojem společnosti a v jejím rámci se zaměřuje na otázky finanční udržitelnosti systémů sociálního zabezpečení v situaci globálních procesů, kterými v Evropě je stárnutí populace a nízká porodnost. Na mikroúrovni je problematika míry sladění práce a péče o rodinu formována úrovní následujících faktorů: pracovně právní vztahy a uspořádání pracovní doby, kvalita veřejné intervence, tj. zařízení péče o děti a konečně konstrukce rodičovské dovolené a dávkový systém (systém náhrady příjmů). Největší a nejobtížněji splnitelnou výzvou je dokázat skloubit vytváření podmínek pro ekonomickou aktivitu žen, aniž by se snížila již tak nízká porodnost. Je třeba poučit se z příkladu zemí, kterým se daří skloubit tyto dva procesy. Zdá se, že tyto snahy jsou úspěšné ve Švédsku, Francii, ale i ve Velké Británii.[6]

Jak už bylo řečeno, rodinná politika v evropských zemích se snaží o slaďování práce a péče o rodinu prostřednictvím snižování genderových rozdílů a hledá a testuje způsoby, jak této hodnoty dosáhnout. Abychom mohli posoudit situaci v jednotlivých zemích a jejich pozici na této složité cestě i jejich problémy, musíme se zabývat konkrétním charakterem následujících oblastí:

• Dostupnost kvalitních částečných pracovních úvazků a dalších forem zaměstnání, zohledňujících potřeby rodičů s dětmi
• Dostupnost a variabilita předškolních zařízení pro děti
• Konstrukce rodičovské dovolené a rodičovského příspěvku.

Charakteristika těchto oblastí a jejich specifik ve vybraných státech bude předmětem dalšího textu.

I. Stručný legislativní exkurs

Problematika rovnosti pohlaví se objevuje v sociologii v 70. letech v souvislosti s feministickými teoriemi a jejich sociálně kritickými pracemi[7] , které zdůrazňovaly nerovnost v postavení mužů a žen jako důsledek mocenských vztahů (mužské dominance, dané již procesem socializace). V 80. letech se hovoří o teorii genderových rozdílů[8] (gender gap) a i současná sociologie zkoumá postavení mužů a žen v různých oblastech společnosti i roli genderu v rámci utváření sociálních nerovností i konfliktů sociálních rolí. Snahy o zvýšení rovnosti pohlaví v 80. letech 20. století se postupně odrážejí i v rovině legislativy. Koncept mateřství je postupně nahrazován konceptem rodičovství, a to nejen ve smyslu prostoru pro rovnější rozdělení rolí obou rodičů při péči o narozené dítě, ale i co se týká podmínek pro uvolnění bariér mezi péčí o dítě a pracovní aktivitou rodičů. Roste též důraz na míru ochrany rodičů proti diskriminaci a nerovnému zacházení, a to jak pro zaměstnance, tak i pro osoby samostatně výdělečně činné. 

Pro otázky sladění práce a péče o rodinu je v tomto smyslu důležitá směrnice Rady č. 96/34/EC[9], která navrhuje minimálně tříměsíční pracovní volno pro oba rodiče i pro osoby, které dítě převzaly do péče, přičemž náhrada mzdy se nepožaduje. Důležitá je ovšem pracovně právní ochrana po dobu rodičovské dovolené (posílení práv zaměstnanců) a otevření možnosti volby čerpání pro oba rodiče. Tato dohoda sociálních partnerů byla revidována v roce 2010 a nahrazena novou směrnicí Rady 2010/18/EU[10], která rozšiřuje pracovní volno na dobu nejméně čtyř měsíců pro všechny modely rodin (manželská rodina, partnerská rodina) i pro všechny formy pracovního procesu rodičů. Směrnice zavádí individuální právo pro čerpání alespoň jednoho měsíce pro druhého z rodičů, což je možno interpretovat jako zvýšení pobídky pro rovnější čerpání rodičovské dovolené oběma rodiči. Případné poskytnutí dávky je ponecháno na jednotlivých členských státech. Cílem směrnice je kromě tématu genderové rovnosti při péči o dítě také posílení zaměstnaneckých práv a zákaz diskriminace rodičů po návratu z rodičovské dovolené. Měla by být zajištěna možnost požádat o změnu délky či rozvržení pracovního času. K zlepšení oblasti slaďování práce a rodinného života přispívá též pravidelný kontakt mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem v době čerpání rodičovské dovolené. Směrnice též uvádí, že rodičovská dovolená a podmínky jejího čerpání by měly přihlížet k potřebám rodičů dětí s postižením či rodičů s dlouhodobě nemocnými dětmi[11].

Význam pracovně právní legislativy a její role v procesu slaďování práce a rodinného života je zdůrazněna ještě v rámci směrnice Rady 97/81/EC16 o práci na částečný úvazek a v rámci směrnice 2003/88/EC o organizaci pracovní doby.

Veškerá snaha o minimalizaci diskriminace rodičů s čerstvě narozenými dětmi (hlavně matek) a snahy o zvýšení flexibility pracovních úvazků nejsou ale podle výzkumů často úspěšné.[12] Důsledkem částečných či flexibilních pracovních úvazků může být negativní dopad na pracovní kariéru či pracovní postup a finanční ohodnocení.

V současné době je třeba v souvislosti s tématem slaďování zmínit, že je to rovněž jedna z priorit evropské sociální politiky a mnoha jejích dokumentů. V rámci Evropské strategie do roku 2020[13], která byla odsouhlasena v roce 2010 jako východisko z ekonomické krize, se naší problematiky týká především cíl dosažení 75% zaměstnanosti. Problémy se nacházejí zejména ve vnitřní struktuře dat o zaměstnanosti, která bývá většinou výrazně nižší pro kategorii žen, hlavně matek s malými dětmi, osob předdůchodového věku či osob se zdravotním postižením[14].

Rovněž naplnění Barcelonských cílů[15], které se týkají saturace předškolními zařízeními, se týká- a to velmi výrazně- problematiky kompatibility práce a péče o rodinu. Jedná se o školky, které by měly pokrýt 90% dětí starších tří let a jesle, které by měly nabídnout své služby 33% dětí, mladších tří let.

Úspěšnost procesu slaďování práce a rodinného života závisí na dobrém vybalancování všech výše zmíněných oblastí a ovšem také na postupné změně postojů lidí k dělbě rolí rodičů při péči o děti, tj. k představě o modelu rodinných vztahů. Jinými slovy je důležité, zda ve společnosti převládá představa o tradiční rodině (muž živitel, žena pečovatelka), nebo zda převládá či do jaké míry je akceptován model dvoukariérové rodiny s rovnější dělbou péče o rodinu pro oba partnery.

II. Rodičovská dovolená jako nástroj slaďování práce a péče o rodinu

Prvním z nástrojů, který by měl zlepšit slaďování práce a rodinného života je rodičovská dovolená. Každá ze zemí EU má svoji variantu rodičovské dovolené, v každé zemi je různě dlouhá historie jejího zavedení (od Švédska v roce 1974, až po Británii v roce 2003). Pro jednotlivé země je také typická velká variabilita přístupů[16].

Nedávno jsem zpracovávala příspěvek o rodičovské dovolené[17] a na základě použití existujících evropských dat je možno říci, že s určitým zjednodušením lze evropské státy rozdělit do tří skupin podle délky rodičovské dovolené, podle výše náhrady příjmů během rodičovské dovolené a podle přijímání úprav, vedoucích k větší rovnosti pohlaví.

První skupinu tvoří státy s delší rodičovskou dovolenou. Sem jsem zařadila Rakousko, Estonsko, Francii, Maďarsko, Polsko, Německo, Českou republiku, Litvu, Slovensko a Rumunsko. Ovšem i zde naleznete mezi jednotlivými státy rozdíly. Specifickým případem je Německo a Rakousko s velkou variabilitou možností čerpání rodičovské dovolené. Zvláště Německo přijímá v posledních letech moderní úpravy rodičovské dovolené. Nejlépe placený je rok čerpání, méně pak dva roky. Je ovšem možno čerpat až do tří let věku dítěte, třetí rok již ale bez dávky. Německo dokonce uzákonilo dva nepřenositelné měsíce v duchu zmíněné směrnice EU, určené druhému z rodičů, o které se délka placené rodičovské dovolené navyšuje. Je to signál pro rovnější rozdělení péče o dítě mezi rodiči.

Nejkonzervativnější právní úpravu nabízí Slovensko, které nenabízí žádnou možnost volby a uzákonilo rodičovskou dovolenou do tří let věku dítěte. Upřednostňuje tedy celodenní péči matky či otce do tří let věku dítěte. Naopak o moderní přístup se snaží Rakousko a Polsko, kde je v případě čerpání druhým rodičem navýšena délka rodičovské dovolené. Pozice České republiky je v rámci této skupiny států někde uprostřed. Umožňuje sice více variant čerpání, nejkratší možnost je dvouletá, ale k implementaci evropské směrnice se ještě nepřistoupilo.

Druhou skupinu států tvoří země se spíše kratší rodičovskou dovolenou, většinou do roka a půl dítěte. Sem je možno zařadit Belgii, Bulharsko, Chorvatsko, Dánsko, Finsko, Švédsko, Lucembursko, Slovinsko a Itálie. I v rámci této skupiny nacházíme velkou různorodost přístupů. Modelovým případem je Švédsko, které má za sebou již dlouhou historii genderově neutrální rodinné politiky, rodičovskou dovolenou zaváděli před více než čtyřiceti lety. Jsou také nejlepším příkladem defamilistického modelu sociálního státu, který se snaží prostřednictvím svých institucí zbavit rodiny břemena, spojeného s výchovou dětí. Nástrojem dosažení tohoto cíle je dobrá provázanost mezi relativně krátkou a dobře placenou rodičovskou dovolenou, sítí veřejných předškolních zařízení a vstřícným trhem práce, tj. přístupem zaměstnavatelů. Již před dvaceti lety byl v rámci rodičovské dovolené vyhrazen jeden měsíc pro druhého z rodičů, později dva měsíce. V současné době disponují tzv. „bonusem za genderovou rovnost“ (gender equality bonus), který stimuluje k rovnému čerpání rodičovské dovolené oběma rodiči.

Kratší a dobře placenou rodičovskou dovolenou mají také v Dánsku, Finsku, Belgii a Lucembursku. Jejich úpravy však nevykazují snahy o větší zapojení otců ve smyslu nové směrnice EU. Je zajímavé, že i bez těchto úprav si např. v Belgii a Lucembursku bere poměrně značné procento mužů rodičovskou dovolenou (25%). Chorvatsko a Slovinsko přijaly úpravy ve smyslu této směrnice, ale jejich problémem je provázanost jednotlivých oblastí sladění práce a péče o rodinu.

Třetí skupinu tvoří státy s liberálním přístupem, které mají spíše krátkou a většinou neplacenou rodičovskou dovolenou. Patří sem Velká Británie, Malta, Irsko, Holandsko, Řecko a Španělsko. Rodičovská dovolená zde znamená především pracovně právní ochranu bez náhrady příjmů. Případné rozdělení rodičovské dovolené mezi rodiče ponechává na rozhodnutí rodičů. Úspěšnost a výsledný efekt procesu sladění práce a péče o rodinu je i v těchto státech závislé i na ostatních dvou oblastech (tj. na saturaci předškolními zařízeními a vstřícném trhu práce).

Specifickým případem, který může dokumentovat aktuálnost problematiky a přijímání stále nových variant řešení problematiky rodičovské povolené, je Velká Británie.

Ta v roce 2015 zavedla institut tzv. sdílené rodičovské dovolené (shared parental leave) a sdíleného rodičovského příspěvku (shared parental benefit). Mateřská dovolená je pro zaměstnankyně uzákoněna v délce trvání 26 týdnů a je následována další mateřskou dovolenou do roka dítěte (fakticky rodičovskou dovolenou, na kterou mohou nastoupit otec i matka dítěte). Mateřský příspěvek se vyplácí po dobu 39 týdnů.  Ukončí-li žena jeho čerpání dříve, je možno zbytek peněz vyčerpat druhým rodičem- otcem dítěte. Ten pak čerpá tzv. sdílený rodičovský příspěvek. I zde je tedy patrna snaha po větší flexibilitě čerpání a zvýšení role otce v péči o dítě do jednoho roka.[18]

Tyto úvahy o rodičovské dovolené jako o jednom z nástrojů pro lepší sladění práce a péče o rodinu pro oba rodiče je možno shrnout následujícím způsobem. Jednotlivé země přistupují k úpravě rodičovské dovolené rozdílným způsobem, přesto je však možno vysledovat společné tendence, které dovolují země rozdělit do tří skupin podle délky rodičovské dovolené, podle výše rodičovského příspěvku a podle přijímání úprav, posilujících genderovou rovnost.[19] Chceme-li posuzovat rodičovskou dovolenou z hlediska podpory sladění práce a péče o rodinu, největšími problémy může být příliš dlouhá rodičovská dovolená, nízká nebo žádná náhrada příjmů i malá snaha přijímat úpravy vedoucí k větší podpoře rovnosti pohlaví při čerpání rodičovské dovolené ve smyslu směrnice z roku 2010. Ke sladění práce a péče o rodinu pomáhají úpravy, umožňující pracovat na částečný úvazek s případným snížením výše vypláceného rodičovského příspěvku (Francie, Německo, Švédsko). V České republice je možno pracovat bez omezení, zajistí-li rodič řádnou péči o dítě jinou osobou. Tyto snahy však mohou vyjít naprázdno, nejsou-li provázány s ostatními nástroji, tj. s nabídkou institucí předškolní péče a vstřícným trhem práce, s možnostmi zkrácených či jinak flexibilních pracovních úvazků. 

III. Instituce předškolní péče

Další skupinou nástrojů, pomáhajících zlepšit kombinaci práce a péče o rodinu, je dostupnost a variabilita předškolních zařízení péče o děti. I tato oblast má za sebou poměrně dlouhou historii, odlišně formovanou v tradičních západoevropských státech, v severských státech a ve státech střední a východní Evropy. Tyto odlišnosti vycházejí z podpory různých modelů rodiny v těchto zemích a z různých priorit ve vývoji jejich rodinných politik. Právě specifika historického vývoje v různých státech většinou stojí za současnými problémy v této oblasti.

Cíle, kterých by mělo být dosaženo, vycházejí v EU z tzv. Barcelonských cílů z roku 2002, kde bylo schváleno, aby 90% dětí mezi třemi lety a věkem povinné školní docházky mělo možnost navštěvovat předškolní zařízení a alespoň pro 33% dětí do 3 let byla též možnost navštěvovat nějakou formu institucionální péče. Důraz na dosažení těchto cílů byl následně formulován i v dalších dokumentech, např. v Evropské strategii do roku 2020, která byla přijata v roce 2010 jako nástroj k překonání ekonomické krize[20].

Obecným trendem, charakterizujícím vývoj institucí předškolní péče je rostoucí variabilita těchto zařízení jak z hlediska forem, tak z hlediska poskytovatelů. Zmíněná evropská studie rozlišuje mezi formální a neformální péčí.[21] Neformální péčí se rozumí péče prarodičů, příbuzných, přátel, sousedů a chův (u rodičů dítěte, u sebe doma), celá síť dalších institucí (instituce denní péče o děti soukromé i veřejné) tvoří formální péči, která pak pokračuje i sítí škol a mimoškolních zařízení.

Zmíněná evropská studie[22] se snaží o empirické zmapování konkrétní situace v saturaci zemí EU zařízeními formální péče a taktéž situaci v pokrytí péče o děti v rámci péče neformální. Ve vztahu k plnění Barcelonských cílů je jak známo lepší situace v rámci institucí pro děti starší tří let, kde by tyto cíle splnilo 8 zemí z 27 zemí. Podle dat z této studie patří k těmto zemím Švédsko, Belgie, Francie, Británie, Španělsko, Estonsko a Itálie). O něco horší situace se jeví v Lucembursku a České republice, nejmenší procento dětí v těchto institucích má Polsko, Bulharsko, Lotyšsko a Řecko.[23]

Dosažení 33% podílu dětí do tří let v institucích předškolní péče bude o něco větším problémem. Podle již citované evropské studie je v průměru 27% dětí do 3 let v péči mimo rodinu. Nad tímto evropským průměrem se nachází Dánsko, Švédsko, Holandsko, Velká Británie a Francie. Ovšem jen v některých z těchto států se jedná o možnost využití formálních institucí, a to zejména v Dánsku, Švédsku, Holandsku a Francii. Ve Velké Británii polovina této péče pochází z neformálních zdrojů (prarodiče, au pair).

Mezi země s nejnižší saturací těmito zařízeními patří bývalé socialistické státy (Polsko, Slovensko, Česká republika, Bulharsko). Na této situaci se podílí historické zkušenosti, v rámci kterých např. v bývalém Československu byla v průběhu 70. let kritizována poměrně institucionálně rozvinutá péče o děti do 3 let v jeslích, a ta byla postupně nahrazována prodlužováním další mateřské dovolené. Po změně režimu pak došlo k zrušení značného počtu jeslí a koncepce tříleté další mateřské (později rodičovské dovolené) vedl k upřednostnění péče o děti do tří let v rodině. Toto období bylo spojeno s obrazem dvoupříjmové rodiny jako předpokladu pro udržení životní úrovně a sladění nároků péče o rodinu a zaměstnání bylo realizováno výhradně na úkor žen[24].

Tato historická etapa se podle mého názoru značně liší od situace např. ve Švédsku, kde od 70. let budují koncept rovnosti pohlaví a dvoukariérových rodin, kde sladění práce a péče o rodinu napomáhaly kromě institucí předškolní péče také zkrácené pracovní úvazky a celková atmosféra ve společnosti (institut rodičovské a otcovské dovolené existuje již od roku 1974).

Nižší saturace předškolními zařízeními je způsobena rovněž konstrukcí rodičovské dovolené. Ta umožňuje domácí péči o děti do tří let např. v Rakousku a na Slovensku. Naopak velmi dynamický rozvoj těchto institucí je typický pro Německo. Zvýhodnění nejkratší varianty rodičovského období v roce 2013 (do roku dítěte) si vyžádalo vybudování 750 000 míst v jeslích za ministryně Ursuly von der Leyen. Velká pozornost vytváření těchto institucí je typická také pro Francii, která může tyto instituce nabídnout polovině dětí do tří let.

 Můžeme tedy konstatovat, že instituce předškolní péče, jejich variabilita a dostupnost jsou další nutnou podmínkou, chceme-li zlepšit situaci v oblasti sladění práce a péče o rodinu. Musí však být koncepčně propojené s rodičovskou dovolenou a podporovat a doplňovat možnosti volby v ní obsažené. Cesta k lepší saturaci vede přes zvýšení rejstříku jejich nabídky a provozovatelů těchto institucí a služeb prostřednictvím legislativních pobídek.

IV. Podmínky zaměstnávání rodičů (pracovně právní legislativa)

Poslední oblastí, která rozhoduje o úrovni sladění práce a péče o rodinu, jsou podmínky zaměstnávání rodičů s dětmi. Jako jedna ze základních otázek spojených s dosahováním rovnosti pohlaví, je přetrvávající problém v rozdílné míře zaměstnanosti mužů a žen. Jedná se nejen o nižší míru zaměstnanosti žen, ale i o nižší míru zaměstnanosti žen bez dětí ve srovnání s ženami s dětmi. V rámci EU se zaměstnanost žen ve věku 20-64 let zvýšila z 57,3%  v roce 2000 na 62,1% v roce 2010.[25] V tom samém období se zaměstnanost mužů pohybovala téměř konstantně na úrovni kolem 75%. Tedy rozdíl mezi zaměstnaností mužů a žen stále přetrvává a pohybuje na úrovni 13%. Tyto rozdíly jsou různé v rámci evropských států. Nejnižší rozdíly jsou typické pro severské státy, kde zaměstnanost žen je ve Švédsku 75,7%, v Dánsku, Finsku a Holandsku přes 70%, zatímco na Maltě a v Itálii pracuje pouze 41 a 49% žen.

Dalším problémem pak jsou rozdíly mezi zaměstnaností žen s dětmi a bez dětí. Zatímco ve Švédsku je zaměstnanost žen bez dětí a s dětmi prakticky stejná a spolu s Dánskem děti nehrají v zaměstnanosti žen roli, v ostatních státech je existence dětí do 12 let významnou bariérou zaměstnanosti. Zejména to platí pro Českou republiku, Maďarsko a Slovensko[26]. Podle Kuchařové[27] je zaměstnanost žen ve věku 25-64 let s dětmi u nás o 30% nižší než žen bez dětí (naproti tomu ve Francii jen o 8%). O celodenní péči matek o děti do tří let u nás vypovídají i další čísla, jak uvádí Kuchařová[28]. Jestliže míra zaměstnanosti žen je v České republice ve věkové kategorii 25-64 let 74%, pak zaměstnanost žen s dětmi do tří let je v této věkové kategorii pouze 18,9%. Tato čísla pak vedou v České republice podle Kuchařové k dlouhodobému trendu snižování zaměstnanosti žen jako důsledku dlouhého přerušení pracovní kariéry, následovaného plnými pracovními úvazky. Zvrátit tento trend by mohla jen lepší saturace předškolními institucemi a službami a zvýšení nabídky kvalitních a dobře placených částečných pracovních úvazků. To platí zejména pro ženy s vyšší kvalifikací. Pro ty ostatní pak je důležitá možnost volby délky rodičovské dovolené a taktéž na ně napojená předškolní zařízení.

V oblasti zaměstnávání rodičů s dětmi se jeví jako zásadní problém vstřícnost zaměstnavatelů a zejména způsob, jakým je uplatňováno právo v dané zemi. U nás například platí od roku 2009 antidiskriminační zákon 198/2009Sb., pravidla v oblasti zaměstnávání jsou obsažena v rámci zákoníku práce. Přesto jsou často obcházena. Kuchařová[29] ve své komparaci procesu slaďování práce a péče o rodinu v České republice a ve Francii například uvádí, že ve Francii funguje od roku 2006 Vysoký úřad pro boj s diskriminací a za rovnoprávnost a povinné rovné odměňování je součástí kolektivních smluv jako nástroj proti tendencím k platové diskriminaci mezi muži a ženami. U nás podle Kuchařové mají kolektivní smlouvy ve srovnání s Francií malý význam.

Posledním problémem, který tvoří bariéru v zaměstnávání rodičů s dětmi, je postoj zaměstnavatelů k flexibilnějším podmínkám zaměstnávání. I v této oblasti přetrvává řada problémů. Jednou z nejčastěji užívaných forem práce je zaměstnávání na zkrácené pracovní úvazky. V rámci EU v nich pracuje zhruba 32% žen ve věkové kategorii 25-64 let s jedním dítětem. U nás je to jen 11% žen, ve Francii například 30%[30]. Zdá se, že ve všech zemích EU tento trend zaměstnávání na zkrácené pracovní úvazky spíše roste, v naší republice nikoli. Ukazuje se ovšem, že tento trend v sobě skrývá i řadu nebezpečí. Ta se zvyšují v těch případech, kdy důsledkem této formy flexibility pracovních úvazků je jejich hromadění v určitých segmentech trhu práce, jejich souvislost se spíše nižší kvalifikací a s vysokými podíly žen. Tyto procesy pak mohou posilovat genderovou segregaci trhu práce. Důsledkem pak jsou ženy typickým zaměstnancem na zkrácený pracovní úvazek a mohou tvořit 70-80% zaměstnanců na částečný úvazek, což je realitou například v Lucembursku, České republice či Francii. Navíc zkrácené pracovní úvazky mohou někdy mít negativní vliv na celou další pracovní kariéru.

Závěr

Smyslem příspěvku byl rozbor situace v oblasti slaďování práce a péče o rodinu. Aktuálnost tématu je důsledkem snahy o realizaci hodnoty rovnosti pohlaví a její promítnutí do sféry práce, péče o rodinu i soukromého života. Aktuálnost tématu dále vyplývá z kompletně změněného postavení žen ve společnosti a ze snahy o hledání cest, jak udržet vysokou zaměstnanost žen a fungující rodiny tak, aby se zároveň nesnižovala již tak nízká porodnost.

Ukazuje se, že předpokladem úspěchu v oblasti sladění práce a péče o rodinu je dobrá provázanost všech tří skupin nástrojů, tj. konstrukce rodičovské dovolené, existence navazujícího spektra předškolních zařízení a trh práce, který je vstřícný k potřebám rodičů.

Každá z analyzovaných oblastí má bariéry, které jsou překážkou lepšího sladění práce a péče o rodinu. V případě rodičovské dovolené to může být její přílišná délka, nízká nebo žádná náhrada příjmů a malá možnost volby její délky. Důležité je též přijímání úprav, posilujících roli obou rodičů při péči o dítě. U předškolních zařízení je nejdůležitější, aby navazovaly na rodičovskou dovolenou a podporovaly její konstrukci. I trh práce by měl být v souladu s potřebami rodičů a odstraňovat existující nerovnosti v zaměstnanosti (muži versus ženy, ženy s dětmi versus ženy bez dětí), v odměňování a nabízet flexibilní formy zaměstnání, které by zároveň nevedly ke genderové segregaci trhu.